Vesper001 komentáře u knih
Knihu mohu doporučit všem, kdo mají problémy s usínáním. Zpočátku jsem usnula vždycky, když jsem začala číst, později ještě než jsem začala číst. :) Můj dojem přesně vystihla Margerite. Děj se nepopsatelně táhne, dobrým příkladem je část, kdy se postavy rozhodnou odjet, pak jedou a pak se zase vrátí odkud vyjely. Strhující. Hlavní hrdinka je hrozná. Po celých 400 stran nejí, přesněji jídlo odmítá a neustále se jí zvedá žaludek strachy, případně je jí nevolno, po kdejaké replice se jí dělá mdlo a většinu času se třese zimou nebo strachy nebo kdovíproč. Zkrátka děvče s čertem v těle... Zřejmě to mělo ve čtenáři budit soucit. Stejně jako fakt, že je chudinka na mizině. Na začátku ji autorka vybavila tetováním a piercingem (!), ale kdo by očekával, že její vzhled bude hrát nějakou roli, načekal by se. Po pár kapitolách zapomenete, jak vypadá, a jak dočtete, zapomenete úplně. Naštěstí. Jen na ty hrubky jen tak nezapomenu. Tak třeba by mě zajímalo, kdo je to ten Sikmund Freud? :-)
(SPOILER) "Na jedné straně láska a lidství, na straně druhé pud sebezáchovy." Znepokojivé dilema, děsivý příběh. Louisa bojuje o přežití hned dvakrát. Na ostrově i zpátky na pevnině a pokaždé čelí stejnému dilematu: má zachránit sebe na úkor jiných? Jak už tu zaznělo, kniha v člověku navozuje nepříjemnou úvahu, co by udělal na jejím místě. I mě znepokojila představa, že bych v mohla krajní nouzi obětovat člověka, kterého mám nejradši na světě. Vlastně mě vyděsila mnohem víc než možnost, že by to udělal on...
Dvěma slovy: divný slepenec. Žánrů, příměsí, stylů, prvků a kdoví čeho ještě. Kreativita, náhoda i inspirace se potkávájí na počátku řady věcí, to ale neznamená, že vznikne něco pořádného. Faldbakkenova kniha je zajímavá, ale měla jsem z ní nepříjemný pocit. Jako když přijdete na návštěvu někam, kde se dlouho nevětralo, na stole je ulepený plastový ubrus a vy se bojíte požádat o sklenici vody, protože si nejste jisti, jestli hostitel už letos myl nádobí. Asi tak.
Neurazí, nenadchne. Zkrácení o sto stran by prospělo příběhu i čtenáři. Tak například omezit délku Veroničina brečení, ubrat jí něco hormonů a přidat pár mozkových buněk. Zmírnit otravnost a rozmazlenost její dcery a přidat jí pár let. A dopřát umanutému policejnímu géniovi alespoň jednu světlou chvilku, kdy by ho napadlo, že pachatel, kterého si za pachatele vybral, nemusí být vždycky pachatelem.
Zlomené duše mě navnadily, Její vina mě přesvědčila, že Simone je velmi dobrá vypravěčka. I tady příběh sahá hluboko do minulosti. Je tu místo s tragickou minulostí, které člověka „svírají pevně jako pěst“ a nepustí. A postavy s traumatickou minulostí, která je drží v šachu. V hlavních rolích opět výhradně ženy, muži jim jen sekundují, ale dlužno říct, že expolda Michael je reálnější a snesitelnější než sexpolda ze Zlomených duší. A fakt, že člověk se o budoucnost někdy musí poprat s minulostí, sice není nijak objevný, ale není na škodu si ho připomenout. I to, že bojovat vždycky neznamená zvítězit.
Trochu náročnější četba i pro toho, kdo viděl některou z filmových adaptací, a dokonce i pro toho, kdo jich viděl hodně. Kniha je sice krátká, ale není to žádná „jednohubka“ (na to slovo v souvislosti s knihami začínám být alergická). Text je natolik hutný, že zhltnout ho naráz by byla velká chyba nejen pro trávení, ale i pro čtenářský zážitek, o který by byl člověk ochuzen. A že „šroub“ nebude chutnat každému, takový už je osud nezvyklých jídel.
Nijak objevná duchařina, atmosféra mi připomněla romány A. C. Doylea, ale na rozdíl od nich je Žena v černém nepříjemná i jako kniha. Závěr nezapomenutelný. Bohužel.
Po letech jsem se vrátila k případům komisaře Adamsberga, čekala jsem, až zapomenu, kdo je vrah, abych si vyšetřování užila. A musela jsem si dlouho počkat. „Morový“ případ je geniálně vymyšlený a zajímavý. A komisař zajímavý i inspirativní. „Já oceňuju ztracený čas podle jeho skutečné hodnoty.“
Prý že kdo má štěstí, má i peníze. Ale tam, kde jsou peníze, nemusí být štěstí. To první Paul mamince uvěřil. A to druhé si sám ověřil.
Kniha krásná (kali)graficky i obsahově. Ať se s haiku teprve seznamujete, nebo už máte dlouhý a trvalý vztah. Víc říkat netřeba, snad jen na ukázku:
Meloun se o sebe
dokáže postarat
docela sám.
(Hattori Ransecu)
Tak tohle jsem opravdu nečekala... Že mě žánrový mišmaš bude bavit a co víc, ve finále bude všechno dávat smysl. Autorka navíc velmi dobře vystihla, jak bývá člověk připoután k místu, kde se jeho blízkému stalo něco strašného. Vlastně mi všechny dějové linky připadaly spíš smutné než děsivé.
Kdo má rád anglický venkov, jednoduché a uhlazené detektivní příběhy, tak vzhůru na Mabinu farmu. Kniha je útlá a celkově připomíná díl z nějakého britského krimiseriálu, u kterého si odpočinete, vypnete a usnete. :)
(SPOILER) Dům ozvěn není ani tak strašidelný, jako spíš únavný. Už v první třetině jsem si říkala, že autorka je asi placená od slova. Jak se ukázalo, stačí si přečíst prvních a posledních sto stran, těch prostředních cca 200 stránek se děj nikam neposouvá, otravné postavy i nesympatická strašidla přešlapují na místě a barabizna stále stojí. Český překlad je mizerný, navíc překladatelka si s historickými a odbornějšími termíny příliš hlavu neláme. Ale přece jen mě kniha obohatila. Že duchové mohou strašit, dělat nepořádek, procházet zdmi, případně i vraždit, jsem věděla. Ale že můžou obcovat s živými, je pro mě novinka. I když bych se bez ní asi obešla. :)
Nebylo to špatné. Strašidla jsou tu mnohem propracovanějšími postavami než ty (dosud) žijící, a tak je Baneberry Hall místy opravdu strašidelný. Vadila mi jen Meggie se svým neustálým omíláním, že jí všichni lžou. Čtenáře sice nepřesvědčí, ale i tak je závěr docela překvapivý. Mě hlavně překvapilo, že to má být třicátnice. Celou dobu působila spíš jako čerstvě zletilá.
Trochu autobiografie a hodně, hodně fantazie. Někomu bude víc sedět vyprávění o dvou starých dámách, jinému vzpomínky na autorčino dětství. Možná podle toho, k čemu má čtenář zrovna teď blíž. Nebo právě naopak.
Pokud bych tuto knihu měla k něčemu přirovnat, tak ke snu. Ne zlému, ne dobrému, prostě takovému běžnému snu, co se vám v noci zdá. Snu, kde se vyskytují postavy, prostředí a situace, ale jak to ve snech bývá, všechno je nějak divné, žádné zákony a omezení neplatí a nejste si vůbec ničím jisti. A stejně jako jde těžko převyprávět, co se vám zdálo, tak je těžké popsat a hodnotit Sluneční hodiny.
Dickens & duchařina, přesněji duchařina po Dickensovsku. Bavilo mě to moc. Rozjezd je pomalejší, ale má své opodstatnění, jak se v závěru ukáže. A také díky němu ještě víc vynikne postupná proměna hlavní postavy z nevýrazné puťky v energickou ženu a krotitelku duchů. Nebo, odhlédneme-li od nadpřirozené stránky, v emancipovanou ženu, která má zdravý rozum a nebojí se ho používat. Jak příběh postupuje, lecos tušíte dřív než Eliza, ale možná je to záměr, aby s ní čtenář držel krok. A při poslední větě mě stejně zamrazilo, jakkoli jsem měla tušení.
(SPOILER) Dokud věříte na strašidla, je strašení dost strašidelné. :) Ale když později zjistíte, že třeba svatý MIkuláš je převlečený dědeček a dárky pod stromeček dávají rodiče, jste trochu zklamaní, i když jste to třeba tušili. Protože zmizí kouzlo a prostor pro fantazii. A tady je to stejné. Jakmile se ukáže, že duchové nejsou tím, čím se zdají být, najednou vás už tak moc nezajímá, čím skutečně jsou.
Kniha balancuje mezi 3. a 4. hvězdičkou, přesně jako dáma na obálce. Povídkové knihy se těžko hodnotí. Shirley dávkuje bizár hezky po kapkách, a jak to bývá, na dně lahvičky je tekutina nejhustší a nejvýraznější. Snad proto je titulní povídka až poslední. Nedá se říct, že povídky jsou bez pointy, jak si někteří stěžují. Pointa v nich je, ale není čtenáři servírována na stříbrném podnose a s vysvětlivkami jako přílohou. Někdy je pointou sama situace, ve které se postavy nacházejí. A někdy možná fakt, že se čtenář musí srovnat s tím, že ne vždy všechno pochopí. Osobně nejvýš hodnotím povídky Loterie, Chlapi s těma svýma velkýma botama, Démonický milenec, Květinová zahrada a Elizabeth. Naopak kvůli Černokněžníkovi jsem knihu chtěla odložit a kvůli Renegátce jsem ji na dost dlouho odložila.
Věnovat každému svému blízkému kytičku a básničku je hezký a milý nápad. A originální nápad, co dát adresátům pod stromeček. I graficky je kniha velmi vydařená. Ale pokud nepatříte k autorčiným příbuzným a přátelům, básně vám mnoho neřeknou; jde hlavně o vzpomínky, narážky a asociace. Nevím, jestli by kniha vyšla, kdyby autorka použila jen příjmení Veselá.