Vakalik komentáře u knih
Hodně silná kniha, volné pokračování Malinky. Druhá kniha odkryje některá nevyřešená tajemství z první knihy. Je to čtivé, ale náročné čtení. Tento příběh mě hodně zasáhl.
Tragický, náročný příběh. Téma adopce. Skvěle rozpracovaná psychologie postav. Není to lehké čtení...
Lenku sleduji už spoustu let. Prošla jsem si i obdobím, kdy jsem ji odsledovala, protože mi přišla až hyperpozitivní a nevěřila jsem jí to. Její charitativní běžecké projekty mě ale přivedly zpět a dnes ji sleduji především jako běžeckou i životní motivaci. Nejednou mě zvedla z gauče právě myšlenka na její výkony v SNP nebo v Pyrenejích. Vlastním i první knihu od Lenky. Druhá kniha ke mne přišla tak nějak sama. Pořád jsem váhala nad jejím pořízením, ale když jsem byla na dovolené v Tatrách a uviděla ji tam v knihkupectví, hned byla moje. Právě slovenština je to, co pro mě dílo dokresluje, je to pro mne mnohem autentičtější. Jako by Lenka promlouvala rovnou ke čtenáři :) Lenka je pro mě člověk s neuvěřitelně silnou hlavou. Ačkoliv má naběhané stovky km měsíčně, stejně si myslím, že její hlava je mnohem výš a je to právě vnitřní síla a motivace, která jí i přes krvácející nohy, sedřená záda, otlučená kolena a šílenou únavu zvedne v mínusových teplotách ze spacáku a dá jí sílu běžet dalších 60 km v horách pro dobrou věc. Je mi záhadou, jak ta holka může během projektů fungovat s minimálním zázemím, spaním v zimě ve stanu bez matrace ve vysokých nadmořských výškách, bez fyzia, bez regenerace.
Knihu jsem přečetla na dvě odpoledne, střídavě koukajíc do knihy a zamyšleně pozorujíc Lomničák. Přečetla jsem ji právě v období, kdy jsem se začala zabývat seberealizací, sebeláskou a Viac odvahy mi neuvěřitelně do těchto myšlenek zapadla. Moc ráda jsem si přečetla nejenom příběhy ze zákulisí, na které není na instagramu prostor, ale i motivační hesla a myšlenky, které Lence pomáhají v plněním svých snů. Kdyby šlo, dám hvězd šest.
Pokračování Šikmého kostela. O nic méně napínavé, o nic méně čtivé. Nádherný počin.
Dlouho jsem Šikmý kostel přehlížela a to právě kvůli jeho přehypovanosti. Nerada čtu knihy, které člověk vidí všude kolem sebe. Kniha je to nádherná. Líbí se mi jazyk, líbí se mi děj. Karin Lednická rozhodně vyprávět umí. Je to hodně naturální příběh o lidském životě. Osud se s postavami nemazlil, přesto kráčí životem dál a bojují. Jak už padlo níže, obzvlášť v dnešní době je to hezká připomínka toho, jaký byl život ještě několik desítek let zpátky krutý.
Nerada čtu knihy, které jsou hitem všude na internetu. Kde zpívají raci byla jedna z nich, které jsem se právě kvůli přehlcení na všech bookstagramech. Pak se mi ale dostala do ruky a já si řekla, že jsem ji přehlížela už dost dlouho.
Podle popisu na obálce jsem očekávala příběh podobný vlčímu dítěti. Byla jsem příjemně překvapená, že se děj odehrává v civilizaci víc, než obálka odkrývá.
Hlavní postava je mi od začátku sympatická. Obyčejná dívka, se kterou se život úplně nemazlil. V dětství je nucena se postavit na vlastní nohy, protože ji opustí celá rodina. Najde si přivýdělek, naučí se hospodařit. Díky dobrému příteli se začne vzdělávat. Prožívá první přátelství a lásky. Kniha se láme zhruba ve druhé třetině, kdy se příběh začne více zaobírat trestným činem.
První polovina knihy je pro mě hezkým, volně plujícím příběhem mladé slečny, těžkostí i radostí života. Je to čtivé, odpočinkové dílo. Druhá polovina je jak skok do jiného příběhu a děj se z většiny věnuje vyšetřování úmrtí místního mladého muže. Bavily mě obě části, druhá byla napínavější. Konec díla je pro mě obrovským překvapením. Jedna z knih, kde jsem až do konce výsledek nečekala.
(SPOILER) Zajímavé téma, výměna dětí v porodnici. Celý děj jsem hltala, šlo o čtivou knihu a chtěla jsem hned znát další děj. Díky tématu kniha alespoň trochu vystupuje z řady romantických thrillerů.
(SPOILER) Příběh mormonské dívky, která se postavila budoucnosti, kterou jí nalajnovali rodiče. Postavila se na vlastní nohy, odešla od rodiny a vzdělala se. O to víc působivé, že tento příběh psal sám život. Některé momenty jsou pro mě až neuvěřitelné - např. domácí léčení otce. Bylo mi líto všech žen, které Tařin bratr týral.
Hodně zvláštní kniha, dramata staršího muže... Pro mě druhá kniha od Houellebecqa a moc mi asi autor nesedí.
Ráda čtu knihy Lékařů bez hranic, protože mi připomínají, jak se tady přeci jen máme dobře a zároveň uspokojí moji potřebu po dobrodružství. Jejich práci obdivuji a být lékařem, nejspíš by mě taková mise zajímala též. Ale člověk je přeci jen rád, že si o nedostatku jídla, několikahodinových operacích bez dostatku zdravotnického materiálu a každodenní střelbě na ulici přečte z pohodlí křesla v obýváku.
Asi mě to ani nenadchlo, ani nezklamalo. Příběh se mi poměrně líbil, trošku do červené knihovny, ale proč ne. Námět je to zajímavý.
SIlné dílo. Kauza Černobyl mě hodně zajímá. Myslím, že mám načteno poměrně hodně. Ale číst výpovědi opravdových lidí, kteří výbuch zažili, jak je to ovlivnilo, je úplně něco jiného. Není to lehké čtení.
Tato kniha mě trochu zklamala. Přivedení psycholožky mi přišlo trochu přitažené za vlasy. Celá série se odehrává v takovém mlžném, reálné-pohádkovém oparu. Tady už mi děj přišel trochu překombinovaný.
To bylo poměrně silné. Nečekala jsem takový zvrat a rozhodnutí rodičů. Trochu mě iritoval celou knihu otec, protože si nedokázal připustit, že jeho dítě není andílek.
Zvláštní, trochu psychologické, trochu podivné, rozhodně nové a neokoukané.
Na novodobé thrillery jsou v dnešní době vysoké nároky. Před lety, kdy tento žánr uvedly znovu v podvědomí svými díly Gillian Flynn nebo Paula Hawkins byl knižní thriller znovuobjevená novinka, která přivedla ke knihám spoustu nových rekreačních čtenářů. Bylo to něco nového a zajímavého. Dnes, kdy thrillerů vychází několik stovek měsíčně jsou ty nároky už trochu jinde. Těžko říct, zda by Zmizelá nebo Dívka ve vlaku obstály tak dobře v dnešní konkurenci tohoto žánru? Z toho důvodu je opravdu náročné napsat dobrý thriller tak, aby si čtenář i po měsících pamatoval příběh a nezapadl mu ve změti jiných knih. Její konec je pro mě přesně takové dílo, kdy se k recenzi vracím po pár týdnech a popravdě si nejsem už schopna vybavit některé důležité momenty. Kniha mě bavila, ale žádný závratný zvrat se tam nestal.
Ráda vidím japonskou literaturu častěji na naší scéně. Dveře na světové scéně otevřel před lety Haruki Murakami, dnes už vidíme v knihkupectvích stále více japonských autorů. A je to dobře. Japonská literatura má pro nás své kouzlo. Popravdě u této knihy mám trochu problém s názorem. Co si o ní myslet? Co nám tím autorka chtěla říct? Moc jsem nepochopila význam díla a příběhu.
(SPOILER) Čtvrtý a můj nejméně oblíbený díl. Trochu víc o politice než předchozí díly. Zápletka s Ninem, mužem, do kterého je vlastně Lenu zamilovaná celou sérii, mi přišla asi nejzajímavějším momentem. Celou dobu jsem čekala, jak příběh Lenu a Liny dopadne. Líbí se mi, že autorka nebalí příběh do celofánu, ale vykreslí i špatné vlastnosti a prostředí. Na jednu stranu mě mrzí, že série končí, na druhou stranu bych pátý díl viděla raději časově vměstnaný mezi druhou a třetí knihu než na konec.
Čtvrtá kniha od Aleny Mornštajnové, kterou jsem četla. Po zkušenostech s Hanou nebo Slepou mapou jsem čekala opět nějaký nečekaný zvrat. Četla jsem celou knihu pozorně, protože z předchozích děl mám zkušenost, že se vyplatí se soustředit na detaily, které ve finále celý dosavadní děj zboří a vystaví nový. To se zde však nestalo. Asi se mi líbi ten nápad zasadit příběh do doby, kdy komunismus neskončil. Ale příběh mi přišel plochý. Měla jsem velký problém se do příběhu vžít, ani jedna postava mi nebyla sympatická a nepřišla mi dobře vykreslená. Za mě osobně nejslabší kniha od této autorky.
Líbí se mi, že ačkoliv je příběh o velkém přátelství a sem tam o lásce, neudělala z knihy autorka přeslazený román. Líbí se mi vykreslení reality, chudoby, násilí, politiky.