tsal komentáře u knih

Přestože jsem samotný režim nezažila, měla jsem tu "čest" na jedné pozici pracovat v obklopení Sládků. I bez fatálních důsledků donášení, i bez politického tlaku všude kolem šlo o jedno z nejhorších období mého života. Jak to asi muselo působit v plné palbě? To je ale jen taková osobní poznámka.
Ke hře samotné nemám moc co dodat. S absurdním dramatem je to těžké. Může být sebelepší (a taková Audience je), ale když nemáte správně seštělovaný přijímač na absurdno, bude vám stále připadat hloupé. A proto tento žánr nerada doporučuji, přestože je mi velmi blízký. Pokud vám je ale smysl pro absurdno vlastní, zcela jistě oceníte tu vrstvu na vrstvě, tu ostrou inteligenci schovanou za obhroublé situace, tu ironii a zvrácenost celé situace.

16 25.07.2019

Co s Greenem? ptám se vcelku pravidelně.

Pokaždé když s ním začínám, jen těžko se začítám. Pokaždé když s ním končím, jen těžko se loučím. A pokaždé když mám napsat, proč ho tak miluji, zůstanu civět na prázdný e-papír a přemýšlím nad důvody.

S jeho postavami je těžké sympatizovat, přesto mi všichni přijdou skutečnější než lidé kolem. Jeho příběhy jako (například právě Jádro věci) nejsou často ani adrenalinové, přesto mám pocit neustálého napětí. Dusná, vlhká atmosféra koloniálního zapadákova v Západní Africe mě nepříjemně štípala na kůži, přesto měla své exotické kouzlo a zároveň nějakým způsobem volala: „Domov!“ A přestože jako vždy Greene na začátku předkládá jasně oddělené černé a bílé, na konci odcházíte s morálním zmatkem, s otázkami, na něž by odpovědi v ideálním světě měly být snadné, ale v reálném světě jsou často nezodpověditelné, se zmatenými city k jednotlivým účinkujícím, které chcete litovat, ale pro některá jejich vlastní rozhodnutí nemůžete, a které chcete nenávidět, ale pro některá jejich vlastní rozhodnutí nemůžete. Číst Greena je jako číst život. Není to vždy příjemné, ani veselé, ale nelze s tím přestat.

Já vím, je to děsně obecný komentář a hodil by se spíš pod autora než pod určitý titul. Jenže já fakt nevím, co s ním.

16 07.06.2019

Pačinko by mohla být skvělá kniha. Příběh pokrývá život čtyř generací Korejců mezi lety 1900 až 1989, začíná na Korejském poloostrově pod japonskou nadvládou a končí v moderním Japonsku západního stylu. Hlavním tématem je zde přistěhovalectví, stará dobrá japonská xenofobie a předsudky, díky nimž se sice stále posouváme významnými dějinnými událostmi, ale dotýkáme se jich jen jaksi zlehka. Osud před až poválečných japonských Korejců je totiž ještě o patro těžší než osud čistokrevných Japonců a tak se nové problémy překrývají s těmi, které přetrvávají celých sto let a v určité formě jsou znatelné i dnes. V tomto ohledu je kniha skvělou sondou nejen do jedné rodiny, ale i do tří různých vzájemně pronikajících společností.

Ale.... Styl psaní není nijak složitý, ani umělecký. Spíše obyčejný, čte se však dobře. Zamrzelo ovšem, že autorka měla tendenci významné životní události řešit v rámci jedné věty na konci kapitoly a pak se posunout o pár let dál, aniž by se zabývala emocemi, příčinami a následky. Čtenář si může vše samozřejmě domyslet. Trochu mi ale přišlo, že odvádím polovinu práce. Co mě ovšem štvalo až k nepříčetnosti a kvůli čemuž i teď uvažuji o sražení jedné hvězdy, je vysoký výskyt zcela zbytečných korejských a japonských slov v textu. Příklad: Dvě postavy se spolu baví korejsky, a přesto je text prošpikován korejskými výrazy pro matku, otce, ženu, muže, apod. Dvě postavy se spolu baví japonsky, a přesto je text prošpikován zcela běžnými frázemi jako Hontó desu ne?, Šoga nai, Sumimasen apod. A moje úplně nejoblíbenější všude se vyskytující "nee" na konci věty bez ohledu na jazyk. Proč? Neřeknu, kdyby se v korejské promluvě vyskytlo japonské slovo nebo naopak, s přivřenýma očima bych omluvila i nějaké jazykové specifikum postavy. Takhle to ale vůbec nedávalo smysl. Text se dá lokalizovat i jinak, přijatelněji. Tohle je diletantismus na úrovni amatérských překladatelů anime. Čím víc sempaiů, tím víc Adidas.

Typ na konec: Pro srovnání by mohlo být zajímavé přečíst knihu Lidé z rodu Nire, která je rovněž rodinnou ságou a která pokrývá v zásadě stejné období, jen očima rodilých Japonců. Krásně tak vynikne rozdíl mezi Korejci v Japonsku a samotnými Japonci.

16 07.06.2019

Všemi dary obdarovaná je taková Chytrá horákyně - ani nahá, ani oblečená, ani pěšky, ani na voze. Nedočkáme se ani survival hororu ve stylu série Resident Evil, ani se neustále neptáme, jestli je důležitější morálka nebo přežití, jako v Živých mrtvých, ani se nezamýšlíme nad civilizací, jejími chybami a klady jako ve Dni trifidů. Ono to tam tedy všechno je, ale tak na půl plynu a vlastně o to vůbec nejde. Kniha je totiž hlavně o tom, jak jedna malá divná holka chce, aby ji lidé měli rádi. Trochu takové rodinné road movie. Zabaví to, nenaštve to, napsané je to vcelku dobře, byť ne výrazně, ale pochybuji, že si za půl roku na cokoliv vzpomenu. Tři hvězdy za celek a půl za to, že se autor nebál dotáhnout jednu ideu až do konce. V tom nemastném neslaném krvavě bezzubém neutrálu mě to fakt překvapilo.

16 08.07.2018

Miláček mě, jako spoustu jiných žen, dost rozhodil. Než že by se mi z něj však podlamovala kolena, spíše jsem mrkala nad tou drzostí a hlavně nad tím, v co ona drzost nakonec vyústila. Duroy je postava, kterou nemůžete mít rádi a na rozdíl třeba od Vicomta de Valmont z Nebezpečných známostí jej nemůžete ani obdivovat. Má příliš mnoho špatných vlastností toho typu, který nechce nikdo z nás. Hlavně jeho nenasytnost a věčná nespokojenost, díky nimž se cítí tím ublíženější, čím více získává, z něj dělají tvora naprosto nesympatického. Přesto vás fascinuje dostatečně na to, abyste knihu dočetli až do konce. Chcete totiž vědět, jak to s ním dopadne. Ne, přesnější je říct, že chcete vidět, jak si konečně namlátí ústa, jak mu to někdo spočítá, jak se mu některá z jeho milenek krutě pomstí a vesmírná karma bude vyrovnána. Dočtete to, protože ho chcete vidět trpět.

Miláček Duroy však není one-man show. Zdatně mu sekundují i další postavy, obvykle pohlaví něžného, které se dočkají stejné propracovanosti jako on. Autor zvládl takřka nemožné a vystupuje do popředí mého čtenářského seznamu jako jeden z mála spisovatelů mužů, jejichž ženské hrdinky mi přijdou skutečné, procítěné a lidské. A to i přesto, že na ně nahlížíme jen zvnějšku a o jejich myšlenkách nevíme zhola nic. Kritika tehdejší společnosti (obzvláště pak střední vrstvy), politiky a jejích vazeb na média jako by vypadla ze současných událostí. Dílo je to ve všech ohledech stále aktuální a, byť vás vyloženě neunese a neokouzlí, rozhodně stojí za přečtení.

(Můj vnitřní Forsyte by řekl: "Jak francouzské!"
Můj vnitřní Vikomt de Valmont by řekl: "Tohle není fér!")

16 15.03.2018

Harry Potter ke mně přišel později, než by měl, ale ne o moc. Kronika rodu Spiderwicků mé dětství a hovězí léta minula úplně, ale vlastně mi to ani moc nevadí. Ovšem Letopisy Narnie… ty jsem měla poprvé číst jako dítě. Obzvláště první díl na nás dýchá takovou dávkou fantazie a odkrývá počátky světa tak rozsáhlého a kouzelného, až se nemohu zbavit pocitu, že mě má dospělácká fantazie o něco ochuzuje. Jako dítě bych byla nadšená, zalezla do skříně a odmítala vylézt, dokud to nepůjde druhou stranou. Teď nezbývá než si povzdychnout a jít zase do práce.

Lva, čarodějnici a skříň pak z celé série prozatím hodnotím jako nejlepší a nemyslím si, že se po dočtení posledních dvou dílů něco změní. Jako každý začátek, i tento se drží jednoduchosti. Otevírá, nabízí, ale nikam netlačí, jen ukazuje možnosti. Je to příběh o dobrodružství několika dětí s pohádkovou pointou, že dobro zvítězí a zlo je po zásluze potrestáno. Hrdinové na konci vyjdou lepší, než jak vešli na začátku, pravda je nejstabilnější měnou a prastarou magii nelze obejít chvilkovým překroucením faktů. Před očima nám ožívají tvorové z legend, zvířata promlouvají a vše kolem nás má duši a může začít tančit. Kdo chce vidět kouzla, nechť otevře tuto knihu.

15 23.08.2017

Pověst o krysaři, který ztrestal nevděčné obyvatele města, je známá asi každému dítěti. Teď po dočtení Dykovy poetické a procítěné verze mi však přijde, že ta zjednodušená dětská prokazuje příběhu medvědí službu a hloupě ho sesazuje na poučení o jednom aktu. Provinile přiznávám, že do postavy Krysaře jsem se zamilovala takřka okamžitě a až po uši jako sama Ágnes a nepřešlo mě to až do samého konce, který jsem oplakala. Která z nás by k sobě nechtěla připoutat tajemného svébytného poutníka, jenž se doposud odmítal usadit? Ha! A jak často dopadáme… No nic, zpět k tématu. Příběh sám o sobě prokázal, proč nezapadl v propadlišti literárních dějin. Kritizuje, odhaluje a chválí chování a události, které spisovatelé kritizují, odhalují a chválí již celá století a celá další budou. Je to nadčasové téma, protože jde až k samému jádru lidských citů a motivací. Nejenže tak Dykův Krysař přežije celá léta, ale jen těžko se najde čtenář, který by si z něj tu podstatu nevytáhnul. K tomu přidejte nádherný sloh, básnické výrazivo a špetku romantického patosu, a máte klenot literatury. Pro mě je to prozatím nejlepší kniha roku.

15 23.08.2017

Strach lze vyvolat dvěma způsoby. Můžete vycházet ze známého a nebezpečí obnažit v celé jeho hrůznosti, což často znamená brutalitu, krev a bolest. Nebo můžete vsadit na neznámé a nebezpečí jen naznačit, což často znamená dusivou atmosféru, cosi ukrytého v temných stínech, na nočních cestách, za zasněženým oknem. Svědkyně temnot jdou druhou cestou se všemi klady i zápory, které to nese.

Strach zde často vyvolává cosi neurčitého, často jen nepřímo pojmenovaného. Někdy je ono cosi nebezpečné, jindy vlastně vůbec ne. Jednou jde o ducha, který se chce krutě pomstít, jindy o ducha, jemuž jde jen o odhalení zločinu. Jindy to možná ani není duch, ale jen vzpomínka na poslední strašné chvíle, která se otiskla do zdí pokoje. Jindy zase původce stále dýchá a chodí mezi námi a možná s ním vlastně vůbec nic není v nepořádku. Možná jsou všechny ty špatné věci kolem něj jen náhoda... A jindy to byl třeba jen sen. Poslední sen, přinášející milované a odnášející nás za nimi.

Pokud je právě tohle to, co hledáte, nebudete sbírkou zklamáni. Každá z povídek je tradičním duchařským hororem plným nadpřirozenem, starými sídli, pověrami, džentlmeny a dámami. Všechny jsou psány na vysoké úrovni a stylem psaní mě otrávila jen jedna (Co vyprávěla stará chůva). Tam ale byla na vině spíš stylizace vypravěče než špatné řemeslo. Slovo "tradiční" je však důležité. Tehdy možná inovativní a fascinující nápady jsou dnes pro každého čtenáře staré a stokrát proprané. Nic nepřekvapí a postraší jen máloco. Pokud jste tedy milovníci starých dobrých duchařských historek, nebudete zklamáni. Pokud hledáte něco, co jste ještě nečetli nebo co vás skutečně vyděsí, doporučuji jít o dům dál.

Nejlepší povídky: Palác smrti, Přízrak
Za zmínku stojí: Nádherně ilustrace na začátku každé povídky a na obálce knihy.

14 05.06.2020

Uff, za tohle nízké hodnocení se skoro až stydím, ale nemůžu si pomoct.

Už dlouho jsem nečetla knihu s takhle propracovanou a promyšlenou stylistickou formou. Styl vyprávění naprosto odpovídá hlavní postavě - je typicky stařecký, se spoustou vzpomínání na doby minulé, selektivní pamětí, odbíháním od tématu, ztrácející se a překvapivě se vracející nití vyprávění. Hlavní postava majordoma Stevense od nás čtenářů pro své nespolehlivé vyprávění vyžaduje aktivní přístup. V zásadě musíme v jeho promluvě pátrat po nepatrných zmínkách a malých náznacích, které vypravěč zmíní spíše náhodou a přitom mají markantní význam. Jedině tak je totiž možné proniknout rolí profesionálního majordoma, kterou Stevens hraje pro své okolí i pro sebe samého, a dostat se k člověku.

Vyprávěné už mě bohužel nebavilo tolik jako vypravěč a styl vyprávění. Ani citová linka se slečnou Kentonovou (a svým způsobem i lordem Darlingtonem), ani historická linie zabývající se meziválečným a válečným obdobím mi nepřišly dostatečně silné na to, aby knihu utáhly. Chyběla tomu hloubka, důležitost. Něco, co by ze Stevense udělalo skutečně zásadní postavu, kterou chcete rozebírat a po jejíž motivech chcete pátrat. Takhle mi to ale přišlo, jako kdyby Išigura z kanonu vypálil diabolku do vzduchovky.

14 07.11.2019

Temný les se oproti prvnímu dílu série liší hned v několika bodech. Po rozvláčnosti, která byla patrná hlavně v první polovině Tří těles, zde není ani stopy. Časové skoky tu sice pořád jsou a mnohem markantnější, není jich ale tolik a lépe se v nich orientuje. A byť je alfou a omegou knihy stále matematika a fyzika, v Temném lese spíše vytvářejí prostředí, v němž se odehrává kolize, než že by byly kolizí samou. Forma je o něco lepší, přesto v zásadě stejná. Sterilní a studená jako vesmír sám, bez jakýchkoliv uměleckých ambic. Přesun k poněkud akčnějším záležitostem ale onu pustotu mrtvé pouště naštěstí trochu přebil a vyloženě poznámkových pasáží jsem si tu nevšimla. Celkově mi text přišel čtenářsky přívětivější, a proto dávám o hvězdu navíc.

Pokud bych se měla vyjádřit k obsahu, našla jsem v něm několik témat, která mi již byla mnohem bližší než matematicko-fyzikální jevy (ha, konečně trocha sociologie!). Myšlenka Temného lesa je jednoznačně fascinující, a to i přesto že nebylo až tak těžké ji odvodit. Vlastně jsme návod dostali hned na začátku a každý, kdo se alespoň trochu zamyslel, musel dospět k základní ideji bez obtíží. Dost se mi také líbil střet humanismu a pudu přežití, který byl v prvním díle vcelku snadno a rychle uzavřen. Ve druhém díle nám však znovu nastupuje na scénu a výsledek již není tak přímočarý a nevinný. Rozhodně je však uvěřitelnější.

Na druhou stranu díky přesunu ke mně srozumitelnějším tématům začínají vyplouvat na povrch díry v autorově logice, na které někteří upozorňovali již u matematicko-fyzikálních pasáží dílu prvního. Třeba mediátoři. Hlavně ten nejgeniálnější z nich. Přestože plány prvních tří jsem nebyla schopna prohlédnout (hlavně proto, že nám do nich autor nenechal téměř vůbec nahlédnout), řekněme, že jsem si pod plány elity lidstva představovala něco… elitnějšího. Vedle Luo Ťiho však stále vypadali jako géniové, protože jeho plán byl naprosto průhledný a jeho následné odhalení pak dost směšné.

Takže závěr? Čte se to lépe, baví to více, ale už to nedokážu brát tak vážně.

14 16.10.2019

Kdybych měla hodnotit na ryze osobní rovině, dostaly by ode mě Gruzie s Arménií o hvězdičku méně. Nemohl by za to však autor, nýbrž jen můj naprostý nezájem o tyto dvě destinace. Čajové Turecko s Izraelem a byrokratická Čína pro mě byli zkrátka zajímavější. Možná mám ale jen problém s horami.

Z literárního hlediska si princ Ládík udržuje obvyklou laťku. Komu sedne jedna kniha, tomu sednou všechny. Kdo nedočetl ani tu první, nemusí se pokoušet o další. Humor, ironie, odhodlání objevovat, odvaha podnikat nové věci a dostatečná odolnost to všechno přežít jsou u pana Zibury známými společníky, s nimiž každá cesta probíhá lehce a s úsměvem na rtech. Obzvláště když o všech těch kopcích, dálkách a alkoholu jen čtete. Kulturně mi přišly zajímavé zmínky o našem osvobozování. Skoro jsem podlehla dojmu, že jsme možná tak trochu nevděčná chasa, ale naštěstí mě to zase rychle přešlo.

14 03.05.2019

Pokud jste nečetli Fantoma opery od G. Lerouxe, kterého Susan Kayová vlastní knihou rozšiřuje, budete mít nejspíš problém s poslední čtvrtinou knihy. Tam už totiž autorka nejede ze svého, ale ve velké míře se odkazuje na původní román s tím, že se nenamáhá dovysvětlovat. A to je asi tak jediná objektivní věc, kterou ke knize mám.

Pokud jde o subjektivní dojmy, pokusím se je udržet na uzdě. Fantom opery je pro mě naprostou srdcovkou a občas až posedlostí na hranici zdravého rozumu. Na jednu stranu jsem tedy byla ke knize silně skeptická a zároveň ochotná hodně odpustit. Netuším, která strana zvítězila. Faktem zkrátka je, že knihu zbožňuji, miluji, nedám na ni dopustit. S každou kapitolou se zde otevírá nový nervy drásající a emoce vypínající příběh. S každou další stránkou před námi Erik pomalu ale jistě vyvstává v celé své geniální, šílené a frustrované podobě. Od malého odstrčeného dítěte, přes sebepoznávajícího mladíka, nezlomného a nezdolného muže až po vyčerpaného „starce“. Vše kolem Erika je extrémní, protože on sám má k průměrnosti daleko. V jednu chvíli družný humor, v druhou chladná necitelnost, v další nespoutaný živelný vztek. Klid a mír střídá násilí a nenávist, vzácné okamžiky štěstí jsou vykoupeny naprostým zmarem. Pokaždé když Erik získá, tak záhy zase ztratí. A pokaždé se postará, aby ztratili i ostatní. Často přitom nelze určit, co vedlo k čemu, co bylo příčinou a co důsledkem. Spirála nenávisti, touhy a šílenství. Někdy kolem francouzské revoluce jsem musela na dva dny přestat číst. Kniha mě tak emočně vysála a vyčerpala, že jsem zkrátka nebyla schopná dát více jak řádku v kuse. A po dočtení si přijdu strašně prázdná. Nejspíš bude trvat, než se budu moci otevřít něčemu jinému.

A jak autorka nakládá s předlohou? Vzhled a míru šílenství svému Erikovi vypůjčila od Lerouxe, okořenila ho Danceovským humorem a nadhledem (filmová verze 1990, doporučuji), dodala Butlerovský šarm a vtiskla mu vlastní džentlmenství a hrdost (či snad hrdopyšství?). Výsledkem tak byl muž mnoha tváří s fungujícím dopodrobna propracovaným bohatým psychologickým profilem. Po většinu knihy pak měla vcelku volnou ruku. Jediné informace, které Leroux o Erikovi poskytl, se vtěsnaly na pár stránek v závěru v prakticky bodovém výčtu. Když pak došlo na pařížskou operu, nebála se Kayová události trochu upravit, aby lépe sedly její vlastní verzi Erika, a hrdinům vtisknout vlastní slova (Christine a Raoul konečně nezněli jak po lobotomii!). Rozdílů tak najdete spoustu, přesto… i přesto se jí podařilo zachovat původní drama a atmosféru.

To, co Kayová vytvořila, je v zásadě prokletí. Bůh ochraňuj každou z nás, která si usmyslí, že dokáže obstát ve střetu s šílenstvím a ve Zvířeti najít Prince. Bůh ochraňuj každou z nás, která se do Erika zamilovala.

14 25.07.2018

Golem rozhodně není snadné čtení. Člověk se musí na text zcela soustředit, protože pokud zaspí byť i jen část věty, ztratí návaznost a řetězec symbolů, snů a vidin se mu rozpadne pod rukama v nesmyslnou hromádku nesouvislých obrazů. První strany textu jsou pak nejhorší, protože nejen že vás hodí do hluboké vody, ony vás ještě záměrně matou a znemožňují vám se rychle zorientovat. Avšak osvědčený postup, který jsem se naučila u jiných knih, fungoval i tady. Proplout neporozuměním a číst dál s tím, že časem třeba bude jasněji. A ono bude. V případě Golema se však nemůžu zbavit pocitu, že po prvním čtení by hned mělo následovat i druhé, aby do sebe zapadly i poslední kousky. V každém případě šlo však o strhující čtení s velmi silnou atmosférou.

Závěrem děkuji uživateli Ricardovi za zběžné shrnutí základní symboliky. Většinu toho bych asi po hodinách hloubání vydolovala z paměti a rozluštila sama, takhle jsem si prastaré základy magických a jiných učení osvěžila podstatně rychleji.

14 24.10.2017

„Nightwish neposlouchám, jsou strašně mainstreamoví!“
„Jsem cestovatel, ne turista! Nejezdím tam, kam všichni, objevuji!“
„Džíny a tričko z H&M nosí každý, já radši skutečný styl z *doplňte libovolnou masivně rozšířenou značku alternativní módy*“
„Bankovní účet nevedu, adresu nemám aktuální a odvody minimalizuji, jak můžu. Na rozdíl od ostatních nebudu otrokem státu!“
Kdo se s někým takovým nikdy nesetkal, ten kolem sebe takové perly nejspíš hází do dnes.

Byť mi autoři ve svých tvrzeních občas přišli příliš sebevědomí a nesmlouvaví a minimálně v jednom případě mám podezření na špatnou práci se zdroji (to opěvované znásilnění v Atlasově vzpouře si fakt nemůžu vybavit), jde o pěkné shrnutí kontrakultury. Takový ucelený obraz toho, proč jsou i rebelové jen členy stáda a proč být ovcí ve stádu nemusí a často není nic špatného. Pár věcí jsem si uvědomovala již před četbou, dost jsem jich vnímala podvědomě a hodně zde uvedených souvislostí mi unikalo. Pro mě tedy rozhodně přínosná četba, která bavila, poučila a zase mi trochu upravila vnímání světa. Musím ovšem přiznat, že neustálé opakování základní myšlenky autorů („Kontrakultura podporuje to, proti čemu se snaží bojovat.“) se mi po čase začalo trochu zajídat. Díky své prostotě a univerzálnosti se dala vztáhnout na všechny verze kontrakultury (od oblečení přes hudbu po ekologii až po snahu o naprosté vymanění se ze společnosti), díky čemuž text po čase působil dost repetitivně.

Dvě věci, které se mi fakt líbily:
1) Závod na dno - termín, který mi konečně pomohl pojmenovat jev, jenž často vídám ve všech oblastech.
2) Otázka: "A co když to tak budou dělat všichni?" - tímhle hodlám rozbíjet diskuze napříč internety!

13 16.10.2019

Vcelku zajímavá kniha, která jediným námětem dokázala zpracovat hned několik témat. Začíná to jakousi ekologickou agitkou, která s přihlédnutím k době vzniku a tehdejšímu přístupu k životnímu prostředí, působí trochu jinak (a snad i trochu komičtěji) než dnes. Toto téma se následně (na můj vkus moc rychle) opouští a vydáváme se na pole drogové závislosti, střetu barbarismu a civilizace, umělého společenského uspořádání a přirozených pudů a instinktů, naší touhy po tom být lepšími lidmi a neochoty se takovými skutečně stát. Druhá polovina mě bavila asi více, protože psychologie jedince šla Páralovi lépe než rozebírání ekologických témat a společnosti jakožto celku. Navíc tam tolik neprosakovalo lezení do zádele režimu. V každém případě autor nadhodil spoustu témat k zamyšlení, která jsou aktuální i dnes a která nejspíš budou aktuální vždy.
Jediné, co mi vadilo bylo přílišné zjednodušování některých situací a vztahů a bagatelizace a plyšovost nebezpečí. Jako kdyby se v dramatických chvílích najednou žánr překlopil do pohádky. Také jsem naprosto bez výčitek přeskakovala AT části.

13 16.11.2018

I přes žánrovou změnu v tomto případě preferuji film. Ten měl atmosféru, osobitý styl, budoval napětí a i přes komediální prvky se jistým děsivým způsobem zaryl do paměti na léta. Právě tohle všechno knize chybělo.
Ano, konec krásně vygradoval a hororová atmosféra v něm pracovala na jedničku. Jenže to se bavíme o posledních pár stranách. Předtím - nic. Kniha měla zkrátka navíc, atmosféra se měla budovat od začátku a chvilky pro napětí se mohly začít objevovat mnohem dříve. Nemluvě o tom, že mě naprosto ubíjely časté a naprosto bezvýznamné odstavce o tom, co manželé zrovna dělali ve stylu: "Udělala jsem snídani, poslala děti do školy, šla nakoupit, nafotila pár fotek. Manža zatím byl v práci, cestou domů mluvil s XY, doma dal nádobí do myčky." Kniha má 160 stran, námět na regulérní román, a přesto tu jsou zbytečné vycpávky.
Úplná ztráta času to ale není. Text je psaný vcelku lehce, těch pár stran se přeletí snadno a rychle, nápad je zajímavý a čtení vás bude převážně bavit. Jen to zkrátka nemá hloubku a za chvíli na knihu zapomenete.

13 16.11.2018

Po sto stranách odloženo na věčné časy a Kulhánek je pro mě stále králem. Podprůměrná spotřební literatura bez životnosti a s minimem talentu a nápaditosti.

Já mám sex a násilí ráda, jakože fakt hodně. Jenže s nimi autor musí umět pracovat. Ony totiž i ty nejlepší věci dokážou být prudce nudné, když chybí styl a je to jen šup sem, šup tam, říz sem, stříl tam. Akční scény mi přišly o ničem, hrdina mě absolutně nezajímal, příběh připomínal spíš poslepovaný slepec scén než něco souvislého a sex...:

„Vrazil jsem jí prsty do kundičky, roztáhl ji a dovnitř vrazil jazyk. Přitom jsem jí jednou rukou mačkal prsa a palec té další vrazil do druhé dírky.“

Jako... sex je repetiční činnost a narvat slovo „vrazil“ třikrát do dvou řádků je svým způsobem obdivuhodný výkon, ale já si s dovolením radši pustím osm desátkové německé porno. U toho budu trpět míň.

Kniha sama si pak krásně skrouhla životnost tak max. na pět let. S hláškováním je to totiž jako s kořením – přiměřeně, přiměřeně, jinak to můžete rovnou vylít do záchodu. A tady jich přiměřeně nebylo. Kotleta sekal jednu hlášku za druhou a každou s minimální životností. Na to, že má kniha dva roky, jsem si musela některé odkazy dohledávat už teď, protože co bylo tenkrát tak třeskutě vtipný a cool, po tom dneska ani pes neštěkne. A s každým rokem bude hůř.
****
A víte, co mě taky štvalo?
****
Že hvězdičky neznačí konec věty, tak by je podle toho autor mohl začít nepoužívat.

13 20.08.2018

Co začali Tři vyvolení, to Pustiny dotáhly k dokonalosti. Vztahy mezi postavami se upevňují a dotvářejí, stále v nich však zůstává mnoho nevysloveného a neotestovaného do budoucna. Oba společníci si během putování zvykají na Rolanda a Roland si zvyká na to, že už není sám. Do příběhu se také vrací chlapec Jake, jehož role kmitá někde mezi Rolandovým svědomím a svébytnou entitou, která má v textu své plnohodnotné místo. Pokud jde o příběh, k bájné Věži se dostaneme sice blíže, jenže jen nepatrně. Nevíme o ní vlastně skoro nic nového, jen je jistější, že k ní musíme, ať je Věž čímkoliv a kdekoliv. Tempo vyprávění se celou dobu drží na střední rychlosti. Neploužíme se, ale ani neletíme. Dobře to však zapadá do kontextu pomalého pěšího putování, namáhavého přežívání ve světě, který se hnul, a družiny, která se stále učí. Body k dobru navíc za Blaina a neustálé odkazy na literaturu a popkulturu.

Pustiny jsou tak první Kingovou knihou, k níž nemám žádné výhrady. Je to vyvážené, svébytné a přitom to táhne k přečtení dalších dílů. Postavy jsou propracované, živé. Prostředí fantaskní, přesto postavené na solidních základech. Způsob psaní bez chyby.

13 24.04.2018

Kočičí host je nesmírně milá kniha. Takové laskavé pohlazení po duši, které čas od času potřebuje každý z nás. Příběh manželského páru, který si tak trochu přivlastnil sousedovic kočku a tak trochu proti své vůli jí věnoval mnoho lásky a pozornosti, se vyznačuje všemi typickými znaky japonského umění. V popisu sousední staré vily a křivolakých uliček v okolí domu se nachází smysl pro detail. V líčení rozlehlé staré zahrady pak japonské souznění s přírodou, uvědomování si koloběhu života a neustálých změn, jimiž vše kolem nás prochází. Hlavně zde však autor ve formě deníkových zápisků zachytil prchavý okamžik života. Před očima se vám sice míhají písmenka, avšak v duchu vidíte obrazy. Detailní snímky, zachycující zcela obyčejné a přesto vzácné minuty, které uplynou dříve, než si je stačíme uvědomit. Z celé novely na vás tak nevtíravě padá spousta emocí. Radost, něžnost, smutek, nostalgie, melancholie. Vplíží se vám do myšlenek, stočí vám oči ke stromům za oknem a ruku zvednou ke kočičímu kožíšku. Nebude to trvat dlouho a jednotlivé scény zapomenete. Ten pocit, který jste však měli při jejich čtení, ten s vámi zůstane.

13 06.04.2017

Někde tam vzadu je asi velké nebezpečí pro celý lidský druh. Někde tam vzadu se asi schyluje ke galaktické politické krizi a možná i válce. Ale o tom se k nám dostávají jen náznaky. Prioritně jde totiž o osobní životy tří lidí a jedné Össeanky, jejichž osudy se proplétají. Občas pracovně, ale hlavně citově.

Lucas je roztomilá sbírka komplexů a psychických problémů, kterými ho zatížil sadistický otec. Jeho linii jsem měla ráda. Lucasův humor, sebevědomí, cílevědomost, to jak stojí nohama pevně na zemi, nic si nenalhává, ale také se nikdy zbytečně nevzdává, to vše mi imponovalo. Bohužel byl jediný, koho jsem si skutečně oblíbila. Ambiciózní Fiona ze začátku vypadala slibně, ale v okamžiku kdy vyplaval na povrch její náboženský fanatismus, se mi začala příčit. Maëwënë, jejíž linie byla nejakčnější, na tom byla se snesitelností o něco lépe. Když se držela při zemi a soustředila se na skutečně důležité věci, když byla v ohrožení života. Jakmile ovšem sklouzla k malicherné žárlivosti, bylo po dobrých dojmech. Zdaleka největším utrpením pro mě však byla Pinkertina, která zosobňovala snad všechny povahové neduhy přiřknuté ženám. Slabá, povrchní, hloupá, naivní, neschopná a pro základní příběh vlastně i naprosto postradatelná. Její linie pro mě byla čirým utrpením. Došla jsem k závěru, že paní Kadlečková musí ženy bytostně nesnášet.

I přes mnohé výtky k (ženským) postavám, jsem se však od (audio)knihy nemohla odtrhnout. Byť kniha roztáhla na 300 stran krizi, kterou by drtivá většina autorů bez problémů vecpala do první kapitoly akčního příběhu a využila ji jen jako start pro něco většího, dokáže si i přes klidnější tempo udržet pozornost po celou dobu čtení. Musíte se jen smířit s myšlenkou, že hlavním tématem knihy není velký epický příběh o osudu celé civilizace, jak se chvílemi snaží tvářit, ale občas až obyčejná životní dramata jednotlivých postav, které bojují s většími i menšími překážkami. S vražedným církevním představitelem, několik let starým otevřeným dopisem, nemocí nebo osaměním.

13 11.01.2017