Tereza_T komentáře u knih

Číst tuhle knížku bylo jak poslouchat skladbu orchestru, kdy jedna polovina hraje radostnou melodii o přátelství, naději a věrnosti a druhá hraje o smrti, strachu, nedůstojnosti a krutosti a přesto dohromady náramně ladí. Celou dobu četní jsem byla jako na jehlách, každý jediný slovo jsem hltala a nemohla se odtrhnout. Tak těžký téma s tolika detaily a zápletkami popsáno tak lehce. Konec knížky mě dostal do kolen. Jsem moc ráda, že se mi tahle kniha dostala do rukou. Velký obdiv Jamesi Clavellovi, nejen za tenhle literární skvost, ale hlavně za to, čím si musel projít.
Btw Král byl skvělým kamarádem a dobrým králem krys

23 06.09.2022

Četla jsem se staženým žaludkem, pocitem na zvracení a očima vykulenýma. Tyhle moje pocity nepramenily z příběhu pana Winstona, ale spíše z geniality samotného Orwella, který více méně předpověděl budoucnost části Evropy po 2. světové. Co mě dostalo a z čeho jsem měla husí kůži jsou věci jako doublethink, newspeak (osekáni slovní zásoby za účelem nemožnosti vyjádření jakéhokoli nepřípustného názoru? clever as fuck), zločin z nesprávného myšlení a hlavně v knížce popisované změny a přetvoření minulosti k obrazu v danou chvíli nejvíce vyhovujícímu, jako cože?? Než jsem přečetla tuto knihu, žila jsem v přesvědčení, že jestli je na světě opravdu něco jen mého, nedotknutelného jsou to moje myšlenky… a ejhle… asi to není nic. Doufám, že prvky z 1984, které mě tak děsí zůstanou už navždy jen literárním výmyslem… ačkoliv právě píšu tyto slova do mé osobní všude přítomné maličké obrazovky… myslíte, že se bratr dívá? 8/10

“Kdo tě udal?” Zeptal se Winston. “Moje dcerka,” řekl Parsons s jakousi žalostnou pýchou. “Fakticky jsem na ni pyšný. Každopádně to dokazuje, že jsem ji vychovával ve správném duchu.”

“Poprvé si uvědomil, že chce-li člověk uchovat něco v tajnosti, musí to skrývat i sám před sebou.”

”Zemřít, a přitom je nenávidět, to je svoboda.”

22 20.06.2022

(SPOILER) Stephene Kingu, jak ty to děláš? Milion postav a já si pamatuju každou jednu z nich, tak dobře napsané jsou. Je to originální, popracovaný a zábavný. Pořád jsem čekala až najdou to pískoviště a všichni vyskáčou ven.... no nakonec to bylo trochu jinak, ale mně se ten konec líbil. Mám totiž takový pocit, že ty kožené hlavy znám taky, fakt nekecám, někde jsem je už viděla a fakt mě to při čtení sejmulo. Kupole trochu hejbla mým pomyslným best of King žebříčkem a o maličkej kousíček bych ji teď asi doporučila nad Svědectvím, rozsahově stejný, obě naprosto perfektní díla, ale Kupole byla trochu víc fun to read. U kluka z brambor jsem skoro zamáčkla slzičku.

17 24.04.2023

"Za dobu kratší než dvě hodiny se směr jeho pohybu stočil o více než devadesát stupňů a to dalo konečný, téměř pohrdavý důkaz o jeho naprostém nezájmu o všechny planety, jejichž duchovní rovnováhu tak surově rozvrátil."

Jsem velice překvapená a to sama sebou. Ráma rozhodně nebyl na mém readlistu a popis hard sci-fi mě spíše odrazoval než lákal, ale jak to tak bývá všemocné síly zapracovaly (čti cedulka limitovaná edice mě nalákala) a tak se Ráma objevil v mé knihovně a zůstane tam i dál. Přehnaně by se dalo říct, že Ráma rozvrátil i moji rovnováhu, jsem fakt překvapená, že se mi takový technický racionální bezemoční více méně skoro bezďejový děj líbil. Omluv mé vyjadřování, pořád se mi točí hlava z usilovného představování moře kolem dokola. Úsměvný je, jak si Clark šíleně představoval ne tak dalekou budoucnost, ale pro dešifrování zprávy si musel kapitán dojít do trezoru pro svůj dešifrovací sešit. To je na tom hezký.

Italský jih, majestátní vila, vlhký mořský vzduch, táhlé rozhovory u večeře, broskve a meruňky, červené plavky, vůně tabáku a knih, štěrkové cesty lemované vysokými stromy a jeden mladý muž v rozevláté, s kytarou a se srdcem roztříštěným na milion kousků. Emotivní pochoutka. Neuvěřitelné vykreslení postavy prostřednictvím myšlenek až jsem se skoro já Eliem během čtení stala sama. Sledujeme jeho pocity od prvního střetnutí s Oliverem až do toho posledního pohledu. Autor popisuje lásku tak, jak si ji podle mého všichni přejeme zažít - silnou, chaotickou, spalující, neznající hranic studu, naprosto odevzdanou a až fyzicky bolestivou. Po dočtení jsem chtěla obrátit stránky a začít znova. Romantických knih jsem nepřečetla mnoho, ale Dej mi své jméno pro mě bude už navždy unikátem.

16 15.10.2022

Sale a Deane, díky hoši, strávila jsem s vámi (mimojiné) můj narozeninový večer a bylo to krásný. Jméno Dean Moriarty pro mě znamená krásu života a zároveň největší životní dno. Myslím, že po přečetní téhle knížky se musí pozastavit nitro každého z nás a když už nic jiného, tak při nejmenším každý z nás nad tím svým živůtkem aspoň trochu zapřemýšlí. Sale na Deana nikdy myslet nepřestane a jeho děti budou znát každičkej příběh Deana Moriartyho, kterej ale nikdy nepochopí. Děti Deana budou, jako Dean sám, navždy svého otce hledat v těch nejzapadlejších rozích Ameriky. Těším se na příští shledání.

"Ale teď tancovali jak šílenci a já se coural za nima, což vlastně dělám celý život - courám se za lidma, kteří mě zajímají, protože lidi, jediní opravdoví lidi, co znám, jsou blázni, blázni do života, ukecaní blázni, cvoci k spasení, ti, kteří chtějí mít všechno - a hned!, kteří nikdy nezívají a neříkají věci-co-se-sluší, ale hoří, hoří, hoří jako ta báječná rachejtle, co se rozprskne a vystřelí tisíce pavoučích noh proti hvězdám, jen namodralá světluška zůstane uprostřed a všichni vzdychnou."

"Koukej na ty před náma. Jak jsou plní starostí, počítaj kilometry, přemejšlej, kde budou v noci spát, kolik musej vyklopit za benzín, jaký bude počasí a jak se vůbec dostanou tam, kam chtěj - jenže voni se tam přece stejně dostanou, že jo. Ale potřebujou ty svý starosti, musej klamat čas falešnejma a převrácenejma požadavkama, jsou celí netrpělivý a ukňouraný, neměli by pokoj, kdyby se neuzamkli do svý pěkně zavedený vyzkoušený trudomyslnosti, a když už jsou v tom, rovnou si začnou štelovat i správnej odpovídající výraz ve ksichtě, což je, jak vidíš, výraz ryzího neštěstí, a zatím jim všechno ubíhá pod rukama a oni to věděj a z toho jsou taky podebraný a tak pořád dokola."

"Večernice už jistě zapadá a rozlévá svou bledou diamantovou zář po prérii jen chvilku předtím, než se snese naprostá noc, co požehná zemi, ztemní řeky, přikryje vrcholky, zavine poslední pobřeží a nikdo neví, co koho čeká, kromě beznadějných trosek stárnutí, myslím na Deana Moriartyho."

13 03.05.2022

Bloudím v temném lese, zakopávám o plazící se kořeny, trny keřů se zachytávají za cáry mých šatů a větvě neúprosně šlehají po obličeji. Nevím, zda je noc nebo den, zda jdu kupředu nebo se točím v kruzích... nic nedává smysl a odevzdanost přichází každou chvílí. Najednou jakoby kouzlem, objeví se mýtina zalitá sluncem, obzor se vyjasnil a cíl mé cesty leží ozářen v dáli. Vykročím v před s nadějí, jen aby mě dřevěné ruce postrčily zpět do neznáma. Tohle je zhmotnění mé mysli cca prvních 200 stránek z Měsíčních zahrad. Nikdy v životě jsem při čtení takhle zběsile nelistovala dopředu a dozadu, z mapy, na seznam jmen postav a místních názvů. "A sakra, ve jménech to není? Je to teda místo? Asi ne. Co chodba? Hmm, taky nic. Vrátím se ke jménům na double check. K sakru, co ty jseš zač? Jee, hele, je to třetí jméno v závorce v seznamu ascendentů, juchů. Jsem teď o něco cyhtřejší? Ne, ale lets continue."
I přesto, že jsem byla mimo mě jakýsi příslib toho, že se to vyplatí nutil pokračovat dál. Že tohle vhození doprostřed komplikovaných událostí začne samo od sebe nějak dávat smysl, že si dokážu přiřadit jména postav k jejich tvářím v mé hlavě, že mi na nich začne záležet a že nakonec ta mýtina už nezmizí. A stalo se. Nechci tvrdit, že mi došlo všechno, co mělo, ale zvykla jsem si na ten styl, potlačila svoje nutkání absolutního vědění a přestala si dohledávat každý cizí slovo. Začala jsem věřit autorovi, že se to prostě nějak objasní a ono fakt jo. Postavy získaly osobnost (kam až mi moje schopnosti čtení mezi řádky dovolily, páč prostoru pro hlubší popis jejich charakteru tam mohlo být na můj vkus o dost víc) zvraty a jejich propojenost smysl a moje fantazie se otevřela, až jsem se ke konci nemohla odtrhnout, smála jsem se cynickým výměnám a ani nedutala při konečných bojích. Posledních 200 stran jsem dočetla na jeden zátah a to, co mi na začátku připadalo jako věčnost byl nakonec jen zlomek vteřiny. Některý postavy mi přirostly k srdci, epičnost příběhu mě začala ohromovat a autorova představivost mě zas pro jednou přesvědčila o nesmírných schopnostech vyvolených smrtelníků. Takže jo, cítím, že jsem se začala zajímat. Na konci zůstalo hrozně nevyřčeno, chci vědět, co se stane dál a mám pocit, jako bych právě dočetla šestisetstránkový prolog k očekávanému velkolepému příběhu. Dočtu ho někdy? Vypište kurzy.

12 07.07.2023

A pak že je cestování v čase složitý téma... učte se od Kinga a jeho jednoduchého řešení pro všechno "Ale co kdybych se vrátil a zabil vlastního dědečka?" Zmateně na mě zíral. "Proč bys to sakra dělal?" No proč by to dělal? Hlavní hrdina se místo zabíjení vlastních předků v minulosti věnuje tanci a lásce... a sázení bez nejistoty... joo a taky chce změnit chod dějin a udělat tak ze států potažmo z celého světa lepší místo pro život. Povede se mu zabránit atentátu na Kennedyho? Tobě je to vlastně v průběhu knihy už jedno, protože tě pohltí ta jízda, co tomu předchází. Zas a znova skvělý detailně vykreslený postavy společně s napínavým neotřelým dějem a jednoduše čtivým textem. Já fakt nechápu, jak to dělá. Vzbudí se po ránu a řekne si "Co kdyby mě moje auto začalo ovládat?" "Co kdyby vypukla na světě epidemie a přežilo jí 1 % populace?" "Co kdyby Kennedy nezemřel při atentátu?" Přesně tak si to představuju, položí si nějakou takovou absurdní otázku a okolo ní jako mávnutím proutkem vykouzlí sedmi set stránkový masterpiece. Jsem ráda za doslov, ve kterém autor vysvětluje, že spisovatelství není žádný med a že za úspěšnou knihou stojí desítky lidí, týdny výzkumu, znalosti odborníků a názorů manželky. Ta poctivá příprava je v Dallasu 63 sakra vidět, a to nejen v precizní historické práci točící se kolem samotného atentátu, ale hlavně v charakteristice časového přelomu 50/60 let minulého století. King nepopisuje jen vizuál ale i atmosféru doby, kdy jídlo chutná líp, auta tvoří osobnost a rakovinu plic ještě nezpůsobují cigarety. Samozřejmě se tu dostává i k ožehavějším tématům, jako postavení žen ve společnosti a rasové segregaci z čehož mi opět zůstával rozum stát. Co má Dallas navíc oproti dalším Kingovkám je propracovaná lovestory, nějak si nepamatuju, že by se Stephen pouštěl do popisu odvážnějších scén manželské počestnosti a v Dallasu předvedl, že i tohle mu šlape a milostná linka byla sladká leč reálná.

12 13.06.2023

Ach můj bože, jak já miluju literaturu. Miluju to, když se měsíce prodírám komplexními fantasy světy, hledám odpovědi ve stínech a na zapeklité charaktery postav myslím dnem i nocí. Miluju hru, kterou spisovatelé prostřednictvím svých příběhů rozehrávají a čím těžší pravidla tím větší zápal. A pak je tu Stmívání, jednoznačně naprostý opak všeho výše uvedeného a já ho miluju stejně tak (samozřejmě unconditionally and irrevocably). Víš, přečteš to za jeden večer, nehledě na 500 stran, protože se to čte tak hrozně snadno, všechno je přímočarý, všechno ti dojde dřív než se to vůbec otisklo na další stránku. Slovní zásoba dosahuje svého maxima u spojení jsem zabiják a postavy jsou čitelný jak výraz tvého psa, co zrovna udělal loužičku na koberec. Jestli se někdy do slovníku spisovné češtiny dostane slovo cringovat nebude nikdy výstižnějšího popisu než: velice nepřirozeně se šklebit, smát se až pochybovat o svém mentálním zdraví nad čtením Stmívání od S. Mayer, konkrétně nad pasážemi, kde se Edward snaží potlačit své vražedné pudy způsobené Belliným tělesným odérem, zatímco ji vášnivě líbá a ona se nesmí pohnout ani o cm, popisováno na dvou stránkách. No je to prostě bizárek, přehlídka toxického chování a psychóz, navíc s příběhem, co má jednu díru za druhou a sází jen na to, že si toho čtenáři v rauši z lidskoupírské lásky nevšimnou. Film se od knižní předlohy nějak výrazně neliší, paradoxně toho filmové zpracování snad nabízí dějově i víc, než kniha, což se často nestává. No cílovku jsem splňovala možná i před více než 10 lety, což je smutný, ale nenechte se odradit dámy a pánové, i vy si můžete užít tu jednu noc a cringovat si do půldruhé ráno. Desať z desať.

Nechoď sama do lesa - nejsem to vždycky já, kdo je tam venku nejnebezpečnější.
Zachvěla se.

10 06.09.2023

V mojí hlavě teď šlehají hromy a blesky, já totiž nevím, jak to k sakru ohodnotit. Let's do pros and cons. Mezi plusy patří rozhodně celkovej příběh, téma knihy. Je to neotřelý a originální. Je to svěží a zábavný. Neřešíme tu megalomanskej příběh odehrávající se na kontinentech či snad několika planetách. Nezajímají nás problémy lidstva, králů nebo celých rodů. Staráme se jen o to, jak sakra ta skupinka těch mazanejch kněží ukradne v tom jednom městě co nejvíc peněz. Za druhý - je to skvělá bromance toho nejčistšího kalibru. Nemůžu nezmínit ani pěkně vymyšlenou politiku města Camorru - gangovní systém v čele s Capou Barsavim - daddy material for sure. Potom tu máme záporáky, ke kterým moje nenávist jen a jen rostla s každou stranou, takže dobrá práce i tady. Musím vyzdvihnout i samotného autora - čím víc čtu, tím víc obdivuju umění psaní, Lži Lockeho Lamory jsou autorovým debutem a páni. Navíc ta kuráž zmiňovat tu jednu postavu snad stokrát, nechat si mě ji zamilovat, ale nikdy ji nakonec nepřivést do děje samotnou? Moje nervy, fakt. Plus dialogy postav, skvěle napsáno. Teď proč teda mým mozkem probíhá tropická cyklóna a já nemůžu dát 5* bez důkladné analýzy? Jsou to fakt maličkosti, ale přesto párkrát jsem se přistihla jak skimmuju text, a tak zlehka opomíjím popisné pasáže vůbec nesouvisející s dějem. Fakt mě to štvalo, takže jsem se pak stejnak donutila věnovat tomu odpovídající pozornost. Většinou mám popisné části ráda, ale ke konci, kdy samotný děj nejvíc gradoval mě to fakt zlehka otravovalo. A zadruhý, jakkoliv geniální zloděj Locke Lamora je, občas jsem měla pocit, že jeho kousky jsou spíš důsledkem autorova šťastného pera, než Locekeho prozíravosti. Jenže pak jsem si zas k sakru občas říkala, že mu fakt autor nedává nic zadarmo. Achjo, hurikán nabírá na síle a já dávám 5* za všechny nový sprostý slova, co jsem se během čtení naučila.

10 27.03.2023

(SPOILER) Je 15 minut před půlnocí, mám otevřené okno a venku prší, já právě dočítám posledních pár stran Osvícení, do stěny v pokoji narazí moucha a já nadskakuji půl metru vysoko. Kdo by se ale řídil radou na přebalu? Pche. Z Osvícení na mě zatím nejvíc ze všech Kingovek dolehla temná, skličující atmosféra a já se bála, fakt že jo. Věřím, že takoví Osvícení lidé žijou mezi námi a asi raději na dovolené do hotelů nejezdí. Možná proto jsem se zatím bála nejvíc, na oživlá auta, čaroděje a upíry nevěřím, takovej šestej smysl, jakási hlubší vnímavost, to je jiná, pro mě mnohem víc představitelnější věc. Atmosféra tady byla tím největším plusem. Příběh mě bavil, ale něco na postavách mi nesedělo, otec Jack mi byl nesympatickej už od začátku a jeho dlouhé sedánky ve sklepení byly až ubíjející. Navíc jeho nevyrovnaná egoistická postava mohla víceméně za všechno utrpení, co rodinu dostihlo (tím nemyslím ani tak samotné posednutí hotelem jako spíš předchozí události spojené s vyhazovem atd). Mamka Wendy na tom byla líp, ale prostě jsem se nemohla přenést přes ten fakt, že její manžel zlomí v záchvatu vzteku jejich synovi ruku a ona s ním žije vesele dál. Chápu, že je to základní stavební kámen všech jejich rodinných vztahů od kterých se pak všechno odvíjí, jen mi to přijde jako hrozně křehkej stavební kámen. Ke konci knihy mi už přišlo, že se neustále opakuje to samé schéma. Naopak dějová linka Dannyho a pana Hallorana byla skvělá a celkově vztah osvíceného syna a jeho rodičů byl popsanej výborně. Mám smíšený pocity, ale asi se k Osvícení už nevrátím.

9 04.09.2022

"Existenciální western, v němž kovbojové nehledají nic menšího než smysl života." Mladí jezdci prostřednictvím Cormaca hledají tenhle smysl dost surovou, nespravedlivou, přímou a násilnou formou, a přesto z nich srší jakási naivnost a romantičnost mládí a nevyřčeného osudu. Dialogy jsou strohý, přesto s výpovědní hodnotou lvl milion a kolikrát jsem měla z pár slov slzy na krajíčku. Cormacovo údernej, a přesto svým způsobem bohatej styl mě nadchnul už v Cestě a věděla jsem, že to nebude poslední kniha z jeho pera. Hranice, here we go.

9 29.06.2022

Rozečetla jsem ji na pláži na Sicílii, při čekání na letadlo domů bych nebýt kamarádky asi neodletěla, jak jsem se do toho zažrala a po příletu domů kolem půl jedný ráno jsem ji musela dočíst i přestože mě další děn čekalo brzké vstávání do práce. Nevzpomínám si, kvůli jaký knížce jsem si někdy upřela tolik hodin v tu chvíli tak potřebnýho spánku. To mluví za všechno. Po dočtení mě bolely nohy jako kdybych sama šla 5 dní dnem i nocí, a já to šla, se všema těma klukama tam. (btw všudypřítomnej dav tomu dodával uplně jinej rozměr lidský zvrácenosti) Dlouhý pochod nejde popsat, to se musí prožít, ale jen na papíře, prosimtě.

„Pete?“ No?“ „Kdyby ses mohl vrátit na začátek, kdybys věděl že se dostaneš až takhle daleko a budeš pořád na nohou… šel bys do toho?“ McVries spustil ruce a otočil se je Garratymu. „Děláš si srandu? Děláš, viď?“ „Ne, myslím to vážně.“ „Rayi, znovu už bych do toho nešel, ani kdyby mi Major držel pistoli u prdele. Je to úplně jasná sebevražda, jen s tím rozdílem, že normální sebevražda je rychlejší.“

„Vzpomínám na všechny hezký věci, který jsem kdy prožil. Jak jsem poprvé vzal jednu holku tancovat a byl tam jeden takovej starší ožralej typ a pořád se mezi nás nažil dostat a já ho vyvedl ven a rozbil jsem mu hubu. Kdyby nebyl tak zlitej, tak by ji samozřejmě rozbil spíš on mně. A ta holka pak na mě koukala, jak kdybych byl ta nejúžasnější věc od vynálezu spalovacího motoru. Jak jsem dostal svoje první kolo. Jak jsem popový v životě četl Ženu v bílým od Wilkieho Collinse…. to je moje nejoblíbenější kniha, Garraty, kdyby se tě někdy někdo ptal. Jak jsem příšerně ospalej vysedával u jedný tůně a chytal jsem raky po tisících. Jak jsem lehával na dvorku a spával s komiksem o Pepkovi námořníkovi položeným na obličeji. Na to všechno vzpomínám, Garraty. Poslední dobou. Jako kdybych byl starej a začínal senilnět.“

9 20.06.2022

(SPOILER) Svědectví jsem si užila, vláčení toho skoro dvoukilového pokladu všude kolem poslední dny už míň. Nebýt té váhy, ani bych si pořádně neuvědomovala, že držím v rukách 900 stran, jak snadně se četlo O tom, že je King master v detailním popisování jsem se přesvědčila už po těch pár knihách, se kterými jsem měla tu čest a hrozně se mi ten puntičkařskej styl líbí. Postavy jsou vylíčený do posledního vlásku, stejně tak prostředí a tížívá atmosféra postapo světa. První půlka je krutej popis reality po tom, co asi tak 99% populace podlehne nákaze, od prvního nakaženého, snahy vlády zatloukat vinu do poslední chvíle velice vybranými způsoby až po masové umírání, kdy na jedno průměrný městečko připadne tak jeden přeživší. Kdybych měla říct, že mě první půlka bavila, bylo by to slabý slovo. Je tam teda hrozně moc omáčky, i celá jedna kapitola je věnovaná více méně pro děj naprosto nedůležitý omáčce, ale pro vykreslení atmosféry je to pecka. Pro děj je ti jedno vědět, že se nějakej klučík předávkoval po tom, co všichni umřeli a on mohl v klidu vykrást dům svýho dealera, je ti jedno, že nějaká mařka umřela na hlad ve sklepě, protože si zabouchla dveře, a dokonce je ti i víceméně jedno, že nějaký děťátko sice přežilo epidemii, ale zemřelo, protože se o něj neměl kdo postarat. Všechno z toho je nedůležitý pro děj, ale skvěle to dokresluje obrázek a já si těch pár desítek stránek navíc ráda přečtu. Druhá půlka se od reality přesunuje lehce do vln mystična, magie a víry, kdy sledujeme souboj dobra se zlem a je jiná než půlka první, ale ne horší. Nejzajímavějším prvkem z toho jsou sdílené sny postav. Navrch je to celý jak jinak než proklatý otázkama k zamyšlení nad námi, lidmi, s lehkým nádechem toho, že to tady všichni jednou dosereme, až se to stane budeme mít asi tak 10 minut nahnáno, než se zas projeví naše chamtivý a všelijaký jiný špatný stránky a začneme nanovo a nikdy se nepoučíme. Jediným slabým místem pro mě byla část lehce za půlkou, kdy se konaly schůze výboru Svobodné zóny, je mi líto, ale schůze výboru jsou prostě nudný i z pera Stephena Kinga. Hodnotit knihy je mnohem těžší než hodnotit filmy, a i kdybych se snažila sebevíc nejsem Kingem abych si tu nějak hodnotně vylila svoje srdíčko a všechny pocity náležitě předala. Každopádně jsem si to užila velice, doporučuji a uděluji Svědectví 9 z 10 Kapitánů Tripsů.

Poznatky: Larry je fajn kluk. Jak velkej hlad musíš mít, že si kousneš lejtka svýho kaput spoluvězně? Vánoční ráno Stua a Toma mě přivedlo k slzám. Kojak je správnej přítel člověka. Nadine byla svině a Harolda je mi pořád víc a víc líto. Holka, zkus chápat svýho kluka už v životě nedostanu z hlavy. Jsem neskutečně ráda, že se Frann a ramínko nikdy neuskutečnilo. Glen je sociolog každičkým coulem.

9 08.06.2022

Cormac píše perem ráže milion, a přesto jsou jeho věty tak těžce lehounký... nechápu to a vždycky mi to v hlavě pěkně zavaří. Jako vždycky sarkasticky úderný přesto vážný dialogy... je to můj několikátej Cormac a stejně mě to vždycky posadí na zadek... asi proto, že se sama takhle vyjadřovat neumím a je v tom pro mě nějaký záhadný kouzlo. Při čtení rozhovoru Mosse a náhodné holčiny ke konci knihy jsem ani jednou nemrkla, fakt že ne. Ještě jsem se nesetkala s autorem, jehož dialogy by řezaly tak ostře. Oproti ostatním Cormacovým knihám jsem tu měla trochu jiný pocity, nechci úplně říct pocity optimismu, to by bylo hodně s nadsázkou. Ale přeci jen tam postava šerifa prostřednictvím svých úvah o světě a o svém poslání v něm vnášela nějakou tu empatii a trochu toho správného šerifovského, černobíle řečeno souboje dobra vs. zla. Co se týče děje, nějakej tam byl... ale spíš mám pocit, jako by nebyl to hlavní... spíš jako děj pro zprostředkování myšlenek než myšlenky pro zprostředkování děje. Jedno je jasný, já se svým vykecáváním často bez pointy nikdy Cormacovo postavou nebudu, díky bohu.

Co je v tý diplomatce?
Diplomy.

8 10.03.2023

Největší hodnotu knihy vidím v přiblížení tématu gejš jejich stylu života od brzkého učení se umění tanci a zpěvu, stylu a složitosti jejich oblékání, hierarchii v okijích a postavení ve společnosti. Všechno pozlátko kolem gejš mě zaujalo, gejši samotné, tak jak jsou v románu popisovány, už moc ne. Čtivá a zajímavá výpověď mladičké Čijo prodané do otroctví se nakonec zvrtla v tlachání o výšivkách, make-upu a laciné intriky. Těžko říct, kde leží pravda, kniha vyvolala po vydání velké kontroverze, a to hlavně ze strany gejš, které se ohrazovaly, že jejich životy nejsou vůbec takové, jako je v knize popisováno. K mojí lítosti nemám po přečtení knihy o gejšách moc pozitivní úsudek a to, myslím, je pravým opakem původního záměru. Z knihy gejši vidím jen jako cupitající kimona hrající na šamisen a hledající toho nejbohatšího muže v okolí, který pokryje jejich náklady. Naštěstí pro gejši není asi moc těžké si takové muže nabrnknout, protože většina dialogů v knize zněla asi nějak "ó, pane, já hloupá dívka, co bych o tom já věděla" a pán na to "nebuďte skromná, jste krásná" a Téra na to: "ó, mé oči krvácejí". Oukej, tady přehrávám, knížka to nebyla špatná a dozvěděla jsem se dost nového nejen o atmosféře té doby v Japonsku. Mám-li to soudit, řekla bych: fakta o způsobu života gejš paráda, dějové intriky a milostná zápletka hrůza. Nakonec to bylo pěkně odvyprávěno, že jsem ji přečetla za pár dní, určitě nelituji, jen to prostě nebyl můj šálek saké.

7 29.04.2023

Dvacet čtyři osobností Billyho Milligana je jedinečné čtení a po jeho dokončení bude tvoje duše pravděpodobně taky rozpolcená. Ta moje je určitě.

Daniel Keyes dal do vzniku téhle knihy naprosté maximum a kvalita zpracování je podle mě špičková. I přesto, že je příběh stavěn striktně jen na oficiálních zdrojích jako jsou soudní záznamy, lékařské posudky či nahrávané rozhovory nechybí knize umělecká strana, jakýsi čtenářský drive a Keyes dokázal i bez použití dramatičnosti fikce poskládat Billyho příběh do velmi čtivé a napínavé formy. Nutno dodat, že je to více méně one man show, akorát že není.

Příběh jako je ten Billyho nutí čtenáře vybrat si stranu a dělá se to o to hůř, když ten, s kým máš sympatizovat zároveň prokazatelně znásilnil tři studentky a jeho jediná obrana proti tomu je jeho vlastní tvrzení „já to nebyl“. Keyes v předmluvě ujišťuje, že nic nebylo přibarveno tak, aby z toho Billy či kdokoliv jiný vyšel v tom lepším světle, a tak jsem k tomu i přistupovala.

Billyho příběh je důkazem toho, kam až může zajít lidská psychika v důsledku vytváření obranných mechanismů proti traumatizujícím zážitkům v dětství. Vždyť ten kluk si vytvořil hluchou osobnost, aby neslyšel, jak mu nadávají. Nedokážu tu popsat, jak mě Billyho příběh rozložil a jak moc nad tím od přečtení bloumám. Prostřední část knihy popisující Billyho život od dětství až po zatčení bych zařadila mezi jednu z nejtěžších, a to hlavně díky tomu, že tohle není výplod fantazie, ale realita. Věřím tomu, že za trestné činy, jakkoliv hrozné, nenese vinu Billy, ale jeho nejbližší okolí a systém, který měl za ideálních leč neexistujících podmínek problém podchytit mnohem dříve, ty příležitosti tam byly. Nakonec na knížce bylo nejzajímavější právě to, pozorovat přístup společnosti k duševně nemocným tehdy, v 70. letech.

Rozpolcená kniha, co tvoří rozpolcené čtenáře.

6 21.09.2023

A proč jsem si já myslela, že se bude jednat o přímé pokračování prvního dílu? Velké množství postav, které jsem si stihla oblíbit a kvůli jejichž osudům jsem běžela hned následující den do knihovny, div jsem si nohu při pokusu o rychlé tempo nezlomila, se v Domu mrtvých neobjevilo anebo objevilo jen na velmi úzkém prostoru a já si tak, s lehkou pachutí počátečního zklamání, začala potykávat s nově příchozími. A jo, byla to zase ta párty zahraničních studentů z Grónska, kam si přišla z donucení kámoše a kde sedíš v rohu, tváříš se mile a jakože rozumíš grónsky na všechno souhlasně pokyvuješ hlavou, aniž by kdokoliv z přítomných vůbec zaregistroval tvou existenci, zatímco kámoš na záchodě pracuje na rozepínání už poslední vrstvy kožešiny. Vlastně je možná taková pártoška v grónštině ještě slabej odvar oproti smršti a masakrálnímu vojenskému tažení. (Milá R. F. Kuang, takhle se popisují zvěrstva a šílenosti války, nemáš zač.) Každopádně moje zorientování přišlo rychleji než v díle jedna, a to je velice pozitivní. I tak se zatím jedná o knihu, jejíž čtení mi zatím letos zabralo nejvíce času, což není vlastně asi podstatný, ale což, můj mozek zůstal ležet někde pod vrstvou prachu uprostřed pouště a moje city teď nese Mappo celý ušmudlaný a poválený na dně své brašny. Byly tam chvíle, kdy jsem si říkala "kurňa jo, pro čtení těhle řádků stojí za to žít", ale bylo tam i pár chvil, kdy jsem chtěla milou knihu vzít, a i přes štítek "Majetek obvodní knihovny Plzeň" ji vhodit do výběhu hrochům těsně před časem vyklízení kóje (jo měla jsem ji sebou i v zoo). Nakonec kniha nedošla k žádné újmě, přece bych se takto netaktně nezbavila něčeho, co v sobě obsahuje jméno Kalam, ach ty literární platonický lásky. Takhle, kvůli tomu, že mě ta kniha fakt několikrát hodně naštvala a skoro jsem ji nechtěla ani dočítat, ale zároveň hrozně moc chtěla, mám pocit, že si s Eriksonem buduju jakýsi lovehatetoxicredflag situationship, kterej ale nechceš opustit i přes všechnu tu bolest. Poslední hvězdičku si tam nechvám do doby, kdy mu to možná odpustím, na to je ale ještě příliš brzy.

6 28.08.2023

(SPOILER) Makovou válku rozhodně předčila její pověst. Děj, postavy a styl psaní... nesedlo mi skoro nic. Čekala jsem temnou fantasy pro dospělé, jak je doslova napsáno na obalu a mám pocit, že jsem dostala knihu, napsanou podle receptu pejska a kočičky. Je tam toho smícháno hrozně moc a mně se v tom bohužel nepodařilo najít propojení ani smysl. Působilo to na mě tak, jako by autorka chtěla do knihy nacpat všechny její nápady, co si zapsala do deníčku ať to stojí, co to stojí.

Kniha je rozdělena na tři části. Celé to začíná jako jedno velké klišé from zero to hero, kdy je sirota z okraje společnosti přijata na nejprestižnější akademii bojových umění v zemi a končí jako na sílu vložená přehlídka největších zvěrstev páchaných lidmi na lidech v historii celé zabaleno do pozlátka fantasy a nadpřirozena.

Co mi vadilo a díky tomu, považuju tuhle knihu za fiasko?
Kniha je rozdělena na tři části, který na sebe ale téměř vůbec nenavazují. Atmosféra a hlavně i samotná hlavní postava se mění doslova otočením stránky, celá výstavba děje z první části přišla téměř vniveč při přechodu do druhé části, a to samé v bleděmodrém při přechodu do části tři.

Postavy jsou psaný plytce a nemáš šanci je skoro vůbec poznat, natož si k nim vytvořit nějaký vztah. Jestli byla hlavní postava Rin ze začátku cílevědomá pragmaticky smýšlející tvrďačka tak v části tři je z ní jen hromádka chaosu, nesympatie a sebestřednosti. Celý se to prostě od začátku hroutilo až do stavu, kdy jsem ani nevěděla o kom vlastně čtu.

Fantasy prvek v podobě božstev, prostřednictvím kterých mají vyvolené postavy nadpřirozené schopnosti byl vcelku fajn.... aby ale tížených schopností postavy dosáhly musí se většina z nich pořádně sjet, což z nich bohužel dělá ještě víc bezduchý.

Stěžejním tématem knihy je válka, kde se nejedna událost v knize inspirovala skutečnými historickými událostmi. Cítila jsem z toho, že se autorka snaží poukázat na tu bídu a hnus války, snažila se poukázat na neefektivitu celýho zřízení a na to, jak se každej i v takový situaci snaží nahrabat nejvíc na tom svým písečku. Bohužel se tady za mě míjel záměr s výsledkem, protože jsem měla chvílema pocit, jako by naopak postavy pěly ódu na válku a dělali tak špatný rozhodnutí jen proto, aby ta válka byla ještě horší. Co mi ale vadilo úplně nejvíc bylo na sílu vkládané násilí a zvěrstva. Přijde mi, že si knížka chtěla udržet tu známku temna a drsnosti, a tak autorka vkládala drastické popisy zbytečně jen aby dosáhla tíženého egghh efektu. Konkrétně mluvím o popisu genocidy města, kde se silně inspirovala skutečným Nankingský masakrem během čínsko-japonské války. Popis této události na wikipedii mě citově zasáhl milionkrát víc než celá Maková válka a nemůžu se prostě ubránit pocitu, že to tam nacpala jen proto, aby se o její knize řeklo, že je surová. Na mě to udělalo ale naprosto opačný dojem. Necítila jsem z toho žádný emoce.

V knize se objevuje plno nelogičností a dějových fuckupů - kupříkladu k odhalení onoho města, kde došlo ke genocidě použili nepřátelé tajnou cestu z hor, která nebyla chráněná, protože si velitel strategie (čirou náhodou i nejvyšší mistr vyučující strategii na nejprestižnější škole kontinentu) myslel, že ji nepřátelé nemůžou najít, protože je to přece tajná cesta z hor. Wtf? - je to konstrukt :D

Konečná třešnička na dortu přijde ve chvíli, kdy Rin díky svým šamanským schopnostem ovládání ohně a za pomoci boha vypálí sama celý nepřátelský ostrov - oko za oko, genocida za genocidu - a jen jedná jediná postava vykazuje nějaký známky lidskosti a nesouhlasu (za tu dávám tu jednu hvězdičku, sláva Kitájovi) --- je to ironie, protože celou dobu je téma knihy: válka ne, genocida fuj a samotná postava, která tím nejvíce opovrhovala, pak udělá přesně to samý a ještě si to odůvodní tím nejdebilnějším stylem "vždyť oni dělali to samé nám". Ke všemu na ostrově zbyli víceméně jen civilisti, protože armáda, která zaútočila na jejich kontinent se na ostrov nevracela. Dokážu si oblíbit šedý charaktery, ale tohle to nebylo. Na konci jsem byla zhnusená tím, jak dokázala autorka do jednoho příběhu vměstnat celkem tři genocidy, šílené popisy založené na skutečných událostech a se mnou to neudělalo vůbec nic tak špatně to tam bylo, dle mého, zakomponováno. Možná to ani nebylo zakomponováno, jen prostě vzala kus dějin, změnila názvy a vložila je do světa bohů a šamanů, aby to mohlo mít štempl fantasy. Přitom fantazie tomu chyběla skoro nejvíc.

Vzhledem k hodnocení jsem asi výjimkou, možná se stala chyba mezi knihou a židlí než v knize samotné, kdo ví, za mě to ale bylo špatný.

6 04.04.2023

Náročnější a temnější než Všichni krásní koně. Víc mluvnější s často dlouhými pasážemi příběhů z cest, života. Pochopit a vžít se do základního příběhu bratrů bylo čtenářsky lehké, vžít se a pochopit dlouhé příběhy s často skrytým a nejasným smyslem bylo těžší a pro mě asi ne vždycky úspěšné. Každopádně mě to vůbec neodradilo a knížku jsem si užila na max s tím, že se k ní třeba jednou vrátím. Pořád mě fascinuje Cormacovo styl, kterým definuje hlavní postavy a stejně jako v Koních John Grady tak i v Hranici mi Bill Pharman přirostl k srdci svým naivním smyslem pro morálku, jednoduchým vnímáním bytí a nepříznivým osudem (je něco jako osud?) Města na planině, here we go.

6 15.07.2022