Dlouhý pochod
kniha od: Richard Bachman (p)
https://www.databazeknih.cz/https://www.databazeknih.cz/img/books/13_/136037/bmid_dlouhy-pochod-136037.jpg
4.3
2444
Dlouhý pochod - tak se jmenuje nová soutěž pro čím dál otrlejší a náročnější diváky i soutěžící. Sto mladých chlapců se dobrovolně rozhodlo postavit se na start a vydat se společně na Dlouhý pochod. Soutěž má prostá pravidla: nikdo se nesmí odchýlit z vytyčené trasy a nikdo se nesmí zastavit ani zpomalit chůzi pod určitou rychlost, jinak dostane napomenutí: tři napomenutí znamenají definitivní konec v soutěži. Nezáleží na tom, kdo jde nejrychleji nebo dojde nejdál, Dlouhý pochod přežije jen jeden z nich...... celý text
Literatura světová , Romány
Vydáno: 2012 , Beta-Dobrovský
Originální název:
The Long Walk , 1979
více info...
Komentáře (466)
Komentáře 466 Recenze 16
Mé druhé setkání s mistrem hororu a thrilleru bylo mrazivé. Kniha měla tendenci se od druhé půlky táhnout stejně jako dlouhá pouť, ale to nebylo důvodem, proč šetřím hvězdami.
Cítím neuspokojení, protože se King důsledně vyhýbal všem mým otázkám. S grácií nevěrného kluka v pátek večer u baru s cizí dívkou zatajil, co všechno mě zajímalo a dopřál mi jen pár náznaků. Jakou historii má soutěž? Jaký má smysl? Jak žijí vítězové dlouhého pochodu po letech? Žijí vůbec? Co si vybrali za cenu? Jak je soutěž chráněná zákonem? Proč je tak oblíbená?
Taky mě zajímá, jestli si ověřoval zda je něco takového fyziologicky možné a jak důvěryhodné jsou jeho popisy stavů po třech dnech neustálé chůze.
To se bohužel už nedozvím, ale mohu se to pokusit vygooglit.
,,Můžu ti něco říct, Garraty?"
,,Jasně. Vezmu si to s sebou do hrobu."
Na první pohled nikterak ojedinělý nápad na povídku, natož novelu či román. Tak jakto že z toho King udělal tak dokonalé dílo? Protože zde využívá prostě všechno, nač má talent. Chemie mezi postavami, jejich postupné sbližování se. To houstnutí atmosféry, v němž se King postupně dostává do těch nejtemnějších zákoutí myšlenek každého z nás. Často jsem si kladl otázky jako "Zachoval bych se stejně?" "Byl bych schopen se po tomto zážitku podívat onomu člověku do očí?" Bolely mě nohy jenom při čtení, nenarazil jsem na JEDINOU pasáž, která by mě alespoň trošku nudila. King je génius a touto publikací to rudě podtrhuje. Na Dlouhý pochod s Rayem Garretym a Petem McVrisem (a dalšími mušketýry :) ) budu rád vzpomínat a 100% vím, že se k tomuto příběhu vrátím, klidně z toho udělám každoroční tradici. A to si na tradice nepotrpím.
Nečekané. Tedy, od začátku člověk tuší, jak to asi dopadne, ale i tak byl člověk chvílemi v napětí, jestli tuší správně. Konec (vlastně i debaty po cestě) je zamyšlení hodný a v cíli zbyde jen pocit - jakože cože? Čekala jsem vysvětlení celého pochodu, co je za tím? Jakou roli hraje major? Co jsou brigády? Asi můžu jen domýšlet... Tato absence zákulisních informací mi trochu zkazila dojem z knihy, ale jinak fajn čtení.
Kinga nemám moc rád, ale poté co jsem si přečetl běh o život jsem si řekl, že zkusím další knihu od Bachmana.
Rozhodně je to dobře napsané. Celá kniha je výhradně o pochodu, případně jednotlivé postavy vzpomínají na minulost, ale vždy to má přímý vztah k pochodu. Člověka to docela baví, i když se tam vlastně nic moc neděje.
S čím jsem měl problém, bylo absolutně nevysvětlené pozadí.
Nevíme proč vznikl pochod, jaký to má smysl, prakticky nic o současné společnosti, defakto ani nic o tom, proč se většina kluků přihlásilo.
Na mě to působilo, že si prostě řekli že se přihlásí, aby byla legrace... a šance 1 ku 100 na přežití je moc netrápila. Pochopil bych to u par jedinců, ale skoro u všech?
Tohle mě zklamalo, protože v běhu o život tam tohle všechno skvěle bylo vysvětleno.
Navíc kniha jde plynule, kluci plynule umírají, a umírají a umírají a pak je už konec...a nic s toho, žádné poselství, žádný odkaz. Prostě to skončilo, další přečtená kniha, která mě sice zaujala nápadem, ale to je vše.
Kniha mě naprosto pohltila. Takové napětí jsem dlouho nezažila. Protože je celý děj jen o pochodu, nepřestává to bavit a čtenář netuší, jak to skončí. Závěr byl také překvapivý.
Stephen King opět ukázal, v čem tkví jeho největší síla. Námět je prostý, skoro až bizarní. Přesto je autor schopen na jednom dlouhém pochodu vystavět celou knihu a ještě do toho napasovat spoustu rozjímání nad všemožnými morálními otázkami, ale především nad těmi, týkajícími se smrti a smyslu života. Kniha byla občas možná až příliš pomalá a přeci jen výstavba byla skutečně jednoduchá. To je i důvd, proč jsem ji ohodnotil 3 hvězdami. Zároveň má totiž spoustu kladů. Posledních 50 stran se naopak odvíjí nesmírně rychle a čtenář jen hltá slova, aby věděl, jak to nakonec celé dopadne. Celým dílem se navíc vine dle mého názoru záměrně nezodpovězená otázka, proč by se vůbec chlapci na takovouto hroznou tortutru vydávali. Asi nejvíce se mi líbili právě ty dialogy o smysle života a smrti a co to vůbec všechno představuje. Toto zvládá King do svých děl vždy propašovat bravurně. Konec je pak skutečně heroický a otevřený závěr dává celému dílu nádech jisté nezvratné osudovosti. Postavy byly sympatické, čtenář si na ně rychle zvykne a některé smrti účastníků jsou skutečně skoro antické tragédie. V těchto chvílích to člověk skoro prožívá společně s postavy. Obecně můžu říct, že i přes to, jaká past se na autora s takovouto volbou tématu může skrývat, se s tím King popasoval na výbornou a i když tam některá hlušší místa byla, Dlouhý pochod mě rozhodně bavil a definitivně jej doporučuji k přečtení.
Kniha o pochodování a umírání, která mě přes svůj poměrně jednoduchý námět docela chytla. Zejména psychologie postav a jejich vnitřní pocity jsou popsány mistrovským způsobem. Nicméně poněkud uspěchaný konec mi poněkud zkazil jinak výtečný čtenářský zážitek. Celkově však mohu Dlouhý pochod doporučit zejména těm, kteří se Stephenem Kingem začínají.
Příběh je to děsivý, když si uvědomíme, že při pochodech smrti v roce 1945 probíhala selekce účastníků stejným způsobem. Remarque má podobné téma v Jiskře života, kde SS vybízejí vězně ke spěchu, protože brána tábora se zavírá. Smějí se a sázejí, kdo z vyčerpaných kostlivců to stihne a kdo zůstane venku navždy. Spisovatel se jenom inspiruje skutečností.
(SPOILER)
Kniha, o které jsem si myslela, že jí přečtu rychle. Nezvládala jsem, co se v knize děje. Stephen King umí dokonale popsat atmosféru. Těžko se mi kniha četla kvůli faktorům jako jsou hlad, křeče ve svalech a stresu, pocení, hladu, žízni. Typický "Bachman" - brutalita, surovost, nebo naturalismus. Jelikož jsem ale dřív četla Běh o život, tak kniha nebyla pro mě příběhem tolik překvapením, nicméně je zde výborně rozvinutá psychologie postav. Přijde mi to, že lidi jsou fascinování reality show už od antického Říma a je to děsivé.
Velice mě překvapily poslední kapitoly a konec.
Knihu jsem četl před lety a od té chvíle, kde jsem chodil, tam jsem ji doporučoval jako perfektní a drsný příběh. Pointou by se dal trochu pojmout jako předchůdce Hunger games. Taky show pro diváky. Přišel čas, kdy jsem ji doporučil osobě blízké a abych si o ději mohl zasvěceně povykládat, přečetl jsem si ji znovu. A najednou nemohu pochopit, co se mně na téhle knize mohlo tak líbit, že moje nadšení neznalo mezí? Vidím zde většinu nadšených komentářů, přesně takových, jaké bych napsal kdysi dávno, když jsem knihu přečetl poprvé. Ale teď to pro mě byly mnohdy opravdu stupidní dialogy o ničem, takové to zachraňování soudruhů ve zbrani bez ohledu na vlastní život/smrt a odkrouhnutí účastníků zajímavé snad jen u první patnáctky dvacítky, pak už jen nudná a opakující se součást příběhu, monotónního příběhu. A konec byl vrcholem nicneříkajícnosti.
ALE!!! Jestliže tuto knihu, jak sám autor tvrdí, napsal v osmnácti letech, pak je to obrovský úspěch. Nu, a já jsem ji taktéž mohl číst poprvé jen o něco starší. Neměl jsem ji číst podruhé...
Snad, co jsem napoprvé tak moc nevnímal, byl jemný nástin, že se jedná o Ameriku v nějakém podobném stavu Orwellovy země z románu 1984.
P. S. Podobně jsem dopadl s Tommycnockery, i když tam přece jen bylo víc akce, a co mě při druhé četbě především drtilo, byl jen strašlivě natáhnutý Kingův styl, kdy dovede popsat pět metrů chůze z kuchyně na záchod na pěti stránkách a popisovat všechny kachličky pod nohama nebo fleky na stěnách. Některé knihy je nebezpečné číst podruhé třeba po dvaceti letech.
Další Kingovka, kde je Bangor - město, které budu mít vždy spojeno se Stephenem Kingem. Dychtivě jsem si sepisovala jména a k nim čísla s očekáváním, že se něco bude dít, a že se mi budou hodit i pro případ, že by se příběh dále odvíjel už jen podle čísel, jež Chodci dostali. Je to Pochod na nebo o život a na smrt s pevnými pravidly. Za stejným cílem s nestejným úsilím a vyčerpáním se jeví Pochod jako nastavené zrcadlo vztahů a emocí, které se zintenzivňují tvrdými předsevzetími. Pochod uspíšil jejich životy; z mladíků starci, ze starců pochodující živoucí mrtvoly a kostry. Osoba hlavního hrdiny se mění; silná osobnost vítězí, ačkoli se vítězem nestává. Je to náročné čtení, které svojí monotónností naráží na trpělivost čtenáře. Nicméně čtení je to zajímavé už kvůli ucelenému pocitu a představě, jak Pochodující vypadají, když jsou na konci svých sil a jak Pochod dopadne.
Páni, ještě teď mě bolí nohy. Jako teda napsat knihu o tom, že 100 účastníků vlastně jen jde a jde a nedovolit čtenáři, aby se uzíval nudou, to umí jen King. Nečetla jsem anotaci, takže když ze pochodu vypadl první, spadla mi brada. A nemohla jsem se dočkat, jak to dopadne. Možností moc nebylo. A přece se našla ještě jiná, než jsem myslela.
Tři, dva, jedna start! A jde se. Pěkně v tempu, bez zastávky, v dešti, na slunci, ve dne, v noci. Pořád dál. Žádné zdržování, žádné pochybnosti. Tedy zatím. Vlastně by to mohla být i zábava, kdyby pravidla nesmrděla střelným prachem a na asfalt neodkapávala kromě potu i krev.
Na to, že děj je vlastně jednoduchý a svým způsobem monotónní, jde překvapivě o velmi napínavé čtení, které běží stejně rychlým tempem, jaké udržují účastníci Dlouhého pochodu. A zatímco oni pomalu začínají tušit, že tenhle nápad byl zřejmě tím nejblbějším (a možná i posledním) v jejich životě, čtenář začíná tušit, že tenhle závod nebude mít ve skutečnosti žádného skutečného vítěze.
"Rayi, znovu už bych do toho nešel, ani kdyby mi Major držel pistoli u prdele. Je to úplně jasná sebevražda, jen s tím rozdílem, že normální sebevražda je rychlejší."
Zajímavá kniha u které přemýšlíte o smyslu celé akce.Bravůrně napsaný příběh od p. Kinga
Typický King - perfektně propracované "myšlenkové pochody" účastníků pochodu, až z toho mrazí... během čtení jsem si říkala, že tahle kniha může mít jen dva konce - buď Garaty nedojde a v tom případě bude okamžitý konec a nebo dojde, ale .....
Hop do příběhu rovnýma nohama. Žádná omáčka kolem, žádné informace o vzniku a historii Dlouhého pochodu, ale jde se přímo na věc.
Jednoduchá zápletka a přitom tolik emocí! 100 lidí šlape po silnici (často ani neví proč), kdo by z toho vymáčknul 280 stránkovou knižku? King jo! Skvěle navozená atmosféra tohoto na hlavu postaveného "závodu". Bezva dialogy Chodců. Účastníci si sáhají na dno sil a kolikrát u toho dna dochází na otázky o smyslu života.
Když kvůli povinnostem musela knížka stranou, připadalo mi, že kluci pochodují v mojí nepřítomnosti a jen jim prodlužuju to utrpení v podobě šílené únavy, bolavých nohou, puchýřů, úžehu,...
S blížícím se závěrem jsem si kladla otázky, jak tohle skončí, jak to autor asi vyřeší? No, poradil si... vlastně tak docela reálně...
“Takhle spolu můžeme tančit věčně, Garraty, a já se nikdy neunavím,” odpověděl McVries. “Proběhneme se spolu po hvězdách a pak se pověsíme za nohy z Měsíce.”
Kruci, když pročítám a počítám ty míle co účastníci Pochodu našlapou, tak je to teda porce jak kdyby jim snad šlo o život nebo co :) Sice i reálně máme ultra pochody a některý lidi jsou fakt nezdolný, ale ta podmínka s neustálým tempem bez přestávek by byla dle mého smrtící mnohem mnohem dřív. Ale to je fuk, nejde o čísla, ale o pocity a to King prostě umí.
"Docela by mě zajímalo, jak hluboko až se člověk zahrabe."
"A jak hluboko už jsi?"
"Nevím."
"No, tak to je další věc, kterou budeš muset teprve zjistit. Probádat neprobádaný hlubiny Garratyho."
Kniha by se měla jmenovat pochod smrti.Drastické,co vede účastníky k tomu,že chtějí postoupit něco takového, když ví,že většinu čeká smrt.
Kinga stále obdivujem za jeho schopnosť vytvoriť skvelé živé postavy a ich psychologický profil. Vie písať o jednej veci 300 strán a stále vás to bude baviť čítať. Iný autor by na tomto pohorel. Akurát niektoré dialógy po čase začínali byť nudné a pri konci si budete priať, aby chodci konečne už došli na koniec cesty. Záver ma trochu sklamal aj keď v knihe o neho nešlo - išlo o tú cestu. Škoda, že svet nebol vykreslený lepšie. Pôsobil dosť depresívne a temne. Viac by ma zaujímalo aj pozadie, prečo táto súťaž vznikla.
Tenhle dlouhý pochod mi dal zabrat..
Všechny emoce (kromě vykonání potřeby:)), myšlenky i bolestivé kroky k cíly jsem prožívala s nimi jako kdybych běžela vedle nich. Jsem na konci a živá.
Pravděpodobně jedna z nejintenzivnějších knih, které jsem kdy četl. Je to znepokojivé, bolestivé a pravděpodobně není daleko od toho, jak by taková věc probíhala. Dobrý konec, přesto bych to nedoporučoval slabším povahám...
Nikdy jsem si nemyslela, že řeknu něco podobného. Ale jelikož jsem přečetla 38 autorských výtvorů Stephana Kinga - "jak pro tohoto spisovatele typické". Obdivuji ho především pro jeho neuvěřitelné sociologické/psychologické cítění a vzdělání. V mnoha dílech - nejen v "Dlouhém pochodu", dokázal, že se potřebuje vždy identifikovat minimálně s jednou postavou, kterou určuje (ve většině případech za hlavní). Příkladem: Bill v TO, Paul (Misery nechce zemřít)...velké množství dalších (mimo jednotlivých povídek, jsou příběhy rodiny, kde je těžko identifikovatelné, zda se identifikuje jako dítě, či jako rodič), každopádně tím chci říct, že do každého svého díla dává část sebe, což obdivuji a věřím, že pro něho je to součást terapie.
Každopádně! Dostávám se k této knize. I zde vidím značnou identifikaci Stephena s hlavní postavou, téměř jakoby většina výše uvedených měla v minulosti výhru v podobě "Dlouhého pochodu", kniha je procítěná a plná empatie, neuvěřitelně čtivá a smutná. Zároveň se nám snaží dát několik nápověď o převládajícím nacismu v Americe (Hitler vyhrál válku a já posedlost Ameriky nacismem nikdy nepochopím). Nikdo to ale neřeší, ten vyšší cíl v autoritativní době, kdy člověk nerozhoduje o ničem se promítá do dlouhého pochodu. Tam, přirozeným výběrem docházíme ke svobodě nad vlastním životem a nad vlastní smrtí. Příběh začíná energicky, pokračuje energicky a graduje. Je čtivý a zajímavý, vnímající čtenář si bude pokládat otázky, při nichž bude knihu odkládat ALE - opravdu doporučuji. Má nejoblíbenější od Kinga.
Četla jsem již před několika lety, Kinga moc nevyhledávám, ale tato se mi líbila moc, klidně si ji někdy zase přečtu znovu.
V dnešní době by taková soutěž měla obrovský úspěch. Stačí se podívat na Squid game....když si to tak vezmete, ušli 700 km, úžasné.....a z knihy je zřejmé jedno....i cesta může být cíl...
(SPOILER)
Že by geniální spisovatel King dokázal poutavě a dobře zpracovat tak jednoduchou zápletku, jakou je prostě jen pochod stovky kluků stále dopředu ? No - nedokázal.
Motivace soutěžících, proč doopravdy podstoupili tohle martýrium, ze kterého vyvázne živý jenom jeden, je vysvětleno sotva napůl a moc jí nevěřím. Stejně tak ani pozadí dystopického světa, původ, smysl a nějaká historie dlouhého pochodu, která by mohla čtení obohatit a osvěžit, tu není.
Je tu jen žoviální tlachání mezi hlavními postavami, sem tam okořeněné smrtí některého ze soutěžících. Tyhle dialogy se nečetly špatně, na to aby to bylo vyloženě otravné, je King pořád ještě dost zručný ve svém řemesle. Ale od poloviny knihy se všechno už jen opakovalo, začalo nudit a navíc po několika dnech nonstop vysilujícího pochodu by diskuze mezi postavami určitě neprobíhala tak uvolněným diskuzním stylem, jak se nám to King snaží podat. Odtud mne už jen zajímalo, kdo to přežije, jak to dopadne a jestli se všechny mé otazníky vysvětlí a zodpoví.
King ovšem nevysvětlil nic a nudu plnou velkých, promarněných šancí dotáhl do konce přesně tím stylem, který jsem už díky tomuhle spisovatelství "na volnoběh a bez námahy" čekal - skončilo to nijak a uprostřed ničeho a rádoby artový konec jsem naprosto nepochopil.
Zklamání.
Kdysi jsem prohlásila, že zbožňuju Kingovy neuvěřitelně propracované charaktery postav a že i kdyby celou knihu jen seděli u táboráku a opékali buřty, byla bych spokojená. A tato kniha dalo by se říct přesně taková je. Kdyby jste opékání buřtů v tomto případě vyměnili za několikadenní pochod bez pauzy, měli byste i potvrzení v praxi, že tomu tak je. Celou knihu jen jdou. Sto dospívajících chlapců, kteří byli vybráni do Dlouhého pochodu. Nedovedu si představit číst 300 stran o postavách, které jen jdou a zároveň na nich není zajímavého vůbec nic. Tohle nezvládne napsat kde jaký autor, aby u čtení čtenáře udržel. Ale King to zvládl na jedničku! Teda Bechman...
Přiznávám, že jsem se s ubývajícími stránkami těšila, až se konečně dostanu na konec. Svým způsobem stejně jako Chodci, kteří šli pořád dál a dál až už nemohli. Byli na pokraji sil, vyčerpaní, psychicky i fyzicky na dně. A stejně šli dál! Vlastně, pokud by se našel čtenář, který tuhle knihu přečte na jedno posezení, ten zážitek ze čtení by měl asi o to větší. Prožil by celou cestu spolu s Chodci bez přestávky.
Závěr... Musím říct, že nevím jestli jsem spokojená a nebo ne. Řekla bych, že o to, jak to celé dopadne, v této knize ani tolik nejde. To, co se autor možná snažil tímto příběhem sdělit je, že nejde o to vyhrát, o to dostat se do cíle. Ale o tu cestu k němu. O to, co všechno si člověk uvědomí, když se dostane tváří v tvář smrti, od které ho dělí jen to, že zastaví. Že přestane bojovat sám se sebou a skončí v polovině cesty.
V průběhu knihy se toho o samotné historii Pochodu moc nedozvíme, což je škoda. Zajímalo by mě jak vzniknul, proč a co tím kdo sledoval. Ale i ta nevědomost a možnost "domyslet si sám" má něco do sebe. Rozhodně originální námět.
Pochod byl 4 denní nudná akce kde 100 kluků jde pochod smrti a přirozeně jim docházejí síly a jsou likvidovány, legálně s pravidly hry a se všechnu administrativu, fanoušky , kamery, televize atd atd.
A to při pomyšlení na současnost už takova nuda není ……..:
(SPOILER) Povedená dystopie, celkem tradičně není nijak zvlášť vyřešeno, jak se lidstvo (nebo jen USA?) dostalo do tak podivného stavu. Na tu zápletku, která je velice jednoduchá a dala by se zpracovat mnohem kratším textem, je to překvapivě zajímavé čtení, které mě bavilo až do konce a nijak se to netáhlo. Čtenáře to nechá zamýšlet se nad spoustou témat, neni to jen o tom, jak šli kluci o život. Za to urcitě plusové body autorovi, řemeslně zkrátka dobře odvedená práce. Co mě ale zklamalo byl závěr, tam bych čekal něco víc než konec jak z rodinného (když pominu všechny ty postřílené kluky) filmu na odpoledne.
Po přečtení anotace jsem se ptala, o čem to jako bude? O tom, jak 100 kluků pochoduje? Jo, tak přesně o tom to je. Z textu je cítit nejdřív jejich odhodlání, víra ve výhru, postupem času už jen vyčerpání,bolest,strach....lítost. Za pět dní a čtyři noci se může mnohé stát. Úplně jiná kniha než na jaké jsme od Kinga zvyklí. Asi proto,že ji psal Bachman ️
I když je text místy trochu monotónní bez výraznější akce, samozřejmě celé nereálné, musela jsem se po dočtení zamyslet nad tím, čeho všeho jsou lidé schopní.
Kniha o 100 chlapcích, kteří chodí až do smrti. Vypadalo to jako docela nudná zápletka.
Proč jsem vůbec pochybovala?
Dlouhý pochod je strhující čtení.
Cítila jsem stejné vyčerpání a strach, jaké pociťovali chlapci v tomto příběhu.
Tato kniha je podle mého názoru alegorií o válce a o tom, jak země posílají mladé (většinou) muže do nebezpečných misí, aby tam bojovali a umírali. Všichni pochodují (chodí) do jejich smrti. A drtivou většinu času tyto „děti“ umírají pro nic za nic.
Některým lidem se může zdát, že kniha Dlouhý pochod je nesmyslná, ale to platí i pro většinu válek.
Není to špatný, jednoduchá zápletka, jednoduchej děj, jednoduchej konec, jednoduchá kniha.
Rozhodně to není na pět hvězd, ani náhodou.
Možná knize uskodilo že jsem ji četl ihned po přečtení krysiho requiem, to je totiž úplně jiná liga. Proti tomu je dlouhý pochod pohádka před spaním.....
Dobré,bavilo ma to. Od teraz si na to vždy pri nejakej dlhšej túre spomeniem... Nesmiem spomalit,nemsiem zastavit,aj ked sa mi odtrhne podrážka z topánok budem pokračovat :D
Rozečetla jsem ji na pláži na Sicílii, při čekání na letadlo domů bych nebýt kamarádky asi neodletěla, jak jsem se do toho zažrala a po příletu domů kolem půl jedný ráno jsem ji musela dočíst i přestože mě další děn čekalo brzké vstávání do práce. Nevzpomínám si, kvůli jaký knížce jsem si někdy upřela tolik hodin v tu chvíli tak potřebnýho spánku. To mluví za všechno. Po dočtení mě bolely nohy jako kdybych sama šla 5 dní dnem i nocí, a já to šla, se všema těma klukama tam. (btw všudypřítomnej dav tomu dodával uplně jinej rozměr lidský zvrácenosti) Dlouhý pochod nejde popsat, to se musí prožít, ale jen na papíře, prosimtě.
„Pete?“ No?“ „Kdyby ses mohl vrátit na začátek, kdybys věděl že se dostaneš až takhle daleko a budeš pořád na nohou… šel bys do toho?“ McVries spustil ruce a otočil se je Garratymu. „Děláš si srandu? Děláš, viď?“ „Ne, myslím to vážně.“ „Rayi, znovu už bych do toho nešel, ani kdyby mi Major držel pistoli u prdele. Je to úplně jasná sebevražda, jen s tím rozdílem, že normální sebevražda je rychlejší.“
„Vzpomínám na všechny hezký věci, který jsem kdy prožil. Jak jsem poprvé vzal jednu holku tancovat a byl tam jeden takovej starší ožralej typ a pořád se mezi nás nažil dostat a já ho vyvedl ven a rozbil jsem mu hubu. Kdyby nebyl tak zlitej, tak by ji samozřejmě rozbil spíš on mně. A ta holka pak na mě koukala, jak kdybych byl ta nejúžasnější věc od vynálezu spalovacího motoru. Jak jsem dostal svoje první kolo. Jak jsem popový v životě četl Ženu v bílým od Wilkieho Collinse…. to je moje nejoblíbenější kniha, Garraty, kdyby se tě někdy někdo ptal. Jak jsem příšerně ospalej vysedával u jedný tůně a chytal jsem raky po tisících. Jak jsem lehával na dvorku a spával s komiksem o Pepkovi námořníkovi položeným na obličeji. Na to všechno vzpomínám, Garraty. Poslední dobou. Jako kdybych byl starej a začínal senilnět.“
Tohle byla moje první kniha od Kinga, četla jsem ji asi ve 14 letech. Už tehdy ve mě zanechala hodně emocí, ale nemohla jsem ji v tom věku úplně pochopit. Teď je mi 25 a právě jsem ji dočetla znovu. Myslím, že dneska už neusnu. :)
Štítky knihy
antiutopie, dystopie smrt boj o přežití thrillery reality show
Autorovy další knížky
| 1994 |  Řbitov zviřátek |
| 2010 | Pod kupolí |
| 1993 | Osvícení |
| 2001 | Zelená míle |
| 2008 | Svědectví |
Kniha Dlouhý pochod je v
| Právě čtených | 29x |
| Přečtených | 3 352x |
| Čtenářské výzvě | 252x |
| Doporučených | 270x |
| Knihotéce | 799x |
| Chystám se číst | 559x |
| Chci si koupit | 183x |
| dalších seznamech | 23x |