Měsíční zahrady přehled

Toto jsou moje dojmy po druhém čtení Měsíčních zahrad; poprvé jsem je četl zhruba před osmi lety. Říkám si, že to na mě tehdy bylo asi ještě brzo. :D Asi jako řada jiných jsem knize nemohl přijít na chuť, navíc jsem Zahrady četl s odstupem od jiným malazských knih, takže jsem si toho z nich pak moc nepamatoval. Ani k nově objevivším se postavám jsem si nenašel během čtení vztah (respektive jen k jedné, ale tu Erikson zlikvidoval, zmetek), což se u některých zlomilo až později, ale třeba darúdžhistánské postavy mi nepřirostly k srdci po celou dobu ságy.

Napodruhé, jak se dalo čekat, co bylo něco úplně jiného... Ty nové souvislosti, které na člověka vybafnou, nebo i jen postavy, které se tu prvně objeví nebo se objeví jen tady, to je prostě něco. Překvapilo mě, že mě z celého Darúdžhistánu nejvíce bavil Kruppe, kterého jsem při prvním čtení nesnášel. Stejně tak jsem se vždycky těšil na Whiskeyjacka, což je zase postava, ke které jsem si při prvním čtení z nějakého důvodu nenašel vztah. Nejvíc mě ale dostalo zjištění, že Erikson vlastně vůbec nevysvětluje reálie svého světa špatně, jak si mnozí, včetně mě, stěžují! Naopak, v podstatě hezky předestírá, na jakých principech jeho svět funguje, jaké postavy budou hrát důležitou roli... Padne třeba krásná zmínka o Chromém bohovi, který se osobně poprvé objevuje až ve třetím díle.

Pokoušel jsem se přijít na to, čím mě Měsíční zahrady na poprvé tak trápily... Rozdělení románu na jednotlivé knihy, kdy v první se seznamujeme převážně s Malažany, abychom je pak asi na 70 stran opustili, bylo poněkud frustrující i teď. Darúdžhistánská linka mě bavila výrazně méně než ta malazská. Nicméně ve výsledku jsem pro tuhle strukturaci našel pochopení – Erikson přeci jen uchránil nového čtenáře od toho, aby na něj hned na začátku hodil všechny nové postavy, místo čehož jej s nimi seznamuje postupně.

Měsíční zahrady mi ve srovnání s jinými malazskými knihami pořád přijdou dosti odlišné. V podstatě sledujeme, jak se tu teprve Erikson rozjíždí a ještě čtenáře nezahlcuje nervydrásajícími finálními masakry (respektive ne v takové míře jako později) ani zdlouhavým filozofováním, které mě u pozdějších dílů při prvním čtení tak trápilo. Zahrady jsou tak vlastně nejakčnějším dílem Malazské Knihy padlých, což je pro mě, jakožto pro fanouška spíše akce než filozofování, určitě plus.

Jak jsem již psal, pro čtenáře znalého celý Malaz jsou Zahrady zdrojem "objevování zapomenutého", čili různých narážek na budoucí děj. Zároveň je však poněkud frustrující, že s řadou zajímavých postav se vlastně setkáváme pouze tady, a to třeba na pouhém začátku knihy. Myslím tím především mocné čaroděje ze začátku knihy, nebo celkově příslušníky Staré gardy, o kterých by toho člověk chtěl znát mnohem víc... Ale Erikson jim prostě nedá moc prostoru a v průběhu ságy se to u mnohých nepodařilo příliš napravit. Podobné je to třeba s Oponn – ačkoli u těch mi ani moc nevadí, že už se později moc neobjevují.

Na závěr tedy musím říct, že Měsíční zahrady nejspíš nezařadím mezi ty nejlepší malazské knihy, ale určitě z nich teď mám mnohem lepší dojem. Tomu, kdo Malaz nezná, jej tak o to raději doporučím.