tanuki komentáře u knih

Kdo by snad čekal, že Murphyho zákony platí jen na Zemi, bude překvapen. Platí i na Marsu. Platí všude tam, kde se vyskytuje člověk. I kdyby snad byl jediným člověkem na celé nehostinné planetě. Naštěstí jsou u takového člověka předpoklady, že se s nimi pořádně popere (na cizí planetu se přece nedostane hned tak nějaký nýmand, ne?). A když má navíc osobitý a odzbrojující smysl pro humor, tak máte postaráno jak o skvělé napětí, tak o prvotřídní zábavu.
Škoda jen, že velký kus příběhu zabírá popis Markových úžasných vynálezů, jak přežít a jak se postavit nepřízni osudu. Velmi detailní popis, který může zaujmout technicky vzdělaného člověka, ale laik se za chvíli ztrácí, protože dostane tolik lekcí z chemie, elektrotechniky, biologie i vesmírných technologií, až se mu zatočí hlava. Ale aspoň si doma můžete zkusit, jak z vlastního biologického odpadu získat vodík pro palivo vesmírné lodi. :o)
Každopádně, už dlouho jsem nikomu palce tak moc nedržel. Je to vesmírné psychické vypětí s neopakovatelnou atmosférou kombinující nekonečné pláně červené planety s klaustrofobickým pocitem minimálního prostoru k přežití, kdy vše závisí na technice, která už značně přesluhuje. Udržet se při životě lze jen s pomocí neobyčejného odhodlání, optimismu a humoru. Mark Watney má naštěstí všech těchto ingrediencí na rozdávání.

45 15.04.2016

Nemůžu se ubránit dojmu, že Světla jsou přeceňovanou knihou. Velmi americkou. Příběh sám o sobě není špatný, ale i když se odehrává v době válečného běsnění, tak mu chybí větší hloubka a naléhavost. Je příliš líbivý a podbízivý. Všechny postavy jsou něčím zvláštní, ale tak nějak prvoplánově. Slepá dívka, chlapec s bílými vlasy, německý praporčík stižený nevyléčitelnou nemocí, neuvěřitelně zručný otec, strýc s vnitřními běsy. A k tomu všemu Moře plamenů. Děj je vyprávěn na přeskáčku. V některých knihách to má své opodstatnění, zde mi to ale připadalo jen jako manýra, jako snaha vyhovět současné módní vlně. Jako by autor připravil polévku ze všech ingrediencí, které jsou nyní v kurzu a spoléhal na to, že nemůže uvařit nic špatného. Ne, špatné to opravdu není. Ale cítím tam trochu moc glutamátu, umělých barviv a přidaných aromat. Další talíř už bych si nepřidal.

39 11.04.2016

Každá země se musí potýkat s mnoha vnitřními problémy. Inflace, nezaměstnanost, korupce nebo stárnutí populace. Sehnat peníze na vyplácení důchodů je palčivým tématem mnoha společností a pan Cucui nám ukazuje, kam až by to mohlo dojít. Jedná se o konečné řešení. Vize je to neutěšená a dovedená do krajnosti. Japonští důchodci jsou rozděleni do sektorů podle bydliště, ve kterých mezi nimi v daném časovém intervalu proběhne Stříbrná bitva. Kdo vyhraje, uchránil svůj život. Celý děj je jedno velké zabíjení. Příliš mnoho postav, které se objeví jen proto, aby se mohly po pár stranách odporoučet na věčnost. Čekáte, že se něco stane, že se objeví nějaká trhlina v jednotvárnosti krve a násilností, nějaký záblesk humanismu, civilizovanosti nebo neposlušnosti, ale kdepak. Jen se mění způsoby, jak se lidé vybíjejí. Důchodci se všichni třesou na to, aby mohli sprovodit ze světa své sousedy a známé. Těžko tomu věřit. Ani konec to nezachrání. Jen masakr, masakr a masakr. Co na to říct....a Vám se ta kniha jako líbila, panec Cucui?

11 29.03.2016

Svět už není co býval. Lidská populace je zdecimovaná jakýmsi zákeřným chřipkovým virem, zvěře je málo, ryby z potoků mizí, vody ubývá. A kdo zůstal, tak nemá náladu na nějaké bratříčkování. Všichni proti všem, to je základní princip. Je tu Hig a je tu Bangley. Hig je extra slušňák v posraným světě, Bangley extra drsňák, bez kterého by Hig už nejspíš dodýchal. Bydlí spolu na letišti a klape jim to skvěle. Téměř. Dokud Hig nepocítí, že už takto nemůže dál, že musí něco udělat, vykonat, provést, změnit.
Do té chvíle se příběh vleče. Vyznívá jako lyrická teskná píseň za zmizelým světem. Čtenář chvílemi až zívá a občas si posteskne: "Stane se tu vůbec kdy něco?" Naštěstí stane a potom to teprve začne být zajímavé a napínavé. Hig se vydá svou milovanou Cessnou na dobrodružnou výpravu a konečně získá důvod, proč žít dál...a čtenář, proč pokračovat ve čtení. Příběh o přátelství, důvěře a naději, že i v mizerných podmínkách se člověk nemá vzdávat, protože něco hezkého stále může existovat.

14 18.03.2016

Vlastně se až tak moc nestalo. Jen se mladým manželům zatoulal kocour. Kdo by byl býval řekl, že to spustí tak nečekanou změť událostí. Tóru Okadovi nejdřív volá neznámá žena a hovory jsou to poměrně peprné a lascivní. Potom se nepohodne s manželkou Kumiko a ta jednoho dne zmizí. Odejde do práce a už se nevrátí. Tóru je zmatený a není se co divit, protože se v jeho životě začne objevovat plejáda zvláštních žen, které si libují ve falešných jménech, začnou se mu zdát sny tak živé, že by jeden řekl, že jsou opravdu skutečné. Z těchto snových stavů si do tohoto světa přináší skvrnu na tváři, kterou už měl v minulosti i někdo jiný, a která má nevšední účinky na ženy, jež se jí dotýkají, na čemž Tóru založí dobře fungující utajený byznys. U toho všeho nepřestává pátrat po Kumiko. Snaží se přijít na to, proč nečekaně odešla a kde ji najít, jak ji vrátit zpět. Odpověď je zřejmě za hranicí snu, v tajemném pokoji, kam se lze dostat pouze ze dna studny.
Vyprávění je to rozvláčné. Jestli pan Kundera vystavěl svůj styl na tom, že v jeho knihách není zbytečné ani slovo, Murakami právě naopak píše tak, že kam se ještě nějaké slovo vejde, tam ho taky vetkne. Dokáže široce přemítat a k ničemu konkrétnímu nedospět. Žádná postava není normální. Všechny do jedné jsou něčím zvláštní, ojedinělé a vyšinuté. Svět je přehlídka bizarností a jednotlivé motivy se několikrát opakují. V minulosti, současnosti, paralelně...jsou jako ozvěna, která se odráží od stěn tohoto světa a zaslechnout ji můžete i ve světech ostatních.
A jak to celé dopadlo? Inu, kdo ví...

22 08.03.2016

V porovnání s Lonely Planet je Rough Guide pro Sri Lanku lepší volbou. Detailně popsané informace o památkách, historii, širších souvislostech a navrch pár zajímavostí a přehledné mapy. Jisté rezervy lze nalézt v informacích o dopravě, ale člověk si poradí i tak. :o)

9 31.01.2016

Lonely Planet má ve své sérii i lépe zpracované průvodce. Občas zde některé důležité informace nenajdete, některé jsou nepřesné a informace o památkách příliš stručné. Přetrvávající slabinou jsou mapy, ve kterých se poměrně obtížně orientuje. Rough Guide je pro Sri Lanku lepší volbou.

7 31.01.2016

Dojemný příběh dospívání, objevování lásky v její duševní i fyzické podobě a kladení si otázek, jestli by něco takového mohlo Bohu vadit. Hřích a špatné svědomí v porovnání s čistotou a silou milostného vzplanutí. Z knihy dýchá neopakovatelná vůně prvních doteků, do dlaní vám padají tiché vločky, snažíte se vyhnout posměškům spolužáků a přemýšlíte, jak to asi vypadá v Ráji. Když jste tedy křesťan. Kolem a kolem, velká zábava tam asi nebude. Tu je třeba si užít na Zemi. :o)

13 12.01.2016

The Call of Ktulu. Písně se mohou jmenovat všelijak, ale tento název mi vždycky ležel v hlavě. Něco za ním vězelo. Něco tajemného. Nejdřív zvonivé vybrnkávání na nezkreslené kytary následované přechodem do tvrdší části, kdy kytary nekompromisně odsekávají rytmus, do něhož vtrhne nespoutané sólo plné napětí, které se po zničujícím ataku na posluchačovy uši přece jen uklidní a přejde zpět do tiché pasáže.
To byl důvod, proč jsem tuto knihu četl. Potřeboval jsem tu povídku poznat. Byla znepokojivá, stejně jako ty ostatní. Takovým starosvětským způsobem se snažila vzbudit strach, tíseň a obavy. Z věcí, které se kolem nás mohou skrývat a které nevidíme. Byl to téměř ten dětský strach z temných plesnivých koutů, šramotivých zvuků, tajných rituálů a neznámých stvoření. Které tam někde mohou být...

10 02.01.2016

Mrakoplaš není jen tak obyčejný čaroděj. Je výjimečný svým diletantstvím, neumětelstvím a talentem k přitahování problémů všeho druhu, ze kterých ale vždy nějakým náhodným zaškobrtnutím dokáže nečekaně vybruslit. Někteří bohové v tom vidí neobyčejnou rafinovanost. Sám Mrakoplaš nad tímto závěrem jen nevěřícně kroutí hlavou. Celé dobrodružství se dává do pohybu po příjezdu prvního turisty na Zeměploše do města Ankh-Morporku. Ten je doprovázen Zavazadlem vyrobeným z Myslícího hruškovníku, což z něj činí něco víc než jen obyčejný kus nábytku. Zavazadlo za všech okolností následuje svého pána a jeho zarputilost a neohroženost zakusí mnoho tvorů, kteří se mu ať už náhodou, nebo snad i úmyslně, postaví do cesty. Navíc je kromě několika Dvoukvítkových svršků plné krásných třpytivých zlaťáků, které neodolatelně a neomylně přitahují všechny temné a pokřivené charaktery z celého města. A že jich není málo. Naši dva hrdinové tedy musí za pořádného horka město opustit. Připletou se za zdi mocného démonického chrámu, který se jim jakýmsi nedopatřením podaří i opustit, zalétají si na dracích a nahlédnou za Okraj. Mrakoplaš s vyděšeným strachem v očích, Dvoukvítek s bezstarostným okouzlením. Mezitím Velká A´Tuin letí dál vesmírem, Smrť si nadarmo brousí kosu, bohové hrají kostky a čtenář se výborně baví. :o)

21 21.12.2015

Detektivka. Tento žánr v sobě nese jedno nepříjemné klišé. Čtete stovky stran, abyste dospěli k vysvětlení, které zabere pár řádků. Někdy vás to baví, někdy se to vleče. Aby to celé bylo zajímavé, bývá poměrně často příběh uměle vykonstruovaný. Vyskytují se v něm nepravděpodobné náhody, nepravděpodobné charaktery, nepravděpodobné situace a nepravděpodobné a nečekaně brilantní myšlenkové dedukce. Soukromý detektiv Marlowe je drsný, sarkastický, strohý a nepřístupný člověk. Neúplatný samotář. S pochybným šarmem a vstřícným vztahem k alkoholu. Na začátku příběhu se ujme nemohoucího opilce, který se bezmocně povaluje na ulici. Kdo z nás by to neudělal. Časem ho začne mít rád asi stejnou měrou, jakou mu leze na nervy. Jmenuje se Lennox a když se dostane do průšvihu, Marlowe mu bez řečí pomůže. Když se z průšvihu vyvine tragédie, odmítá se Marlowe smířit s oficiálním vysvětlením a šťourá se v té věci tak dlouho, dokud jí přijde na kloub. Nebojí se policistů, boháčů ani gangsterů. Na ničem mu nezáleží. Na sobě ze všeho nejméně. Vypije nějaký ten drink, dostane nakládačku, svede krásnou dívku. Prostě standardní vyšetřovací proces. Hlavně ale neztratí svůj smysl pro spravedlnost a cynický přístup k životu. A to je asi dobře.

9 08.12.2015

Pro první stručné seznámení s danou destinací je tato edice ideální. Žádné podrobné informace ale čekat nelze. Ale to ani není účel.

6 22.11.2015

Japonsko na přelomu dvou století. Zahalené v deštích, horku a uzavřenosti. Protokol a předpisy jsou všudypřítomné. Dedžima je jediné místo střetu japonského a evropského světa. Leží za branami říše a její obyvatelé jsou odkázáni na japonské překladatele, úředníky a špehy. Holandská východoindická společnost spěje nezadržitelně k zániku a její zaměstnanci se snaží na ní přiživit, co to jen jde. Japonský svět je již dvě století zakonzervovaný, evropský se překotně mění. Jacob de Zoet má strávit v Dedžimě rok, který se ale významně protáhne. Pozná vzdělanou japonskou dívku Orito Aibagawa a i když ví, že navázat s ní vztah je téměř nemožné, stejně se svým citům neubrání. Nemůže se nepokusit. Ale Orito zmizí proti své vůli v podivném klášteře knížete opata Enomota, jehož schopnosti, dlouhověkost a kontakty vyvolávají spoustu otázek a ještě více obav. Je nutné se vypořádat také s nečekaných příchodem Angličanů. Je nutné se vypořádat s vlastními pochybnostmi, vinami, nenaplněným touhami a ztrátami. Jacob celý život ztrácí to, co miluje. Nebo to vůbec nedostane. Je to bolavé. Je to krásné.

"Oheň stravuje dřevo a čas stravuje nás" - str. 193

25 21.11.2015

Děj se posouvá svižně vpřed a napětí směrem ke konci výrazně roste. Schyluje se ke dvěma velkým vyústěním a čtenář neví, o koho se má bát více. Dokonalí vojáci jsou v boji efektivní, ale síla a rychlost nejsou všechno. Vlastní city a emoce, výcvikem udusané, je občas dokáží nečekaně zneklidnit. Především v situacích, které se nevyvíjí přesně dle jejich předpokladů. Andrej Korwarian se stále chová jako Terminátor (ten první) a bůhví, co všechno se v jeho lidském těle může skrývat. Ale to se časem společně s Viktorií jistě dozvíme. Autoři odhalili i několik střípků z doby Exodu, budiž jim za to díky, protože tato kapitola lidské historie je stále poněkud nejasná. Nezbývá, než se těšit na další pokračování. Vypadá to, že naše hrdiny čeká ještě pěkná řádka dobrodružství...

16 01.11.2015

Krásné ilustrace, hezký doprovodný text, poučná sdělení. Některá odhalení jsou opravdu nečekaná. Rozmanitost živočišné říše je nezměrná.:o)

8 21.10.2015

Přidám se k táboru kladných hodnocení. Děti fekální humor milují. Sice je pokleslý, ale proč jim neudělat radost. Navíc, kde se nenásilně dozvíte o tom, jaký tvar exkrementů které zvíře produkuje? Fandil jsem krtkovi, který si odmítal lejno sundat z hlavy a pojal ho jako nevšední módní doplněk. To vyžaduje odvahu a volnomyšlenkářský přístup. Líbilo se mi také velmi nápadité užívání citoslovcí. Člověk ty zvuky úplně slyšel.:o)

20 21.10.2015

Chytlavý příběh a moc hezké ilustrace k tomu. Být dítě, tak zaplesám, zatleskám a radostí výsknu. A jako dospělý vlastně taky.:o) Jen jsem čekal trochu víc informací o samotnému vesmíru. Nejdřív mne to mrzelo, ale když se nad tím zamyslím, tak je asi dobře, že děti nejsou přehlceny zbytečným kvantem informací. Je jich tam tak akorát, aby to ve čtenáři vzbudilo zvědavost a pátral dál, jak to s tím vesmírem vlastně je. Třeba v dalším dílu této série. S Hawkingovým zářením si spoluautor trochu ohřál vlastní polívčičku, ale budiž mu to přáno.:o)

12 29.09.2015

...jako by to pan Orwell zažil na vlastní kůži...mechanismy fungování revoluce ve zkratce, přesně a výstižně...tahle kniha musela soudruhům pořádně ležet v žaludku...

21 25.09.2015

Cynický vypravěč, chytrý jak rádio, způsobí dopravní nehodu a tím se spustí sled události s nehezkým koncem. Po nehodě se začne chovat jak pošuk, nemístně obtěžuje poškozenou řidičku i její rodinu a do toho zahrnuje čtenáře svými rádobyvtipnými ujetými úvahami o fungování moderních korporací a utrousí i nějaké to překombinované životní intelektuální moudro, které by si klidně mohl nechat od cesty. Trochu se dá dohromady až po bližším seznámení s mladičkou Rosanou, ale pak se to stane...

str.140:
"Když je štěstí příliš velké, když někomu vyléčí příliš bolavou ránu, když je všechno příliš krásné, vyvstane v nitru rozumného člověka jediné tušení: něco půjde do háje."

9 22.09.2015

Bylo by to téměř na 5 hvězd, ale ve srovnání s Myceliem Vilmy Kadlečkové nemá Algor tak pohlcující tajemnou atmosféru. Je více přímočarý, což samozřejmě nemusí být nutně na škodu. Problém je však ve velkém množství postav, ve kterém je občas dost obtížné se orientovat. Zvlášť když ochranka císařovny má kromě svých vlastních jmen i přezdívky, pak je v tom už totální chaos.:-) Těším se na druhý díl.

13 16.09.2015