SynD komentáře u knih

(SPOILER) pracuju s dětmi v podobné situaci jako je ta Bářina, ale stejně jsem po dočtení cítila potřebu debriefu nebo supervizní hodiny, abych to celé zpracovala. ano, tohle se děje, děje se to v mnoha rodinách. děje se to právě teď...

studie narcistní matky mi přišla chirurgicky přesná. jde přesně o ten typ matky, který se v případě, že se dcera přijde svěřit s tím, že jí otec sex. zneužívá, urazí, že otec dává přednost dceři, a dceru obviní z toho že otce svádí a/nebo že si to celé vymyslela.

u otce jsem trochu tápala, příčinu jeho patologického chování jsem z knihy nechytla. kombinace naprostého nezájmu o dění v rodině (možná vnitřní emigrace), násilnictví, kdy Báru na matčin popud trestá opravdu tvrdě, a deviantních sklonů pro mě byla matoucí. zároveň ale ukazuje, že i rodič, který sexuálně zneužívá vlastní dítě, může být někdy z obou rodičů ten (o maličko) citově přístupnější.

no a malé Báry mi bylo nesmírně líto. když ji Frodo s maminkou naložili po výtvarce do auta, moc jsem doufala, že jí vezou někam do bezpečí. ale to se nestalo. bohužel.

autorka na Báře ukazuje, jak se týrané děti snaží do poslední chvíle být hodné, rodičům vyhovět, a hlavně berou vinu za všechen chaos, násilí a bezpráví na sebe. scéna, kde se pevně drží matky a slibuje, že už jí nebude provokovat (přitom jde o problém matky, že jí dcerka triggeruje a že se nedokáže ovládat), je srdceryvná. a scéna v kabinetě s manipulativním výslechem výchovné poradkyně, je mrazivě děsivá i tím, že takto může vyšetřování týraného dítěte taky vypadat (i ze strany institucí).

v realitě by se Bára před transformací do vrány možná ještě začla sebepoškozovat, což by jednak posílilo její pocit hanby za to jaká je, jednak triggerovalo matku tím, že by pošpinila lůžkoviny, nebo svými jizvami schválně přitáhla nežádoucí pozornost okolí. co by si o nich mysleli lidi?

za mě nejlepší kniha P.D., ale byla bych ji raději nedočítala před spaním.

PS: ještě se chci vyhradit vůči výroku v jednom z komentářů: není to tak, že by se z dětí jako Bára automaticky stávali tyrani, kteří předávají rodinné nemocno a zlo další generaci. stát se to může, ale to narcistní žezlo přebírají spíše Katušky - "zlaté děti". děti jako Bára (pokud se jim nedostane pomoci) končívají v závislostech, sebezničujícím chování a taky jak oběti zneužívajích vztahů.

26 06.10.2023

za zpracováním neuvěřitelného životního příběhu lékařky tuším neskutečnou spoustou pečlivé práce autorky. proto mi nevadí, že je román psán trošku těžkou rukou, jeho hodnota nespočívá v jazykově literárním pošušňání, ale ve zprostředkování výjimečných hodnot a činů Vlasty Kálalové.

z popisu lékařčiny urputnosti, nedbání na společenské normy, savantského jazykového talentu i povahy jejího syna tipuju, že se možná oba pohybovali někde na autistickém spektru. viz. moralizování nad halenkou apod. její péče o druhé a schopnost přejít do akce je ale nesmírně inspirativní.

jsem ráda, že se mi náhodu dostalo do ruky jedno z posledních vydání s několika doslovy autorky. autorka v nich popisuje, jak ji práce na knize spojila a nadále propojuje s lidmi z lékařčina života - v otevřeném a kosmopolitním duchu, v jakém Vlasta Kálalová nehledě na okolnosti a politický systém žila.

ps: před čtením doporučuju najít si někde stručné shrnutí lékařčina života. události z konce války jsou tak tragické, že jsem knihu musela odložit a vrátit se k ní až po týdnu.

20 26.09.2021

(SPOILER) do knihy jsem se rychle začetla, úvodní myšlenka mě baví a těšila jsem se, jak se bude příběh odvíjet dál. postupně to ale začalo víc a víc drhnout o moudra a morality, navíc servírované zcela hrubozrnným způsobem. přišlo mi, že mi ty myšlenky autor nepodává na stříbrném podnose, ale rovnou mi je lžící futruje do krku.

z jiných recenzí jsem pochopila, že Matt Haig vychází i ze svých zkušeností s depresí, kniha na mě ale tak nepůsobila. je to pocitově těžké čtení plné klišé a odsudků (na jednoho partnera hrdinka shlíží spatra, protože je "jako pes", další si vyslouží posudek "prostě trumbera"). taky lekce ilustrují příklady tak extrémní, aby došly asi opravdu každému. v tomhle světě je to buď na sebevraždu, nebo na celosvětovou slávu, olympijské medaile, whatever. postavy včetně té hlavní neprocházejí žádným vývojem, s výjimkou Nory jde navíc o jednorozměrné šablony, definované minimem skutečností: bratr - gay, hudební ambice, pije. kamarádka: má ráda keporkaky a stěhuje se za nimi atd.

konec to celé bohatě zasype sacharinem, Nořini lidé se okamžitě vrací do jejího života a nezaměstnanost přes noc vyřeší letáček s nabídkou klavírních lekcí, po němž následuje záplava zájemců.

tuším, že to má být antidepresivní čtení. na mě ale zafungovalo opačně.

10 17.11.2022

na Hájíčkovské transgenerační depresivno je asi potřeba mít náladu. tentokrát jsem ji neměla a tak mi zbyla jen ta depresivní aura hlavní postavy a nudy v letním Krumlově. hlavní hrdinka je nesympatická a negativní, téměř všechny kolem sebe (bachratější, menší a umaštěnější než je ona) neguje, dissuje a pohrdá jimi. neumí být ale sama a tak opakovaně bere za (ne)vděk jejich podřadnou společností. navzdory jejímu chování o její společnost ale ostatní postavy stojí, ty mužské až nutkavě.

dalším neblahým aspektem románu je male gaze. ženská postava se chová a vnímá tak, jak si představuje spisovatel muž, který ji nutí třeba k bezdůvodnému postávání v kuchyni u linky jen v bílých kalhotkách, očumování kolouška, a za konzumaci dvou zákusků jí nemilosrdně přiklepává pocity viny.

plus nevím, co si myslet o prvoplánovém klasismu, kde proti sobě stojí krásný byt v Dejvicích, obří auto, práce na fakultě a literatura, kvalitní kabelky parfémy etc. vs. nekulturnost, neupravenost a hrubiánství venkovanů.

10 28.08.2022

zvláštní zvláštní kniha. zpráva o důležitých a těžkých věcech, hledání cest a vymaňování se z vzorců, předepsaných společností, naší kultuře vlastním perfekcionismem či rodinnými strukturami.

po jazykové stránce mi přijde dokonalá. vyprávění se valí jako horečnatý sen, po nějakém čase přestává být důležité, co je vize a co fyzická realita, zůstává jen zcela poctivé nahmátávání pravdy - toho, co je vnitřně skutečné. malá písmena na začátku vět mám ráda, na osobní jména takto psaná jsem si po chvíli zvykla. přijde mi, že odrážejí energii textu, který potřebuje být psán (v přístřešku v džungli na stolku z pár prken, v jehož noze bydlí včelka a pod nímž se může a nemusí skrývat tarantule). příběhu, který potřebuje proudit a nezastavovat se o žádné překážky. ale chápu, že to může mnohým četbu znesnadnit, osobně třeba nemůžu poslouchat audioknihy; každý máme různé kanály a kapacity vnímání. jsem si ale jista, že nejde o "opatření" na efekt, kniha žádné takové věci neobsahuje.

moc se mi líbí, jak Hana Andronikova píše o spirituálních zkušenostech - o pobytu v džungli s rostlinnými dietami nebo potní chýši v poušti - bez senzacechtivosti a prodejnosti, která je dnes bohužel v podobných textech většinou přítomna. Andronikova prostě popisuje, jak věci proběhly. k tomu se ještě vrátím.

příběh jsem vnímala jako cestu: od jisté tvrdosti*, kdy jsem zpočátku byla opakovaně svědkem příkrých či posměšných odsudků, kterými autorka komentovala své okolí i sama sebe, přes otevřenost poté, co odjela z džungle, až po jistou možná měkkost, přijetí po návratu do Evropy.

až někdy po půlce knihy mi došlo, že vlastně celou dobu čtu o tom, co si Hana Andronikova myslí, co vidí a co dělá. její mysl je mimořádně schopná, jazykový důvtip a schopnost přirovnání oslnivé. v mnohém tak zprostředkovává pohled do hlavy moderního člověka / člověka ze západu se vším co nám racionální pohled na svět dává i bere. popisy dobrodružství, výprav, toho, jak se nechává vést intuicí i rozličných prostředí jsou strhující. proto mi tak dlouho trvalo si všimnout, co v knize není. anebo je, ale v minimální míře, v občas konstatovaném podstatném jméně - "depka", "smutek", nebo v jemném průsaku z vět určených autorčině mámě. emoce. a netuším, jestli se mi daří srozumitelný popis, protože je to vlastně paradoxní, kniha je celá o emocích a vztahu k sobě a ke druhým. ale zároveň jako by se vše odehrávalo v racionální sféře, na myšlenkové (ektodermální) úrovni. netuším, jestli je tento odstup osobnostní, nebo jestli jistá odtažitost autorce pomáhala v akceptování drsné reality, nevím. ale došlo mi, že právě ten osobní ne-kontakt, který jako čtenářka vnímám, stojí za hodnocením 4 * namísto pěti.

a když už jsem u osobních věcí, je mi moc líto, že se Haně Andronikové nemoc vrátila, že prošla velkým utrpením a zemřela jako mladá. proto jsem si hledala ještě rozhovory, abych si nějak propojila konec knihy s posledními lety jejího života. narazila jsem na toto výsostně osobní sdílení vybrané korespondence, které publikovala její přítelkyně Magdalena Westman. není to lehké čtení a zároveň jako by to byl doslov k tomuhle vzácnému svědectví o statečné a odvážné cestě. doporučuju vyhledat!

*nevím, co z toho může odrážet osobnost autorky, roli určitě musel hrát šok po diagnóze i šoky kulturní. když nechám stranou samotné léčebné procedury, už jen prostředí, v němž se léčí u řeky z vařící vody, je opravdu drsné, žádné éterickými oleji navoněné retreat centrum.

10 15.01.2022

zběsilá kniha o posedlosti. baletní svět jako relikt dob, kdy utrpení ospravedlňovaly jakési vyšší hodnoty umění a krásy. velmi nekomfortní čtení, které vynáší na povrch nepříjemné věci, o nichž se mlčelo. Miřenka píše skvěle - živým a současným jazykem. je odvážná. a je moc dobře, že svou knihou může varovat další případné oběti.

jednu * strhávám jen za délku: rychlému jazyku, du formě a velké míře negativity by slušela cca dvoutřetinová nebo poloviční stopáž, takhle je kniha cca v půli poněkud ubíjející. ubíjející je i samotná představa malých (i pak dospívajících) holek, zanechaných na pospas sobě sama, vychnám a na sebenenávisti založeném pedagogickém přístupu sadistických "profesorů". holek, co trénující do noci a běhají po devadesátkové Praze... úlet!

zajímavé je i svědectví o tom, jak se v disciplíně, u níž bych čekala maximální propojení s tělem, musely baletky od těla naopak odpojovat. viz. výčty všech zranění, dokonalé znalosti léků a mastí proti bolesti; nebo soutěž, na níž Miřenka vyrazila ráno poté, co si v noci s ledvinovou kolikou volala záchranku.

9 07.04.2021

po přečtení Pristavkinova Na hrudi obra (...) jsem si slíbila, že takové knihy už nebudu číst. u Vlaku do Samarkandu jsem to porušila, a jsem za to ráda. autorka celé dílo udrží na velmi jemné hranici mezi drsností a brutalitou, místo popisnosti volí často poetický jazyk, a kniha je tak sice náročná, ale nikoli námět na noční můry.

je to opravdu skvěle napsaný a mimořádně silný příběh, bohužel vycházející z reality: země neomezených možností, různé tváře lidskosti, laskavosti a jejich opaku, a děti. mnoho mnoho dětí

8 20.02.2023

po informační stránce mimořádně zajímavá kniha - můj mozek nesmírně bavilo číst si o svém fungování, operacích i praktických aspektech neurochirurgie. s výjimkou lékařova vášnivého vyznání lásky k mozku je ale kniha poněkud emocí prostá. působila na mě lehce mechanicky, jakoby šlo o rozhovor vedený žurnalistickým robotem s medicínským robotem nejvyšší kategorie. humor je zastoupen zejména otřepanými a zjevně mnohým opakováním ohlazenými historkami.

a lékařovo vysoké sebevědomí, které je jistě na místě v profesním ranku a na operačním sále, působí v jiných oblastech poněkud arogantně, zejména když se vyjadřuje k věcem, co považuje za nedůležité (vyhoření nebo otázka žen v medicíně) nebo čím pohrdá (alternativní medicína). slovy klasika má na všechno patent, ale někdy říká úplné pitomosti.

neurologovi a spisovateli Oliverovi Sacksovi přezdívali "mozek se srdcem". Vladimír Beneš mi po přečtení přišel jako "mozek s šikovnýma rukama", to srdce mi tam ale nějak chybělo. i u sbírání brouků, kde se mi zas nutilo srovnání s Petrem Borkovcem.

8 19.07.2021

(SPOILER) kniha je napsána chaoticky, čtení ztěžuje jednak meandrické vyprávění, jednak absence jakýchkoli dat - pomohlo by i vědět jen v jakém roce zrovna autor je.

.........................................................................................................

téma závislosti nechám stranou. považuju ho za příliš velké a vážné na tuto kratičkou recenzi. s Perrym v tomto cítím a vnímám, že to se s svým aktivismem myslel dobře. věřím, že kniha mohla mnohým závislým lidem pomoci. a je mi líto, že ho následky sebedestruktivního životního stylu nejspíš stály život.

.........................................................................................................

stranou nechám i seriál Friends, který mě nikdy nezaujal dostatečně na to, abych dokoukala byť jeden díl.
.........................................................................................................

z knihy tak pro mě zbývá křišťálově čistá ilustrace narcistní duality. Matthew Perry se často vyjadřuje grandiózně - jeho rodiče byli nejkrásnější lidé na planetě, on sám změnil podobu mluvené angličtiny, Friends patří k nejzásadnějším uměleckým dílům... taky hodně (opravdu hodně) píše o milionech, co vydělal, drahých domech, v nichž žil a o ženách... k těm se ještě dostanu. odvrácenou stranou nafouklého falešného Já, jeho very important persony, je celoživotní pocit nedostačivosti, ukrytý v hloubi duše.

.........................................................................................................


právě z něj nejspíše pramení autorova potřeba tlumit a utápět vlastní pocity v alkoholu a drogách. a podílí se i na jeho řekněme konzumním přístupu k ženám. bere je jako věci, jejichž hlavní funkcí je krása, sexuální dostupnost, a v některých případech jejich pečovatelské schopnosti. za tyto vnější a utilitární atributy se nedostane, stručně řečeno je jeho přístup k ženám nechutný.

.........................................................................................................

zajímavé je, že Perry své psychice nějak rozumí... racionálně vzato. ví, že v sobě má díry, že se je nepovedlo zaplnit slávou, penězi ani sexem... ví, že své partnerky opouští dřív, než by mohly opustit ony jeho. ale možná nedošlo k pochopení na hlubší úrovni: k tak účinnému kontaktu s vlastními traumaty, které by přineslo skutečnou sebereflexi a spolu s ní i změny v chování. chování k sobě sama, okolí nebo partnerkám (namísto stálého opakování stejných vzorců). možná, že vedle závislosti byl i v tomto Perryho neomezený finanční a sociální kapitál vlastně nevýhodou. prošel mnoha terapiemi a odvykacími centry, zároveň tu ale coby celebrita mohl dostávat namísto pevných hranic a zpětné vazby spíše enabling (podporu v tom se dál ničit). a pokud někde narazil, nic mu nebránilo odejít jinam. ostatně je zajímavé, že o zdravotnících a terapeutech prakticky nemluví, a pokud ano, tak v dosti nerudném a ublíženém tónu.

.........................................................................................................

celkově mi ale kniha přišla poučná. ukazuje, že můžete patřit k nejprivilegovanějším obyvatelům naší planety (běloch, muž, obyvatel USA, talentovaný, pohledný, movitý), vnitřní psychická zranění vám ale nic z toho samo o sobě nevyléčí.

.........................................................................................................

autorovo vyprávění se mi pro arogantně ukřivděný tón příliš emočně nedotklo. až, když jsem ho viděla úplně na konci na fotkách s malými sourozenci celého radostného, mě zabolelo, že přání založit rodinu a mít vlastní děti se mu nepodařilo.

3 a 3/4 hvězd

v celkové tíze námětu mě potěšil uvěřitelný dětský jazyk. a vedle tématu zneužívání by kniha mohla sloužit i jako učebnice manipulace se vším psychickým vydíráním, agresivním verbálním zastrašováním, ponižováním a pomlouváním, agresorovým stylizováním se do oběti a jeho ctihodnou veřejnou fazónou, a především pomalou a pečlivou přípravou, která tohle všechno (i samotné zneužívání) hladce umožnila.

7 27.10.2022

slibovaný průnik dvou světů, vzájemné pochopení ani přítelství jsem v knize nenašla. na rozdíl od předsudků, povrchního pohledu na svět a jistého antisemitismu. po letech prakticky denního docházení do moderně ortodoxní rodiny je autorce stále zatěžko obléci si na návštěvě Izraele dlouhé rukávy a akceptovat tradiční zasedací pořádek v autobusech v ortodoxní čtvrti.

citově odpojený a voyerský pohled nepřináší insighty, zato diskomfort a zranění; jako když se autorka zcela nepochopitelně začne vyptávat babičky dětí na pobyt v koncentračním táboře ve chvíli, kdy stará se stará paní svěřuje se svým steskem po zesnulém manželovi. obdobnou absenci citlivosti ostatně dokazuje i samo napsání knihy poté, co autorku otec rodiny žádal, aby o jejich rodině a soukromí nepsala.

na celé knize mě překvapila až informace, že je autorka spisovatelkou. klopotný a zdlouhavý popis jsem přisuzovala "nepsavkyni", kterou potkalo něco zajímavého a tak se to rozhodla popsat. nevím, jak byla autorka stará, když knihu stvořila, ale působí na mě jako vyprávění velmi mladé, nezralé a nijak zajímavé dívky. to poslední nemusí být pravda, ale o autorce se vlastně nic moc osobního nedozvídáme. na rozdíl od rodiny S., kterou takto vytěžila.

6 06.02.2022

(SPOILER) tohle snad ani není kniha, ale přímo divotvorný hrnec. obsahuje:

úmrtí matky, babičky, expřítele a sousedky ženské postavy; také otce a bývalého pracovního partnera mužské postavy, z toho jde ve dvou případech o sebevraždu. a vlastně ještě pejska, co měl nádor

téma židovství a holocaustu včetně vzpomínky na pochod smrti

alkoholismus, sexuální zneužívání v rodině, narušený vztah k vlastnímu tělu a obsesivní počítání kalorií (PPP), narušené rodinné a partnerské vztahy

závislý vztah a domácí násilí i s karmickou odplatou, kdy násilník - vida, na jeho smrt jsem zapomněla - onemocní ALS...

téma náhradního rodičovství, manželské problémy se sexem po narození dítěte, nevěru

budování podnikání, půjčky, první úspěchy, rozličné pijavice, co se snaží přiživit, problémy, krach a pád do dluhů

dědění a prodávání nemovitostí a odstavcové citace z knihy Johna Irvinga

- autorka zkrátka používá dramatické zápletky a tragické konce se střídmostí Huntera S. Thompsona. od poloviny jsem už knihu jen dolistovala, i tak mi šla ale očička šejdrem, zatímco spěl příběh ke svému očekávatelnému konci. a z nějakého záhadného důvodu jsem u toho myslela na Petru Soukupovou, vlastně i Petru Hůlovou.

EDIT: koukám, že se můj komentář dosti shoduje s komentářem od hvozdik. ale nechám tak, dohromady to tuším tvoří vyčerpávající výčet.

6 07.01.2022

(SPOILER) sonda do života člověka v chronické krizi, odehrávající se v kulisách maloměstské nemocnice. zajímavě navržená situace se ale stálým opakováním všeho postupně otupí, na vyjádření téhož by stačilo o 200 stran méně. strávit 350 stran s postavou, která nemá sebereflexi, neumí komunikovat a nijak se v tom neposune, byla řehole; držela mě ale naděje, že se nakonec něco přihodí a i se trochu přihodilo.

některé postavy či situace jsou poněkud stereotypní, zbohatlický tchán je učebnicově jednostranný, u největší jedubaby z práce se dalo čekat, že se vytasí s něčím ve výsledku dobrým a tatínek po operaci, co chtěl pečlivě oholit, měl i pro nelékaře jasně čitelnou prognózu policajtů z filmů, co se těsně před odchodem do penze neochotně ujmou posledního případu... aby už nikdy nedošlo na plánované důchodové rybaření.

scéna z pohřbu je ale dojemná a kočka ze hřbitova musela koukat!

6 30.10.2021

dokumentární román o ztrátě dcer a lidskosti. kniha plná náročných otázek, jejichž zodpovězení autorka nechává na nás. hrůzná v mnoha ohledech: asi nejsmutnější mi přišla naprostá bezcitnost a krutost dívek vůči brutálním popravám i masakrům Kurdek a Jezídek a mučení jejich táty, která v jejich případě opravdu nešla svést na nízkou inteligenci. při čtení arogantní komunikace starší sestry s bratrem mě opakovaně sakra svědila ruka. chudák kluk.

úchylně působí celá ta kultura kolem radikalizace a přesunu teenagerek do Sýrie včetně na sociálních sítích sdílených návodů na to, jakou si vzít s sebou kosmetiku a šaty, výrobu palačinek a pečení Oreo dortů. svědectví v Sýrii usazených holek jsou naivně idealizovaná, libují si, jak dostávají zadarmo domy s elektřinou a vodou (po vyhnaných či zavražděných rodinách), peníze a vůbec je to tam celkově bezva. jako vějička na další dívky to bohužel dobře funguje.

taky mi nešlo nemyslet na to, jak často se dospívající holky zblázní i v západní kultuře - do cvičení, veganství, zpěváků a influencerů a podobných neškodností. u somálských sester se nejspíš nešťastně potkal tenhle vnějším vlivům otevřený věk, dospívání v jiné kultuře, hledání identity a podivně laxní přístup Norska.

symbolicky velmi výmluvné jsou už výjevy ze školy, kde se mnozí učitelé nechají starší sestrou v podstatě terorizovat a ruce jim svazuje civilizovaný respekt k odlišným kulturám.

ps: jednu otázku ale kniha přece jen zodpovídá: jak zachránit někoho, kdo o to nestojí? nijak!

6 18.08.2021

kniha plná nesympatických postav a otravných klišé. hype v lit. světě nechápu

6 19.05.2021

(SPOILER) má osobní kniha knih. jednoduchá zápletka, prostředí divočiny, v němž se odehrává, minimum postav.

a za tím vším příběh o nemoci a uzdravení, které začíná tam, kde bychom ho vůbec nečekali. o tvůrčí síle ženství ve všech podobách i jasných prioritách, když jde o ochranu nového života.

a o civilizaci, kterou sami sebe (a bohužel naší planetu) otravujeme a ničíme. po knize jsem znovu sáhla v březnu 2020; a na sazeničky rajčat a dalších rostlinek, které pěstovala Katherine, pak myslela celou karanténu, trávenou na zahradě. stejně jako na léčení, které zjevně náš svět i přístup k němu potřebuje.

6 21.10.2020

(SPOILER) námět knihy stojí na skvělém nápadu. tím ovšem se superlativy končím, protože mi nepřišlo, že by ten nápad autorka jakkoli vytěžila. při čtení jsem se opakovaně těšila na zajímavou akci (namátkou): po uzavření smlouvy s čertem Addie jen odklopýtá krajinou do Paříže, kde se poflakuje. díky svému daru/prokletí se dokáže vetřít do salonu francouzské intelektuální smetánky, kde je i Voltaire - aby tam chvíli pobyla a pak ji Luc vyexpedoval pryč. naivně jsem se těšila na akci i ve chvíli, kdy Addie přizná Henrymu barvu. čekala jsem konflikt (třeba i životních stylů), nějaké zápletkotvorné potíže, které by oba hrdinové spolu překonávali. místo toho Henry kývne hlavou, a po zbytek času pak spolu špacírují po New Yorku, chodí do kaváren, na zajímavé kulturní akce, a taky u toho jedí různá jídla a pijí různá pití.

zajímavé události se tu jen zmiňují, z francouzské buržoazní revoluce vidíme jen kouř, oheň, a jakési dva opruzáky, kteří se chystají Addie prolustrovat. z velkých válek vidíme jen primitivní viněty, resp. nevidíme vlastně nic, jen o nich slyšíme.

don't show, tell - tímhle heslem jakoby se autorka důsledně řídila. spolu s mimořádnou rozvleklostí vyprávění a otravnou repetitivností (opravdu jsem nemusela číst mechanicky se opakující setkání A. s čertem), a taky absencí jakýchkoli zajímavých charakterů u hlavních postav, to dělá z knihy nudu. ani ten nejluxusnější hedvábný čajový sáček neudělá z barelu vody chutný čaj.

nebavil mě ani nulový osobnostní rozvoj Addie, která za 300 nepřišla na nic lepšího, než se litovat, tvrdohlavě dohadovat s čertem, a krást oblečení / prachy / jídlo / bydlení. seriously?

ještě chci zmínit kýčovitost knihy, která je tu do mrtě dotažená. kavárničky, navštěvované hrdiny, jsou cool a útulné. koncerty se konají v tajných tunelech pod městem. divadelní představení jsou edgy a sexy. sexy jsou tu vlastně skoro všichni včetně komparsu. knihkupectví, kde pracuje Henry, je žánrově stylové, jako by hrálo v nějaké Disney či Hallmark romanci. hrdinové lehávají pod hvězdami, posedávají na střechách, a vedou k tomu ploché, povrchní řeči. a extra kýčovitá je autorčina fixace na "souhvězdí" pih na autorčině tváři. kurátorské popisky k uměleckým dílům, která Addie v běhu času inspirovala svou nadčasovou krásou, už jsem pak pro jejich kýčovitou lepkavost ani nečetla.

závěr: být to celé mnohem stručnější, cca o polovinu až dvě třetiny, dám ***. a na další knihy autorky mě kniha nenalákala. asi. asi určitě. ale vizuálně je půvabná, to vlastně stojí za zmínku.

5 02.12.2023

(SPOILER) nehorázná nuda! obejdu se (a velmi dobře) bez lekaček a extrémní hrůzy. co mě ale nebaví, je chaotické psaní bez návazností kapitol a konverzací. po "strašidelné" a emoční scéně následuje střih a postavy už se baví o něčem jiném. v dalším případě, kdy dvě z postav zdrhaly a jedna z nich křičela "neotáčej se", se už nedozvíme proč. proč? abychom mohli-museli sledovat další nudnou snídani - oběd či večeři. a hlavně poslouchat nesmyslné žvanění hlavních postav.

četla jsem v originále a čtečce a opakovaně mi běželo hlavou, jestli nebyl soubor vadný a nekompletní. taky jsem na to konto nečetla český doslov, možná by mi něco dovysvětlil. jako jeden z komentářů níže, který popisuje dům jako maligní dělohu, využívající traumatizovanost Eleanor. to zní dobře, ale na to, abych si tuto linku více užila, bych potřebovala, aby se autorka věnovala této linii více než plácání postav u jídla.

v recenzích jsem četla opakované zaklínání se padesátými lety, kdy kniha vyšla. to by mi osvětlilo zatuchlost románu jen v případě, že by šlo o padesátá léta devatenáctého století. ostatně by stačilo z příběhu vyndat automobily a prošel by. když knihu srovnám třeba s nadčasovou Rebeccou Daphné du Maurier, která vyšla v roce 1938, její nemodernost a nudnost ještě více vynikne.

5 02.04.2023

(SPOILER) nejhorší autorova kniha, kterou jsem četla, bohužel. slabý příběh, papírové postavy: manžel dělá docela vše bezdůvodně a bez emocí, takže mě brzy přestal bavit. a manželka mě asi ani bavit nezačla. jako by někdo do pytle vysypal obsah šuplíku s nápisem "ZÁPLETKY" - tedy záhadu, úmrtí dítěte, vraždy, single rodičovství, fyzické násilí, loupeže a podvody, alkoholismus, prostituci, vypracování se od píky, taky znásilnění a ne jednu, ale dvě rakoviny. a ani to všechno nepomůže knize nebýt nudná.

u rakoviny pak autor selhává v pokusu o ženský pohled - Catherine vadí, že ztloustla a že jí nemoc "zničila šatník". a věta onkolékaře, že se od ní nechal pozvat na rande, protože se jako jediná z jeho pacientů co za dlouhá léta potkal, nelitovala - je vysloveně škodlivá. všichni lidé co se kdy léčili nebo léčí s vážnou nemocí, a někdy propadli sebelítosti, jsou zjevně ubozí slaboši.

cítila jsem se jako rukojmí jak autora, který mě svou záhadou tahal za nos až k dočtení knihy (nestálo to za to), tak chřipky, která mě donutila ležet a brát co je po ruce.

5 26.02.2023

spíš než po literární stránce je kniha zajímavá hlavně jako case study, studijní materiál. matčiny kapitoly jsou napsány kreativněji, u syna jde hlavně o chvástání v jakémsi arogantním módu - doktoři jsou blbci, pervitin nezpůsobuje závislost, on ví všechno nejlíp.

fascinovala mě míra kodependence a celkového provázání a zašmodrchanosti vztahů v rodině. počínaje samozřejmostí, s níž matka četla synův deník v léčebně, přes práci ve stejné, otcem vedené firmě, neustálé výpůjčky a finanční dary nebo moment, kde syn komentuje kondomy, které si koupila matka (wtf). anebo testování na drogy, ke kterému syna nutí, jako by byl dítě a ne dospělý člověk. pohled na něj jako na samostatnou a za sebe (a svou vlastní rodinu) zodpovědnou jednotku se v knize neobjeví. i tak ale aspoň část promotání rodina rozetne vyhazovem syna z firmy i z rodiči koupeného domu.

otevřenost protagonistů dobře ukazuje mnoho jevů, spojených se závislostí. zajímavé mi přišlo:

- Honza začne fetovat nikoli pro zábavu, ale aby stihl víc práce, na což je dobře "nachystán" na výkon zaměřenou původní rodinou
- otec se v příběhu prakticky nevyskytuje
- drogově závislý pozná drogově závislého
- krátké detoxy a hospitalizace nemají absolutně šanci jakkoli výrazně ovlivnit psychické rozpoložení závislého
- duchovní hledání jako součást závislosti
- normalizace nenormálního - za celou knihu se nikdo nepozastaví nad Honzovou agresivitou a velmi násilným chováním - napadá ostatní lidi, doma rozbíjí nábytek atd.
- projevy toxické maskulinity: Honza vesele popisuje svou paranoiu (boty, které dělají falešné kočičí stopy, byly top!), užívání drog a lhaní. nad čím se ale pozastaví a čemu se vzepře, je možnost, že by fungoval jako otec v domácnosti a dělal domácí práce

no a holčičky mi bylo nesmírně líto.

5 02.01.2023