Neviditelný život Addie LaRue

Byla to zajímavá kniha. Opravdu taková pomalá, hodně věcí navíc a spousta popisů. Jakože nebyla špatná, ale zas tak moc mě nebavila. Z konce mám takové smíšené pocity...

Pořádně začíst mi opravdu nešlo. Až po 150 stránkách to bylo už trošku lepší, ale pak jsem knihu odložila a už se nevrátila. Těšila jsem se na tuto knihu, ale stále jsem čekala, kdy mě to vtáhne do děje a ono nic. Přitom knihy z minulosti mám ráda, ale tady mi to nesedlo. Jsem asi čím dál více náročnější čtenář.

Neviditelný život Addie LaRue jsem měla v merku již delší dobu a jsem neskutečně ráda, že jsem se do této knihy konečně pustila.
Jedná se o velmi kvalitní dílo, které si mě od prvních stránek získalo svým krásným, poetickým a lehce filozofujícím jazykem. Prolínání minulosti a současnosti mi přišlo velmi přirozené, krátké kapitoly přispěly k příjemnému plynutí knihy. Velmi jsem oceňovala narážky na nejrůznější historické události a postavy. Bylo jich tam více než dost.
Addie LaRue bude patřit k mým oblíbeným ženským knižním hrdinkám. Jedná se o velmi silnou, houževnatou a sympatickou mladou ženu... která se narodila ve špatném století. Schwabová stvořila fascinující koncept dívky, která sice získala svobodu a nesmrtelnost, ale výměnou za krutou kletbu – každý, koho potká, na ni vteřinu po odchodu zapomene. Jsem si jistá, že kdyby jí bylo dáno narodit se v našem století, její příběh by nebyl takto tragický... ale i proto je její příběh natolik silný. Byla jsem moc ráda, že si našla cestu, jak zůstat v myšlenkách lidí, kteří na ni ihned zapomenou...
V knize se vyskytuje též romantická linka, samozřejmě. Než přejdu k té hlavní, dovolím si vyzdvihnout některé milence Addie. Konkrétně Remyho a Sam, kteří mě chytili za srdce...

,,Víš, jak se říká, že jsou lidi jako sněhový vločky?" špitala jí přitom. ,,Každý člověk je jiný a jedinečný. Ale podle mě jsou lidi spíš jako nebe. Některý jsou podmračený, některý bouřlivý, jiný jasný, ale nikdy nenajdeš dva stejný." - Sam, s.148.

Když se vrátím k hlavní romantické lince, musím vyzdvihnout velmi dobře zpracované milostné V.
Myslím si, že o Henrym by se mělo mluvit více. Místy jsem měla pocit, že se dívám do zrcadla. Jednalo se o velmi dobře vykreslený charakter s citlivým srdcem. A jeho dohoda? Ach... někdo toho chlapce prosím obejměte...

,,Addie se usměje a Henryho svět se rozsvítí. Odvrátí se od něj a svět zase potemní." - s. 287.

Samozřejmě ale... mám slabost pro záporáky. A proto musím promluvit také o Lucovi. Doteď si nejsem úplně jistá, co si o něm myslet. Za mě se jedná o geniálně vykreslenou ambivalentní postavu. Na jednu stranu je to osamělý, okouzlující bůh, na stranu druhou vypočítavý manipulátor. Ale právě to z něj činí velmi komplexní postavu.
Romantická linka mezi ním a Addie je za mě jedna z nejlepších enemies to lovers slowburnů, co jsem kdy četla. A přesto... netroufám si úplně tvrdit, že je to jen čisté enemies to lovers. Je to komplikovaný vztah dvou nesmrtelných bytostí s toxickými základy...
V mojí hlavě se k nim dokonale hodí písně Ma Meilleure Ennemie, Can't catch me now a Silver Springs.

,,Nikdy se nemodli k bohům, kteří odpovídají po setmění." - s. 31.

Kniha obsahuje mnoho zajímavých myšlenek. Již dlouho se mi nestalo, že bych si tak aktivně vypisovala z knih nějaké citáty, myšlenky, dialogy...
Knihu tedy rozhodně doporučuji k přečtení. A za mě si myslím, že jedno přečtení určitě stačit nebude... neboť i já již nyní plánuji rereading.
4,5*/5*

Další pěkná knížka. Začátek měl pomalý rozjezd, ale to tajemno mě na tom bavilo. Konec jsem tak nějak tušil :-)

Tohle bylo... já vlastně pořádně nevím. Historická část mě nebavila, byla rozvleklá, nemá pro příběh žádnou přidanou hodnotu, jsou to povrchní informace. Druhý časový rámec je poutavější - text je dynamičtější, plyne svižně, čte se příjemně a postava Henryho je příjemným osvěžením.
Co si z knížky odnést? Někdo se může zamyslet nad smyslem života, nad tím, na kolik ve světě zanecháváme svou stopu, zda jsme snadno zapomenutelní, či tu necháme nějaký odkaz. Já si tohle neodnáším. Příběh se mi líbil svou základní osou (rok 2014). Minulost byla nudnější, prospělo by jí zkrácení alespoň o polovinu. Oproti jiným čtenářům mi přijde, jako bych četla úplně jinou knihu, nevidím tu žádnou hloubku, filozofii, poetiku. A konec? Za mě to autorce ujelo; vzhledem k ďáblově vystupování absolutně nevhodný a nesmyslný závěr.

Na začátku jsem byla trochu skeptická a říkala si, co všichni na té knize vidí. Moc mě to nebavilo a v příběhu jsem se lehce ztrácela. Postupně se ale příběh rozjel, došlo mi, o co tam vlastně jde, vytvořila jsem si pouto s Addie, ale i s Henrym. Nakonec nemůžu hodnotit jinak než pěti hvězdami.

Neviditelný život Addie LaRue má své kouzlo. Krásná a poetická kniha plná citátů, která člověka donutí se zamyslet i nad svým vlastním životem. Dokonce si troufám říct, že tuto knihu by si měl přečíst každý. Až tak moc se mi líbila.

Skvělá kniha plná emocí. V příběhu nechybí dobrodružství, fantazie, romantika, chemie, statečnost, odvaha, ale i zoufalství a smutek. Prolíná se zde minulost a přítomnost, a také příběhy několika postav. Dějové linky "Addie", "Addie a Henry" a "Addie a Luc" mě moc bavily. Co se týká dějové linky "Henry", ta už mě popravdě tolik nezaujala, ale chápu, že je pro příběh také důležitá. Myslím si taky, že by knize prospělo, když by se nějaké stránky ubraly. Nebo kdyby aspoň děj obsahoval více historických událostí, které během svého života Addie zažila. Chvíli jsem měla pocit, že v knize nebyly naplno využité možnosti, které se nabízely. Každopádně ale kniha rozhodně stojí za přečtení a donutí čtenáře k zamyšlení. Dávám nakonec 4 a půl hvězdičky.

Velmi velký výstup z mé komfortní zóny, poslouchala jsem na doporučení.
Ze začátku jsem se nemohla zaposlouchat a byla zmatená z přeskakování v časech, ale nakonec si to sedlo a hodnotím jako příjemný poslech. Děj byl velmi dobře promyšlený a v knize se objevilo dost pěkných vět k zamyšlení.
Addie mi byla sympatická a fandila jsem jí. Každopádně je značně obsáhlá a asi bych ji neučetla, nebo četla hodně dlouho, ale za poslech jsem velmi ráda. Je fajn občas vykročit ze své komfortní zóny.

Zpočátku jsem se vůbec nemohla začíst, nemohla jsem se dostat přes všechny Addiiny pocity a protichůdné myšlenky, nicméně pak příběh nabral trochu spád a děj de rozjel. V momentě, kdy je pro všechny snadno zapomenutelná a pouze Henry je vyjímka se rodil jejich vztah. Henry je nenapadny mladik, ktery ma sve tajemstvi..a vlastně mě jeho postava vůbec nebavila. Byl to přesně takový namastný, neslaný typ, ktery mi v knize nic neříká. Addie se obcad chova v knize hroze vzpupne, i kdyz ma v podstate to, co od temneho chtela. Chvilemi mi prijde protivna a umanuta, az zbytecne. Konci to to v podstate otevrene, jeji “valkou” s temnym pricemz si rikam, jestli to je nutne a vsechno to usili a dosavad prozity zivot, za to staly. Idealni konec by pro me byl epicky temny vztah jich dvou, jak spolu kraci do noci. Nicmene, co se mi strasne libilo, byly ruzne zminky o ni v ruznych casovych usecich, to se povedlo.

Nádherná kniha! Moc jsem si užila opravdu nezapomenutelný život vnímavé a tak odvážné dívky, bavila mne setkání s temnou věčností, pomíjivostí životů, možnosti proplout staletími a vnímat jak se svět mění a co ho ovlivňuje. Skvělý nápad a krásně napsané. Opět báječný a překvapivý objev pouze díky čtenářské výzvě, jinak by mne nikdy nenapadlo si takovouto knihu odnést domů a to bych se o hodně ochudila!

Neviditelný život Addie LaRue

Co je člověk?
Jen směs příběhů, které vypráví o své cestě životem. Jen nitky vzpomínek vetkané do myslí druhých. Jen otisk, který zůstane, když odejde.

Ale co když chybí posluchač?

Pak se z vypravěče stává tichá ozvěna bloudící životem. Duch přežívající ve skulinkách cizích dní. Věčný, ale neviditelný. Neviditelný tak jako Addie LaRue.

Román od V. E. Schwab je tichou, poetickou meditací o paměti, identitě a ceně svobody. Addie chce žít. Ne přežívat – žít. Divoce, nespoutaně, naplno.
Narodila se však ve špatné době, příliš brzy na své volnomyšlenkářské touhy, obzvlášť jako dívka v 18. století. Společnost jí vymezila prostor, který byl menší než její sny.

A tak, zahnaná do kouta očekáváními společnosti i doby, uzavře smlouvu s temnotou.

Přání jsou vrtkavá. Stejně tak slova. Překroucená a mnohoznačná ji odsoudí k věčnosti bez jakýchkoliv pout. Bez konvencí, bez závazků – ale také bez vztahů. Bez možnosti zanechat stopu. Addie nemůže zůstat v myslích těch, které potká. Každý na ni zapomene.

Její společnicí je jen samota. A Temný, který ji sleduje ze stínů a trpělivě vyčkává.

Je ale život bez lásky, bez sdílení, bez domova, bez kontinuity – ještě životem?
Nebo jen nekonečnou sekvencí stále se opakující přítomnosti? Opakovaného prchavého momentu, který nikdy nepřeroste v nic víc než jiskru – jiskru, jež nezažehne plamen, ale pokaždé pohasne… aby byla znovu a znovu vykřesána.

Tato kniha je melancholická a zároveň spalující. Připomíná, že být viděn znamená být milován. A být milován znamená existovat.
Je to příběh o tom, že skutečná nesmrtelnost nespočívá v délce života, ale v hloubce otisku, který zanecháme.

Addie je věčná – a přesto zoufale pomíjivá. A právě v tomto paradoxu spočívá krása i bolest jejího příběhu.

Odnáším si mnoho hlubokých myšlenek, několik stran smáčených slzami a pocit, že jsem byla svědkem něčeho křehkého a zároveň obrovského.

Addie si odnáší 5 z 5 hvězd....a kousek mé paměti s sebou.

Addie LaRue byla zvláštní kniha i hlavní postava, jako žádná jiná, a ke knize jsem přistupovala s vědomím, že to není akční, spádová záležitost, ale něco více lyrického, životopis, exkurz, zachycení múzy v běhu času. Začátek knihy mě nadchnul syrovou realitou života Addie, malý svět v malé vesnici a vlastně jsem měla plné pochopení, proč se rozhodla žádat temné síly o pomoc. Líbilo se mi protknutí s uměním, jazyk, polemika nad časem, životem a odkazem jednotlivce. Upřímně si myslím, že co vydržela za třista let Addie by zvládl málokdo a kniha vás nutí se nad tím zamyslet. Na Henrym je toho taky víc, než se na první pohled zdá.
Nicméně, má hluché pasáže - začátky v New Yorku nebo návraty do minulosti ve chvíli, kdy se to v přítomnosti rozjíždí. Čekala jsem, že se během třísetleté minulosti podíváme na různá místa ve světě, různé zážitky, třeba se potkáme s šílenstvím Addie, s tím nejlepším a nejhorším, ale hodně se tu točíme okolo podobné tématiky, Paříže a New Yorku. Jen slyšíme, že se to stalo, což mi přišlo na takovém počtu stran nedostatečné. Těch přirovnání a opisů byl v momentech také příliš.
Ale nic to nemění na tom, že si z knížky odnáším myšlenky a dojmy, které se mnou zůstanou, že jsem posledních třicet stran probrečela a že mě to kouzlo Addie určitě semlelo. 4*, ale hodně silné a knížku bych doporučila dál. Jen je třeba vyhradit si čas a mozkové buňky.

Neviditelný život Addie LaRue je hodně známá knížka, o které už několik let slýchám jen to nejlepší. Všichni ji milují, obdivují, básní nad její krásou. A já vážně chtěla být jednou z těch, co tenhle titul bezmezně milují. Bohužel tak jednoznačné to není.
Kniha je psána jednoduše a zároveň zajímavě. Text mimo čtivost poskytuje opravdu krásný jazyk, a to je kombinace pro čtenáře nejvhodnější. Způsob, jakým autorka píše, dodává příběhu kouzelnou atmosféru, pro takový typ příběhu dost potřebnou. Jedním z hlavních rysů knihy je ale právě styl, jakým se vyvíjí. Je to pomalé, děj se vleče a obsahuje spoustu nudných pasáží. A já mívám takové knihy nejraději - jen zrovna tady mě ty detaily bavily mnohem víc než hlavní směr příběhu. (Reference na Labyrinth a Bowieho? Ano prosím.)
Ten ale není vyloženě špatný. Smlouva s ďáblem, 300 let samoty, když najednou někdo nezapomene. A je to právě vztah Addie a Henryho, s nímž mám problém. Když nebudu brát v potaz to, že se v podstatě celý děj točí kolem jejich vznikajícího vztahu a že mě takové texty prostě nebaví, jejich "láska" vůbec nedává smysl. Celá vzájemná náklonnost těch dvou je založená na náhodě, jejich vztah by nikdy neměl budoucnost, navíc nedává smysl, aby člověku, kterému je mentálně přes 300 let, vyhovoval vztah s někým, komu není ani 30.
Co se ale autorce povedlo byl vztah Addie a Luca. To, jak se nenávist a pohrdání postupně mění v touhu po tom nebýt zapomenutá. Luc, ďábel zaměňující touhu po moci za lásku. Tahle část příběhu byla komplexní a skvěle zpracovaná. Také samotná Addie je v mnoha ohledech dobře zvládnutá postava, která přeneseně ukazuje, jak každý z nás svým způsobem ovlivňuje svět. A Henry - s tím to je složitější. Henry představuje postavu, která trpí, která nikdy není dost dobrá, která cítí až moc. A tak se v jeho části spousta čtenářů najde, třeba se dokonce cítí chápána. Přesto mě jeho kapitoly dost nudily a vlastně jsem se právě u nich při čtení docela zasekla. Pořád jsou moc důležité, to nepopírám, ale z nějakého důvodu mi po nějaké době přišly zdlouhavé.
Nejlepší část knihy? Konec. Ten se vážně povedl a symbolicky ukázal, jak tenká hranice je mezi šťastným a smutným ukončením příběhu. Skvělá práce.
Addie LaRue bych nedoporučila každému. Pokud čekáte poeticky napsané historické fantasy, asi budete jako já trochu zklamaní. Jestli ale stojíte o komplexní romantický příběh protkaný historií a utrpením, go for it. Budete to milovat.

(SPOILER) taková hezká, nenáročná, naivní pohádka. nenadchne, ale urazí...
ty tři hvězdy jsou určitě za originální nápad a premisu, nádherný jazyk (a skvělý překlad!) a řemeslné zpracování. kniha mohla být o 100 stran kratší a nic by se nestalo, ale spisovatelský um se nedá popřít.
ale jinak jsem vlastně zklamaná z toho hypu kolem, a to hned z několika důvodů:
- o Déjà vu. Déjà su. Déjà vécu., vůni stromů a lesa a sedmi pihách se mi asi bude zdát ještě dlouho. tomuhle se říká „ubýt motivy k smrti“.
- ocenila bych, kdyby si američtí autoři, kteří chtějí zasadit svůj historický příběh do Evropy, nastudovali evropské (kulturní) dějiny. vyhnuli bychom se trapným přešlapům!
- a opravdu autorku nenapadlo nic jiné, co by žena mohla 300 let dělat, než spát s více či méně náhodnými muži? (a vůbec nebudu komentovat, že nakonec začne spát se svým věznitelem *protáčí oči*. ale dejme tomu, stockholmský syndrom.)
- hrdinka se vlastně vůbec nevyvinula. celých 300 let zůstala stejnou puberťačkou, která se nechtěla v roce 1714 vdávat.
– ach, kde jsou ty doby opravdových villainů! Luc mi přišel neskutečně vyprázdněný, takový rádoby filozof, který ale opakuje jen citáty, které našel na instagramu
- a když na konci přišel moment „tuto knihu napsala jedna z postav této knihy“, bolestivě jsem zaúpěla! opravdu? i v roce 2021 tohle stále děláme?

fakt škoda velmi originálního nápadu, který ale nevyužil svůj potenciál!

Velmi zdlouhavý příběh. Epika nádherná, to se musí nechat, ale člověk se vyloženě musí prokousat přes polovinu knihy, aby to začalo být alespoň záživné. Námět rozhodně zajímavý a konec víceméně otevřený

Kniha si své příznivce jistě najde....já jsem ráda, že jsem ji po týdnu dočetla....uff...prvních cca 200 stran bylo neskutečně vleklých a homosexuální vztahy mi děj spíše narušovali. Taková pohádka spíše pro náctileté.

Kniha s výraznými faustovskými črtami v modernom šate. Po sľubnom štarte sa dej zasekol. Väčšinu knihy sa toho veľa nedialo, autorka sa zameriavala skôr na vnútorné prežívanie, opisy a úvahy o samote a umení. Keďže samotný príbeh a dej bol mimo filozofickych úvah minimálny a záver predvídateľný, pomalé tempo to len umocnilo. Napriek tomu to bolo pre mňa príjemné oddychové čítanie.

Svojská variácia na faustovskú tému, pomerne zaujímavá a objavná, i keď z môjho pohľadu to už pôsobilo ku koncu trošku zdĺhavo, preto nedávam plný počet. Každopádne dobre napísané. Skoky v čase mi neprekážali.

Po Bury our bones, jež jsem hodnotila jako nejlepší knihu loňského roku a možná i všech předešlých, sahám po Addie, která mě překvapuje svou podobností. Příběh mě opět pohltil, milovala jsem ho a nenáviděla a na konci utírala slzy co nejrychleji, abych přes ně viděla na další řádky. I když upíři verze bude mít v mém srdci asi vždy to nejspeciálnější místo, Addie LaRue si zaslouží všechen svůj poprask. Krásná záležitost.