Neviditelný život Addie LaRue přehled

Neviditelný život Addie LaRue je hodně známá knížka, o které už několik let slýchám jen to nejlepší. Všichni ji milují, obdivují, básní nad její krásou. A já vážně chtěla být jednou z těch, co tenhle titul bezmezně milují. Bohužel tak jednoznačné to není.
Kniha je psána jednoduše a zároveň zajímavě. Text mimo čtivost poskytuje opravdu krásný jazyk, a to je kombinace pro čtenáře nejvhodnější. Způsob, jakým autorka píše, dodává příběhu kouzelnou atmosféru, pro takový typ příběhu dost potřebnou. Jedním z hlavních rysů knihy je ale právě styl, jakým se vyvíjí. Je to pomalé, děj se vleče a obsahuje spoustu nudných pasáží. A já mívám takové knihy nejraději - jen zrovna tady mě ty detaily bavily mnohem víc než hlavní směr příběhu. (Reference na Labyrinth a Bowieho? Ano prosím.)
Ten ale není vyloženě špatný. Smlouva s ďáblem, 300 let samoty, když najednou někdo nezapomene. A je to právě vztah Addie a Henryho, s nímž mám problém. Když nebudu brát v potaz to, že se v podstatě celý děj točí kolem jejich vznikajícího vztahu a že mě takové texty prostě nebaví, jejich "láska" vůbec nedává smysl. Celá vzájemná náklonnost těch dvou je založená na náhodě, jejich vztah by nikdy neměl budoucnost, navíc nedává smysl, aby člověku, kterému je mentálně přes 300 let, vyhovoval vztah s někým, komu není ani 30.
Co se ale autorce povedlo byl vztah Addie a Luca. To, jak se nenávist a pohrdání postupně mění v touhu po tom nebýt zapomenutá. Luc, ďábel zaměňující touhu po moci za lásku. Tahle část příběhu byla komplexní a skvěle zpracovaná. Také samotná Addie je v mnoha ohledech dobře zvládnutá postava, která přeneseně ukazuje, jak každý z nás svým způsobem ovlivňuje svět. A Henry - s tím to je složitější. Henry představuje postavu, která trpí, která nikdy není dost dobrá, která cítí až moc. A tak se v jeho části spousta čtenářů najde, třeba se dokonce cítí chápána. Přesto mě jeho kapitoly dost nudily a vlastně jsem se právě u nich při čtení docela zasekla. Pořád jsou moc důležité, to nepopírám, ale z nějakého důvodu mi po nějaké době přišly zdlouhavé.
Nejlepší část knihy? Konec. Ten se vážně povedl a symbolicky ukázal, jak tenká hranice je mezi šťastným a smutným ukončením příběhu. Skvělá práce.
Addie LaRue bych nedoporučila každému. Pokud čekáte poeticky napsané historické fantasy, asi budete jako já trochu zklamaní. Jestli ale stojíte o komplexní romantický příběh protkaný historií a utrpením, go for it. Budete to milovat.