SynD
komentáře u knih
Paměť dívky
Annie Ernaux
silná témata pro mě zabila forma: jakási odtažitá a bezemoční autovivisekce vlastní paměti. na začátku knihy jsem doufala, že onoho soustavného technického vymezování se ve třetí formě autorka zanechá, ale to se nestalo, spíš jsem měla zanechat já čtení. nakonec jsem knihu dočetla, ale nepochutnala jsem si.
Pojď sem, ať ti můžu dát pusu
Griet Op de Beeck
(SPOILER) 3,75*
výborná studie týrání, kdy tyranem není klasicky zobrazovaný svalnatý násilník, ale permanentně ukřivděná, v roli věčné oběti doslova zapikolovaná mladá žena. fyzického týrání se kniha jen dotkne, protože pravá matka dětí záhy umírá, a na její místo přichází Marie. a rozjede psychické týrání, kterým si zotročí celou rodinu. nechci tu žonglovat diagnózami, ale v její pestré osobnosti se najde ledacos: třeba rysy hraniční poruchy osobnosti nebo narcismu.
diskutabilní je též jednání otce dětí, který dceru a syna doslova obětoval na oltář domácí "pohody", stejně jako to udělal sám se sebou. jeho redemption arch je docela fajn, ale stále se opakující Mariino vydírání, ukřivděnost a manipulace, se nečetly vůbec lehce.
u hlavní postavy Mony byl šťastný konec (zbavení se parazitického BF a nový vztah) vidět hodně dopředu, ale upřímně jsem jí to přála. škoda že v životě to často chodí jinak, a namísto pohledného a empatického chlapíka, si lidé podobného založení jako Mona, nacházejí jen další tyrany a/nebo pijavice.
Dům na Pineapple Street
Jenny Jackson
uber-rich p*rn, jinak dočista o ničem
(emotikon s tváří Munchova Výkřiku)
Karneval zvířat
Zuzana Dostálová
Soběstačný mě okouzlil, ale toto jsem vůbec nebyla sto číst. nepříběh se stále točí dokola, igelitky, lidl, pivo, koncertní sály, zapomenuté fusekle, boty nebo viola, přejezd, snídaně, igelitky, lidl, guláš... postavy jsou z větší části nezajímavé, a ten zbytek je nechutný.
Mateřství
Sheila Heti
(SPOILER) 3.5*
soustavná ruminace a cyklení se ve víru myšlenek, velmi osobní. Sheila Heti, která nechce děti, při psaní knihy několik let zkoumá svoje motivy a nemotivy, názory druhých, a očekávání většinové společnosti. nakonec dospívá k přesvědčení, že děti opravdu nechce mít.
extra lehce se mi to nečetlo, ale jsem ráda, že kniha vznikla, protože věrně ukazuje, jakými vnitřními i vnějšími procesy musí procházet ženy, které nejsou pevně rozhodnuty pro mateřství. a jak je to, což autorka dobře pojmenovává, nefér, protože muži takovým tlakům nejsou vystaveni. je dobře, že se o těchto věcech začíná mluvit. a původně tajené, protože shamované (studem a hanbou zatížené) příběhy žen, co nežijí, jak by měly, vycházejí na světlo boží.
Mateřství (knihu) bych coby povinnou literaturu napařila všem, kdo chytli tradicionalistický psotník, když si Daria Kashcheeva dovolila na pódiu mluvit o ženských záležitostech. ještě rádi by vzpomínali na "dělohu" a "vaječníky", zatímco by poznávali pravý oversharing (třeba ve scéně análním se*xem).
Volnost
Emma Slade
tento příběh měl zpracovat profesionál, protože autorka bohužel neumí psát. celý příběh duchovního hledání, mateřství i propojování kultur tak klouže po povrchu. a osciluje mezi věčným narcistním natřásáním, pompézní sebechválou a povyšováním se nad ostatní, a dětinskými popisy oslavujícími "tajemnou atmosféru" bhútánského venkova i měst. osobnost autorky nedoznává za celé vyprávění změny, stále se snaží být ve věcech nejlepší a "ovládat" další a další úrovně buddhistického učení.
za rozbor by stálo i autorčino chování ve vztazích - závislost, bezohlednost apod., ale už se v tom dál nechci hrabat. recenzi ukončím stejně náhle jako Emma Slade svou knihu. obě hvězdičky jsou za její úctyhodné charitativní zásluhy.
Kéž bych ti to dokázala říct
Hannah Beckerman
(SPOILER) jako první jsem od Hannah Beckerman četla The Forgetting a byla jsem upřímně nadšená. bavila mě napínavost vyprávění i kvalitní twist... tento román ale má nadějná očekávání zklamal.
autorka se tu pouští do hlubších vod, možná až příliš hlubokých. těžká témata při tom ždíme do maxima, takže tu máme:
umírání malé holčičky na leukémii, sebevraždu jejího otce, jehož tělo objeví další malá holčička. taky utrpení a mnohočetné nádory u stařenky a její umírání. tajemství a mnohaleté pocity viny u všech přeživších, o nichž si samozřejmě neřeknou, protože by autorka neměla co psát. dále eutanazie, několik samovolných potratů, bouračka, nevěra, opuštění ženy s malým miminkem. a zřejmě americkému publiku na míru autorka přihodila i 9/11 (to už mi lezly oči z důlků), narukování v důsledku traumatu z něj, a útok sebevražedného atentátníka v Kandaháru (...)
příliš štědrá nadílka témat pro mě byla desenzitizující. a věčné narážky na tajemství mě otravovaly. stejně jako soustavné vzpomínání postav na minulost. to je jednak neuvěřitelně detailní, což pochopím u úmrtí milované dcerky, méně ale u obyčejných momentů, a jednak příběhu bere rytmus i dech. možná i život - byla docela řehole se těmi haldami vzpomínek nějak prokousat.
prokousání ale stálo za to, přibližně od příletu do NY se konečně něco začíná dít a poslední kapitoly byly opravdu dojemné. nebýt jich, je tu jenom jedna hvězda.
Slib
Damon Galgut
(SPOILER) ocenění Booker Prize, edice světové literatury Odeonu - co by se asi tak mohlo pokazit?
například to, že postavy knihy nejsou lidé, ale koncepty. a to koncepty často jen velmi zhruba načrtnuté: v první řadě služka Salome, kolem níž se má příběh jakoby točit, a o níž víme jen to, že přechází mezi domem vrchnosti a domkem, kde bydlí. že vychovala děti pánů a v domě chodí bosa.
nevykreslená a tím pádem neživá je i (hlavní postava?) Amor, již definuje to, že nechce být v kontaktu se svou rodinou, je skromná na hranici sebezničení, a přeje si, aby byl dodržen slib a Salome dostala nuzný domek do svého vlastnictví. Amor, která je ve 45 letech autorem zcela bezdůvodně popisovaná jako sešlá babička, co skoro nevyleze do kopce, a co už má život v podstatě za sebou. nebo třeba otec rodiny, projevující se pouze tím, že je křesťan a že se chová jako idiot. nejvíc prokreslenou postavou byl jakž takž Anton, tipuju samotnému autorovi nejpodobnější.
dál mi potěšení z četby kazila misogynie a rasismus: až na ony dva výše uvedené ženské koncepty jsou v knize všechny ženy megery (za všechny zmíním nesnesitelná tetu, terorizující rodinu svými dorty), žárlivky, povrchní materialistky a/nebo cizoložnice. navíc jsou bez výjimky nahlíženy výhradně skrze prizma svého vzhledu. zajímavé jsou pouze coby velmi mladé, pak jejich půvab uvadá, postava se kazí po dětech. a kolem 30 jsou prakticky odepsanými, politováníhodnými, oteklými a zmalovanými subretami. pročpak tomu tak je? že by měl Damon Galgut nějaký problém se ženami? že by?
rasistický pohled ohroženého bílého muže jasně ilustruje skutečnost, že černoši jsou v knize zastoupeni v těchto rolích: služka a její zkrachovalý syn, pak zloděj a vrah v jedné osobě, bezdomovec, úplatná policistka a cizoložný politik. skutečně nechápu, jak takto jednostranný a rasistický román mohl vyhrát prestižní ocenění.
postavou asi nejživější je v knize sama JAR. popisované reálie a historický vývoj jsou zajímavé, i proto že je pro nás Jihoafrická republika dosti vzdálená, a každé svědectví se počítá. to ale na kvalitní literaturu nestačí. tím spíš, že ambiciózní a pro mě atraktivní jazyk, v němž vypravěč střídá postavy i ich, du a er osobu, nezakryje nedostatky v konstrukci story. s postavami nelze nijak soucítit, protože o nich nemáme dost informací. například o matce rodiny, jejíž pohřeb knihu otevírá, víme jen to, že se vrátila k židovské víře, jinak nic. nevíme tedy ani, co znamenala pro své děti a hlavně pro Amor. matka se také po své smrti vrátí do domu jako duch. to ale není v knize nijak vytěženo ani dál použito a zůstává to pouze pozérskou arabeskou. a sám slib, podle něhož je kniha pojmenovaná, zůstává chabou linií, unaveně se vinoucí kdesi na spodu. doufala jsem třeba, že autor prováže nedodržení slibu s následujícími tragédiemi v rodině, že je za to ta nechutná bělošská rodinka trestána prokletím. ale nic takového z vyprávění nevyvstává, snad jen info, jak hluboko je zakořeněna nerovnost mezi bílým a černým obyvatelstvem JAR. a že některé sliby mohou být splněny až ve chvíli, kdy je na ně příliš pozdě.
Ta hudba mi stále zní v hlavě
Agnès Martin-Lugand
(SPOILER) tento příběh je kýč! manželská láska je tu podaná jako první zamilování v YA literatuře, manželé po sobě neustále blouzní. jejich lásku ilustruje hlavně to, jak muž ženu při setkání opakovaně roztáčí do kola (přestala jsem počítat u 6. roztočení). nebo tím, jak žena závislácky trpí, když vůbec prvně tráví několik dní bez sebe (jsou spolu roky a mají 3 děti). žena je ženská (atraktivní, nosí šaty a květy ve vlasech, chová se submisivně). muž je mužný (statný, modrooký, s velkýma rukama), mlátí a kope do věcí, když se mu něco nelíbí, udělá scénu. žena ho pak konejší, i když třeba nebyl v právu. opravdu hodně se tu pije, flétna šampaňského střídá flétnu. děti jsou roztomilé, poslušné tak, že se kdykoli nechají zahnat do svých pokojů, a to nejstarší je slušně parentifikované.
extaticky zamilované bláboly z úst ženy příjemně nabourá, když se v příběhu zjeví démonický muž (vysoký, temný, s podezřelým úšklebkem), který by se jistě neztratil ni v Twilightu. manžel ženy s ním (čertem) ochotně podepíše smlouvu a démon pak s oběma trouby slušně oře. žena najednou docela otočí a ze slepého zamilování je slepá zášť, s níž manžela zapudí. tato pasáž byla z celé knihy asi tak nejzáživnější, ale to neznamená, že byla zajímavá.
a pak se to zase celé otočí, žena si vzpomene, jak má svého mužného muže ráda. a ten si zase vybaví, že vlastně mají (jak si to mají hlupáčkové pamatovat?) v Paříži kromě svého bytu i garsonku (kterou v knize často využívají). a že ji vlastně mohou prodat, čímž se bohužel zbaví démona, ten se zmenší na velikost malého smrdutého čertíka, ještě chvíli je šmíruje, a pak vyrazí hledat štěstí jinam. hrůza!
Dům pod jasany
Stuart Neville
3* s přimhouřenýma očima
kniha je psaná krásným jazykem, ale zhruba načrtnutý a nedořečený příběh neospravedlňuje enormní množství nechutného násilí, v němž se autor doslova brodí.
ha, teď jsem si vzpomněla na násilí na zvířatech, proto snižuju hodnocení o hvězdu dolů.
Čistý, skromný život
Viktor Špaček
taková krásná obálka s moderním hnízdečkem, a tak meh kniha. mužské postavy jsou tu chcípácké a nadržené, ženy megeroidní a sexualizované. navíc se autorův vizuální jazyk pere s ich formou - takto popisně lidé vskutku neuvažují.
a povídka se ženskou hrdinkou představuje zářný příklad male gaze, nadto misogynního. odloženo cca v půlce, zpětně viděno jsem mohla odložit hned po prvních dvou povídkách.
Banka těl - Mladší
Lissa Price
nebylo to špatné, svět knihy mě bavil, byť to bylo celé nepokrytě ageistické. yound adult literatura ale nějaký ageismus unese :)
přemýšlím ale, zda investovat do koupi druhého dílu, nevím nevím
Potmě jsme se viděli lépe
Monika Zgustová
(SPOILER) nezřízeně filozofující proud vzpomínek sice plyne z úst a dopisů několika postav, mezi jejich jazykem a způsobem uvažování ale není žádný rozdíl. věty jsou pronášeny spisovnou a dnes už poněkud zastarale nóbl češtinou. zastaralé jsou i místy společensky necitlivé popisy, v nichž například afroamerická zdravotní sestra nemůže jinak, než svítit zuby ve snědé tváři.
vrátím se k tomu nóbl aspektu, respektive snobismu, kterým neoplývá jen jazyk autorky. v knize panuje kulturní snobismus - citují se zde filozofové a vzpomíná se na hodnotné autory, pohybujeme se ve světě vysokoškolsky vzdělaných polyglotů, vyšší literatury, nakladatelských kruhů a (překladů) haiku. podobný snobismus jsem cítila i v životním stylu postav, které jsou krásné, což jejich okolí vidí a komentuje (k tomu se ještě vrátím), popíjí se zde kvalitní víno a pojídají krevety, získávají se profesorské definitivy. celé je to tím pádem docela dost odříznuté od běžného života, ve kterém se lidé zpravidla snaží prostě fungovat a zvládat práce a rodiny, namísto odtažitého mudrování v luxusních restauracích.
asi nejvíc mě iritoval obdiv, který v knize hlavní postavě vyjadřují snad 4 další postavy (pokud jich není víc) - často i za použití stejných slov. z pohledu čtenáře totiž nevidím jediný důvod, proč bych se k tak přepjatému vzývání měla připojit. postava Mileny se prezentuje mrzutou povahou, pocitem, že jí ostatní obtěžují svou společností a potřebami, talentem vynášet soustavné, byť drobné soudy nad ostatními a celkovou plochostí, nudností. a už zmíněným filozofováním! taky (a pod prsty se mi dere výraz "též", který by nejspíše použila sama autorka) úplně nevěřím tomu, že se cca 40 letá vysokoškolsky vzdělaná žena pozastavuje nad tím, že její matka měla 2 tváře namísto jednolité povahy.
druhou hvězdu dávám za finální smíření žen, scény ve sluncem prozářené místnosti, kde máma vystrkuje nohu zpod peřiny a dcera ji přikrývá (...)
stejné téma nelehkého vztahu s matkou za mě ale mnohem lépe zpracovala Anna Fodorová v knize Lenka.
Na odpis - Nešťastné příhody ze startupové bubliny
Dan Lyons
(SPOILER) zpráva o podivném a v mnohém úchylném světě start-upů. a potravinové pyramidě s trochu mimoňskými zakladateli ve vedení, kteří si tam nahoře vesele vizionářsky haluzí a blábolí, a které vyšší management nebere vážně a dělá si co chce. a o zbytných mravenečcích na druhém konci řetězce, což jsou dělníci čerstvě nabraní z univerzit, pracující za nemnoho peněz s velkým nadšením. o vymývání mozků kapitalistickou propagandou, jejíž metody evokují Orwella.
taky zpráva o mobbingu za použití postupné degradace autora a ke konci i skutečně psychopatické šikany ze strany jednoho z autorových nadřízených, "Trockého". ta byla děsivá, včetně jeho snahy se "kamarádit" po Lyonsově odchodu z firmy.
zpětně mi kniha dost připomíná Strach a chvění Amélie Nothomb. autor zde sice zůstává v zemi, kde se narodil, i tak ale vstupuje do zcela jiné kultury. nese to těžce, s velkými zraněními v oblasti ega a za pomocí mnoha provokací, kterými si opakovaně nabíhá na nůž. stále vzpomíná na svou byvší slávu a jízlivý novinářský svět, který považuje za ten jediný správný. i když s ním soucítím v souvislosti s mobbingem a vlastní paralýzou, která má bránila odejít dříve (ostatně stejné ničení člověka popisuje Nothombová, a o dost zručněji), osobně bych o setkání s ním nestála. působí jako nepříjemný člověk, protiva, a svým způsobem se nedivím, že byl poslán do pavilonu opic. ostatně i těch 60 litrů, které nakonec získal z prodeje akcií firmy, považuje ukřivděně za almužnu.
oceňuju edukaci v oblasti vstupu na burzu apod., i když stále nejsem schopná pochopit, jak může něco tak virtuálního a amorálního fungovat.
Po povodni
Kassandra Montag
(SPOILER) premisa knihy je super - postapo mise po zaplaveném světě. s původem povodní, nebo přesnější chronologií záplav (šestiletá, stoletá) si ale autorka hlavu neláme. v průběhu knihy jedna z postav zmíní Lovelockovu teorii Gaii, což na vysvětlení úplně nestačí. nedozvíme se, co se třeba po zaplavení stalo s toxickým odpadem, kterého je naše planeta plná. ani co vzestup mořské hladiny udělal s klimatem. jen že na cestu do Grónska hlavní hrdinka koupí dcerce boty, a sama si později nasadí čapku. příběh tím pádem stojí, pardon me, trochu na vodě, protože na vágnost, která funguje u McCarthyho, nemá tento román dostatečnou literární kvalitu.
asi nejvíc mě bavil samotný svět, v němž se dění odehrává. kombinace pirátů, výměnného obchodu a moderních věcí. vždycky, když jsem na chvilku zapomněla, že nečtu fantasy, odehrávající se ve středověku, mě moderní prvek příjemně překvapil.
co mě naopak nebavilo vůbec byla hlavní hrdinka. už samotný formát vyprávění v první osobě, která vzpomíná, vytváří velkou nudu. dění se odehrává hlavně v hlavě hrdinky, která vzpomíná na chvíle v minulosti. vzpomíná. a vzpomíná. taky si vybavuje, myšlenky jí zalétávají k, vrací se, v duchu se ocitá zpátky, vzpomíná. už jsem řekla, že většinu knihy hrdinka vzpomíná? přihodí se jedna událost a šup, hned je tu vzpomínka. už někdy v půli knihy jsem na ně byla alergická. hrdinka většinou vzpomíná na chvíle, trávené se starší dcerou, kterou jí unesl manžel. vzpomíná ale taky na chvíle trávené s mladší dcerou ve chvíli, kdy s ní fyzicky je, namísto toho, aby si ní v tu chvíli opravdu byla!
nevím taky, zda jsem měla coby čtenář s hlavní hrdinkou sympatizovat? poté, co se celou knihu rozčiluje, uráží, mlátí do věcí a do lidí? poté, co neváhá lhát, aby se ke starší dceři dostala, ale pak zažívá smrtelné zklamání když zjistí, že jí lhal někdo druhý? poté, co svému záměru mimo jiných lidí obětuje i valnou většinu sympatické posádky lodi Sedna? poté, co jsem musela sledovat cituprázdný milostný trojúhelník a nepovedené popisy sexu, v němž se v hrdince něco smršťuje a zase rozšiřuje? a poté, co neváhá vyslat samotnou malou holčičku na kanoi na moře u Grónska? pokud jsem si ji měla oblíbit, nepovedlo se.
konec románu je docela antiklimatický. a fakt, že otec dívek neviděl tělo zesnulé starší dcery, ve mně vyvolává podezření, že to bylo celé trochu jinak, a možná se to můžeme dozvědět v dalším dílu. zda další díl je či není netuším, a pátrat po tom nebudu.
První chyba
Sandie Jones
(SPOILER) 1,5*
tyto napínavé knihy s mnoha twisty, koukám vpravo - thrillery pro ženy - čtu až poslední dobou. až nedávno mi tak došlo, že jsou vlastně všechny podle jedné formičky: vždycky tam někdo (jedna, ale většinou více postav) lže či podvádí. případně bezdůvodně nedořekne nebo zatajuje informace či tajemství. zdrojem mnoha twistů bývá vedle podvodů a tajemství taky paradoxní expozice postav. v té se jedna postava v páru ukazuje v extrémně negativním světle, často je to žena saň. a další postava je šarmantní, ochranářská (a nebezpečně pohledná, tedy pohledný, protože jde často o muže). v průběhu příběhu se však začne odhalovat, že vše není, jak se zdálo... atd., atp.
prakticky od prvních stránek románů tak zkoumám, kdo v příběhu kecá, něco předstírá anebo zastírá.
další vlastností těchto podvodnických knih je pravděpodobnost, hraničící se jistotou, že zlo bude odhaleno a potrestáno. to z nich vlastně dělá pohádky pro dospělé, byť míra trestu bývá rozličně velká a krutá. někdy taky otvírá vrátka k sequelům...
uvažuju i nad různými druhy inteligence, které se v podvodnické literatuře objevují (anebo v horším případě neobjevují hehe). v první řadě jde o inteligenci samotného textu, to, jak sofistikovaně je kniha napsána, a hlavně jak uvěřitelné jsou rozličné twisty a linie příběhů. dalším typem je inteligence postav, to jak inteligentně nebo stupidně se chovají. u líně, ne moc chytře napsaných knih, je to právě stupidita postav, která knihu těžkopádně nese vpřed.
když touto optikou nahlédnu První chybu, vidím dobrý nápad ctící pravidla žánru, ovšem zbytečně ambiciózně zašmodrchaný. vidím jednorozměrné postavy, to je vlastně další z častých rysů těchto knih, z nichž většina splývá s pozadím coby zbytný kompars. a to včetně dcer jedné z hlavních hrdinek - děti jako rekvizity přidávám na seznam charakteristických rysů thrillerů pro ženy. též bohatství a luxusní životní styl, které se objevuje v této knize i mnoha dalších jako záminka zápletky, lží nebo podvodů. popis samotných podvodů mi ostatně přišel na celé knize nejzajímavější, dost připomínaly triky třeba takového Tinder swindlera. kdyby se autorka držela jen této linie a necpala tam x dalších, jako "oživlého" bývalého na FB apod., mohl to být slušný thriller. inteligenci textu snižuje taky autorská lenost. Alice se celou první část hrozně bojí odletět, a pak se najednou dozvíme, že už je v Japonsku. o tom, jak let zvládala a co s ní dělá odloučení od dětí ani muk!
nu a k inteligenci postav této knihy není moc co dodat. nekonečné přemítání Alice, zda dát Japonsku zelenou mě tak iritovalo, že jsem jí nakonec přála, aby o peníze přišla. postava Bethiny matky je vykreslena nehorázně hloupě, nejprve rychle propadne šarmu dceřina nápadníka, ač na rozdíl od ní není ovlivněna sexem a hormony: svěří mu VEŠKERÉ CELOŽIVOTNÍ ÚSPORY, a poté, co o ně přijde, už s dcerou nepromluví a záhy umírá. a nápad Beth, setkat se s podvodníkem na opuštěné stavbě, bez toho, že by měla jakýkoli plán či zbraň? nechávám bez komentáře.
a ladem nechám ležet i další autorčiny knihy.
Ohníčky všude kolem
Celeste Ng
výbornou atmosféru městečka mi kazily klišoidní postavy a autorkou přehnaně protěžovaná postava Mii. taky mateřských linií by stačilo cca polovic.
a popisovaná umělecká díla mi z nějakého důvodu přišla cringe - polopatická a prostá sofistikovanosti. vlastně se tomu asi říká kýč.
Deník tramvajačky
Karolina Hubková
celkově se mi deník docela líbil, byť mi přijde škoda, že si autorka a nakladatelství nedaly s knihou víc práce. takto je to takový zničehonic začínající kus vyprávění, pahýl. a protože nevím, co autorka zažívala předtím, nemůžu ocenit / nahlédnout ani to, v čem se jí změnil život tak zásadně, jak na počátku knihy zmiňuje. plus by tomu celému slušelo víc plynulé převyprávění událostí namísto (zřejmě pouze) vybraných příspěvků z IG (pahýlků).
ačkoli nejsem šotouš a tramvaje se mi líbí spíš platonicky, ocenila bych taky srozumitelný ilustrativní přehled, kde by byly jednotlivé typy tramvají hezky vedle sebe, s technickým označením. vzhledem k tomu, jak často o nich autorka mluví a porovnává je, by si to kniha zasloužila.
hodně se mi líbí autorčina zapálenost pro věc, její upřímná láska k dopravním prostředkům. věřím, že pro dopravní podnik musí být takový zaměstnanec nesmírně cenný. a když jde navíc o mladou ženu s nadšenými sledujícími, je to win win. ačkoliv... na knize je dobře vidět, jak nebezpečně tenká je hranice mezi vášní pro věc, workoholismem a následujícím vyhořením.
zajímavé bylo i sledovat autorčiny obranné mechanismy (nebo tedy jak z knihy působí). vše musí být pozitivní, radostné, krásné a nazdobené. úsměv je nutností. tento přístup je v mnohém praktický, bohužel ale vede k vytěsnění těžkých a nepříjemných věcí... které se pak ozývají formou panických záchvatů, nenálad, depresí apod.
nejspornější stránkou knihy jsou autorčiny sebeoslavné komentáře. určitě je co oslavovat, její zacílení a pracovitost jsou obdivuhodné. to ale vyplývá z celého vyprávění samo o sobě. a komentáře typu "jsem krásná, sluší mi to, obdivují mě, to se mi zase povedlo" jsou příliš časté a otravné. navíc z nich často vychází autorka jako lepší než ostatní (tramvajáci, méně ambiciózní lidé, méně nadšení lidé). moc nerozumím, proč to redakce nakladatelství nevychytala a nevykostila, autorka by z knihy vyšla mnohem sympatičtěji.
Jeřabinový dům
Marie Hajdová
(SPOILER) bezpointová kniha tvořená mnoha bezpointovými příběhy. ve světě románu se nikdy nikam nedojde, nic se ne(do)řekne, i ty nejdramatičtější scény jsou rozpuštěny doztracena. ve finále je tak úplně jedno, kdo kam odejde nebo neodejde, kdo kde zůstane, a který dům shoří.
mezi postavami bez vlastností nejvíc vyniká asi Janina (i díky kontrastu s jejím mužem, obecním hovádkem Vojtou). neexistující komunikace a figurkoidní postavy potápějí i asi nejvřelejší vztah knihy Lucie s tetou Sofií. jakoby si i tuto něžnou vazbu žila Lucie výhradně uvnitř své hlavy.
ostatně postava tety Sofie je redukována na tragickou hrdinku, jakkoli to působilo, že je ve svém domě (a před nemocí) docela spokojená. Sofie je vlastně taky Řekyně, což v této knize znamená zástupkyně jiného živočišného druhu se záhadným jazykem, zaznamenávaným přímo mimozemským písmem.
moc se mi líbily popisy přírodních proměn v rámci roku, oblohy a krajiny. taky jazyk knihy je splavný, četla se dobře a rychle (i když jsem u čtení místy vrtěla hlavou, jako třeba u výstupu tety do schodů).
co mi vadilo asi nejvíc, byl opakovaný vypravěčský fatshaming: odsudečné soustředění se na břicha, tu nevkusně vzdouvající látku šatů, tu rozdělená pneumatikou, tu jen hrozivě naznačující, že "za pár let bude ... potřebovat o číslo větší dres" - působilo místy až obsesivně.