SynD
přečtené 427
Paměť dívky
2023,
Annie Ernaux
silná témata pro mě zabila forma: jakási odtažitá a bezemoční autovivisekce vlastní paměti. na začátku knihy jsem doufala, že onoho soustavného technického vymezování se ve třetí formě autorka zanechá, ale to se nestalo, spíš jsem měla zanechat já čtení. nakonec jsem knihu dočetla, ale nepochutnala jsem si.... celý text
Dům na Pineapple Street
2023,
Jenny Jackson
uber-rich p*rn, jinak dočista o ničem (emotikon s tváří Munchova Výkřiku)
Pojď sem, ať ti můžu dát pusu
2017,
Griet Op de Beeck
3,75* výborná studie týrání, kdy tyranem není klasicky zobrazovaný svalnatý násilník, ale permanentně ukřivděná, v roli věčné oběti doslova zapikolovaná mladá žena. fyzického týrání se kniha jen dotkne, protože pravá matka dětí záhy umírá, a na její místo přichází Marie. a rozjede psychické týrání, kterým si zotročí celou rodinu. nechci tu žonglovat diagnózami, ale v její pestré osobnosti se najde ledacos: třeba rysy hraniční poruchy osobnosti nebo narcismu. diskutabilní je též jednání otce dětí, který dceru a syna doslova obětoval na oltář domácí "pohody", stejně jako to udělal sám se sebou. jeho redemption arch je docela fajn, ale stále se opakující Mariino vydírání, ukřivděnost a manipulace, se nečetly vůbec lehce. u hlavní postavy Mony byl šťastný konec (zbavení se parazitického BF a nový vztah) vidět hodně dopředu, ale upřímně jsem jí to přála. škoda že v životě to často chodí jinak, a namísto pohledného a empatického chlapíka, si lidé podobného založení jako Mona, nacházejí jen další tyrany a/nebo pijavice.... celý text
Karneval zvířat
2023,
Zuzana Dostálová
Soběstačný mě okouzlil, ale toto jsem vůbec nebyla sto číst. nepříběh se stále točí dokola, igelitky, lidl, pivo, koncertní sály, zapomenuté fusekle, boty nebo viola, přejezd, snídaně, igelitky, lidl, guláš... postavy jsou z větší části nezajímavé, a ten zbytek je nechutný.... celý text
Mateřství
2023,
Sheila Heti
3.5* soustavná ruminace a cyklení se ve víru myšlenek, velmi osobní. Sheila Heti, která nechce děti, při psaní knihy několik let zkoumá svoje motivy a nemotivy, názory druhých, a očekávání většinové společnosti. nakonec dospívá k přesvědčení, že děti opravdu nechce mít. extra lehce se mi to nečetlo, ale jsem ráda, že kniha vznikla, protože věrně ukazuje, jakými vnitřními i vnějšími procesy musí procházet ženy, které nejsou pevně rozhodnuty pro mateřství. a jak je to, což autorka dobře pojmenovává, nefér, protože muži takovým tlakům nejsou vystaveni. je dobře, že se o těchto věcech začíná mluvit. a původně tajené, protože shamované (studem a hanbou zatížené) příběhy žen, co nežijí, jak by měly, vycházejí na světlo boží. Mateřství (knihu) bych coby povinnou literaturu napařila všem, kdo chytli tradicionalistický psotník, když si Daria Kashcheeva dovolila na pódiu mluvit o ženských záležitostech. ještě rádi by vzpomínali na "dělohu" a "vaječníky", zatímco by poznávali pravý oversharing (třeba ve scéně análním se*xem).... celý text
Volnost
2018,
Emma Slade
tento příběh měl zpracovat profesionál, protože autorka bohužel neumí psát. celý příběh duchovního hledání, mateřství i propojování kultur tak klouže po povrchu. a osciluje mezi věčným narcistním natřásáním, pompézní sebechválou a povyšováním se nad ostatní, a dětinskými popisy oslavujícími "tajemnou atmosféru" bhútánského venkova i měst. osobnost autorky nedoznává za celé vyprávění změny, stále se snaží být ve věcech nejlepší a "ovládat" další a další úrovně buddhistického učení. za rozbor by stálo i autorčino chování ve vztazích - závislost, bezohlednost apod., ale už se v tom dál nechci hrabat. recenzi ukončím stejně náhle jako Emma Slade svou knihu. obě hvězdičky jsou za její úctyhodné charitativní zásluhy.... celý text
Kéž bych ti to dokázala říct
2020,
Hannah Beckerman
jako první jsem od Hannah Beckerman četla The Forgetting a byla jsem upřímně nadšená. bavila mě napínavost vyprávění i kvalitní twist... tento román ale má nadějná očekávání zklamal. autorka se tu pouští do hlubších vod, možná až příliš hlubokých. těžká témata při tom ždíme do maxima, takže tu máme: umírání malé holčičky na leukémii, sebevraždu jejího otce, jehož tělo objeví další malá holčička. taky utrpení a mnohočetné nádory u stařenky a její umírání. tajemství a mnohaleté pocity viny u všech přeživších, o nichž si samozřejmě neřeknou, protože by autorka neměla co psát. dále eutanazie, několik samovolných potratů, bouračka, nevěra, opuštění ženy s malým miminkem. a zřejmě americkému publiku na míru autorka přihodila i 9/11 (to už mi lezly oči z důlků), narukování v důsledku traumatu z něj, a útok sebevražedného atentátníka v Kandaháru (...) příliš štědrá nadílka témat pro mě byla desenzitizující. a věčné narážky na tajemství mě otravovaly. stejně jako soustavné vzpomínání postav na minulost. to je jednak neuvěřitelně detailní, což pochopím u úmrtí milované dcerky, méně ale u obyčejných momentů, a jednak příběhu bere rytmus i dech. možná i život - byla docela řehole se těmi haldami vzpomínek nějak prokousat. prokousání ale stálo za to, přibližně od příletu do NY se konečně něco začíná dít a poslední kapitoly byly opravdu dojemné. nebýt jich, je tu jenom jedna hvězda.... celý text
Slib
2022,
Damon Galgut
ocenění Booker Prize, edice světové literatury Odeonu - co by se asi tak mohlo pokazit? například to, že postavy knihy nejsou lidé, ale koncepty. a to koncepty často jen velmi zhruba načrtnuté: v první řadě služka Salome, kolem níž se má příběh jakoby točit, a o níž víme jen to, že přechází mezi domem vrchnosti a domkem, kde bydlí. že vychovala děti pánů a v domě chodí bosa. nevykreslená a tím pádem neživá je i (hlavní postava?) Amor, již definuje to, že nechce být v kontaktu se svou rodinou, je skromná na hranici sebezničení, a přeje si, aby byl dodržen slib a Salome dostala nuzný domek do svého vlastnictví. Amor, která je ve 45 letech autorem zcela bezdůvodně popisovaná jako sešlá babička, co skoro nevyleze do kopce, a co už má život v podstatě za sebou. nebo třeba otec rodiny, projevující se pouze tím, že je křesťan a že se chová jako idiot. nejvíc prokreslenou postavou byl jakž takž Anton, tipuju samotnému autorovi nejpodobnější. dál mi potěšení z četby kazila misogynie a rasismus: až na ony dva výše uvedené ženské koncepty jsou v knize všechny ženy megery (za všechny zmíním nesnesitelná tetu, terorizující rodinu svými dorty), žárlivky, povrchní materialistky a/nebo cizoložnice. navíc jsou bez výjimky nahlíženy výhradně skrze prizma svého vzhledu. zajímavé jsou pouze coby velmi mladé, pak jejich půvab uvadá, postava se kazí po dětech. a kolem 30 jsou prakticky odepsanými, politováníhodnými, oteklými a zmalovanými subretami. pročpak tomu tak je? že by měl Damon Galgut nějaký problém se ženami? že by? rasistický pohled ohroženého bílého muže jasně ilustruje skutečnost, že černoši jsou v knize zastoupeni v těchto rolích: služka a její zkrachovalý syn, pak zloděj a vrah v jedné osobě, bezdomovec, úplatná policistka a cizoložný politik. skutečně nechápu, jak takto jednostranný a rasistický román mohl vyhrát prestižní ocenění. postavou asi nejživější je v knize sama JAR. popisované reálie a historický vývoj jsou zajímavé, i proto že je pro nás Jihoafrická republika dosti vzdálená, a každé svědectví se počítá. to ale na kvalitní literaturu nestačí. tím spíš, že ambiciózní a pro mě atraktivní jazyk, v němž vypravěč střídá postavy i ich, du a er osobu, nezakryje nedostatky v konstrukci story. s postavami nelze nijak soucítit, protože o nich nemáme dost informací. například o matce rodiny, jejíž pohřeb knihu otevírá, víme jen to, že se vrátila k židovské víře, jinak nic. nevíme tedy ani, co znamenala pro své děti a hlavně pro Amor. matka se také po své smrti vrátí do domu jako duch. to ale není v knize nijak vytěženo ani dál použito a zůstává to pouze pozérskou arabeskou. a sám slib, podle něhož je kniha pojmenovaná, zůstává chabou linií, unaveně se vinoucí kdesi na spodu. doufala jsem třeba, že autor prováže nedodržení slibu s následujícími tragédiemi v rodině, že je za to ta nechutná bělošská rodinka trestána prokletím. ale nic takového z vyprávění nevyvstává, snad jen info, jak hluboko je zakořeněna nerovnost mezi bílým a černým obyvatelstvem JAR. a že některé sliby mohou být splněny až ve chvíli, kdy je na ně příliš pozdě.... celý text
Ta hudba mi stále zní v hlavě
2018,
Agnès Martin-Lugand
tento příběh je kýč! manželská láska je tu podaná jako první zamilování v YA literatuře, manželé po sobě neustále blouzní. jejich lásku ilustruje hlavně to, jak muž ženu při setkání opakovaně roztáčí do kola (přestala jsem počítat u 6. roztočení). nebo tím, jak žena závislácky trpí, když vůbec prvně tráví několik dní bez sebe (jsou spolu roky a mají 3 děti). žena je ženská (atraktivní, nosí šaty a květy ve vlasech, chová se submisivně). muž je mužný (statný, modrooký, s velkýma rukama), mlátí a kope do věcí, když se mu něco nelíbí, udělá scénu. žena ho pak konejší, i když třeba nebyl v právu. opravdu hodně se tu pije, flétna šampaňského střídá flétnu. děti jsou roztomilé, poslušné tak, že se kdykoli nechají zahnat do svých pokojů, a to nejstarší je slušně parentifikované. extaticky zamilované bláboly z úst ženy příjemně nabourá, když se v příběhu zjeví démonický muž (vysoký, temný, s podezřelým úšklebkem), který by se jistě neztratil ni v Twilightu. manžel ženy s ním (čertem) ochotně podepíše smlouvu a démon pak s oběma trouby slušně oře. žena najednou docela otočí a ze slepého zamilování je slepá zášť, s níž manžela zapudí. tato pasáž byla z celé knihy asi tak nejzáživnější, ale to neznamená, že byla zajímavá. a pak se to zase celé otočí, žena si vzpomene, jak má svého mužného muže ráda. a ten si zase vybaví, že vlastně mají (jak si to mají hlupáčkové pamatovat?) v Paříži kromě svého bytu i garsonku (kterou v knize často využívají). a že ji vlastně mohou prodat, čímž se bohužel zbaví démona, ten se zmenší na velikost malého smrdutého čertíka, ještě chvíli je šmíruje, a pak vyrazí hledat štěstí jinam. hrůza!... celý text
Dům pod jasany
2022,
Stuart Neville
3* s přimhouřenýma očima kniha je psaná krásným jazykem, ale zhruba načrtnutý a nedořečený příběh neospravedlňuje enormní množství nechutného násilí, v němž se autor doslova brodí. ha, teď jsem si vzpomněla na násilí na zvířatech, proto snižuju hodnocení o hvězdu dolů.... celý text
Čistý, skromný život
2022,
Viktor Špaček
taková krásná obálka s moderním hnízdečkem, a tak meh kniha. mužské postavy jsou tu chcípácké a nadržené, ženy megeroidní a sexualizované. navíc se autorův vizuální jazyk pere s ich formou - takto popisně lidé vskutku neuvažují. a povídka se ženskou hrdinkou představuje zářný příklad male gaze, nadto misogynního. odloženo cca v půlce, zpětně viděno jsem mohla odložit hned po prvních dvou povídkách.... celý text
Banka těl - Mladší
2012,
Lissa Price
nebylo to špatné, svět knihy mě bavil, byť to bylo celé nepokrytě ageistické. yound adult literatura ale nějaký ageismus unese :) přemýšlím ale, zda investovat do koupi druhého dílu, nevím nevím... celý text