SynD
komentáře u knih
Poslední výročí
Liane Moriarty
(SPOILER) kupa klišé, nemálo z nich je navíc škodlivých. kde jen začít? třeba u dějové linky, kde postava s nadváhou získá respekt druhých a odvahu ke změně až poté, co výrazně zhubne. resp. za neuvěřitelných 8 týdnů vymění značnou nadváhu za six pack. nebo u opakovaně omílané hrůzy ze čtyřicítky (protože bezdětnost). nejvíc mě ale nadzdvihla postava s vážnou poporodní depresí, která se statečně rozhodne obejít bez psychofarmak a problému se zbaví šplháním na vyhlídku. proč? proč musí autorka servírovat svým čtenářkám potvrzení tolika nebezpečných stereotypů?
další mrzutostí je nudnost a zdlouhavost knihy. v duchu jsem úpěla, když Moriarty ještě na straně 128 pokračovala v uvádění do vnitřního života NOVÝCH POSTAV. pro samé figurkaření román dlouho nedrží moc pohromadě, a u čtení mě držela jen zvědavost na záhadu s miminkem. nu, vysloveně zklamaná jsem nebyla, ale čekala jsem víc. některé odpočivné knihy jsou pěkná dřina!
2 * dávám za prostředí ostrova a staré dámy.
Taková je Sarah
Pauline Delabroy-Allard
typická manic pixie dream girl: taková je Sarah. kniha je napsána éterickým, romantickým a poměrně lahodným jazykem. první části manicky rychle odsýpají, jsou důsledně zaměřené na Sarah, k níž vypravěčka vzhlíží, závisle se přimyká a již kopíruje. pro tuto jednostrannost jsem si k bezvýrazné hrdince nezvládla vytvořit vztah ani schopnost cítit vůči ní jakoukoli empatii. poslední část tak pro mě byla místy nudou, místy utrpením.
ps: opravdu bych si přála, aby se slovo "přirození" přestalo vyskytovat v krásné literatuře (v knize je použito nejméně 3x) a zůstalo v zastaralých učebnicích biologie člověka a zprávách soudních znalců.
Ana
Roberto Santiago
3 a půl, velmi solidní thriller z příjemně neamerického prostředí. příběh je vyprávěný obrazovým, pro zfilmování víc než vhodným jazykem. po dočtení mě tuze bavilo představovat si, koho bych v rámci mezinárodního castingu obsadila do jednotlivých rolí. kdo by hrál Policajta? kdo nejzkorumpovanějšího záporáka a jeho právníky? kdo spojence z podsvětí a kdo zelenookého bratra Any? a hlavně, kdo by hrál ji samotnou! představuju si někoho jako Salma Hayek, ale o dost podstatnější, fyzičtější a silnější. puma, co už není úplně mladá a na čenichu i v kožichu nosí nemálo šrámů. na takovej film nebo seriál bych se velmi ráda podívala.
Mizející země
Julia Phillips
(SPOILER) velmi frustrující čtení: první kapitola navnadí zmizením holčiček a následujících X se pak motá v rozličných kruzích, s původní záhadou místy jen kosmeticky související. až do zbrklého konce, který postrádá jakoukoli sofistikovanost.
asi do třetiny knihy jsem doufala, že se jména hrdinek začnou opakovat a příběh někam zamíří. ale kdepak, následovala další a další jména a historky, mnoho z nich nemělo pointu a i hrdinky byly ulité podle 1 až dvou formiček.
Prsa a vajíčka
Mieko Kawakami
tohle není čokoládový dort ani řízná limetková zmrzlina. spíš rýžová kaše, na pohled docela nenápadná. užít si její jemnou a vybranou chuť žádá jistý díl čtenářské trpělivosti a přizpůsobení se pozvolnému tempu vyprávění.
oceňuju téma nedotekovosti a touhy po dítěti z úhlu, který jsem jinde asi nečetla.
Země je hříšná píseň; Píseň o dětech Sipirje
Timo K. Mukka
(SPOILER) ze čtení knih jsem si odnesla velmi nepříjemný pocit. čiší z ní nenávist k ženám a sexuální frustrovanost. za vše mluví scéna, v níž umírá vesnická lehká žena. umírá na následky svého (předtím donekonečna propíraného) poběhlictví, v jedné ruce třímá vlastní ňadro, na tváři přihlouplý úsměv. výjev stejně tak misogynní, jako slabomyslný.
Srdcerváči. Kniha 1
Alice Oseman
za lgbt... tematiku * navíc, jinak mi ale příběh svou jednoduchostí připomínal fotoromány z Bravíčka.
V posledním tažení
Nina Lykke
(SPOILER) román místy hraničí s (nešvary moderní doby tepající) esejí a kazuistikou vyhoření. v poměrně depresivním ladění mě velmi příjemně překvapil happy end.
Bojovnice za lásku
Glennon Doyle
kniha obsahuje několik dobrých myšlenek: třeba popis
toho, jak se všichni snažíme tvářit, že máme bezva životy a v soukromí pak trpíme tím, že jsme horší než ostatní lidé. zároveň mi ale přišlo, že autorka jen vyměnila jednu "vyslankyni", která se právě snaží o zachování dekora, o další, která na sebe řekne úplně všechno od bulimie, závislostí po třeba sexuální problémy. proto jsem neměla pocit, že čtu autentické vyprávění od srdce, ale jen jiný typ performativního, sebestředného a v lecčem manipulativního textu.
například problémy v manželství Glennon Doyle hází bez zaváhání na manželovu hlavu, aniž by aspoň jednou připustila, že na nich také má svůj podíl. podobná dospělá sebereflexe se v knize zkrátka neděje. scénka u terapeuta mi nepřišla jako vzpoura ženy utlačované patriarachátem, ale jak hysterák malého dítěte. a to měřím o pět čísel méně než autorka a mám víc než bohaté zkušenosti s příliš vysokými židlemi, z nichž nedosáhnu nohama na zem.
taky mi chyběl hlubší kontext. proč Doyle začala řešit svoje tělo, proč pila a utápěla se v sexu, proč nebyla schopna inimního citového propojení? tyhle věci mají hluboké kořeny, a stejně komplexní bývá i cesta k jejich vyléčení. to ale v knize chybí, autorka nehledá souvislosti, ale vytváří pohledné věty. rodiče a sestra jsou prima, další roviny nejsou důležité. celkově mi přišla signifikantní báseň, kterou Doyle na tomto světě přivítal její tatínek. ať už se v knize ničí, cvičí jógu nebo drží nesmyslné přednášky svým malým holčičkám, zůstává egocentrickou princeznou, která hlasitě žádá dodržování práv - ovšem vůči druhým lidem toho není schopna.
Strážci světla
Abby Geni
Strážci světla obsahovali mnoho lahodných ingrediencí: odlehlé nehostinné místo, divokou přírodu, zajímavá zvířata, focení, záhadu a pro mě příjemně vyklenutý vypravěčeský oblouk. ovšem bohužel též nesympatickou hlavní hrdinku (vlastně asi všechny postavy s výjimkou kapitána Joea), která pro mě kvalitu knihy snižuje o jednu *
Polovina tebe
Brit Bennett
velký příběh dvou sester i téma vydávání se za bělochy je velmi atraktivní, od počátku jsem ale měla problém se začíst. a i když jsem to dotáhla do konce, zůstalo mi lehké zklamání. napadají mě anglická slova underwhelmed a underserved. jazyk románu je těžkopádný a ne úplně ohrabaný; jako bych nečetla finální verzi knihy, ale ještě rozpracovaný materiál, příliš doširoka rozpřažený, s nedodělanými liniemi i závěrem a samoúčelným střídáním časových rovin.
mám ráda, když mě kniha vtáhne do sebe, ať už emočně, akcí nebo smyslově. vím, že každý není Arundhati Roy nebo Gabriel Márquez, i tak pro mě ale tohle bylo chladné čtení. když byla jedna z hrdinek na návštěvě u sousedky nebo její dcera vystupovala v divadle, neměla jsem pocit, že tam jsem s nimi, ale že se na ně dívám na malé televizní obrazovce.
dětské postavy tu slouží jako rekvizity, podobně jako malá Mathilde v posledním Bondovi a něco podobného se dá říct i o partnerských vztazích, resp. partnerech hrdinek.
tipuju, že za vysokým hodnocením a oceňováním románu stojí místo literárních kvalit spíš rasové téma a přijde mi to tak v pořádku. osobně ale dávám přednost knihám plnokrevným, které poselství doručí méně šablonovitě. jako je třeba Návrat domů (Yaa Gyasi), možná úplně nejkrásnější kniha, co jsem četla v této oblasti.
Dívka s tetováním na zádech
Amy Schumer
Amy Schumer mám ráda, ale jejímu trochu chaotickému vyprávění s nejednou sprosťárnou tu poněkud ubližuje čeština. už dlouho mám pocit, že náš (jinak štědrý) jazyk v této oblasti - a zejména sexuálně zaměřených vulgarismech, a sexuální oblasti jako takové - poněkud pokulhává.
roli v tom jistě může hrát překlad, možná to šlo přeložit méně upachtěně a upoceně. podobnou literaturu si každopádně dám příště raději v originále.
Gender Queer: Autobiografie
Maia Kobabe
mimořádně zajímavý příběh osobního hledání, sympatická kresba. chyběla mi ale struktura, nějaká srozumitelná páteř vyprávění. přišlo mi, jako by MK jen tak náhodně tahal/a z klobouku nejrůznější kousky konfet a obrázků a knoflíků a historek a snů a vzpomínek, ale výsledkem je poněkud nesouvislé vyprávění, které najednou prostě skončí.
jazyková redakce též pokulhává, v jedné větě se náhodně potkává spisovné s nespisovným... plus bych tak nějak čekala, že v komixovém nakladatelství vědí, že Alison Bechdel je žena a její Fun home u nás vyšel pod názvem Rodinný ústav.
Co když je to nebe? Jak jsem se zbavila omezujících přesvědčení a začala opravdu žít
Anita Moorjani
obsah je moc dobrý a vůbec neškodí si ty základní věci čas od času připomínat. forma je trochu slabší; zbytečně se opakující slova a formulace mělo odladit nakladatelství, knize by to jen prospělo a autrka by z toho vyšla sympatičtěji.
nejvíc se mi líbila kapitola o ženách (obří téma) a pak ta poslední, kde se Moorjani přiznává k vlastním nejistotám a celkově velmi lidsky reaguje, namísto toho, aby vytáhla pózu osvíceného gurua.
Doba temna
Adéla Elbel
stand-upový jazyk mi přišel nejdříve zu moc, postupně ho ale autorka buď lehce desaturovala, nebo jsem si na něj zvykla.
životní příběh A.E. mě začal zajímat až zhruba od maturity, dětství v 90. jsem zažila a není to pro mě nijakatraktivní období. naopak bych uvítala prodloužení knihy, nebo spíš rozšíření posledních kapitol; oproti dosti podrobnému popisu technikálií (studia či prací), jsou náhle až příliš stručné, přitom popisují velmi zajímavý čas osobní transformace.
4. hvězdu dávám za otevřenost, s níž autorka sdílí léta v nekompatibilním vztahu a problémů s tím souvisejících. každé takové upřímné vyprávění si vyslouží mnoho posudků a odsudků od chytrých lidí, kterým by se nic takového rozhodně stát nemohlo. mohlo, stává, jen třeba v docela jiné oblasti. každý z nás někdy zažívá těžké časy a pokud se odnaučíme se za to stydět či odsuzovat druhé, bude se nám hnedle lepší žít. a to jak na individuální úrovni, tak i v rámci celé naší společnosti.
ps: vyprávění výmluvně ilustruje partnerskou dynamiku "overfunctioner vs. underfunctioner"- a to, jak se přehnaná aktivnost / zodpovědnost jednoho partnera potencuje neschopnost partnera druhého.