Proměněné sny

"Videla som dokument, v ktorom rehoľníci a rehoľnice hovorili o svojich životoch, o utrpení a o Ježišovi Kristovi ako Spasiteľovi, ktorý lieči každú bolesť. Ich rozprávanie mi bolo zrozumiteľné, pretože som sama žila mnoho rokov vnútri Cirkvi. Uvedomovala som si, že ešte pred niekoľkými rokmi by som hovorila a myslela rovnakým spôsobom ako oni a predovšetkým by som verila v onú absolútnu pravdu, ktorú títo ľudia predkladali ako zdroj svojho šťastia. V perspektíve posledných udalostí môjho života som potom o to intenzívnejšie vnímala obrovský kontrast, ktorý vyvstával medzi niekoľkými etapami môjho žitia. Videla som, že v priebehu rokov som sa natoľko zmenila, že viera a postoje týchto rehoľníkov sa pre mňa stali niečím úplne cudzím."

Pod autorkine slová z úvodu sa viem podpísať; a možno aj preto svedectvá "o ilúziách a dezilúziách, ktoré prináša viera" obsiahnuté v jej knihe rozhovorov, boli pre mňa istým spôsobom poučné, istým katarzné. Už. Lebo pred rokmi, keď som knihu skúšala čítať prvýkrát, som na jej respondentov pozerala z obláčika duchovnej útechy až fanatizmu, blahosklonne alebo aj celkom naštvane som im na diaľku dávala nevyžiadané rady a jednoducho vedela, čo mali spraviť inak, aby všetko dopadlo v ich živote dobre (teda aby žili s Bohom šťastne až naveky). Sama nad sebou a svojim čiernobielym (hoci šťastným) svetom môjho nedávneho ja sa usmievam a dnes už mnohých z nich chápem. Aspoň sa o to teda snažím. Namiesto potreby natlačiť všetko a všetkých so správnej formy cítim skôr úprimnú zvedavosť, čo a prečo sa v ich živote (nielen) viery stalo, cítim súcit, spolusúznenie. Nie pri všetkých a nie vo všetkom, ale aj v takom prípade si je fajn pripomenúť postreh z úvodného slova Jana Jandourka, a totiž, "pri niektorých svedectvách máme pocit, že dotyčnému rozumieme viac než on sám sebe; máme dojem, že na svojej ceste ešte nedorazil dosť ďaleko. Ako sa hovorí, ja na jeho mieste... Ibaže nikto z nás nie je na jeho mieste."

Jednotlivé príbehy (rozhovory) sú pomerne stručné, ale aj tak máte pocit, že autorke sa podarilo ísť na dreň, zo spleti zážitkov a dojmov vyťažiť ucelený príbeh. Keď však uvážime, že viera (a život) je proces, ktovie, ako by sa na opisované udalosti dívali ich respondenti s odstupom času. Či jednotlivé udalosti hodnotia aj dnes tak, ako v roku 2006, keď knižka vyšla prvýkrát; či sa niektorí nedostali (opäť) na opačný pól, akými ľuďmi a (ne)veriacimi sa stali, ako ich nános rokov a udalostí v nich zmenil. V tomto zmysle by som ocenila, ak by nové vydanie v roku 2025 nebolo "len" repete predošlého vydania (aj keď vďaka i za to, lebo cena vypredaného prvého vydania v rôznych knižných sekáčoch bola fakt premrštená), ale ak by autorka spravila niečo ako časozberné rozšírenie a priblížila by nám nevyhnutné metamorfózy svojich respondentov s odstupom tých cca 15-20 rokov, bolo by to podľa mňa zaujímavé a obohacujúce (a možno aj pekne ilustrujúce v medziriadkoch vyjadrenú myšlienku, ako sa stále premieňajú naše sny, životné skúsenosti i viera; ako človek môže v živote de facto prežiť viacero životov už len tým, že ho životné peripetie premenia na takú svoju verziu, ktorou by možno ešte pred pár rokmi pohŕdal alebo by skrátka nemohol uveriť, že ňou bude).

A ako laik (žena, matka) špeciálne oceňujem postrehy, ktoré smerovali ku kritike metód plánovaného rodičovstva a určitej naivite a odtrhnutosti od reality niektorých členov kléru, čo sa ich predstáv o rodinnom živote alebo realite ako takej týka (napríklad keď mníšky v jednom zmienenom kláštore raz týždenne vstávali v noci na modlitbu mysliac si, aká je to veľká obeta, absolútne netušiac, že možno niekde v ich susedstve žije viacnásobná matka, ktorá sa takto v noci k deťom budí každú noc, viackrát ako oni, niekoľko rokov, no a ráno skrátka musí normálne fungovať, pričom narozdiel od nich nemá v programe žiadny garantovaný odpočinok alebo pravidelný spánok nasledujúce dni. Alebo to, že mníšky v danom kláštore považovali za pôst, chudobu a obetu to, čo je pre mnohé chudobnejšie rodiny úplný štandard, pre jednotodičov možno až nadštandard. Alebo... Juj, veľa by sa dalo písať, veľa by sa dalo aj hovoriť, možno som teraz zbytočne rozohnená vďaka vlastnej skúsenosti, len som skrátka chcela vypichnúť aj odvahu priamo hovoriť o tom, že mnohí tuzemskí klerici sú skrátka pohodlne uvelebení v svojej bubline, o ktorej ani nevedia, že je bublina, a ešte z nej pozerajú zvrchu, niekedy temer až s pocitom svätosti a potrebou moralizovať a naprávať tých, ktorých údel by (trúfam si odhadnúť) jednoducho nezvládli. To však už nie je o knihe, to som sa len chcela vyventilovať :-D. Niekoho sa tak možno dotknú, naopak, témy ako celibát alebo motívy vstupov do kláštora/seminára, ktoré zase nechávali na emočnej úrovni pomerne ambivalentnou mňa. Podstatné je, že vďaka úprimnosti autorky a jej respondentov sa niektoré témy aspoň otvorili; a že namiesto bohorovných odpovedí tu máme text, ktorí prináša skôr otázky; namiesto "takto to je" a "mal by si" svedectvá. Skrátka úprimné, pokorné "takto to bolo u mňa". A už to považujem za hodnotu.

Kniha mě moc zaujala, rozhovory v ní jsou otevřené, plné prožitých dobrých i špatných zkušeností s církví a hledání cest k víře. Jsem toho názoru, že jakákoliv víra formuje lidskou duši, dokáže ji rozjasnit i zničit. Sama po létech hledání svého vztahu k víře objevuji nejvíc inspirace v přírodě - tam denně pozoruji zázraky, tuším, že neexistují náhody a v ní denně žasnu. Jsme jen součástí přírody (ne pány tvorstva) a tak velmi ráda používám větičku, že příroda je mocná. Sama jsem neměla dobrou zkušenost s církví a po jistých událostech jsem naznala, že už do kostela nikdy nevkročím. Vydrželo mi to 10 let, teď vejdu, chodím obdivovat jen architekturu kostelů. Tím nechci říct, že si nevážím některých farářů (za velmi vzdělaného a moudrého považuji třeba Marka Orko Váchu). Přesto poděkování za další krásný den na zemi patří zázrakům přírody :-)

Především je to kniha o lidských osudech, ve kterých víra v Boha hraje svou vyznamnou roli. Pozitivní i negativní, v čase velmi proměnlivou. Každopádně mne nepřekvapilo, že církev není "ohebnou" organizací, ba naopak. Pro mne v Boha nevěřící to bylo čtení velmi zajímavé.

Podtitul knihy: Deset rozhovorů, o iluzích a deziluzích, které přináší víra

Jedná se o autorčinu prvotinu. Kniha získala ocenění Magnesia Litera 2007.

Kniha vyšla poprvé v roce 2006, druhé vydání vyšlo v roce 2013 a třetí vydání vyšlo v roce 2025.

V knize se nachází 10 rozhovorů různých lidí, kteří mají vztah k víře a k Bohu. Petra Dvořáková pokládá otázky a lidé na ně odpovídají. Otázky začínají dětstvím, pubertou, školou a k dalším tématům týkající se víry.

Bylo to velmi zajímavé čtení a k zamyšlení. Rozhodně to nebyla žádná nuda.

V knize máme výpověď kněze Michala, ženy Marty, která navštívila Turzovku a je zcela oddaná Bohu, řeholní sestry Lenky, která v dospívání brala drogy, ženy Hany, která přišla o dítě a další výpovědi.

Ačkoliv nenavštěvuji pravidelně kostely, nechodím na mše a ke zpovědi, tak si myslím, že církev by některé věci měla přehodnotit a zabývat se také aktuálními tématy a nezavírat před nimi oči. Mám na mysli témata jako homosexualita, transsexualita, předmanželský sex, antikoncepce, manželství kněze a jiná. Jsou to nepochybně palčivá témata, ale mělo by se o tom mluvit.

Z výpovědí lidí je patrné, že v církvi neprobíhá vše tak, jak by mělo a ne všichni kněží a řádové sestry se chovají správně vůči věřícím, ale také k lidem z vlastních řad. Někteří lidé pracovali pro církev, ale nebyli spokojeni s praktikami a způsobem myšlení, a proto raději odešli z řad církve, i když nadále provádějí modlitby a věří v Boha.

Vzpomínám si, že moje babička z Karviné byla věřící a pravidelně každou neděli navštěvovala kostel, pokud ji to zdraví dovolovalo. Na jejím stole v izbe se nacházela Bible a růženec. V dětství mi koupila také dětskou Bibli, která se mi líbila. Vzpomínám si také na obraz andělů, který se nacházel v obývacím pokoji. Děda nebyl věřící, do kostela nechodil a duchovním věcem se spíše vysmíval než by jim přikládal nějakou důležitost. Mamka mě v dětství naučila jednu dětskou modlitbičku – Andělíčku, můj strážníčku.

Zastávám názor, že ať už je člověk věřící, nebo nevěřící, nebo agnostik, tak by se k ostatním lidem měl chovat dobře a záměrně jim neubližovat. To je podle mě základem všeho. Přemýšlel jsem o jedné věci. Pokud bychom se řídili Božím desaterem, tak by se nám na tomto světě žilo mnohem lépe, ale vím, že je to pro mnohé lidi naivní představa a v současném světě nemožná.

Celkově se mi kniha líbila. Byly to zajímavé výpovědi lidí různého pohlaví, věku a vztahu k víře a církvi. Petra Dvořáková pokládala zajímavé otázky a díky jejím otázkám a následným odpovědím jsem se do knihy začetl a byl jsem zvědavý na jednotlivé životní příběhy.

Myslím si, že kniha je vhodná pro všechny čtenáře, kteří se zajímají o duchovní literaturu a náboženství.

Na počátku se nachází Předmluva Jany Jandourky a potom Úvodní slovo autorky. V závěru knihy se nachází kapitola Na okraj Proměněných snů, což je autorčin Doslov.

Líbily se mi tyto úvodní věty, které Petra Dvořáková napsala: „Není podstatné, zda věříme v Boha, ve vztah, v budoucnost či cokoli jiného. Důležité je, že to, v co věříme, nás dokáže proměňovat a tím nám otevírat nové možnosti pro další život. Nezáleží na tom, zda se proměna jednotlivých lidí odehrála pozvolna či radikálně, směrem k Bohu a církvi, či spíše opačně. Nelze hodnotit, co je správné a co špatné, protože soudit lidský život nenáleží nikomu, ani církvi, nebo dokonce ideologii.“

Moc zajímavá, místy až děsuplná a dost syrová sonda mezi věřící. Hned po dočtení jsem začal číst její poslední knihu Návrat a trochu mi to začalo splývat.

Čím jsem starší, tím je pro mě víra víc a víc pochopitelná, stejně jako to, proč se k ní lidé uchylují. Tahle kniha rozhovorů mi otevřela mysl v mnoha ohledech a již dvakrát jsem se k ní vrátila.

Docela síla. Zajímavé rozhovory. Smýšlení některých lidí nikdy nepochopím. Někdo sáhne na mě nebo moje dítě a já v tom vztahu setrvam dalších 13 let kvůli církvi?

Autorku jsem si oblíbila, tak jsem byla zvědavá na její prvotinu, ač křesťanství je mi na hony vzdálené. Velmi zajímavá sonda do duší několika lidí, ať už o tom, jak se k víře dostali a našli se v ní, nebo naopak o tom, jak a proč se od víry odklonili.

Paní spisovatelku moc obdivuji, proto jsem nemohla vynechat její prvotinu, která se mi moc líbila. Jedná se o velmi křehké svědectví týkající se víry. 10 odvážných osob, které sdělily svůj příběh a my tak můžeme nahlédnout do sond jejich životů. Doporučuji.

Kniha mě velmi zaujala. Některé zpovědi lidí reflektovaly přesně ty otázky, nad kterými poslední dobou zrovna přemýšlím.
Bohužel mě mrzí, jakým způsobem je celá kniha podaná. Kritizuje církev, mnohdy i svými podbízivými otázkami autorka směřuje respondenty právě tímto směrem. Myslím, že by si kniha zasloužila i nějaký pozitivní příběh. Velmi jsem přemýšlela nad autorčiným vztahem k víře a církvi (její vztah je patrný, spíše mě zajímá cesta, která ji dovedla až sem), protože se v tom odráží její nutkání církev nějak pošpinit. Mrzí mě, že má tak špatné zkušenosti. Nemít vlastní (převážně pozitivní) zkušenosti, naznala bych, že všichni kněží i řádové sestry jsou zlí, krutí, manipulující nebo zvrhlíci. A věřící lidé fanatici nebo aspoň slabí hlupáci.
Určitě nerozporuji těžkosti, které museli dotyční prožívat, ale tento vzorek lidí, zdá se mi, není úplně reprezentativní. Asi bych se více zamyslela nad psychikou některý dotazovaných, jejich charakterem, inteligencí atd. (Zvláště u posledních příběhů). U mnohých je patrné, že tak velké těžkosti, co v dětství prožívali, musely nutně ovlivnit jejich život. Ale zde se vše hned hodí na církev.
Asi (díky Bohu) mám tu možnost stýkat se s věřícími lidmi vyrovnanými, inteligentními a chápajícími, ale zároveň natolik silnými, aby své životní těžkosti zvládli tak, aniž by házeli zodpovědnost na církev. (Společenství je takové, jací jsou její jednotlivci. Kritiku dogmat však chápu.)
Tím však nechci říct, že vše je růžové. Jsem ráda, že jsem se seznámila i s odvrácenou stranou, s mnohými názory souhlasím. Jen mě velmi mrzí tak zjevná prvoplánovost, s jakou byla kniha napsána. Těším se, až se seznámím s dalšími díly této autorky, které mi pomohou poznat její životní (i duchovní) cestu.

Jde o deset dialogů autorky s lidmi, jejichž životní cesta je spojena vírou v Boha a různými zkušenostmi s katolickou církví. Brala jsem to čistě sociologicky, protože katolická církev jako instituce mi není příliš blízká. Souhlasím ale s Petrou Dvořákovou v tom, že schopnost člověka věřit, a to v cokoli, nejen v Boha, je pro každého životně důležitá, že víra dokáže člověka vnitřně proměňovat a určovat životní cestu jednotlivce. Každý z dotazovaných na mě působil autenticky, ta niterní odžitost (poznání života) se všemi utrženými šrámy, cesta, kterou každý z nich urazil, a proto měli, co sdělit, byla hmatatelná. Nemyslím si, že by kniha byla vyloženě protikatolická nebo proticírkevní. Absence jakékoli kritiky či sebekritiky či otevřeného dialogu vzbouzí spíše podezření, minimálně proto, že svědčí o absenci jakéhokoli vývoje či schopnosti sebereflexe. Nelze si asi představit zkostnatělejší instituci, než je katolická církev, už tou historií, řadou dogmat atd. Trochu zdravé kritiky z vlastních řad řadových věřících ji asi těžko může skolit. Spíš si myslím, že tahle instituce jede jako buldozer a pro ochranu svých zájmů klidně obětuje jednotlivce a jeho/její osobní spokojenost. V tomto přesvědčení mě kniha spíše utvrdila. Petře Dvořákové patří dík, že pohledy neznámých věřících zprostředkovala i nám ostatním. Docela by mě zajímalo, jak by na svou situaci (život i poznání života) nahlíželi dotazovaní dnes.

Zajímavá kniha zkušenosti více lidí. Jiný úhel pohledu o skrytých faktech.

Rozhovory o zkušenostech věřících s katolickou církví. Církev v této knížce nevychází úplně s čistým štítem. Nijak příběhy nezpochybňuji, jsou silné a bohužel uvěřitelné. Nicméně výběr příběhů je činěný očividně s úmyslem ukázat odvrácenou stranu katolické církve - ani to není chyba, ale chybí mi nějaký úvod autorky proč tuto knihu sepsala, co tím sleduje, jaký je tedy její vztah k víře / církvi. Myslím si, že by to bylo ku prospěchu věci.

přidala bych štítek horor!

Fantastické rozhovory, a to hlavně díky tomu, že jsou úplně o němčem jiném než na co jsme zvyklí z internetu, časopisů nebo televize. Podnětné a k zamyšlení.

Proměněné sny jsou knihou rozhovorů a reflexí současného stavu církve. Budu teď znít jako nějaká šílená ezoterička, ale ta knížka mě úplně prostoupila. Ty příběhy silně rezonují a jakkoliv je to paradoxní, přes všechnu svou děsivost jsou mi milé a blízké.
A věřte tomu, že vás ta jednotlivá svědectví budou bavit, ať už jste nebo nejste nábožensky založení.

Knihu jsem četla poměrně dlouho, protože jsem se snažila nechat si mezi jednotlivými rozhovory delší časový odstup. První asi čtyři rozhovory jsem totiž přečetla hned za sebou a dost mi splývaly. Přestože příběh byl každý jiný, tak jsem měla pocit, že způsob vyprávění, styl, jazyk i vyjadřování dotazovaných je hodně podobný. Autorka sice v závěru uvádí, že se snažila maximálně zachovat charakter každého rozhovoru, já jsem však tento pocit neměla.
Každý příběh je jedinečný, ale v mysli mi zůstaly snad jen dva pro mě nejsilnější. Co jsem si však z celé knihy odnesla je to, že pouhá víra nestačí. Je potřeba spoléhat i na sebe a zdravý selský rozum.

Já prostě paní Dvořákovou miluju a obdivuju a čtu a poslouchám ji strašně ráda.
Tentokrát jsem se konečně dostala k autorčině prvotině a jsem nadšená! Některé knihy prostě nestárnou a mají neustále co nabídnout.
10 neuvěřitelných příběhů, 10 odvážných a upřímných lidských duší, 10 sond do života. Chtělo to velkou odvahu ode všech aktérů, ale kdo jiný by se měl ptát než Petra Dvořáková.
Jsem praktikující křesťanka a sama se děsím kolik myšlenek a pocitů mi bylo až neuvěřitelně blízkých.

Smutné, zoufalé, nepříjemné příběhy. Hvězda za téma, druhá za dobré otázky.