Potmě jsme se viděli lépe
Monika Zgustová
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/497490/bmid_potme-jsme-se-videli-lepe-r26-497490.jpeg
3
40
10
Před třiceti lety rodina musela uprchnout před totalitou a „normalizací“. Od té doby je vztah jejích členů poznamenán vším, co exil navždy zlomil. V průběhu let si všichni znovu vybudovali své životy, i když na různých kontinentech, s vědomím, že nejsou odnikud. Vzdálenost, málo času, který spolu sdílejí, a rozdílná realita, v níž žijí, jejich pouta oslabily. Když dcera letí přes oceán, aby se možná naposledy setkala se svou matkou, přezkoumává životy obou a hledá pochopení. A po příletu ji čeká ještě nejedno překvapení, které ukáže, že konec života může být tím nejintenzivnějším, nejhlubším a nejkrásnějším okamžikem, jaký lze prožít.... celý text
Přidat komentář
Knihy této autorky čtu moc ráda. Jsou vždy dobře napsané a také obohacující o pohled do jiných kultur a zemí. Tentokrát je to především příběh o nelehkém údělu emigrantů. Příběh rodiny, která před třiceti lety uprchla před totalitou a normalizací, je poznamenán vším, co exil v Americe přináší. Velmi dojemný a také komplikovaný vztah matky a dcery vás vezme za srdce, a možná si připomenete, jak je to někdy těžké vyhovět představám rodičů o našem životě. Většinou se tyto představy dost rozcházejí s těmi našimi, a porozumění a odpuštění přichází často až v okamžiku, kdy své rodiče ztrácíme fyzicky. Tak je to mu také v tomto čtivém příběhu, který doporučuji nejen jako kvalitní oddechové čtení, ale i k zamyšlení...
Tohle je jiná Monika Zgustová - příběh komorní, utkaný jako jemná krajka lidské duše ....
Stejně jako jsem vnímala knihy Milana Kundery o emigraci, i zde jsem se snažila naslouchat vzpomínkám ženy a jejímu pochopení o rodině ....
" Pro emigranta je domovem celý svět.... anebo ho naopak nemá nikde ...."
Cestou letadlem za nemocnou mámou autorka vzpomíná .... a mně se líbilo to cestování ....
Z Indie - Ameriky - Francie - Španělska .... ale také mne zaujalo putování bratra po Kavkaze a pobyt otce v řecké zemi, kde hledá historii ....
Autorka má blízký vztah k svému otci - ale vzhledem k rozdílnosti povahy hledá porozumění se svojí matkou .....
" Musíme snášet to, že naše touhy nenacházejí ve světě plnou odezvu .... "
A v závěru se mi vzpomínalo na řeckou báji o Filemon a Baucis - kteří zůstali proměněni ve stromy, aby i po smrti mohli sdílet svoji blízkost ....
Pro mne to bylo milé nostalgické čtení - určitě je pro ty, co už něco prožili ....
Monika Zgustová je spisovatelka a překladatelka děl českých autorů jako Hrabal, Kundera, Havel, Škvorecký, Čapek, Seifert či Hašek do španělštiny a katalánštiny; od 80. let žije v Barceloně. Její tvorbu sleduji už dlouho, četl jsem např. její knihu o Bohumilu Hrabalovi V rajské zahradě trpkých plodů, prozaický triptych Grave cantabile (mj. o Boženě Němcové a Nině Berberové) nebo knihu o ženách, které přežily gulag Oblečené k tanci na sněhu. Autorčin nový román Potmě jsme se viděli lépe je zčásti inspirován osudy vlastními a její rodiny a nastoluje závažná témata: exil a jak se s ním vyrovnat; exil rodičů, kteří se pro něj rozhodli, a nedobrovolný exil dětí, kteří s rodiči museli svoji vlast také opustit; rodina rozdělená tím, že se rozletěla po celém světě; komplikovaný vztah matky a dcery; pochopení a porozumění tomu, proč byla matka tak komplikovaná; stáří, nemoc a smrt; to, že spolehlivé jsou možná hlavně dcery; to, že "na nejdůležitější otázky člověk nakonec odpovídá celým životem". Zaujala mě také autorčina zamyšlení nad údělem exulantů: "Když člověk jednou odjede ze své země, může potom už žít kdekoli." – "Když žiješ mimo svou zemi, svět se ti stane malým a můžeš žít kdekoli."
Vypravěčka Milena, nakladatelská redaktorka žijící v Barceloně, líčí svůj vztah s matkou Janou, věčně nespokojenou ženou, která žije v USA, kam rodina kdysi emigrovala z Československa; vzpomíná i na otce, úspěšného a uznávaného archeologa, a bratra Míšu, který žije v Baku a je také archeologem. Milena vypráví o tom, jak před rokem letěla za nemocnou matkou do Ameriky, a to v čase, kdy se začal šířit koronavirus... Román klade spoustu závažných otázek a je plný naděje, že nikdy není pozdě najít smíření a dojít k pochopení...
Potmě nebo za světla – mám spoustu otázek. Nechci je tu ale všechny klást, ne proto, že by se nedaly formulovat, ale protože křehkost vyprávění připomíná spíš terapii psaním, do které si nedovolím zasáhnout.
Zmíním aspoň tu, která mě při čtení napadala nejčastěji: bylo by autorčino sdělení chudší, pokud by přiznala, že jde jen o její vlastní myšlenky a úvahy? Ztratil by příběh náboj, kdyby do něj nebyly prostřednictvím dopisů anebo svědectví různých spolucestujících a jiných posluchačů roubovány nové větvičky? Pro mě ne… Stal by se osobní výpovědí, jistě bolestnou, možná očisťující, ale působil by (minimálně pro našince) autentičtěji.
Takhle se postavy doplňují ve vyprávění, které ve skutečnosti patří jednomu člověku. Manželé si písemně sdělují podrobnosti emigrace, které mohou pomoci západnímu čtenáři zorientovat se v problematice, ale v jejich vzájemné komunikaci by se dozajista nevyskytly. Dobové okolnosti jako by navíc přeskočily na časové ose, přičemž jejich značná část naopak zůstává bez vysvětlení. Do popředí se tak dostává vztah matky a dcery, stejně komplikovaný, jako dlouho nepochopený.
Vypravěčka Milena, kterou lze těžko vnímat jinak než jako autorčino alter ego, proplouvá životem se zdánlivou lehkostí, ve vnějších popisech chválená a obdivovaná, uvnitř nejistá – a já jí držím palce. Jak ale hodnotit, netuším, protože přes bohatost jazyka i myšlenek je literární rozměr vlastně po celou dobu opomíjený.
Kniha mě upoutala tématem - jak může emigrace ovlivnit jednotlivce i celou rodinu, vztahy mezi nimi... Bohužel jsem nedostala, co jsem chtěla. Nezaujal mě způsob vyprávění, který mě nedokázal vůbec vtáhnout, postavy ve mně nevzbuzovaly emoce, nedokázala jsem k nim zaujmout žádný postoj. Vzájemné interakce i vztah dvou hlavních postav mi připadal divný, zvláštní, jako by to celé klouzalo po povrchu. Dočetla jsem, protože to bylo krátké, ale dojem nezanechala.
Dobrý námět, ale zpracování nezáživné. Nedočetla jsem . Styl psaní mi od začátku přišel vychloubačný až snobský . Vůbec mi to nesedlo .
Velmi upřímné, velmi otevřené… až to chvílemi zabolí. Jak těžké bylo emigrovat a jak to poznamenalo další osudy i duše lidí. Jednotliví členové rodiny se miluji, láskou mnohdy zvláštní až nepochopitelnou. Všichni se nějakým způsobem obětují pro ostatní a zároveň touží po ocenění své oběti, po svobodě i sounáležitosti. Kniha na mne působila hodně emotivně.
tak na tomhle jsem si zgustnul. Buď stárnu nebo je to podzimem nebo nevím, ale... podobný druh knih moc nečtu. Vlastně jsem to rozečet z jediného důvodu, líbila se mi obálka a téma emigrace a trochu mě ta knížka napália (podobně jako nedávno Sepetysová), o emigraci a síle komunistický pěsti to je, ale vlastně jen tak okrajově, byť pro příběh důležitě, protože právě komunistická diktatura zamíchá kartami života hlavní hrdinky Mileny, kterou i s bratrem rodiče odvezou na západ, aby mohli začít znovu. Což děti nechápou a chtějí zpátky do Prahy... ne, není to knížka pro děti, není tu dětský vypravěč. Vypravěčem je právě Milena, která zpomíná na svůj život podobně jako Forrest Gump. Je to krásná, chytrá, vzdělaná, ale opuštěná ženská, která na skoro 200 stránkách vypráví, co se jí v životě událo. A není toho málo. A není to všechno pěkné. Není to tlachání, není to zamilované, ale je to ze života a místy velmi silné, hlavně v posledním dějství, kdy dojde k mezigenerační výmění názorů - právě o tom ta knížka je - o výpovědi dvou generací, matky a dcery, o přístupu k životu a plnění a nenaplnění životních snů a stání ve stínu životního partnera. Monika Zgustová napsala nádhernou knížku, kterou je radost číst a na kterou jse se vždycky těšil.
Odloženo, nedočteno, nehodnoceno. Příběh se do devadesáté strany sice hne, ale tak povrchně, že dalších sto stránek fakt nedám. Mám ráda příběhy tohoto typu, i ten nápad je dobrý. Do knihy jsem se však za dobu čtení nedokázala vžít. Strašně ploše napsáno, bohužel.
Autorovy další knížky
| 2015 |  Růže od Stalina |
| 2020 | Oblečené k tanci na sněhu |
| 2008 | Zimní zahrada |
| 2005 | Tichá žena |
| 2022 | Potmě jsme se viděli lépe |
Kniha Potmě jsme se viděli lépe je v
| Právě čtených | 1x |
| Přečtených | 48x |
| Čtenářské výzvě | 3x |
| Doporučených | 2x |
| Knihotéce | 10x |
| Chystám se číst | 71x |
| Chci si koupit | 22x |
(SPOILER) nezřízeně filozofující proud vzpomínek sice plyne z úst a dopisů několika postav, mezi jejich jazykem a způsobem uvažování ale není žádný rozdíl. věty jsou pronášeny spisovnou a dnes už poněkud zastarale nóbl češtinou. zastaralé jsou i místy společensky necitlivé popisy, v nichž například afroamerická zdravotní sestra nemůže jinak, než svítit zuby ve snědé tváři.
vrátím se k tomu nóbl aspektu, respektive snobismu, kterým neoplývá jen jazyk autorky. v knize panuje kulturní snobismus - citují se zde filozofové a vzpomíná se na hodnotné autory, pohybujeme se ve světě vysokoškolsky vzdělaných polyglotů, vyšší literatury, nakladatelských kruhů a (překladů) haiku. podobný snobismus jsem cítila i v životním stylu postav, které jsou krásné, což jejich okolí vidí a komentuje (k tomu se ještě vrátím), popíjí se zde kvalitní víno a pojídají krevety, získávají se profesorské definitivy. celé je to tím pádem docela dost odříznuté od běžného života, ve kterém se lidé zpravidla snaží prostě fungovat a zvládat práce a rodiny, namísto odtažitého mudrování v luxusních restauracích.
asi nejvíc mě iritoval obdiv, který v knize hlavní postavě vyjadřují snad 4 další postavy (pokud jich není víc) - často i za použití stejných slov. z pohledu čtenáře totiž nevidím jediný důvod, proč bych se k tak přepjatému vzývání měla připojit. postava Mileny se prezentuje mrzutou povahou, pocitem, že jí ostatní obtěžují svou společností a potřebami, talentem vynášet soustavné, byť drobné soudy nad ostatními a celkovou plochostí, nudností. a už zmíněným filozofováním! taky (a pod prsty se mi dere výraz "též", který by nejspíše použila sama autorka) úplně nevěřím tomu, že se cca 40 letá vysokoškolsky vzdělaná žena pozastavuje nad tím, že její matka měla 2 tváře namísto jednolité povahy.
druhou hvězdu dávám za finální smíření žen, scény ve sluncem prozářené místnosti, kde máma vystrkuje nohu zpod peřiny a dcera ji přikrývá (...)
stejné téma nelehkého vztahu s matkou za mě ale mnohem lépe zpracovala Anna Fodorová v knize Lenka.