Související novinky
Životopisný román o Mileně Jesenské, blízké přítelkyni Franze Kafky
Monika Zgustová: JSEM MILENA Z PRAHY
Milena Jesenská byla nadaná překladatelka, geniální novinářka, feministka a huma... celý text
Populární knihy
/ všech 11 knihNové komentáře u knih Moniky Zgustové
„Před třiceti lety rodina musela uprchnout před totalitou a „normalizací“. Od té doby je vztah jejích členů poznamenán vším, co exil navždy zlomil. V průběhu let si všichni znovu vybudovali své životy, i když na různých kontinentech, s vědomím, že nejsou odnikud. Vzdálenost, málo času, který spolu sdílejí, a rozdílná realita, v níž žijí, jejich pouta oslabily. Když dcera letí přes oceán, aby se možná naposledy setkala se svou matkou, přezkoumává životy obou a hledá pochopení. A po příletu ji čeká ještě nejedno překvapení, které ukáže, že konec života může být tím nejintenzivnějším, nejhlubším a nejkrásnějším okamžikem, jaký lze prožít.
Nevím jestli je to pravda či nikoli, ale má domněnka je, že by se mohlo jednat o zbeletrizovanou autobiografii nebo alespoň o částečné vzpomínky autorky, která doopravdy emigrovala se svou rodinou.
Hrozně mě tentokrát nalákala anotace, při výběru knih v rámci spolupráce se je snažím číst, abych si něco nevybrala a pak mě to vlastně nezaujalo.
V tomto případě jsem předpokládala, že nás autorka zasvětí pořádně do doby, kdy emigrovali. Ano je to tam zmíněné, samozřejmě, ale ne tolik, kolik jsem očekávala, přesto musím konstatovat, že se jedná o zdařilé dílo. Smutné a plné myšlenek, nad kterými by se mohl nebo měl člověk pozastavit.
Kniha je psaná velmi zvláštním stylem. Začínáme v roce 2021, kde je Milena u svého psychologa Luigiho a rozpomíná se na svou matku, které říká Jana. Jejich vztah/nevztah je velice zvláštní. Řekla bych, že obě vlastně nevěděly, jak se k té druhé chovat a dost je to poznamenalo. Milena hledá na své matce pořád něco negativního a v té chvíli jí říká Jano. Na druhou stranu, ale je to její milovaná maminka. Občas jsem fakt nevěděla, jak to tedy má nebo nemá.
Když se rozpomene, vrací se zpět do roku 2020, kde zažívá poslední chvíle se svou matkou. Během tohoto vyprávění se však vždycky vrací ještě ve vzpomínkách zpět. Vždy to probíhá tak, že příběhy vypráví někomu s kým sedí třeba v letadle. Takže vlastně v příběhu čteme ještě mikro příběhy. Některé příběhy byly zajímavé, některé mi však přišly celkově zbytečné a ubíraly dost na intenzitě příběhu.
Přesto se mi kniha opravdu líbila, ale na to, že byla tenká, musela jsem si ji dávkovat. Pro mě tam opravdu bylo dost zajímavých myšlenek, nad kterými jsem pak přemýšlela.
Paní autorka žije v Barceloně. V knize ani na databázi jsem nenašla originální název nebo kdo knihu přeložil, proto je má domněnka ta, že knihu napsala přímo v českém jazyce.“... celý text
— renulka16
„Představovat Josifa Stalina asi nemá ve většině dnešní gramotné společnosti velký význam, i když překvapivé výjimky se najdou stále. Představovat Světlanu Allilujevu už je naléhavější. Kdysi děvče, později paní a dnes již zesnulá žena, nebyla totiž nikým menším než vlastní dcerou tohoto muže. Přežila jej, svou tragicky zesnulou matku i své dva předčasně zemřelé bratry a dlouhá léta žila v režimu, který jejího otce opěvoval až do bezvědomí.
Ani dnes není ochotná část společnosti přijmout Josifa Stalina jako tyrana, demagoga a neschopného vládce a je ochotná hájit jeho činy i zločiny, mezi tyto však rozhodně nepatří jeho dcera.
Ona totiž ví více...
A to je právě kámen úrazu této knihy. Pokud čekáte, že Světlana začne vyprávět příběh pěkně od podlahy a bude vás provázet kremelským palácem a dívat se přes rameno svému otci, jak podepisuje rozsudky smrti nad miliardami nevinných a posílá své bývalé přátele a současné nepřátele do gulagu nebo i zkratkou na smrt, knihu zavřete a pusťte si nějaký uklidňující dokument s černobílými záběry z té doby.
Světlana totiž vypráví příběh výhradně svůj a provede vás svým životem od seznámení s milým starším Indem, kterého o něco později pohřbí v Indii, ze které uteče do USA, v SSSR nechá své dvě děti, na západě se nechá očesat sektou a se svou nejmladší dcerou ujde další kus cesty, než jí stáří zabrání chodit a dále marnit své výdělky a donutí ji zastavit se a bilancovat nad životem.
Což je velice zajímavé, jenže to není životopis Stalina z druhé strany. Světlana sice vzpomíná na otce a připomíná světlé a častěji otřesné okamžiky s ním a sem tam vzpomene namátkou i na jiné členy své rodiny, jenže její cesta na svobodu a duševní úvahy, které se zase tak často otcem nezabývají, hrají v knize prim.
Ke čtení knihy doporučuji otevřený internet k dohledávání faktů, kniha se sice inspiruje životem skutečné Stalinovy dcery, ale není to biografie, pouze románové zpracování života někoho, kdo se už nemůže z hrobu proti některým částem knihy ohradit. I tak však pěkně vykresluje rozdíly v přemýšlení na obou stranách železné opony a jak těžké je srovnat se se svým snem a tužbami, když je získáme a jak s nimi poté naložit, aby nás jiní o všechno nepřipravili.
Část o Světlanině zkušenosti se sektou je velmi zajímavá a stále existující bláznivá uskupení různých názvů a účelu lze najít dodnes, i když mnohé velké události minulého století jim toto znesnadňují (díkybohu!).
Vzpomínky na zmizelou rodinu však Světlanu pronásledují do všech koutů světa i v prominentním sovětském životě, zvláště na příbuzné její mrtvé matky, které po její sebevraždě nechal Stalin odstranit:
Malá Světlana měla zvlášť ráda strýčka Alexandra a tetu Marii, protože po maminčině smrti na ni nikdy nezapomínali a nejvíc ze všech si s ní hráli, čechrali jí vlasy, tančili s ní a učili ji anglická slovíčka. Teta Marie ji učila zpívat, doteď si pamatuje tu árii z Othella. Strýček Alexandr a teta Marie byli pořád spolu a Světlana si umínila, že až bude velká a vdá se, chce, aby vše v jejím manželství bylo jako u strýčka a tety. A potom...
(...)
Potom se dozvěděla, že strýčka Alexandra falešně nařkli a mučili ho, aby se přiznal k něčemu, co neudělal. Přes to přese všechno se nepřiznal. Byl odsouzen na deset let do pracovního tábora Uchta za polárním kruhem. Tetu Marii taky odsoudili na deset let do pracovního tábora na opačný konec Sovětského svazu, do Kazachstánu. V roce 1942 šedesátiletého strýce Alexandra bez příčiny zastřelili. Když Marii přečetli strýcův rozsudek a sdělili jí, že už byl vykonán, tetu v tu chvíli ranila mrtvice a umřela.
Příběh Světlany je vyprávěn z pohledu třetí osoby a k srdci vám bohužel asi hlavní aktérka příliš nepřiroste. Svým impulzivním jednáním spíše lidem ubližuje, než jim pomáhá a i když si je vědoma krutého dědictví po otci, jen málo chápe reálný svět mimo prominenty. Když se pak v USA stane štvanou zvěří novinářů, otřese s ní tato zkušenostní natolik, že místo aby se konečně postavila osudu čelem, raději se uchýlí k sektě, kde ji očešou o majetek, hlavně aby zase mohla konat dle příkazů a nemusela nést žádnou odpovědnost. Jenže soudit bez zkušeností je těžké...
Kniha samotná není nijak špatná a zpracování také. Naopak. Čte se velmi dobře, nikam zbytečně nezabíhá a přináší jen to, co přislíbila. Pohnutý osud Stalinovy dcery. Nikoliv dětství se Stalinem v patách nebo o tatíčku Stalinovi.
Spojení s jejím otcem Světlanu obtěžuje a neustále je jí připomínáno, ale jinak se snaží žít dle sebe s menšími či většími úspěchy. Nízké hodnocení knihy může pramenit i z nenaplněného očekávání čtenářů a přiznám se, že i já jsem po prvních 20 stránkách zmateně listovala v knize vpřed, kdy už budu v Kremlu u Stalinova stolu a číst o jeho nevypočitatelném chování v jedné linii, nikoliv v nárazových vzpomínkách.
Není však třeba knihu zatracovat a když se čtenář oprostí od svých očekávání, jedná se o zajímavé čtení od minulosti až po současnost a stojí za to chvíli kráčet po Světlanině boku, i když budete mít chuť ji sem tam praštit.
Jenže to před vámi udělal už nesčetněkrát někdo jiný a na to je také třeba pamatovat....“... celý text
— Knizni_kocka
„Stejně tak, jak umí mráz na oknech kreslit ledově chladné květy..., tak i my lidé umíme ledově chladně - krutě narýsovat ostatním jejich city a životy...
Smutné, beznadějné, ztracené jsou ve finále příběhy lidí, ze Zimní zahrady.“... celý text
— Leona333
„Jako první seznámení s osobností Mileny Jesenské to určitě není špatné, i když by román možná mohl jít více do hloubky. Části Překladatelka a Trestankyně pro mě osobně byly nejzajímavější. Rozhodně jsem navnazený doplnit si znalosti z uvedené bibliografie.“... celý text
— Mrijnyk
„Pokud jste četli Nabokovovy paměti (Promluv. Paměti), je vám jasné odkud autorka čerpala, ale přidala navíc jeho novější osudy, které ve své knize nezmiňoval. Tam se skrývá nejedna zajímavost: dozvíte se, co je skryto v knize o Lolitě, jak Nabokov skrytě psal o svých dávných láskách, jaké měli v rodině vztahy atd. Črty z jeho života obohatí pohled na tohoto skvělého spisovatele. Letmo nahozené příběhy se vám budou číst velmi lehce.“... celý text
— Pablo70
Vypněte si reklamy na Databázi
Za 99 Kč vám vypneme všechny reklamní bannery na CELÝ ROK:
Nebo se staňte členem DK Premium a využijte Databázi naplno - více o DK Premium
Knihy Moniky Zgustové
| 2024 |
Jsem Milena z Prahy |
| 2015 | Růže od Stalina |
| 2020 | Oblečené k tanci na sněhu |
| 2008 | Zimní zahrada |
| 2022 | Potmě jsme se viděli lépe |
| 2005 | Tichá žena |
| 2004 | V rajské zahradě trpkých plodů |
| 2017 | Revolver v kabelce – Životy Vladimira Nabokova |
| 2023 | Překladatelka haiku |
| 2002 | Peppermint frappé |
Štítky z knih
láska česká literatura Španělsko psychologické romány Rusové životopisy, biografie životopisné, biografické romány komunismus Bohumil Hrabal, 1914–1997 nacismus
Zgustová je 14x v oblíbených.


