Saxofonista
komentáře u knih
Kouzelným pomezím Lužických hor
Luboš Y. Koláček
Zcela zásadním prvkem tohoto druhu publikace je rejstřík (kurvaužtaky!). Takže za to hvězda dolů.
A když už autor s oblibou cituje starého Patočkova průvodce, tak by si mohl ověřit, nakolik jsou konkrétní informace dosud platné, krucifix. Např. řadit Jezevčí vrch mezi vrchy s pěknými rozhledy je kravina, protože je už zalesněný, takže z něj žádný výhled prakticky není. Navíc už nahoře udělali národní přírodní rezervaci, takže se tam vlastně už ani nesmí (a značka už tam dávno nevede). Takže další hvězda dolů.
Jinak samozřejmě velké díky za knihu o (spolu s Českým Švýcarskem) nejkrásnějším regionu ČR. A co ČR? Celého světa!
Akorát by to chtělo víc se věnovat faktům, ediční práci a stylistice (aby věty měly hlavu a patu), než nějaké tajemné magii. Takže další hvězda dolů.
Já vím, že je to jen průvodce. Ale právě proto není třeba zbytečně exhibovat.
Z New Yorku do Brna
Tuvia Tenenbom
Nejprve jsem chtěl jít pouze na 2 hvězdičky, protože mi vadil formát. Není to totiž ani z New Yorku do Brna, dokonce ani mezi New Yorkem a Brnem, dá se říct, že ani New York, natož Brno, není dominantní lokalizací této knihy, ve které se autor pohybuje po značně širší oblasti světa. Zejména z počátku to vypadá, že autor prostě sebral, co mu zůstalo, a dal to do této knihy bez ladu a skladu. Ke konci to však přece jen dostane jakýsi řád (a také aktuálnost).
K té hvězdičce navíc také přispělo mé pobavení nad tím, jak se dnes všichni ti politici diví, co že to ta UNRWA provedla (a prováděla), když Tuvia o tom psal už předem.
Chyťte Žida!
Tuvia Tenenbom
No, zejména současné dění potvrzuje, že i když samozřejmě autor zcela nestranný není, tak nekecá. Jak pokud jde o vztah (nejen palestinských) Arabů k (nejen izraelským) Židům, tak o vztah většiny evropských zemí k (nejen izraelským) Židům.
Také je ale pravda, že by mohl Tenenbom "více stříhat". Chápu, že mu třeba bylo líto některé rozhovory vyhodit, když už je udělal, ale pro čtenáře je občas únavné číst několikrát variaci téhož.
Morčata
Ludvík Vaculík
V době prvního vydání, ba ještě asi v 90. letech, bych to hodnotil lépe. Ale v porovnání se Sekyrou (i když jazyk a styl Morčat je "modernější") se na tom asi podepsal zub času a zub (mého) věku.
Sekyra
Ludvík Vaculík
Tak to bylo velké překvapení, zejména v porovnání s Morčaty, což byla dosud jediná Vaculíkova kniha, kterou jsem četl. Sice jsem se dlouhou dobu v ději ztrácel, ale ke konci to do sebe najednou všechno zapadlo a zpětně složilo něco, co má v soudobé české literatuře jen minimum konkurentů.
Velké partnerství: Bůh, věda a hledání smyslu
Jonathan Sacks
Brilantní. Snad jen jedna věc: trochu komprese by neškodilo, občas se autor opakuje, čímž místy ztrácí čtenářovu pozornost.
Bůh ví
Joseph Heller
(SPOILER) Co se mi na téhle knize tak líbilo? No, nejlépe to lze vysvětlit tím, že poukážu na to, v čem se mýlí negativní komentáře k této knize níže.
Nejde totiž o historickou knihu, nejde ani o epos, dokonce ani o méně vznešený hrdinský příběh. Nejde o příběh krále Davida, nejedná se ani o interpretaci Bible.
Biblický text byl pouze využit k vylíčení toho, o čem život je a co nám z něj zbývá ke konci života. Koneckonců, ne nadarmo se Bible nazývá Knihou knih, která nás formou příběhů neinformuje o historii, ale odpovídá na zásadní lidské otázky. Někdo odpovědi hledá jako Jonathan Sacks, někdo jako Joseph Heller. Heller hledá odpovědi na otázku, k čemu ten život vůbec je a jaký má smysl, a to na příkladu krále Davida čekajícího na smrt.
Že se příběh podivně motá a stále se vrací ke stejným tématům, navíc často některými vnímaným jako zbytečně obscénní? Ano, protože vypravěčem není Heller, ale nemocný starý muž. Tohle není Hra o trůny nebo něco podobného, kde postavy mluví k věci a strukturovaně, aby tím plnily roli průvodce dějem. Tohle je víření myšlenek někoho, kdo je analogem nějakého dědy ve starobinci. Ten také už stále dokola vzpomíná jen na to, že si kdysi dávno s nějakou holkou fantasticky zaklátil, jak dal kdysi Pepíkovi slavně na budku a Franta zase jemu, nebo že kdysi vyhrál vesnický přebor v ping pongu. No a pokud je takový děda trochu hloubavější, občas se v tom snaží najít nějaký smysl nebo opodstatnění pro svůj život. Jestli to vůbec stálo za to. A co najde?
"Minulost nemá žádnou cenu, když se jí přítomnost nevyrovná".
Dle jeho osobního založení může dojít i k tomu, co má ten jeho život dělat s Bohem.
„Bůh má ten pohodlný zvyk svalovat všechny své chyby na druhé, ne? Naprosto svévolně, aniž ho někdo žádá, si někoho vybere, naloží na něj kolosálně těžké úkoly, na které vždycky úplně nestačíme, a potom obviní nás, že si špatně vybral.“
A tím se liší "Bůh ví" od mile lidově zábavného Bradfordova "Černošského pánaboha" nebo od spíše trapné Ptáčníkovy "Bibliády".
Americká idyla
Philip Roth
Na tuhle knihu jsem se těšil, ale ...
Jak to napsat? No, paralelně s touhle knihou jsem četl "Náboženství a svoboda" a "Velké partnerství" od Jonathana Sackse. A přestože by se zdálo, že by to mělo být naopak, tak větší potěšení jsem měl z toho Sackse a od Rotha jsem přebíhal k Sacksovi. Asi mi na Rothově zpracování té "americké tragédie" vadilo, že připomínalo člověka, který šlápne do hovna a místo aby z něj vystoupil, tak v něm ještě přešlapuje. Chápu, že to je tou inspirací klasickými díly o "americké tragédii", ale já na to asi dnes už nejsem naladěný.
V rajské zahradě trpkých plodů
Monika Zgustová
Já tak trochu nevím, proč je v anotacích knihy tak zdůrazňováno, že je založena na autorčiných rozpravách s Hrabalem, resp. na tom, že "čtyři roky se Zgustová s Hrabalem setkávala a naslouchala jeho vyprávění", když většina obsahu této jeho knihy je celkem známa z jeho vlastního díla (hlavně z trilogie Městečko u vody a z trilogie Svatby v domě).
Na šábes se nevraždí
Petr Eidler
Eidler by měl při psaní občas požádat o konzultaci lékaře, občas mu tam něco trochu ujede.
Modlitba za Owena Meanyho
John Irving
Nejlepší Irving, jakého jsem četl. Kultovního Garpa jsem četl asi moc pozdě, Hotel New Hampshire byla podařená truchlogroteska, ale vlastně bez přesahu, Pravidla moštárny už byla opravdu silným románem se skutečnými emocemi, ale zatím stále pozemskými. (Záměrně vynechávám ty další Svobody medvědům, Třetí ruky nebo Syny cirkusu, které si dokonce už ani nepamatuji). Ale Owen už má všechno, i tu probuzenou spiritualitu. Pravda, Irvingův styl, v něčem inspirovaný Dickensem, je už dnes možná (aspoň pro některé) trochu rozvláčný, ale v roce 1989 to tak ještě nikomu nepřipadalo. Co se to s námi za těch 34 let stalo?
Smrt konvertity
Petr Eidler
Takový ten detektivkový průměr. Není to ani jemně intelektuální záležitost s přesahy do Talmudu jako u Harryho Kemelmana ani alternativní realita s prvky dystopie a konspirací Michaela Chabona (Židovský policejní klub), i když je pravda, že Eidler učinil Prahu trošku alternativní tím, že některá jména pozměnil ve smyslu roztomilého mírného významového posunu (vrchní pražský rabín Gestein, domov pro seniory Halochem).
Je to prostě klasická detektivka, navíc s několika chybami (problematika vody v plicích a utopení, případně autorova vlastní záměna Otty a Eduarda, v jednom odstavci, kdy se sám do toho rodokmenu zapletl, i gramaticky je to občas divné). Mimochodem, řekl bych, že z Milana autor udělal omylem strýce Jiřího, i když by to měl být jeho bratranec, ale musel bych to ověřit, jenže v epubu se mi to hledat nechce.
P jako pivo
Tom Robbins
Ne že by se mi to nelíbilo, ale nemůžu se ubránit srovnávání s "normálním" Robbinsem. (Uznávám, že použití termínu "normální" je v souvislosti s Robbinsem poněkud diskutabilní).
Když se z teplých krajů vrátí rozpálení invalidé
Tom Robbins
Nemám moc co dodat. Snad jen, že i když Nefernefer předpokládá, že zatímco "Parfém" je spíš pro ženy, tak "Invalidé" pro muže, tak mi to tak nepřipadá. Nedovedu říct, která z těch dvou knih se mi více líbila. Snad je to tím, že ženy si často neuvědomují, že i mužský pohlavní pud je řízen tím, jak ženská voní (to že si chlapi myslí, že správný chlap má bejt cejtit kozlovinou, to je věc jiná - a když se to vezme ve vztahu k "Parfému", tak ne zcela neopodstatněná).
Ale jednu drobnou výtku bych asi měl: připadá mi, že "československá (nebo česká, teď přesně nevím) napodobenina jeepu" je vzácný Robbinsův faktografický omyl - i přes nějaké to pátrání se mi nepodařilo najít, že by se něco takového u nás dělalo, naopak naše armáda jako taková vozidla používala ruské GAZy nebo UAZy (přitom nemyslím, vzhledem k jiným zmínkám o Čechách, že by Robbins patřil mezi ty prostomyslnější Američany, kteří si myslí, že Československo/Česko je v Rusku nebo Sovětském svazu).
Židovský policejní klub
Michael Chabon
Na rozdíl od časově nejbližších předkomentátorů mi kniha nepřipadala ani nudná, roztříštěná, zamotaná, nezajímavá či špatně čitelná, natož aby mi vadilo, že "nepatří tam ani tam" (jinak řečeno, že má přesah, což ji samo o sobě podle mě naopak činí zajímavější než literaturu čistě se držící daného žánru). Oceňuji tu alegorii Distriktu Sitka jako Izraele, který vznikl sice jinde než v "Palestině", ale projevuje se stejnými charakteristikami (od nepochopitelného vlivu těch nejpošukanějších haredim na cokoli v Sitce, přes agenty tajných služeb utržené ze řetězu, po infiltraci indiánských území). Roztomilé bylo také připomenutí pošahanosti některých WASP evangelikálů, kteří věří tomu, že když přemluví Židy, aby zničili Al-Aksá a vystavěli Třetí chrám, tak přivolají Mesiáše (přičemž i v reálu má tahle jurodivost zastoupení v americké politice). Zvláštním bonusem je pak pro mě to, že ten samý den, kdy jsem knihu dočetl, jsem se dočetl ve zprávách, že Rusové útočí na Verbove.
Jedinou výtku mám nikoli k autorovi, ale k překladateli a editorovi. Kdyby místo zbytečného doslovu vybavili knihu slovníčkem použitých jidiš výrazů, udělali by líp. Já sice leccos z jidiš znám, ale jednak přece jen tolik ne (a jidiš slovník, s výjimkou Rostenova "Jidiš pro radost" u nás neexistuje, přičemž googlení je peklo, protože anglická transkripce bývá jiná než česká), jednak autor pro svou alternativní historii vytvořil některé umělé jidiš výrazy či neologismy (např. šolem nebo shoyfer), které se samozřejmě hledají ještě hůř.
V žabím pyžamu
Tom Robbins
Příběh byl zase vynikající, takže nakonec srážím jen jednu hvězdu (i když původně jsem chtěl dvě) za ten nechutný experiment. Použití "du formy" je nešťastné samo o sobě, navíc (v mém případě) když jde o ženský rod - mezi těch málo věcí, kterými jsem si ve svém životě kurva jistý, je moje pohlaví, gender a orientace (i když mám vlasy na ramena), takže mi dost vadí, když mě autor oslovuje jako ženu. A navíc zrovna takovou ultrapindu - není to pinda jen proto, že je to burzovní makléřka (což je v mých očích povolání natolik ohavné, že se mu odporností vyrovná jen právník), ale i kvůli všemu ostatnímu, co si myslí a dělá. No a to použití přítomného, případně i pseudobudoucího času, který také vyjadřuje spíše přítomnost, též trochu dřelo, experiment neexperiment.
Horoskop orloje
Lawrence Ferlinghetti (p)
Škoda že se mi tato kniha nedostala do ruky již na začátku 90. let, kdy jsem ještě skoro žádné autory v ní obsažené příliš neznal (protože skoro nebylo odkud). Byl bych z ní jistě nadšenější než dnes, kdy mi výběr básní některých autorů nepřipadá zase tak úplně reprezentativní (což je ovšem hodně subjektivní).
Objektivně mi ale vadí třeba absence datace jednotlivých básní - nejsem totiž schopen pak posoudit vývoj autora v čase. Třeba Carl Sandburg - jeho básně v rámci knihy jevily sestupnou tendenci a není mi jasné, jestli to odpovídá jeho skutečnému časovému vývoji.
Dopustím se jisté neomalenosti a trošku se otřu i o překlad Jana Zábrany (což se dnes považuje za drzost): například jsem nepochopil, proč v Nezabiješ Kennetha Rexrotha je ponechán v originále sv. Štěpán (tedy Stephen), ale ostatní svatí jsou přeloženi do češtiny. Kvůli této anomálii mi došlo, že jde o sv. Štěpána až se zpožděním. Též si myslím, že ani za Zábrany se "bombardérům" neříkalo "bombarďáky" - chvíli jsem sice přemýšlel, jestli tím nemyslí spodky, ale to do kontextu opravdu nesedělo. A pak tam byla ještě jedna věc, která dost měnila smysl verše, ale tu už jsem zapomněl.
Příjemným překvapením pro mě byli oba Kennethové (Rexroth i Patchen), druhý jmenovaný kromě jiného i proto, že jsem díky tomuto výboru zjistil, odkud mají Zuby Nehty ten text o Bílých ptácích. Příjemně též překvapila Diane di Prima.
Naopak určité zklamání představoval Ezra Pound (na to, jak ho adorují fašounci na Délském potápěči), ale možná to bylo jen výběrem básní. A dozajista bylo zklamáním, jak byl ve výboru odbyt jeden z mých oblíbenců - Richard Brautigan.
Matka
Karel Čapek
Tohle pro mě bylo v rámci Čapkovy bibliografie velkým zklamáním až otřesem. Víc otrávený jsem byl snad už jen z První party.
