Chyťte Žida!
Tuvia Tenenbom
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/388836/bmid_chytte-zida-Wi7-388836.jpg
4
94
33
Tato knížka se stala literární senzací. Přináší zcela nový, překvapující a zároveň znepokojující pohled na dění v nejsledovanějším koutě planety. Je tak vtipně napsaná, že se budete válet smíchy. Izrael je jedinou demokracií Blízkého východu, ale velká část Západu ho tak nevnímá. Proč se Evropané rozhodli, že ti dobří jsou Palestinci? Proč je podporují tak jako nikoho na světě? To se Tuvia Tenenbom rozhodl zjistit. Jenže jako Žid by daleko nedošel. A tak se ve Svaté zemi vydává za Němce, novináře Tobiho. A tomu všichni řeknou všechno. Od palestinských politiků po beduíny, od liberálních Izraelců po konzervativní jestřáby, od křesťanských mnichů po židovské osadníky, od ultraortodoxních Židů k pouličním prostitutkám, od evropských levicových „mírových“ aktivistů po úředníky mezinárodních organizací... Těm všem klade chytré i zdánlivě naivní otázky, aby je vyprovokoval – což se mu často daří – a zjistil, co si doopravdy myslí. Následně skládá obrázek, který je neobyčejně vtipnou a zároveň alarmující zprávou o dnešním Blízkém východě i o Evropě. Jestli totiž Tuvia Tenenbom něco není, pak rozhodně není politicky korektní. Jeho kniha je plná zábavných dialogů i pronikavých pozorování. Za vším tím vtipem jsou ale často překvapující i kruté pravdy, o kterých bychom raději nevěděli. Tenenbom není ani levičák, ani pravičák, chce zkrátka znát pravdu. A tak dráždí úplně všechny. Tato knížka osvětluje dění na Blízkém východě jako žádná jiná.... celý text
Literatura světová Cestopisy a místopisy
Vydáno: 2018 , ZeďOriginální název:
Catch the Jew! , 2015
více info...
Přidat komentář
(SPOILER)
Knížka je napsaná před 10 lety a přesně předznamenává události letošního řína (2023) a bohužel hlavně reakce na masakr způsobený Palestinci na území Izrale, kde brutálně povraždili víc jak 1200 lidí po vzoru IS.
V čele byl Hamá,s ale zároveň i mnoho dalších palestinckých organizací jako je lokální obdoba IS a nebo třeba palestinčtí komunisté. Zároveň unesli cca 250 civilních obyvatel na své území. A jak se k tomu postavili neziskovky jako Amnesty Internationl, Červený kříž, Human rights watch, Lékaři bez hranic, zpravodajci z BBC, ...?
BBC doteď nemá koule a páteř, aby Hamás označila za teroristickou organizaci, Červený kříž se ani nenamáhal dostat k uneseným Izraelcům, nikdo z těchto organizací neodsoudil otevřeně útok na Izrael, dokonce i většina feministických organizací, které ječí jako první když člověk jen slovem zavadí o ženu, de facto prohlásily, že hromadné znásilňování a vraždění židovek je OK, jsou to v jejich podání jenom příslušnice okupačního národa, takže si to dle jejich podání zaslouží.
Ti samí lidé jsou OK s okupací Krymu, Kypru, Tibetu, s útokem na Ukrajinu, se "zelenými mužíky na dovolené na Donbasu", ale nedej bože když se Ukrajina začne bránít (Amnesty International a výkvět jejich "hodnocení"). Ukrajinci musí všechno dokládat, jakékoliv porušení lidských práv ze strany Ruska musí sáhodlouze dokládat. Ale jinak je tomu u Palestinců, tam cokoliv kdokoliv prohlásí je okažitě bráno jako berná mince. Je to například vidět na uváděných počtech obětí. Ukrajincům rozporují “každý kus. Palestinci si nadsadí stovky mrtvých je to OK. Rusové za živa upálí víc jak 50 zajatých vojáků ve věznici Avdijivka, jsou doloženy tisíce připadů mučení zajatých Ukrajinců, ať už vojáků a nebo civilů, ale na západě je to každému šumák. Izrael po teroristických útocích zavře SVOJE hranice a nepustí si nebezpečí do vlastního domu a najednou je pro všechny lidskoprávní organizace, OSN, BBC a spol. okupant.
Palestinci porušují všechna možná lidskoprávní ustanovení, ale to je OK, 70 let jim všichni cpou peníze horem dolem jenom aby dostali Izrael na kolena a udělali si další pogrom a zároveň si neušpinili svoje ruce.
Další krásná ukázka je přístup k tzv. bombardování nemocnice Al-Ahlí v Gaze. IDF doložila v rozmezí dvou dnů důkazy, že za výbuchem stojí Palestinci, ale v Human Rights Watch, to uznali až po víc jak 2 měsících. A zároveň Hamásem uvedených 500 mrtvých, kdy reálně tam zemřelo cca 10 - 20 lidí, je pořád zahrnováno do celkového počtu obětí na straně Palestinců a všichni tihle svatouškové to vesele papouškují dál.
To že například Ukrajinská armáda při obraně využívá i školky a školy jako ubikace Amnesty International kritizovala kde mohla, když Hamás roky využívá nemocnice, školy, školky, sídliště pro odpalování raket na Izrael, sklady zbraní, atd. je ovšem pro tyhle organizace v pořádku.
Ostatně výrok jednoho z hlavních představitelů Hamásu krásně dokresluje co vlastně OSN, komise EU a všechny tyhle lidskoprávní organizace stvořili - Músá abú Marzúk prohlásil, že jejich jediný účel a cíl je zabíjet Židy, o občany Gazy ať se postará Izrael a OSN a spol. A to řekl představitel strany/organizace, která v Gaze vládne neomezeně od roku 2005.
Nikdo jiný nemá tenhle servis. Nikdo z těchto organizací tímto způsobem nepodporuje Tibeťany, Ukrajince, Kypřany ....
Nikdo v Evropě neoslavuje zabíjení třeba Rusů, Číňanů atd. až na mohutné oslavy masové vraždy 1200 Židovských civilních obyvatel, které Palestinci povraždili obvzlášť brutálním způsobem.
Otázka zní proč a hlavně, jak je to možné? Tenenbom ve své knize mluví, dalo be se říct, opravdu ze všemi. Je hodně cítit jak sám postupně propadá do beznaděje, když vidí (a snaží se popsat) co se děje. Na začátku je vidět jak leccos bere na lehkou váhu, ale postupem knížky tato lehkost mizí a naopak přibývá vážnosti a zděšení z toho co se děje. Na konci knížky již de facto předznamenává události loňského roku a jsou to bohužel slova prorocká.
O to děsivější je pak realita, kterou člověk vidí kolem sebe v těchto dne.
Původně jsem si šla půjčit autorovu jinou knihu, ale sáhla jsem po této. Čtení to je britalntní, Tuvia je excelentní rétor a překladatel odvedl skvělou práci (tedy až na výjimky, kdy je jasné, že to asi mohlo a mělo být formulováno jinak a už sám název by možná vyzněl lépe, pokud by byl "Chyťte TOHO Žida".
Přepokládám určitou nadsázku, jinak by bylo dost neuvěřitelné, jak to v Erecu i okolo chodí. Kniha je samozřejmě subjektivní, tak nečekejte faktografii. Za mě je to ale v pořádku, já jsem a vždy budu na straně vyvoleného národa. A kdo je na stejné vlně, ten se pobaví - kdo není, bude pohoršen a rozhořčen.
Izrael a Palestina. A kdo je lepší? Má jít o tohle, ne? Po 70 stranách to vzdávám. Už mě to prostě nezajímá. Krajně zaujatý autor (a je úplně jedno, má-li tzv. "pravdu") si bude bezesporu ještě stovky stran stát za svým. No a co? "Vy, bílí muži, chcete vědět, kdo je lepší a kdo je horší, jenže to jsou jenom vaše konstrukty, to není reálný svět. Howgh!!"
Geniální... Humor - židovský, typický. Poslouchala jsem jako audioknihu. Velmi příjemný poslech.
Tohle bylo o mnoho lepší, než Všechny jejich lži. Jenže ... budu vypadat jako věčný kverulant, jenže ... ač autor navšívil obě strany, jsou jeho postřehy, opět zasvěcené, nápadité, někdy vtipné, ale závěr příliš jednostranný. Rozhodně je to kniha zajímavá, poučná, popisované události (z jistého úhlu pohledu) věřím, že pravdivé v tom smyslu, že je tak autor vidí, lidé skuteční, přesto ... černobílé. Cítím z toho jednostranné zaujetí, plán obhájit svůj záměr, což může být přínosné do té míry, pokud si uvědomíme, že forma je stejná, jakou používá i protistrana.
Snad je to tak nejen správně, ale musí to tak i být, aby byla zachována "jakože" rovnováha. Celkové zhodnocení situace je pak na bystrém čtenáři samotném. Otázka je, zda je takový názor nezbytně nutný. Což, pokud jsem četla vědomě, sám autor tuto otázku klade. Jenže ač se podivuje nad tím, proč evropanům tolik tento konflikt leží na srdci, zároveň mám pocit, že by mu to tak nevadilo, pokud by byly i na druhé straně barikády. A opravdu je vnímání evropanů tak jednostranné? Jenže to už se trochu cyklíme ve výše uvedeném.
Smíchy jsem se rozhodne neválela a z anotace souhlasím asi jen s tím, že autor uráží všechny bez rozdílu, i když je tomu tak spíš jen při povrchním prvním pohledu. Lépe řečeno uráží radostně věřící v jakékoli náboženství a návdavkem ještě naivní entuziastické dobrovolníky. Kdo čeká typický židovský humor, tak trochu skrz slzy a s hlavní myšlenkou, že je všechno jinak, bude nejspíš zklamán jako já.
Izrael má plno svých specifických problémů, které zcela jistě nevyřeší nikdo z Evropy. (Spíš by tečka měla být už za slovem "nikdo"). Lehko soudit paranoiu druhých z tohoto nadhledu. Zvlášť když vím, že to, že jsem paranoidní, neznamená, že po mně nejdou.
Nějak nesdílím všeobecné nadšení touto knihou, protože mi přijde, že autor se jakože snaží být nad věcí, přitom je z knihy až moc znát jeho světonázor, který nám cpe horem dolem, ale aby se neřeklo, tak jakože udělá humor nebo jakože nekorektní vtípek, ale tu svou agendu jede stejně furt dál. A nezlobte se na mne, asi mám jiný smysl pro humor, tady ty jakože špílce jsou jak z politického kabaretu, který se bojí do kteréhokoliv z politiků strefit, s výjimkou těch, kteří už nejsou v kursu a kde se to smí. Jinak si o židovské nátuře nedělám iluze, měl jsem tu možnost s nimi několikrát jednat, ale zase není všechno jen černobílé, jak se snaží tvrdit tahle kniha.
Vyznat se v pojmu antisemitismus není zcela jednoduché. Co je na toto slovo nalepené, je přímo neuvěřitelné. Když ale jdete pod povrch, i tady na vás vystrčí růžek ďáblík liberalismu. (Chtěl jsem napsat levicový, ale byl by to pleonasmus.) A tato skutečnost vyčnívá z celé knihy jako jarmulka. Je to největší obžaloba liberalismu, jakou jsem četl. Autor se pohybuje po celém území, leč podle situace vystupuje jako Němec, jako Arab, popř. jako Žid (jímž je ve skutečnosti). A podle identity, jakou na sebe bere, s ním lidé komunikují - a odkrývají se. Odkrývají své lži, jež pronášejí v zájmu svých pravd.
Je to úžasná kniha, vtipná, ale zároveň krutá. Když ji strávíte, přestanou být pro vás významotvorné i takové termíny, jako pravice a levice; důležitá se stane pouze pravda.
prilis obsahla exkurze do prace novinare. vyjadruji se tu vsichni ke vsemu, ale mlhave, neni jasne, kde je zakopany pes. nebavila jsem se a nedocetla.
V této knize Tuvia Tenenbom popisuje pouť po své domovině v přestrojení za německého novináře Tobiho. A žasne, jak jednostranně upravený obraz reality politici, průvodci a aktivisty z neziskovek cizincům servírují – od kašírovaného utrpení Palestinců či beduínů a inscenovaných bitek s izraelskými bezpečnostními složkami až po obskurního průvodce, který v památníku Jad Vašem relativizuje holocaust. Ten nevelký pruh země vklíněný mezi Středozemní moře a řeku Jordán přitahuje pozornost od nepaměti už proto, že tam má kořeny judaismus, křesťanství i islám. Vášně tak budí i archeologické nálezy, které potvrzují některé biblické příběhy a přítomnost židovské kultury již od dob Asyřanů a Babylóňanů (potkat Žida je proto jako spatřit živého dinosaura, podotýká jeden poslanec Knesetu). Není proto divu, že se o izraelsko-palestinský konflikt zajímá takřka celý svět. Autor se však diví, jaké gigantické částky pumpují západní země do neziskovek a projektů, zaměřených takřka výhradně propalestinsky; slovy jednoho režiséra: „Chcete-li pro svůj film německé nebo švýcarské financování, musíte být kritický k Izraeli.“ I zdánlivě neutrální organizace jako Červený kříž nebo Lékaři bez hranic přitom vystupují ostře politicky (samozřejmě protiizraelsky). Kromě nich tam ale působí stovky dalších neziskovek a z Palestiny se stala země, kde se „nic nevyrábí, nic nepěstuje ani neprodukuje – s výjimkou NGO“. Co by se tedy stalo, kdyby se Palestincům podařilo vymoci si vlastní stát, když vystavěli svou existenci na odporu proti státu Izrael a když každá píď země, která se jim kdy dostala do správy, se stala semeništěm fanatiků…? Asi to ale je jediná udržitelná varianta, jak autorovi řekl spisovatel Amos Oz: „Nestanou-li se skutečností dva státy, skončíme s jedním státem. A bude to arabský stát.“ Což by pro Židy byla katastrofa, když si uvědomíme, že Palestinci vesměs považují (jakoukoliv) přítomnost Židů v „jejich“ zemi za nežádoucí a nelegitimní, autor navíc zaznamenal i nenávistnější názory, třeba lítost nad tažením generála Rommela (protože kdyby uspěl, tak by v Palestině žádní Židé nebyli) nebo slova arabského stavitele, že jeho židovští zákazníci mu nemusejí děkovat za zasazení olivovníku na jejich zahradě, protože to udělal kvůli sobě a své rodině, neboť „tahle země bude už brzo Židů prosta“… Kromě šíleného vlivu neziskovek autor zajímavě popsal i rozklíženou izraelskou společnost, kterou různé radikální politické proudy doslova trhají zevnitř. Po pěti přečtených knihách bych ale autorovi (nebo editorovi) poradil, aby trochu více škrtal. (7/10)
Uf, co napsat. Kniha se čte dobře, ale zhruba tak od strany 150-200 se začíná autor opakovat. Vlastně by mohla mít polovinu stránek a sdělila by to samé. Autor se snaží o zprostředkování pohledu obou stran, ale až tak rovnoměrné mi to nepřijde :) Snaží se rozplétat vlastní zájmy lidí, organizací a států ve vztahu k Izraeli. Do toho média. Prostě nitky (ne-li lana) se tahají ze všech stran. Vždycky když čtu o takových manipulacích a prosazování vlastních zájmů, tak je mi zle.
Z mého čtenářského pohledu asi nejlepší kniha, kterou jsem četl z pera pana autora. Nejvíce vtipná, nešetří nikoho,ani zprava ani zleva. Občanům EU se ale dobře číst nebude.
Po přečtení této dobře hodnocené knihy mám rozporné dojmy. Ano, kniha je psána čtivě, autor si dal tu práci, že rozmlouvá "jako Němec" s oběma stranami. Ale já mu vše co popsal na 440 stránkách tak úplně nevěřím.
Za nejzajímavější považuji pasáž rozhovoru s velkým jménem a velkým člověkem, jmenuje se Amos Oz. Dovolím si ocitovat část zajímavého rozhovoru.
Tuvia (T): Budou tedy zde existovat dva státy, jeden po boku druhého ?
Amos (A): Ano.Jiná možnost není.
T: Proč ?
A: Nestanou-li se skutečností dva státy, , skončíme s jedním státem. A bude to arabský stát. Já nechci, aby k tomu došlo. Víte, jiné národy stavěly pyramidy, zatímco Židé psali knihy. Také jsme neměli nikdy papeže, který by říkal lidem, co mají dělat. Každý Žid je papežem.
A takový je v Amosových očích celý 9-ti miliónový Izrael. Tento stát má, tolik premiérů, proroků a zejména mesiášů, přesně tolik názorů.
Evropané ráno vstanou, přečtou si noviny, podívají se na internet, pak možná podepíší petici ve prospěch "dobrých", zajdou na demonstraci proti zlým a půjdou spát s dobrým pocitem za sebe sama.
Jenže Izrael a Palestina, to není mač dobrých a zlých. To je zápas dvou s nároky na jednu zemi.
Rád bych si opravil názor na tuto knihu, který mám zatím velmi rozpolcený.
Tak tahle kniha mě nebavila. A to jsem ji opravdu moc chtěl dočíst, ale zahodil jsem ji po cca 150 stranách. Styl by Tenenbom i měl, ale po nějaké době je to pořád a pořád stejné, potažmo, nezáživné.
Je mnohem zajímavější do Izraele vycestovat a vidět situaci na vlastní oči. A tak jsem tam místo dočtení knihy vyrazil (ještě před karanténou, :) ) a musím konstatovat, že je to ještě větší - v jakés takés rovnováze udržovaný - chaos, než jaký jsem byl ochoten Tenenbomovi uvěřit. Ale zároveň je to krásná, magická a energická země, ze které jsem měl sice smíšené, ale převážně pozitivní dojmy.
Tenenbom není můj šálek čaje, ale za snahu přiblížit široké veřejnosti neřešitelnou situaci v Izraeli a Palestině mu uděluji 60 procent.
Tahle knížka určitě za přečtení stojí. Je to vtipné a čtivě napsané, takže vám to i přes tu tloušťku knihy bude celkem rychle ubíhat, a přitom vás to přinutí k zamyšlení se. Dobré jsou názvy kapitol. Oceňuji, že autor mluvil s pestrou škálou osob, od obyčejných lidí po státníky, s Židy i Palestinci a procestoval celou zemi.
Co jsem (asi naivně) nečekala je, že při tom našem izraelském putování budeme až tak často narážet na Evropany. Při čtení jsem si vzpomněla na Totál Bálkán od Blanky Čechové, který jsem četla dřív. A to nejen proto, že obě knihy popisují humorným způsobem znepokojivé a smutné skutečnosti, ale právě i kvůli té silné potřebě některých lidí montovat se do konfliktů, o kterých nic neví, mezi kulturami, kterým vůbec nerozumí, aniž by je jejich nekompetence jakkoli trápila.
Nepovažuji tuhle knihu za nestrannou, byť se trefuje do zástupců obou táborů (Izrael podle mě není vždy jen nevinná oběť), ale s tím jsem počítala a nevadí mi to. Tuvia mě baví a chystám se na některý z jeho dalších počinů.
Kniha pro mě zajímavá celkem zábavnou prezentací myšlenkových proudů různorodých skupin Blízkého východu, Izraele a Palestiny zvláště, i tím jak okolní svět tyto protichůdně myslící skupiny podporuje či zavrhuje. Autor zaslouží také uznání za množství procestovaných míst a kontaktovaných osob. Bohužel si nazachoval nadhled a nestrannost. Příliš z toho čouhá "všichni pomáhají neprávem ukřivděným Palestincům a nás chudáky Židy považují za rasisty". Kniha je dlouhá, ale rohovory často zkratkovité. Méně a hlouběji by bylo lépe. Vtipné jsou titulky kapitol, autor nezapře novináře - upoutat první větou. Obsah už mi tak humorný nepřijde. Poslední třetinu jsem četl již s určitou nevolí, protože je to omílání téhož.
„Ale no tak, jejich proklamovaný liberalismus je pouhá kamufláž. Je to slovo bez významu. Levice nereprezentuje ani liberalismus ani komunismus. Na druhou stranu, sám jste už před drahnou dobou zjistil, že levice je subjekt ospravedlňující násilí. Levičáci jsou tolerantní, dokud s nimi souhlasíte. Toužíte-li vidět lidi, kteří jsou s to spolu diskutovat o svých protichůdných názorech a poskytnout si rovnocenný prostor k vyjádření, musíte se zajít podívat do charedi ješivy.“ „To myslíte vážně? Vy si opravdu myslíte, že s ortodoxními se o něčem dá diskutovat? Copak nevíte, že …“ „Já mluvím o těch charedim, kteří mají na krku hlavu. Zkuste to, opravdu. S nimi se můžete bavit o všem, dokonce i o tom, zda Bůh vůbec existuje. Přitom zkuste předhodit levičákovi, že by Chrámová hora měla být vrácena Židům. Zkuste mu říct, že dohody z Osla selhaly. Myslíte, že byste byl vůbec schopen dokončit větu? Já ne.“
Izraelsko-palestinský konflikt, existuje jiná událost, která soustavně a neúnavně už více než 70 let generuje větší množství zpráv a novinových titulků než tato? Asi ne a tak jsem se se zájmem začetl do této nápadné knížky, nabízející pohled poněkud odlišný od běžného příběhu o zlých Izraelcích a nebohých Palestincích předkládaného mainstreamovými médii.
„Umělci – je mi líto, že to musím napsat – jsou banda sobeckých, egocentrických dětí, které prodají svou duši nejvyšší nabídce.“
S autorem jsem již měl zkušenost a tak jsem věděl, do čeho jdu, přesto mě tento politický cestopis docela překvapil. Překvapil mě surovostí, čirým pokrytectvím, lhaním a manipulací s fakty na straně všech, kteří nenávidí Židy. Překvapil mě pocitem bezmoci při pohledu na neústupnou propagandistickou mašinérii a bezskrupulózním chováním nevládních organizací bez jakékoliv odpovědnosti hájících „práva Palestinců“. Překvapil mě extrémní a sebezničující nenávistí k sobě samému a svému národu v podání některých „levicově liberálních“ Izraelců. Dojmů je příliš mnoho.
Autor opět volí formu putování a rozhovorů s lidmi všech táborů. Mluví s levicovými Židy, mluví s pravicovými Židy, mluví s vojáky IDF, mluví s Palestinci a dalšími muslimy, mluví se zaměstnanci nevládních organizací, mluví s turisty, novináři, spisovateli. Vše může být samozřejmě fikce, ale ani jednou během čtení nevytane důvod o pravdivosti slov pochybovat. Navíc to přesně zapadá do příběhu, který se ve „slušné společnosti“ šíří pouze šeptem, totiž, že Palestinci zase takové oběti nejsou. Je to politická kniha a jako taková samozřejmě hraje na politickou strunu. Nelze neobdivovat autorovo opovržení všemožnými pravidly, dostane se všude, kam potřebuje, promluví s každým, s kým chce. Poměrně jasně dává najevo svůj názor na levici a bílé evropské levičáky obecně. Novináře vykresluje vesměs jako ignorantské arogantní hlupáky. Určitě takoví nejsou všichni, ale i kdyby polovina z toho co napsal, nebyla pravda, stále to o současném stavu novinářské profese neříká nic lichotivého. Co za tím vězí? Nastoupila snad do oborů vyučujících žurnalistiku generace mimořádně nekvalitních studentů? Nebo jim tam zkrátka jejich psychopatičtí profesoři vymývají mozky? Nebo se na tyto pozice dnes hlásí již jen aktivisti s touhou cpát ostatním svoji ideologii? Pravděpodobně od každého trochu.
„Intelektuální izraelští levičáci neakceptují Palestince ani trochu, navzdory svým vznešeným proklamacím typu „Já Palestince miluju!“ S výjimkou jedné arabské dámy tu Palestince nemiluje nikdo. Jak by taky mohli? Když nenávidíte sám sebe, když nemáte schopnost milovat ani sám sebe, jak byste mohli milovat někoho jiného? Ve svém srdci nemáš místo pro lásku, chlape, tak by ses s tím měl naučit žít.“
Odkrývá pokrytectví nevládních organizací a států, které je financují, zejména pak Německa a Evropské Unie. Člověk má jednoznačně pocit, že antisemitismus a nenávist k Židům se z kontinentu ani omylem neztratila. Popisuje předem připravené, choreograficky vypiplané demonstrace, cynické novináře, kteří prachsprostě lžou. Uměle vyvolávané protesty, právní rady tak aby způsobili co nejvíc škody Izraeli, podněcování nepokojů, vytváření umělých nesmyslných historických příběhů – pak kdo tady šíří „fake news“?
Autor silně kritizuje práci těchto nevládek, zejména pak Červeného kříže. Poukazuje na nekonzistence a obhajobě jejich činů. Poukazuje na ryzí netransparentnost fungování, nikým nevolené elity ve vedení těchto organizací mají enormní moc, tajná a neveřejná jednání. Člověk si nutně značně opraví názor, a tento názor začíná čím dál víc zapadat do současného narativu, totiž, že tyto elity jsou dnes nepřáteli běžné populace.
„Co vám mám povídat. Jste-li samolibí maniaci nebo bezcitní operátoři a chcete vidět, jak váš sen o zemi bez Židů ožívá, přijeďte do Izraele a přidejte se k Červenému kříži. Pokud z nějakého důvodu malé červené křížky nemáte rádi, ale i tak bažíte po moci, můžete si své sadistické touhy ukojit jako lidskoprávní aktivista organizace EAPPI s počítadlem v ruce. Ať skončíte tam, nebo tam, bude na vás světovými národy a jejich občany nahlíženo jako na ty nejmilejší, nejhodnější a nejhumánnější ze všech žijících lidí.“
Nakonec jedna poznámka ke kritickému myšlení, přímo nesouvisející s knihou. Kdekdo se tímhle pojmem dnes ohání, školy vypisují speciální kurzy, děti jsou nucení se těchto kurzů účastnit, aby si „osvojili schopnost kriticky myslet“. Kritickému myšlení se člověk nenaučí pod vedením zfanatizovaného učitele s vymytým mozkem. Kritické myšlení, schopnost posuzovat fakta, člověk získá jedině čtením, čtením všech možných knih, knih zapadajících do čtenářova vidění světa, knih odporujících čtenářovu vidění světa, navzájem protichůdných knih, jen tak lze získat kritický pohled na svět. Tohle je jedna z nich, kniha, kterou by si měl přečíst každý.
Zábavné čtení, zajímavé názory a pohled na realitu v Izraeli a Palestině. Poslední třetina už mě ale moc nebavila, měla jsem pocit, že se kniha točí stále stejně a nevyvíjí. Nebo to na mě bylo už dlouhé. Každopádně hodnocení i přesto nesnížím, doporučuji. Knihu si určitě můžete přečíst i bez větší znalosti izraelsko-palestinské "otázky".
Zpočátku jsem se při čtení náramně bavil, postupně však mé nadšení z knihy vyprchalo. Nedokážu posoudit do jaké míry autorovo vyprávění a rozhovory odráží izraelsko-palestinskou realitu, ale jsem spíš nakloněn uvěřit mu. Uvítal bych o polovinu kratší verzi knihy. Ke konci jsem měl pocit, že se Tenenbom již opakuje a poněkud jsem se nudil. Přesto jsem rád, že mi autorův popis jeho putování po "svaté zemi" umožnil blíže se seznámit s problematikou vztahů mezi Židy a Araby.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2018 |  Chyťte Žida! |
| 2017 |  Všechny jejich lži |
| 2018 | Čau uprchlíci! |
| 2019 | Krysy Jejího Veličenstva |
| 2020 | Spím v Hitlerově pokoji |
Kniha Chyťte Žida! je v
| Právě čtených | 10x |
| Přečtených | 139x |
| Čtenářské výzvě | 28x |
| Doporučených | 8x |
| Knihotéce | 43x |
| Chystám se číst | 131x |
| Chci si koupit | 43x |
| dalších seznamech | 2x |
No, zejména současné dění potvrzuje, že i když samozřejmě autor zcela nestranný není, tak nekecá. Jak pokud jde o vztah (nejen palestinských) Arabů k (nejen izraelským) Židům, tak o vztah většiny evropských zemí k (nejen izraelským) Židům.
Také je ale pravda, že by mohl Tenenbom "více stříhat". Chápu, že mu třeba bylo líto některé rozhovory vyhodit, když už je udělal, ale pro čtenáře je občas únavné číst několikrát variaci téhož.