Čau uprchlíci!

04.04.2023

Hmm, fakt nevím. Nesdílím to všeobecné nadšení.
Překvapivá zjištění? Ani ne. Že podmínky v uprchlických táborech nebývají dobré je známo. že by tam člověk nechtěl žít? Ne, nechtěl. Ale stěžovat si na hluk a nepořádek, zničené zařízení, špatné jídlo ... a zároveň i na nedostatek práce, ... Nečekám vděk, ale ani nevděk. Od obou stran očekávám ochotu si pomoci a domluvit se.
Je dobré, pokud TT upozorňuje na nějaké problémy, ale zároveň mi připadá, že si vybírá to očividné, tu snadnější cestu. Nehledá důvod ani na jedné straně, spíše "jen popichuje" bez osobní angažovanosti něco řešit. Spíše se vším jen bavit a sem tam uronit slzu, často jen ironickou.

28.10.2022

Dost jsem se nasmála, nejvíc asi při popisu, jak se šel potkat s uprchlickými učni a praktikanty do Daimleru :-D
Jinak velmi trefné, do Německa se pěkně opřel; snaží se být nestranný (a myslím, že se mu to daří), na rozdíl od jiných. Škoda, že takových (nejen) novinářů už je jako šafránu.

01.07.2022

Tuvia ma baví, a aj keby sa rozhodol cestovať do Hornej Dolnej, zrejme by bol z toho skvelý, vtipný a oči otvárajúci trhák (hoci zrejme aj tam by dospel k záverom, ktoré sú typické pre každú jeho knihu – aj tam žijú antisemiti, ani tam nemajú radi židov a sami od seba začnú haniť Izrael, ako sa to Tuviovi pri jeho rozhovorov stáva – až príliš – často :D).

Utečenecká kríza už nie je nejaký ten rok témou dňa, o to osviežujúcejšie bolo pozrieť sa na vtedajšiu „históriu“/hystériu s jemným časovým odstupom. Kvitujem, že Tuvia si vyberal rôznorodých respondentov (utečenci, náhodní nemeckí občania, politici, aktivisti...) a že z ich výpovedí, názorov, príbehov vyskladal celkom pestrú mozaiku, v ktorej každý čitateľ beztak bude vidieť, čo chce.

Keďže s viacerými autorovými názormi celkom súzniem, čítanie bolo pre mňa príjemné; celkom by som však bola zvedavá, ako by knihu zrecenzovali ľudia s nekritickým „willkommen“ postojom. A ešte zvedavejšia som, ako sa majú všetci títo ľudia, ktorých Nemecko tak vrúcne privítalo, dnes – ako prebiehala v táboroch pandémia, či sa im podarilo z nich vôbec vyjsť, nieto sa ešte integrovať, či sa ešte zopakuje kolínsky Silvester...

28.04.2022

Skvělá kniha. Pět hvězdiček dávám málokdy, ale tahle kniha si je rozhodně zaslouží. Pokrytectví Německa - i Evropské Unie všeobecně - v celé nádheře a pěkně naostro. Tuvia Tenenbom přesně ví, na co se zeptat, aby objekt svého zájmu přivedl k upřímné odpovědi - a jako bonus ho i pořádně vytočil. Konečně správný novinář, který se nebojí klást politicky nekorektní otázky a zveřejňovat politicky nekorektní odpovědi. Škoda té příšerné hrubky v názvu, cuká mi z toho oko!

Kupovala jsem si knihu s vědomím, že se podívám na uprchlickou krizi v Německu docela nezaujatým pohledem - vždyť je to novinář, ti jsou přece nestranní, apolitičtí! Zmýlila jsem se. Je to poměrně jednostranný pohled na celou tuto záležitost. Dokonce mne až překvapilo, že autor sám některé názory komentoval poměrně nelichotivě a nesouhlasně. Takže - pokud si chcete přečíst nezaujatý pohled na věc, nekupujte. Pokud si chcete přečíst osobní a dost zaujatý názor jednoho pána, určitě stojí za koupi (kniha není nijak drahá). Já se s jeho úhlem pohledu neztotožním, zřejmě hlavně proto mi to celé přišlo divné, nepříjemné, nevtipné a místy trochu nevkusné.

01.12.2020

Tuvia podává nečernobílý pohled na věc. Druhá polovina knihy je lepší, je třeba vydržet a dočíst až tam. Kvalit knihy Všechny jejich lži však dle mého nedosahuje. Ale za přečtení určitě stojí.

20.05.2020

Úplně skvělá kniha! Takových otevřených, které si na nic nehrají, více. Myšlenkově shodná s knihou Z područí islámu. Fakt vtipně líčí celý humbuk kolem uprchlíků. Smutným konečným konstatováním je, že Němci se bojí své nacistické minulosti, tak budou celému světu za každou cenu ukazovat, jak nejsou rasisti. Na to se nabalí x sluníčkářů, neziskovek a projektů EU, kde jde hlavně o peníze. Celí uprchlíci jako lidé jsou v problému to poslední, co někoho zajímá. Velmi vtipný byl popis fabriky kde slavně zaměstnávají uprchlíky - celé 2, jeden cosi šroubuje a druhý už nevím přesně co, ale musí se to akorát správně medializovat a předvádět je světu.

06.10.2019

„Většina německých novinářů, na něž jsem narazil, věří, že žurnalistika je „edukativní“ nástroj, v němž na faktech záleží mnohem méně než na „správném myšlení“. Sami sebe vidí jako někoho, kdo stojí nad „masami“, a myslí si, že jejich povinností je přimět lidi „myslet správně“, což v tomto případě znamenalo, že lidé by měli držet při Mámě (Merkel).“

„Zas a znovu jsem šokován, opět se setkávám s tím samým jevem, že evropští milovníci uprchlíků jsou zároveň ryzí rasisti.“

„Novinář musí zůstat neutrální“, říká mi Akif, „a psát fakta, fakta, která může dokázat. To není případ dnešního Německa. Co dělá německý novinář? Protože je to zločinný, zeleně kontaminovaný ideolog, má poslání infikovat zkurveným multikulturalismem mozky čtenářů“
Akif Pirincci

Text je v podstatě zpráva o extrémním pokrytectví našich západních sousedů, politických a mediálních elit (i těch našich) a fanatických obhájců multikulturalismu. Něco co rezonuje diskuzemi o uprchlících pod novinovými články, kde se „xenofobové“, „islamofobové“ a „rasisti“ vyjadřují k věcem, kterým „zjevně nerozumí“, aby pak přišel komický mužíček Tuvia Tenenbom a ukázal, že tito vyvrhelové společnosti měli asi v zásadě od začátku pravdu. A zpráva je to opravdu drsná a smutná. Člověku je z toho fanatismu až špatně. Pocit bezmoci; pocit, že elity (politické i mediální) opustili původní obyvatele; pocit, že ti slavní hlídací psi demokracie trestuhodně selhali; to vše je při čtení všudypřítomné. Kniha je napsaná lehkým stylem, formou rozhovorů se autor dozvídá různé věci a vše pak sděluje čtenáři. A nebere si servítky, nenechá se vyhodit ochrankou míst, kde jsou migranti ubytováni, hovoří s nimi, hovoří s Němci. Může se pak někdo divit, že novinářům dnes nikdo nevěří?

Kdybych měl stav charakterizovat jedním slovem, zvolil bych „pokrytectví“. Stav zacházení s ubytovanými migranty je otřesný, vyhlídky na budoucnost nulové. O integraci nemůže být ani řeč.

Politici, zelení, úředníci, neziskové organizace, Amnesty International, církve, Antifa, … jak už to bývá, největší pokrytci bývají ti, kteří mají uprchlíků plná ústa. A nejvíc zaráží ta neuvěřitelná nenávist k Židům, opět v podání těch, kdo dlouze a hlasitě hořekují proti fašismu, rasismu, xenofobii, islamofobii, … vyberte si.

A proč to všechno? Kvůli traumatu z minulosti? Kvůli Adolfu Hitlerovi? Zřejmě ano, alespoň podle těch, se kterými autor mluvil. Přidal bych ještě jeden důvod, který je možná v knize trochu upozaděn, ale je neméně relevantní, totiž tlak všemožných ekonomických subjektů na politiky, aby obstarali novou, levnou, pracovní sílu.

Knihu doporučuji, pro mnohé to bude oči otevírající text.

„Jediná věc, která na celém tom PR projektu „Refugees Welcome“ funguje, je ta, která tak dobře fungovala v minulém století: organizace transportu.“

05.09.2019

"Čím to, že Německo přijímá mnohem víc uprchlíků než všechny evropské země? ptám se hned. Na odpověď tato dáma nepotřebuje přehršel slov. "Kvůli Adolfovi," říká jasně. Ten argument s historií jsem slyšel už mnohokrát v té či jiné podobě. Němci cítí vinu za to, co jejich krajané provedli za války a proto s uprchlíky vyvádějí to, co vyvádějí."

"Německo si vydobylo fantastické jméno, když otevřelo své hranice tolika uprchlíkům, ale tím, že neplánovalo, co s nimi udělá, až tu budou, zpečetilo jejich osud. "

Tuvia Tenenbom je vynikající vypravěč, snaží se nikomu nestranit a vtipně nás formou reportáže seznamuje s tím, jak se žije uprchlíkům v zemi zaslíbené. Diskutuje nejen s nimi, ale i s obyčejnými lidmi na ulici a s politiky AfD, NPD i strany Zelených, ukazuje na pokrytectví politiků a novinářů. Povede se mu lstí dostat do některých utečeneckých ubytoven, kde hovoří se Syřany i Palestinci a ti všichni si stěžují na několikaměsíční nudu, špinavé, zapáchající a nefungující toalety, jídlo, které jim nechutná (kuskus) a z toho tam vznikají nebezpečné rvačky na nože. Tenenbom se také účastní tiskové konference, která je pořádána na oslavu 100. katolického dne: "Venku se potkávám s jedním člověkem, který má Katholikentag na starosti ..........také mi povídá, jak je báječné, že Německo otevřelo své brány tolika uprchlíkům, protože teď může Německo dokázat, jak je skvělé, na rozdíl od Izraelců, kteří jsou "okupanti" a porušují lidská práva.
Němci jsou hodní, Židé jsou zlí. Co dál máme nového?"

Velmi dobrá kniha, bez zjevné snahy o manipulaci, kde se spisovatel pomocí otázek snaží dobrat pravdy, čtivá a alarmující.
Naprosto vyčerpávajícím způsobem tu vše napsal v komentáři čtenář Garik.

18.08.2019

Je to taký akoby cestopis prekladaný reportážami z rôznych miest súčasného Nemecka o životoch, skúsenostiach a názoroch migrantov, internovaných v kdejakých provizórnych táboroch (kam sa autor dostal obyčajne nejakým pokútnym spôsobom), kde celé mesiace čakajú v stiesnených podmienkach na to, čo s nimi bude ďalej. Pričom opisovaná realita nemeckých uprchlíckych táborov je často priam desivá. Na svojich cestách Tuvia Tenenbom navštevuje aj všelijakých týpkov, ktorí sa motajú v politike a majú, či ju aspoň deklarujú, snahu s danou situáciou niečo robiť. Zaujímavé faktografické údaje, informácie o dianí a rôzne postrehy (svoje, domácich aj migrantov) servíruje čitateľovi s nadhľadom, vtipom, iróniou a sarkazmom. Čím mi, mimochodom, pripomína B. Kurasa.

Keď som bral do rúk túto knihu, ešte som netušil, s akým postojom autora sa v nej stretnem. Ukázalo sa, že k „vítacej“ politike Nemecka je veľmi kritický. Niet divu po tom, čo mal možnosť na vlastné oči a uši sa presvedčiť, ako Nemci „zvládli“ prílev utečencov a ekonomických migrantov, ktorý svojou politikou sami umožnili.
Najhoršie na tom všetkom je, že táto pokrytecká politika im podľa mnohých indícií slúži hlavne k tomu, aby si mohli riešiť svoje vlastné mindráky, aby si mohli dofukovať tie svoje aj po tých desaťročiach od vojny ešte stále spľaslé egá, aby si mohli pofúkať a hojiť všetko to svoje bó, aby napravili pred svetom svoju pošramotenú povesť, aby opäť mohli kričať a dupať, že sú to plným právom oni, kto má zjednocovať a viesť Európu k jej svetlým zajtrajškom.

Povšimnutiahodný je aj jeden fenomén, na ktorý tu náš statočný reportér narazil, ako som vyrozumel. Veľká časť nemeckých politikov (od tých najmenších regionálnych až po „elity“), prevažná časť intelektuálov, novinári a médiá všeobecne takmer bezozbytku, značná časť verejnosti hlavne v bývalom Západnom Nemecku, sa hlási k ľavej časti politického spektra. Títo ľudia si svoje ťažké traumy z toho, čo ich blízky predkovia napáchali, liečia nie len bezuzdným vymýšľaním, rozširovaním a totalitným presadzovaním kdejakých pomyselných slobôd, ale aj hlasným proklamovaním lásky – k ľuďom a ľudstvu všeobecne, k trpiacim zvlášť, ale najmä k ľuďom inej farby pleti a vôbec mimoriadnu náklonnosť zvyknú už nejakú dobu pociťovať a prejavovať k islamu. No tiež vo svojich ideových oponentoch dodnes radi odkrývajú neonacistov, nachádzajú antisemitizmus, čím takisto bojujú proti nenávisti a ukazujú svoju lásku. A pritom pri rozhovoroch s nimi takmer vždy vypláva na povrch, že v ich myslení aj naďalej za všetko zlé môžu Židia (nevedeli, že v osobe T. B. sa práve bavia so Židom). Takže asi toľko k poctivému vyrovnávaniu sa s minulosťou. Môže byť, že práve v tomto navonok stále ukrývanom presvedčení pramení ich bezprecedentná a inak ťažko vysvetliteľná priľnavosť k islamu?

A teraz nejaké tie hlášky:

Časť komentára zo str. 10 k akcii Strany zelených v Berlíne, pri ktorej má prebehnúť „panelová diskusia s queer uprchlíkmi a o nich“:
„Jsou to Němci! Kde jsou syrští queers? Kde jsou afghánští transgenders? Nemůžu je najít. Rozhlížím se kolem a obličeje, které na mě na téhle queer pařbě zírají, jsou germánské. Je možné, aby syrští nebo afghánští queers byli od přírody vzhledem podobní Němcům?“

„Většina německých novinářů, na něž jsem narazil, věří, že žurnalistika je „edukativní“ nástroj, v němž na faktech záleží mnohem méně než na „správném myšlení“. Sami sebe vidí jako někoho, kdo stojí nad „masami“, a myslí si, že je jejich povinností přimět lidi „myslet správně“, což...“ (str. 15)

„Ale tohle tvrdí starosta a jeho slova jsou pádnější než nějaká realita.“ (str. 41)

„Ne, tady není demokracie. Německo je míň demokratické než NDR. Když říkáte, co si myslíte, přestanete být ve své vlastní zemi vítán.“ (str. 44)

„A intelektuálové, kteří nejčastěji vyplouvají na levém břehu politiky, historicky nikdy neprojevovali příliš lásky či sympatií k faktům a skutečnosti; to přece není to, kvůli čemu na světě existují.“ (str. 59)

„Jak může německá vláda dopustit, aby se tohle dělo? Copak lidé v téhle zemi nemají kousek studu? Prezentují se před celým světem jako ti nejsprávnější lidé pod sluncem, úžasní a starostliví, ale jsou takoví doopravdy? Nechali by takhle žít psa? Kde to jsme, proboha? V Islámském státě?“ (str. 67)

„... znamená to následující: když v Německu nepřemýšlíte tím „správným“ způsobem, váš život se promění v jednu velkou lítost nad tím, že jste se vůbec narodili, a jediným vaším přáním bude odstěhovat se do Severní Koreje.“ (str. 93)

„Překvapilo mě, co mi Alexander vyprávěl o špatném stavu táborů v Německu už v roce 1998. Pokud to tak je, jsem šokován i já. Protože to by znamenalo, že to, co jsem viděl v uprchlických táborech po téhle zemi, není nic nového pod sluncem, nýbrž že to naopak je zavedená praxe.“ (str. 113)

„Německo si vydobylo fantastické jméno, když otevřelo své hranice tolika uprchlíkům, ale tím, že neplánovalo, co s nimi udělá, až tu budou, zpečetilo jejich osud. To, čím si uprchlíci procházejí v táborech – ať už je to nekonečná nuda, hrůzostrašné bitky na nože, rozbité záchody, nechutné jídlo, přidělování včerejších nepřátel na jeden pokoj nebo jakákoli absence hygieny, to všechno tyhle lidi ovlivní na celý život. Samah a stovky tisíc jejích krajanů a krajanek jsou předurčeni k duševní i duchovní smrti. Ano, Německo možná zachránilo jejich těla, ale zabíjí jejich duše.“ (str. 115)

„Novinář musí zůstat neutrální“, říká mi Akif, „a psát fakta, fakta, která může dokázat. To ale není případ dnešního Německa. Co dělá německý novinář? Protože je to zločinný, zeleně kontaminovaný ideolog, má poslání infikovat zkurveným multikulturalismem mozky čtenářů.“ (str. 172)

16.08.2019

Tuvia Tenenbom projel v roce 2016 autem Německo, v té době zavalené více než milionem migrantů. Je to pozoruhodné svědectví, hlavně kvůli čistě reportážní technice, kterou autor používá – chce se zkrátka bavit s lidmi, ať už jde o uprchlíky, běžné Němce, politiky (Gregor Gysi či Frauke Petryová) nebo pracovníky neziskovek, při rozhovorech s nimi pak umí být velice neodbytný a nekorektní. Výsledný text je na jednu stranu velice vtipný, Tenenbom však problémy nezlehčuje, spíše obnažuje témata, která oficiálně nikdo neřeší (nebo se to nehodí přiznat). Jádrem knihy je postřeh, že „Německo si vydobylo fantastické jméno, když otevřelo své hranice tolika uprchlíkům, ale tím, že neplánovalo, co s nimi udělá, až tu budou, zpečetilo jejich osud. To, čím si uprchlíci procházejí v táborech – ať už je to nekonečná nuda, hrůzostrašné bitky na nože, rozbité záchody, nechutné jídlo, přidělování včerejších nepřátel na jeden pokoj nebo absence hygieny, to všechno tyhle lidi ovlivní na celý život. Ano, Německo možná zachránilo jejich těla, ale zabíjí jejich duše.“ Dost pak mrazí z rozhovorů s těmi migranty, kteří nasypali do kapes pašeráků cestou na Západ veškeré své úspory a teď doslova hnijí kdesi v uprchlickém zařízení (třeba v kójích ve starém berlínském letišti Tempelhof) a říkají, že kdyby jim zbyly nějaké peníze, vrátili by se zpět domů… Možná ještě horší jsou však postřehy o brutálním pokrytectví Němců, kteří všechno to dobro páchali jen proto, aby konečně světu ukázali, že už mají svou nacistickou minulost za sebou… Komu se to nelíbí, je ze slušné společnosti vyobcován, a když pak při oslavách nového roku 2016 došlo v Kolíně nad Rýnem k hromadnému znásilňování a osahávání žen agresivními mladými migranty, úřady a média to usilovně tutlaly, protože „nechtěli, aby se Frauke Petryová a její přátelé dostali do Bundestagu, až nadejde čas voleb“... Je to hodně osobně laděný a názorově vyhraněný cestopis, který sympaticky jde proti soudobému moru politické korektnosti. (9/10)

25.03.2019

Nic moc nového a zvlášť uceleného se člověk nedozví. Jde o hodně autorsky laděný dokumentární cestopis po krajích německých, kde se Tuvia baví s lidmi všech možných názorů a rád je provokuje už třebas jen tím, že trvá na odpovědi na svou otázku. Je smutné, kolik politiků (nejen v Německu samozřejmě) je dnes zvyklých, že novinář je jen úslužný šiřitel jeho vlastních mouder. Tady ne - odpověz, odpověz, odpověz, odpověz... Autor od začátku jasně dává najevo své sympatie k uprchlíkům, přesto to není oslavná óda na jejich přijímání. Je velice kritický k odmítačům a dává jim to docela sežrat. Nejkritičtější je ale k většinové společnosti, která se často bojí svobodně vyjádřit názor, má ubohé argumenty pro své názory, často je otevřeně antisemitská apod. Největší problém tak není v rozhodnutí, jestli přijímat nebo nepřijímat uprchlíky, ale autor jej vidí v tom pokrytectví, kterým se halíme do frází typu “My to zvládneme!”, ale přitom uprhchlíky opovrhujeme, necháváme je žít jako prasata a jen si obalujeme vlastní ego do lží, jací jsme správní a hodní a milosrdní. Smutné.

tak nevím, o uprchlících jsem se mnoho nedozvěděla, jen o jejich nepohodlném ubytování a o tom, že se prostě v nuceném nicnedělání nudí, a taky o tom, že většinou velmi dobře sami vaří.

Zase jsme se ale motali nad připomínkami, jak nikdo nemá rád hodný Izrael a všichni, nejen uprchlíci, mají rádi zlé PAlestince,. Autor to poněkud přehání¨

Jinak veliké plus je to, že se nebojí ptá se kohokoliv na cokoliv ho napadne a proto tak jak tak přinese o kousek jiný pohled i tato kniha.

22.02.2019

Autor mi mluví z duše. Tvrdě popsaná surová realita.

10.02.2019

Ach jo, opravdu nevím proč se neustále snažím rozšiřovat si své obzory! A tady tomu nebylo jinak, má touha po poznání mě dovedla až k této knize. Nápad zajet do Německa, objet a navštívit nejen uprchlické tábory, ale i představitele pravice i levice mi přišel naprosto geniální. Zpracování daného tématu už ne. Nedozvěděla jsem se vůbec nic nového! Ano, dávno už vím, že (nejen) v Německu pomalu vymíráme, zatímco východní země spolu s Afrikou nemají s porodností žádný problém. A že nás právě jen tito uprchlíci/dělníci mohou zachránit. Rozepisovat se o tom co se tito lidé ve své vlasti naučili by zabralo spoustu času, stránek a lítosti. Dokonce je mi líto i Německého národa. Snaha odčinit hříchy spáchané za druhé světové války vede jen a zase k milionům nešťastných lidí a v neposlední řadě islamizaci Evropy. Doma je doma!!! Pomáhejme druhým, ale v jejich vlasti, přestaňme se konečně vměšovat do života druhých národů (jak jsme dopadli my v roce 1938, 1968!) a vzpomeňme si na své předky, kteří tak urputně bránili svou rodinu, vlast, kulturu a náboženství!!!
Ps. Finanční částky, které uprchlíci nejen v Německu pobírají jsou velkou motivací k emigraci.

12.01.2019

Nazvala bych to hodně osobitou autorskou reportáží obsahující subjektivní ironické komentáře. Mám pocit, že mě autor tlačil do určitých názorů, což se mi úplně nelíbilo. Stejně tak mi přišlo, že autor je na otázku židovství až trochu přecitlivělý a vidí nepřítele i tam, kde není. Avšak vzhledem ke zkušenosti Židů v Německu a vůbec jejich historické zkušenosti se tomu asi nelze zas tak moc divit. Jinak se kniha četla překvapivě lehce a rychle.

28.12.2018

Tenenbom udržuje standard napříč všemi knihami, které jsem od něj četl. V dobrém i v tom horším. Co se sdělení týče, nevím, jestli svede přesvědčit přesvědčené, a že jich je na obou stranách barikády dost a dost - jedny přesvědčovat nemusí, ty druhé asi přesvědčit ani nelze. Pro nezaujaté ale tato kniha nejspíš není v hledáčku.
Každopádně velmi kvalitní čtení bez patosu a bez zjevné snahy o manipulaci čtenářem, opět velmi znepokojující vhled do situace ze strany, kam se běžně nedostáváme.

29.11.2018

Nevím, existuje-li podrobnější a objektivnější popis situace v Německu zasypaném imigranty, ale pochybuji o tom.
Vyznění knihy, která je vlastně sbírkou reportáží a rozhovorů, je jasné:

1) Důvod, proč Němci ve své zemi vítají imigranty, je jednoznačný - komplex ze zodpovědnosti za světové války. Takřka v každé rodině je nějaký předek nebo příbuzný, který se podílel na hitlerovském Německu a to se dodnes trpce dotýká i svědomí jejich dětí a vnoučat. Fanaticky se tudíž bojí označení za fašisty či nacisty, a vehementně se snaží světu i sobě samým dokázat, že dnešní Němci jsou hodní, milí a soucitní humanisté.

2) Přesto jsou Němci ve své podstatě stále rasisty, nesnášejícími Židy. To mají společné s imigranty (z nichž je naprostá většina muslimů, jejichž nenávist k Židů je nabíledni).

3) Rozumní lidé mezi Němci, odmítající dnešní krizovou a pokryteckou situaci, se bojí projevit, neb kdo tak učiní, je okamžitě pranýřován jak spoluobčany, tak, a to je horší, i úřady, může přijít o zaměstnání a být i jinak diskriminován.

4) Úřady, policie i média doloženě a na příkaz lžou o zločinech imigrantů (tj. tají je nebo přímo popírají), šíří účelové fámy a zkreslují informace v jejich prospěch.

5) Azylanti dostávají od německé vlády 400 Euro na hlavu (čtyřčlenná rodina 1600 euro) měsíčně, k tomu zdarma (!) byty a stravu, nájem neplatí. Novinářům či komukoliv z veřejnosti shodně opakují naučenou větu "Němci jsou hodní, mají nás rádi, líbí se nám tu" (komu by ne, za takových podmínek!). Čekatelé na azyl dostávají "jen" 320-380 Euro, bydlí v izolovaných a hlídaných hromadných ubytovnách, musejí jíst, co jim předloží; jejich situace není vůbec růžová, většina jich by se chtěla vrátit zpět, nebo, ještě lépe, oblbnout německou blondýnu, která by si je vzala a domestifikovala.

Závěrem aspoň dvě citace:

"Zas a znovu jsem šokován, opět se setkávám s tím samým jevem, že evropští milovníci uprchlíků jsou zároveň ryzí rasisti."

"Takhle tedy uvažují politicky korektní lidé. Jsou to, řečeno stručně, zasraný rasisti."

Nic není černobílé, žijeme ve světě, ve 21 století, kdy by měl mít každý člověk právo na to žít .... žít s rodinou, žít v bezpečí a alespoň v ucházejících podmínkách. Nejsem sluníčkář, uprchlickou krizi sleduji a těch lidí, co občas vidíme je mi líto. Ale na druhou stranu- je mi jich jen líto. Nic pro ně dělat nehodlám, sbírek na ně se nezúčastňuji, mají co chtěli- a teď jdou zabrat další území a my tady se jim máme přizpůsobovat??? Jdou sem k nám bez pokory k našemu území, bez pokory k našim kulturním hodnotám, bez pokory k nám a jen sedí s nataženou rukou- a starejte se o nás, o naše děti... Nene, ať si jdou , odkud přišli , zpátky domů.