Oblečené k tanci na sněhu

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Monika Zgustová v díle na pomezí románu a literatury faktu Oblečené k tanci na sněhu zachycuje autentická svědectví devíti „silných, vnímavých a statečných“ žen, které se dostaly do spárů jednoho z nejděsivějších totalitních režimů lidských dějin, a přece se nezlomily a dokázaly se vrátit do alespoň zčásti normálního života. Zgustové hrdinky líčí nejen své děsivé zkušenosti s prostředím stalinských lágrů, ale také strázně onoho „návratu do civilu“, jenž byl nejednou stejně nesnadný jako pobyt v místech s běžným lidským životem skoro neslučitelných. Všechny se shodnou na tom, že přežily zejména díky skutečnosti, že se upnuly na literaturu a poezii a nalezly krásu i ve zcela odlidštěných podmínkách a že jim pobyt v táborech pomohl si uvědomit, jaké hodnoty jsou skutečně důležité. Drásavému tématu navzdory je kniha oslavou života a vyznívá pozitivně v tom smyslu, že i takto drastickou zkušenost je možné přežít....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/441866/big_oblecene-k-tanci-na-snehu-vwp-441866.jpg 3.532
Nahrávám...

Komentáře (9)

Kniha Oblečené k tanci na sněhu

ještěrka38
30. srpna

Výpovědi žen, které si prošly peklem zvané gulag. Určitě stojí za přečtení, ale asi jsem čekala trošku víc.

Snoopi
23. srpna

Autorka střízlivě zaznamenává výpovědi několika žen, které přežily gulag. Její záměr je jasný - podat svědectví o silných ženách, které přežily nepřežitelné, a poslat jej tak dál, aby minulost neupadla v zapomnění. Téma je to hodně temné - proto mě překvapilo, že kniha ve výsledku vůbec nepůsobí depresivním dojmem. Jde o oslavu síly člověka, o oslavu přátelství, a též o oslavu síly slova. Ty hrdinky možná nakonec odcházejí z gulagu s nesdělitelnými zkušenostmi a s leckdy podlomeným zdravím - ale psychicky naprosto nezlomené. V neskutečné hrůze nacházely paradoxně kousky krásy i štěstí - protože ony si vybraly tento pohled na realitu. Dokázaly tvořit - a i když jim zakázali psát, tvořily aspoň v duchu a své básně předávaly dál. V této bezvýsledné "krajině barbarství" pro ně tištěná kniha představovala neskutečný poklad - a tato "deprivace" později způsobila, že se z nich nakonec staly jejich vášnivé sběratelky... Kniha bohužel osciluje na hranici mezi beletrií a dokumentem, což jí ubírá na kvalitě. Nejde totiž o pouhý přepis rozhovorů: oslovené ženy si samy určují, o čem chtějí vyprávět a co ponechají stranou. Autorka jim nechala volný prostor, takže není divu, že do jejich líčení se vkrádají osudy a příběhy dalších lidí, z řad známých či spoluvězňů. Tyto "odbočky" mohou čtenáře mást a zbytečně odvádějí pozornost. Líbí se mi však různorodost takového vyprávění: někdy připomíná i jakýsi druh "lidové slovesnosti", kdy v ději dostává prostor i bajka či postavy mytologické, ostatně na ně odkazují i názvy kapitol. O hrůzách, jež hrdinky prožívaly, se dozvídáme jakoby mimoděk, není to účel jejich vyprávění - a o to více z toho mrazí. Zdá se mi, že víc prostoru je věnováno spíše pozdějšímu začlenění jednotlivých hrdinek do "normální" společnosti. Kniha je to nesporně zajímavá: nad jejím čtením si uvědomíme kvality svého současného života. Myslím si však, že autorka mohla v líčení osudů těch žen jít více do hloubky, více se ptát /otázkou zůstává, jak moc by byly ty hrdinky ochotné odpovídat/. Mohla též kvůli lepší orientaci přidat i mapu míst těch gulagů, o nichž se zde mluví. Pro hlubší porozumění problému jsou ale určeny jiné publikace, jež se tématu přímo věnují. Přesto tvrdím, že některé knihy by měly být pro některé tzv. "zapálené straníky" i v současnosti povinné - a tato kniha mezi ně určitě patří.


michaelka9863
30. března

Téma je velmi zajímavé, ale pokud se chcete dozvedět více a chcete znát spíše fakta, tak nemohu knihu doporučit. Velmi jsem se na ni těšila, protože příběhů z gulagu jsem už pár přečetla a z pohledu ženy opravdu chci znát víc, ale toto jsem nečekala. Jednak jsem nečekala tak řekněme... pozitivní pohled na věc od vypravěček. V tom je kniha opravdu jedinečná, i v těch hrůzách ženy nacházejí sílu a krásu. Bohužel, zpracování příběhů mi dělá potíž. Některé z nich jsou pro mě velmi chaotické, při čtení se dostáváme do situace, kdy autorka subjektivně vypráví, jak jde dělat rozhovor s někým, kdo se znal s někým jiným, ten se potkal v gulagu s někým dalším, kdo našel deník někoho jiného a od něho jsou dopisy pro někoho jiného a v těch dopisech se vypráví o někom dalším. Sice se dostáváme ve vztazích stromově opravdu hluboko, ale osud postav je popsaný o to víc ploše. Také chronologická celistvost je mi záhadou. V jednom odstavci skáče autorka v letech kupředu a zpět, jak kdyby se nedalo vyprávět postupně. Pokud začínám mluvit třeba o tom, že jsem ráno v osm vstala, nedává mi obsahově smysl pak mluvit o večeři v šest, pak se vrátit k večeři včerejška, pak ke snídani mého otce, následně popisovat dnešní oběd a rovnou uvažovat nad večeří zítřejší. Zpracování velmi kazí můj prožitek, neustále musím listovat zpět, zjišťovat kdo je kdo a přemýšlet, proč je to tak asi napsané, co k tomu autorku vedlo a jestli je to naschvál, nebo jde o neutříděné myšlenky. Řekněme, že pokud je čtenář zaměřený na lyrično a umělecké úvahy, bude ho kniha bavit více, než třeba mě, zvyklou na posloupnost a detaily ve vyprávění.

olga8832
18. března

Stále nechápu, proč takové hrůzy provádí člověk člověku. Jak mohly přežít? Hlad, zima, zmar, nespravedlnost, odloučení od blízkých... navíc strašně zbytečné...

Nikoljeta
17. února

Autorka střídmým stylem zachycuje vyprávění žen, které zažily gulag, a to nejen se všemi hrůzami a bezprávím, ale také s přátelstvím, krásou, lidskou laskavostí, o což jde v knize především. Jejich osudy se v lecčem setkávají, jindy různí, a to včetně názoru na to, zda roky strávené v táborech byly zmařené roky, nebo by bez nich naopak hrdinky nebyly úplné. Pro jednu je to čas, který by raději strávila vzděláváním, pro druhou jsou to léta, během kterých pochopila, jak důležité jsou vazby na druhého člověka, přátelství, láska, soucit - což je něco, s čím se v gulagu nepočítá, a přitom to tam lze najít. Jde o to, jak knihu čtete. Pokud svou pozornost obrátíte jen k násilí a nespravedlnosti, zřejmě si z ní nic neodnesete. Pokud se ale zaměříte na to dobré, naa lidské hodnoty a onu zmíněnou laskavost, odnesete si mnohem víc a pak pochopíte i ty, pro které by život bez et strávených v gulagu, život nebyl úplný.

petaSk
05. února

Od autorky jsem četla už Růži od Stalina, kterou jsem přijala vlažně. S knihou Oblečené k tanci na sněhu sice Monikga Zgustová trochu vyzrála, přesto ne dost. V knize se setkáváme s několika silnými osudy žen, jejichž život byl poznamenám gulagem. Kniha má velmi malý rozsah a bohužel jednotlivé příběhy vyzněly dost plytce a povrchně, jejich sílu se autorce nepodařilo vytěžit.

Ronny
23.12.2020

Kniha určitě užitečná pro ty, kteří o tomto tematu nic nečetli. Pro mne bohužel moc přínosná nebyla, ani se to dobře nečetlo. Doporučuji spíše "Strmá cesta" od Ginzburgové nebo "V plesových střevíčkách sibiřským sněhem" Sandry Kalniete nebo "Jaká je cena člověka".

cornetka
07.11.2020

Tahle kniha mě příliš nezaujala. Není pochyb o tom, že “život” v gulagu nebyl záviděníhodný, ale z vyprávění těchto žen jsem se o tom téměř nic nedozvěděla. Některé dokonce byly rády, že se tam dostaly - to je pro mě nepochopitelná informace.

1

Doporučujeme

Dva proti Říši
Dva proti Říši