Můj syn feťák: skutečný příběh
Eva Hacalová , Petr Hacala , Luboš Hacala
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/477752/bmid_muj-syn-fetak-skutecny-pribeh-zAs-477752.jpg
4
224
71
Uprostřed rodiny, kterou zasáhly drogy. Skutečný příběh jedné závislosti. Mluvíte se svými dětmi o drogách? Myslíte si, že vás se tahle problematika týkat nemůže? Svoje zlatíčka jste přece vychovali dobře. Monika Kolářová si to taky myslela. Věřila, že její syn je bezproblémový kluk, kterému se v životě bude dařit. Až do chvíle, kdy se předávkoval neznámou látkou. Autentické zápisky matky a syna spolu se záznamy z terapeutických deníků ukazují nepříjemnou skutečnost v celé nahotě – závislost jednoho vždy zasáhne celou rodinu.... celý text
Přidat komentář
Uff... knihu som musela niekoľkokrát odložiť a rozdýchať ju...tá úzkosť matky. No hrozné. Forma zápiskov matky a syna je zaujímavá a číta sa dobre. V knihe mi chýba časť ako sa z toho Honzovi podarilo dostať a čo vlastne robil po tom, ako nastúpil do vlaku..
Jsem z rodiny, kde je moje sestra drogově závislá a mamka ji neustále pomáhala a tahala ji ze všech problémů, včetně těch finančních a stejně ji ona na oplátku vždy podvedla a okradla. Mamka umřela a co je se sestrou nevím a vlastně ani vědět nechci. Dokázala jsem se do knihy vžít a pochopit obě strany. Kniha se mi dobře četla.
Přečtěte si novou knihu od Soňa Šlégrová "Moje dcera je feťačka". Takových knih je opravdu málo a je potřeba o problému s drogami otevřeně mluvit.
Fuuuuu, to se nečetlo lehce. Obzvlášť, když já sama jsem v pozici matky a mám syna, kterého vychovávám dle nejlepšího vědomí a svědomí, miluju ho nejvíc na světě a doufám, že z něj vyroste slušný a zodpovědný člověk. To, že Vaše dítě propadne drogám je opravdu jedna z největších nočních můr.
Několikrát jsem si při čtení knihy řikala: Moniko, už se na to vykašli.
Ale v zápětí jsem pokládala sama sobě otázku, zda bych se já na svého syna dokázala vykašlat. Takže oba rodiče vůbec nesoudím. Pro svoje dítě, které milovali, by udělali cokoliv.
Tuto knížku budu rozhodně nějakou dobu vstřebávat, ale její přečtení doporučuji.
Moc zajímavé čtení. Kdo nezažil tak těžko uvěří, že přestože hlavní hrdina vyrůstal ve spořádané a finančně zajištěné rodině, tak spadl do drog. Znala jsem podobný případ, (bohužel nevím, jak chlapec mých známých dopadl po smrti rodičů - ztratil se mi z očí).
Nelíbila se mi postava Sandry, ale nesoudím, člověk když neprožije, nemá právo soudit. Můžu si teoreticky myslet cokoli, ale skutečnost je vždy složitější. Strašně moc přeji všem zúčastněným, aby se jim podařilo tuto etapu života brát jako zlý sen a šlo jim začít znovu a lépe.
Pocity "feťáka" jsou popsány velice věrohodně, protože jsou opravdu pisatelem prožité, stejně i situace matky. Je to takový nekonečný příběh strachu co bude, nelze nic jiného než držet palce ......
U této knihy mě překvapilo, jaké psychické stavy může drogově závislý člověk zažívat, dřív jsem si to neuměla představit. V mém okolí byla jedna žena, která jak se později ukázalo, byla také závislá na drogách a její podrážděnost, agresivita, hádavost, půjčování peněž od všech, kdo je ochotný půjčit, únava a spaní v práci na stole byly přesně takové, jak v knize popisuje Honza a jeho maminka. Je mi smutno z toho, že předtím, než spadla do závislosti to byla super, chytrá, pracovitá holka, kterou jsem měli všichni rádi a letos jsem ji dokonce potkala ve městě v takovém stavu, že mi jí bylo opravdu líto. U těchto lidí, kterým se ostatní snaží nesčetněkrát pomoct nezbývá než doufat, že tu pomoc jednou přijmou. Proto už chápu, že závislému se nedá pomoct, dokud to on sám nechce. V knize je vše napsáno tak, jak to opravdu je.
Tato kniha je opravdu užitečná, pomáhá pochopit nejen trápení člověka, který spadne do pasti drog, ale také trápení jeho rodiny, ukazuje situaci z různých úhlů a pokud se něco takového stane NIKDO to nemá jednoduché. Nezbývá mi než si přát, abychom naši dceru zvládli dobře vychovat a aby se drogám vyhnula obloukem.
Kdysi na třídní schůzce na gymnáziu nám rodičům jeden pan učitel řekl "když začnete mít lehké podezření, že vaše dítko zkusilo nějakou drogu, vězte, že už v tom pěkně lítá". Není to první knížka, kterou jsem na toto téma četla, takže vývoj děje nebyl nijak překvapivý, ale jako skutečná osobní zpověď matky a syna je to mrazivé. Nepojala jsem sympatie k žádnému účastníku příběhu, ale padl na mě smutek a lítost. Zajímalo by mě, zda se Honza nadále drží. A jaký má vztah se svoji dcerou.
Hodně silný příběh. Při čtení zdejších komentářů je mi trochu smutno. Lynčování rodičů, že byli příliš naivní mi nepřijde fér. Ten kdo se neocitne v takové situaci jako rodič, asi jen těžko pochopí co prožívali. Člověk vždy dělá to co si myslí, že v dané situaci nejlepší a že to byla chyba zjistí až s odstupem. To že se jedná o rodinu která má peníze, pro ně bylo vlastně štěstí, někteří lidé by se z takových dluhů hrabali celý život.
Sama jsem se pohybovala jeden čas ve skupině lidí, kteří brali drogy, takže vím jak droga kazí lidem charakter, jak dokážou lhát a celkové jim to pokřiví charakter. Ale znám i spoustu lidí kteří se že závislosti dokázali dostat, takže vždy je nějaká naděje. Rodině přeji už jen samé pohodové dny :)
Už jsem odcházela z knihovny s kupou knih o vzdělávání a ADHD na prázdniny, když na mě v regále vykoukla tahle podivná obálka. Paní knihovnice vždy otočí knihy na stojánky obálkou dopředu a tohle byl tah na branku.
Knihu jsem četla necelý týden a vzhledem k tomu, že mě toto téma zajímá a mám dospívající děti, dost mě to zaujalo.
Opravdu obdivuji všechny, kteří pečují o drogově závislé. Musí to být hukot.
Celé rodině přeji, ať je vše v pořádku a překonají tuhle otřesnou kapitolu života.
Jak jsem vděčná, za moje dcery. Za vnuka, který vyrůstá v milující rodině. Není to samozřejmost, jak je vidět.
První polovina mě přiliš nezaujala a vadilo mi vyprávění z pohledu syna. Knihu jsem ale nakonec dočetla.
Po prvních asi čtyřiceti přečtených stránkách jsem knihu na nějaký čas odložil - velmi mě vytáčela arogance a sobeckost hlavního hrdiny a pak taky bezmezná naivita matky, říkal jsem si, že s těmito hrdiny nechci trávit svůj čas.
Pak jsem ale knize dal druhou šanci a pokračoval ve čtení. A musím říct, že zhruba od poloviny se už to četlo skoro na jeden nádech.
Číst tuto knížku pro mě bylo nesmírně těžký. Celou tu dobu jsem cítil úzkost a strach a uvědomoval jsem si, jak málo chybělo, aby místo Honzy bylo jméno mé. U mě tedy nebyla žádná trvdá droga, "jen" alkohol, ale některé situace mi byly až nesmírně povědomé. Velice dobře a autenticky napsaná kniha.
Hodně silný příběh. Na začátku mi to přišlo trochu nudné, ale postupem času se to rozjelo a nemohla jsem přestat číst. Je to strašně smutné. Člověk si ani nedokáže představit, co drogy můžou zpusobit, a to nejen samotnému uživateli, ale i jeho okolí. Myšlenky, které se hlavnímu hrdinovi honily hlavou mě mnohdy opravdu šokovaly, nechápala jsem. Po celou dobu čtení mě extrémně vytáčela Sandra. Rodiče naopak moc obdivuji. Určitě doporučuji.
... už dlouho jsem si ji chtěla přečíst. Teď na ni došla řada. Je to síla. Neumím si představit být na místě Honzovy matky, nevím, jak bych se zachovala. Jak bylo vidět, ani protekční práce, ani nový byt, ani dům nepomohly Honzovy se z drog dostat. Ani on ani Sandra mi zrovna k srdci nepřirostli. Snad je to za ním. Přeju jemu i rodině hodně sil.
spíš než po literární stránce je kniha zajímavá hlavně jako case study, studijní materiál. matčiny kapitoly jsou napsány kreativněji, u syna jde hlavně o chvástání v jakémsi arogantním módu - doktoři jsou blbci, pervitin nezpůsobuje závislost, on ví všechno nejlíp.
fascinovala mě míra kodependence a celkového provázání a zašmodrchanosti vztahů v rodině. počínaje samozřejmostí, s níž matka četla synův deník v léčebně, přes práci ve stejné, otcem vedené firmě, neustálé výpůjčky a finanční dary nebo moment, kde syn komentuje kondomy, které si koupila matka (wtf). anebo testování na drogy, ke kterému syna nutí, jako by byl dítě a ne dospělý člověk. pohled na něj jako na samostatnou a za sebe (a svou vlastní rodinu) zodpovědnou jednotku se v knize neobjeví. i tak ale aspoň část promotání rodina rozetne vyhazovem syna z firmy i z rodiči koupeného domu.
otevřenost protagonistů dobře ukazuje mnoho jevů, spojených se závislostí. zajímavé mi přišlo:
- Honza začne fetovat nikoli pro zábavu, ale aby stihl víc práce, na což je dobře "nachystán" na výkon zaměřenou původní rodinou
- otec se v příběhu prakticky nevyskytuje
- drogově závislý pozná drogově závislého
- krátké detoxy a hospitalizace nemají absolutně šanci jakkoli výrazně ovlivnit psychické rozpoložení závislého
- duchovní hledání jako součást závislosti
- normalizace nenormálního - za celou knihu se nikdo nepozastaví nad Honzovou agresivitou a velmi násilným chováním - napadá ostatní lidi, doma rozbíjí nábytek atd.
- projevy toxické maskulinity: Honza vesele popisuje svou paranoiu (boty, které dělají falešné kočičí stopy, byly top!), užívání drog a lhaní. nad čím se ale pozastaví a čemu se vzepře, je možnost, že by fungoval jako otec v domácnosti a dělal domácí práce
no a holčičky mi bylo nesmírně líto.
Silná kniha, velmi doporučuju. Střídají se pohledy syna a matky, oba byly velmi čtivé. Honzovu přítelkyni a poté manželku Sandru jsem nesnášela. :D
Tak tuto knihu jsem přečetla na jeden zátah. Skutečný příběh mě zaujal natolil, že jsem musela dočíst hned, nedalo se odpoutat. Drogy jsou všude kolem nás, ani nevíme. Ve vyprávění byl zajímavý postřeh: drogy užívají i vysoce postavení lidé, kteří řídí stát, právníci a chirurgové. Z toho mi opravdu zamrazilo. Chirurgové? No nazdar. Svět se zbláznil. Je vůbec úniku z téhle šlamastyky?
Kniha se četla velmi dobře, je napsaná stylem, který mám ráda. Zanechala ve mě spoustu otázek. Jak se vypořádat s drogovou problematikou? Běh na nekonečnou trať...
Jelikož se jedná o knihu o drogách, člověk ji tak chtě nechtě prostě porovnává s My děti ze stanice Zoo. Bohužel laťka byla vysoko. Z mého pohledu se tato kniha táhla a žádná z postav mi nepřišla sympatická. Zášť vůči Sandře byla dost značná. Proto by mě zajímal i její pohled. Jinak popis situace s pohledu matky i syna současně vidím jako výborný nápad.
Přesto si myslím, že v rámci osvěty je dobré, až skoro vhodné si knihu přečíst. Jedná se o rodinu, jako je každá druhá. Jedná se o pervitin, který je až neuvěřitelně snadno k dostání a je zde výborně popsáno, jak je cesta k pravidelnému užívání jednoduchá. Sám Honza uvádí, že o drogách píšou jen ti, co je neměli a tedy, že neví o čem píšou. On to zvládne, protože drogy jsou super. Jen to, že se stává otrokem drogy, ve svém rauši nevidí.
Při čtení týhle knihy jsem měla velké úzkosti a depresivní stavy. Jasný, člověk si něco z toho sám zažije (třeba), ale tohle bylo moc už i na mě.
Děkuji, nechci. Dočteno, ale vytrpěno.
A ještě bych ráda dodala, že k té rodině jsem pociťovala úplnou nenávist. Já vim, že je to strašný o někom tvrdit, ale prostě mě v tom utvrzoval fakt, že syna vždycky a pokaždý vytáhli z bryndy. Buď to byly cigaretky do léčebny (a vůbec, kdo mu dal tu věc na dno té krabičky??!) nebo "na tady máš penízky a hezky to vrať, komu to patří", nebo "ano, půjčíme Vám milionek", nebo "ano, koupíme Vám novej baráček", nebo "Sandro, tady máš sto tisíc korunek"
Přece to nemohlo ani dopadnout dobře, když jim dali všechno. A Sandru, tu jsem nenáviděla úplně nejvíc! Jakto, že tu mršku nikdo neprokouknul??
Štítky knihy
drogy závislost, narkomanie feťáci, narkomani podle skutečných událostí
Kniha Můj syn feťák: skutečný příběh je v
| Právě čtených | 7x |
| Přečtených | 309x |
| Čtenářské výzvě | 71x |
| Doporučených | 20x |
| Knihotéce | 152x |
| Chystám se číst | 187x |
| Chci si koupit | 65x |
| dalších seznamech | 6x |
Kniha má opravdu skvělé hodnocení, což mě asi i dalo pocit, že to bude jedna z těch lepších knih a očekávala jsem od ní asi až zázrak... který jsem nedostala.
První polovina knihy mě bavila, pohltila mě a četla jsem s nadšením jednu stránku za druhou. Jenže jakmile přestal Honza psát svůj deník, přestala pro mě kniha být zajímavá. Tím, že to není první kniha s tématikou drog, nic, co se v knize popisovalo, mě nepřekvapilo. Poslední stránky jsem už jen hodně přelétla.
To by bylo ke knize.
Jako máma, si nedovedu představit, co to muselo být pro rodiče za zjištění, že jejich poslušný syn je feťák, alkoholik a celkově je to úplně jiný člověk, než za koho ho celý jeho život považovali. Za mě udělala Honzy máma co bylo v jejích silách, jenže jak se říká "komu není rady, tomu není pomoci", což v tomto případě sedí jak hrnec na prdel.