Můj syn feťák: skutečný příběh

3 03. července

(+ SPOILER) No, ufff. Mazec, hodně silný příběh. Já bych teda neřekla, že matka má něco proti homosexualitě, spíš to byl její obranný mechanismus. Velice se mi líbil styl psaní, barevně oddělené části vyprávěné matkou a synem. To mi vyhovovalo. Zápisy z deníku jsou pecka. Tím, že je to opravdu ze života. Nejsem odborník, ale podle mého Honzovi od malička chyběl táta. Ne otec co vydělává a dbá na výkon. Ale táta, co si s klukem zakope s balonem, naučí ho na kole, chodí na školní besídky, tráví s ním čas. Honza se mu tolikrát snažil zavděčit... Ano, bylo mi Honzy až líto. Pak už stačilo, že si našel za partnerku megeru a dílo zkázy se rozjelo naplno. Líto mi bylo i sestry Nely, v příběhu upozaděné.
Ovšem nejvíc líto kde jsem i brečela, byly pasáže s Gitunkou. ,,V rohu pokoje seděla Gitunka s hlavou zvláštně zataženou mezi ramena. Chtěla se chudinka schovat jako želva do krunýře. V rukou držela panáčky, se kterými si povídala. Hlasitě, aby její slova přehlušila křik její mámy. Gitunku jsem popadla a s výtkou, zdali mají vůbec rozum tohle předvádět před dítětem, jsem si ji odvezla domů."

,,V tu chvíli se za mejma zádama spustil pláč. Gita stála ve dveřích svýho pokoje na nejistejch nožičkách a řvala na celý kolo. Jak dlouho nás asi pozorovala?"

To je prostě šílené a tu holčičku bych rozhodně nenechala ani v péči otce, ani matky. No, děti měly dítě a to to odnášelo.

Jinak ale si jako matka neumím představit nechat své dítě padnout na dno. To bych nedokázala. Ať si říká kdo chce co chce, prostě ne. Jako to říkala v knize matka vraha, ať provede cokoliv, i s čím absolutně nesouhlasím, pořád je to moje dítě. Já ho v břiše nosila, porodila, kojila, nedokázala bych ho nechat padnout. Ne.

1 11. června

Velice zajímavá kniha jak člověk může padnout až na dno a co drogy dokážou hrůza a dobrý konec at to mi vydrží

1 07. června

Trošku pomalejší začátek, ale pak mě kniha naprosto strhla a potřebovala jsem vědět jak to s Honzou dopadne. Velmi se mi líbilo, že kniha byla psána nejen z pohledu drogově závislého Honzi ale i z pohledu jeho matky, protože něco takového skutečně obrátí život naruby nejen závislému, ale i jeho rodině. Rozčilovala mě ale postava Sandry, jasná ukázka toho co člověk dokáže jen kvůli penězům. Prostě příběh ze života a tak to holt někdy chodí.

3 31. května

Knihu jsem zhltla za víkend, nemohla jsem přestat číst. Co prožívá syn - feťák, jak to vidí matka svýma očima. Rozhodně si nemyslím, jak píše čtenářka, že matka uráží homosexuály nebo lidi, co si chtěj změnit pohlaví. Pouze uvažuje nad tím, kdo z nich to má v životě těžší. A to za úvahu stojí.
Je skvělý, že Honza našel sílu s drogama přestat.
A budu držet palce, aby mu to vydrželo dalších sto let.

23. května

Už roky jsem nečetla nic o drogové závislosti a zcela nepřekvapivě, i tady je podobný vzorec, jako všude jinde. Asi jako u všech feťáků. Oceňuji střídání pohledu matky a syna, ale chvílemi bych Moniku vyliskala. Vážně na začátku knihy řekla, že je lepší mít za syna feťáka, než homosexuála? Nejvíc líto mi bylo dcery Nely. Rodiče roky řeší bráchu feťáka, v jejím nejkřehčím věku dospívání, navíc viděla, že peníze toho umí spravit hodně... Docela by mě zajímal i její pohled.

Jednoduché čtení na víkend. Téma, o kterém by se mělo mluvit, hlavně mezi mladými.

2 23. května

Především Silný příběh o muži ležící se závislosti na drogách. V podobě denikovych zápisek nám popisuje svůj život závislý muž a a jeho maminka. Začínáme v roce 2011 kdy problém s drogami dohnali Honzu,našeho hlavního hrdinu, až za brány psychiatrické léčebny. Deník popisuje Honzík život uvnitr oddělení a zivot a především pocity jeho rodiny na vnější straně brány.
Příběh mě velice zaujal byl silný,napínavý a míst jsem soucitila s Honzovou maminkou. Především však ukazuje jak je problém člověka s tvrdými drogami komplexni a náročný na pochopení i následnou léčbu, která muže u některých lidi trvat až do konce jejich života.
Doporučuji všem milovníkům knih podle skutečných události a rodinných dramatu.

4 18. května

Opravdu silný příběh, je neskutečné, jak moc si člověk dokáže nabít hubu a opakovat stejné chyby stále dokola. Skoro bych řekla, že to, že rodiče Honzy měli dostatek peněz, bylo spíš na škodu, protože mu stále dávali další šance a než padl na dno, trvalo to opravdu dlouho. Ale zároveň je mi jasné, že by to asi udělal téměř každý rodič.