soukroma komentáře u knih

(SPOILER) Velice příjemné překvapení: tuhle sérii jsem po nespokojenosti s hned prvním dílem zavrhla, ale po letech jsem se odhodlala zkusit novinku. A ta mě nesmírně potěšila! Tak čtivou bichli (nakladatelská hrůza - zase tak těžké, že se to nedá udržet v ruce, úplně zbytečně) jsem prostě musela zhltnout prakticky za jediný den, abych se dobrala rozuzlení všech nastolených zločinných linek.
Celou dobu mi tanuly na mysli knihy podobného ražení, však šlo o utajenou zbraň hromadného ničení a také hledání souvisejícího "pokladu", to vše v mnoha podobách už tady bylo, do toho se ale ještě vpletl "bývalý" sériový vrah... Muž by to asi napsal jinak (zejména když jsem ještě s větším překvapením v doslovu zjistila, že se to zakládá na skutečnosti), autorka je holt psavec, dává do toho výrazný podíl sentimentu až dojetí a má své lidi, hrdiny, hodně ráda, a tak je taky líbivě originálně s rozmachem ukazuje. (Je to pak poněkud zdlouhavé, ale jde to.).
Po dočtení se pořád ještě usmívám - ono je to prostě tak kanadské, že víc už to vlastně ani snad nejde :-) Takové laskavě venkovsky domácké a přitom ostřelované současnými hrůzami z celého okolního světa...

A mělo to i vtip:
"Bez obav. Pracujeme na tom." /říká tajný agent/
"Bez obav?" zopakovala Ruth /stařena-originál každým coulem/. "Sakra, za vesnicí máme dělo jako kráva a jediné, co stojí mezi námi a Armageddonem je chlap, co se bojí husy." /ta husa Rosa byla její mazlíček, poponášený tak usilovně, že snad musela ztratit schopnost chodit, nikoli však ohánět se zobákem po vetřelcích/

A moudra by se také našla:
"Nedokážeme nikoho přimět, aby nás miloval nebo i jen měl rád, ale umíme zařídit, aby nás nenáviděl. Nedokážeme zaručit, že nás najmou na nějakou práci, ale můžeme zajistit, aby nás určitě vyhodili. Nemůžeme si být jistí, že vyhrajeme válku, ale dovedeme ji prohrát. Spousta lidí udělala tu chybu a myslela si, že války se bojují zbraněmi. Jenže ve skutečnosti se bojuje nápady. Vyhrává strana, která jich má nejvíc a nejlepších."

8 02.08.2020

Neuvěřitelně přitažené za vlasy, hotový propletenec, ale vcelku čtivé (na rozdíl od mnoha velmi podobných knih jsem dočetla): leccos se dá odhadnout nejpozději v půlce, ale přeci jen na konci to ještě autorka opentlila pár překvapeníčky.
A současně hrozně depresivní, protože tam nebyla normální rodina, normální děti, normální vztahy mezi rodiči a dětmi, jak byli děsní rodiče, tak byly děsné zase jiné děti či mladiství.
Samotné zločiny jsou vlastně nekrvavé, spíše se drží někde na pozadí (víme, že se staly, ale nebyli jsme u toho), ale jejich brutalitu to neumenšuje.

8 12.07.2020

Do poloviny jsem byla nadšená, vskutku neotřelý námět samých neuvěřitelných smrtelných nehod. Jen jsem si přála, aby autor tuhle linii udržel... Nestalo se, v polovině zřejmě usoudil, že mu tam chybí akcička, takže zahnul za několik rohů a do jiného hrabství a věnoval několik desítek stran honičce, z hlediska příběhu úplně nesmyslné. A pak ještě přidal nezbytnou romantickou vsuvku, pro doplnění klišoidního od počátku napjatého vztahu mezi přespolním detektivem a místním konstáblem v sukni. Pak se naštěstí vrátil do původních kolejí, s už očekávaným hororovým závěrem, sice "typicky" s vybitým mobilem, bez vysílačky, samotinký, bez info pro ostatní, že vyráží do vzdálených končin mezi vysoce nebezpečné podezřelé...
Bizarní, hororové, děsivé - motiv odpudivě "jasný": Proč to dělají? Prostě protože můžou a strašně se tím baví. (Nový zhůvěřilý adrenalinový sport?) Nebýt toho odbočkového zbytečného středu, bylo by to víc, takhle 85%. Rozhodně o dvě třídy lepší než Mrtvý muž přichází, i když text na obálce šablonovitě vypadá skoro stejně (ovšem na tuhle knihu se vůbec nehodí).

Pozn.: při vyšetřování série nesouvisejících bizarních smrtí jsem si často vzpomínala na pařížského komisaře Adamsberga, tomu by to také nedalo, ostatně i koutník zde nakonec přišel ke slovu, přesněji ke smrtonosnému kousání - stejně jako v detektivce Když vyleze pavouk.

8 19.03.2020

Výborné, čtivé a informativní: Po přečtení předmluvy jsem se ovšem lekla hrůz afrických dětských vojáků a migrace z černé Afriky (zejména když jsem shodou okolností právě dočetla Bussiho imigrační román). Ale po úvodu románu, připravena na vše, se hrůzy uklidnily a rozjel se velmi zajímavý thriller, kde migrace nebyla rozhodně v popředí zájmu, zato život v Ugandě a Dánsku ano. Autoři jsou zkušení psavci a dovedli podat ty hrůzy takovým způsobem, že je zvládne číst každý, přitom čtivě, napínavě, zajímavě i informativně.
Postřehy o Africe a jejích problémech, názory místních, Evropanů žijících tam a Evropanů doma setkávajících se s migranty byly vesměs pravdivě střízlivé, ani sentimentálně plačtivé, ani tvrdě nekompromisní. Subsaharská Afrika nijak nehlídá porodnost, takže z méně než 200 miliónů obyvatel v roce 1950 jich má být v roce 2060 celé 2,5 miliardy! Plození dětí je přímo prvořadý úkol, pro muže zásadní poslání, pro rodiny jediná záchytná síť pro stáří. Smrt neznamená nic, lidský život míň než nic, život bělocha jen to, co z něj může kápnout. Mýty a pověry, žádný zájem o cokoli "nového". Trpělivost je hlavní vlastností, ale v daném prostředí nikoli předností. Války na denním pořádku, o nic a o ničem, ale požírající nemilosrdně veškeré zdroje a používající nejpřízemnější metody, včetně unesených dětí (kdo by na ně střílel...). A proti nim - vycvičeným mladistvým zabijákům - ani v mírovém prostředí jiného světa (pokud zběhnou a přežijí) není obrany. Svět a lidskou společnost vidí úplně jinak než my.
Závěr příběhu je sice až moc thrillerový, ale dalo to celkový rámec současné knize, která opravdu stojí za přečtení (s inspirací z autentické zpovědi účastníků zobrazeného dění).

Pozn.: běloši vedle své snahy na Africe vydělat, nebo nedbale zalátat díru v pocitu odpovědné filantropie, nevycházejí moc dobře ani v běžnějších situacích a lidských vazbách - sama hlavní hrdinka nikdy nevzpomínala na místního řidiče jejich auta, nikdy nezmínila, jak ten vlastně dopadl...

8 13.02.2020

Oceňovanou knihu jsem si nechala na konec, po přečtení dvou ostatních autorčiných románů, které mne nezaujaly, v mnohém vadily a hlavně umořily svojí délkou a nepříjemným obsahem. Stehlík mne přeci jen zaujal po pár desítkách stran (kdy už jsem začínala mít zase na autorku zlost, jak nechá myšlenky hrdiny odbíhat, zatáčet, couvat, vířit): první část byla dle mého skvělá, vystihla stav mysli chudáka kluka tak, že jsem tomu všemu věřila (jeho nevěřícnost skutečnosti, nejistota, vláčení okolím, co budoucnost). Naneštěstí další části knihy ho nechaly úplně na holičkách a jeho stav v každém slova smyslu upadal - neuvěřitelně brutální školácké feťácké období, které se ho drželo jako klíště. Až do samotného konce to bylo děsivé, hrůzy, úlety, divná rozhodnutí, vzplanutí se hromadily až po extrémní činy. Teprve posledních pár desítek stran se zase rozumně filosofovalo a našlo se i pár myšlenek k zapamatování.

Theo byl zejména jako náctiletý vykreslen skvěle, jako mladistvý a dospělec už méně výrazně, protože spíš vlál a svým životem vážně nevládl. Ostatní mužští byli dokonce o poznání méně uchopitelní a uvěřitelní, ať otec, nebo Boris či Hobie (poslední jmenovaný měl být asi veskrze kladnou postavou, tak proč nebyl vylíčen stejně důkladně jako autorka popisovala věci o poznání méně podstatné? Pro mě zůstal bezvěkým, s nejasnou orientací a nepředvídatelnými reakcemi). Maminka je očekávaně pozitivě líčená vždy, když na ni přijde myšlenka či řeč, což není překvapivě příliš často. Paní Barbourová i Kitsey jsou ale hodně neuchopitelné, jeden stále čeká, kdy/zda se opravdu projeví (nebo rovnou prostě zhroutí...).

Ovšem jen díky knize jsem se dozvěděla o obrazu, jeho malíři a jeho osudu. (I když ten obraz, v reprodukci, se mi vlastně vůbec nelíbí - tedy je krásně vyveden, ale jeho kompozice a atmosféra nejsou příjemné.) Vyvrcholení osudu obrazu v současnosti bylo velmi originálním řešením, vůbec by mne to nenapadlo, že by to takhle hrdinové (tedy ten nejméně pravděpodobný z nich) mazaně provedli. A kupodivu dumání nad uměním přes propasti času versus život=žumpa tvoří samotný závěr s hodně přepjatým filosofováním, na něž na předchozích 700+ stranách nedošlo (asi málo prostoru) a jímž se odsunuly další životní kroky živoucího hrdiny do pozadí.

Po přečtení všech tří románů, celkem 548+576+730 stran!, mám neodbytný dojem, že se autorce muselo někdy něco hrozného stát, protože tak depresivní až bezvýchodné příběhy aby jeden pohledal. A navíc trpí obsesí vyjádřit své pocity na tolika stranách, že prostě čtenáře ubíjí. Ano, velcí romanopisci minulosti se nebáli popsat také stovky stran, ale to byly příběhy košaté, přijatelné děsivé (tak nějak vyvážené, hrdinové se neutopili v černočerných vodách své mysli ani žumpě života a světa), čtivé a únosné (aspoň do ruky). Nemohu hodnotit celek nijak pozitivně, ale když jsem dvěma předchozím dala hvězdy tři, Stehlík je přeci jen lepší, 3,5 hvězd, takže tedy pro odlišení musím dát ****.

Tuhle jsem si vzpomněla na Kdo chytá v žitě, a on je tenhle román vlastně takovým nepříjemně velkým klubkem namotaným na Holdenův život!
Níže v komentáři je zmiňovaná podobnost s Americkou tragédií - připojuji se k témuž názoru (a s dalšími knihami na stejné téma).

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
"Náhoda nehraje fér hru, říkal s oblibou táta. ...
Někde někdo prohlásil, že náhoda je jen prostředek, jímž si Bůh chrání anonymitu." (s. 665/716)

"Můj čin - jeho nevratnost - mě uvrhl do tak odlišného světa, že jsem stejně dobře mohl být sám mrtvý. Naplnil mě pocitem, že je všechno už za mnou, že se ohlížím na pevninu z ledové kry unášené na moře. Co se stalo, nedalo se odestát. Bylo to pryč. ... Člověk upadne v zapomnění jako nic. Pokud to vůbec hrálo nějakou roli, pak jen jako společenské a morální ponaučení. " (s. 663)

Chtěla jsem ocitovat něco ze závěrečných stran knihy, protože postřehy až filosofické o umění a životě se mi velmi líbily, ale když je čtu zas a znovu, rozmyslela jsem se. Teď už mi totiž připadají velice uměle vytvořené (o obraz vlastně v tomhle smyslu po celých předchozích 700 stran nešlo) a přilepené na samotný závěr, aby se prostě zalepil otevřený konec románového života hlavního hrdiny. A to není dobré řešení...

Pozn.: víckrát je níže zmíněna mizerná korektura, k tomu se připojuji - spousta překlepů se množila úměrně s vyšším číslem stran (nejstrašnější bylo rozdělení slova tak, že na novém řádku zbylo jen smutné "-ch".)

8 05.09.2019

Propojení všeho se vším, dostupnost nejen komunikace, ale i ovládání čehokoli na síti pro každého (člověka i stroj), je skvělé. Jenže s tím jde ruku v ruce odpovědnost, nejen nestrkat nos, kam se nemá, ale také se postarat o sebe, aby nechtěné oči a uši nezachytily ty bity, které vědomě sami necpeme světu na odiv.
Na jednu stranu jsem ráda, že tahle kniha vyšla, protože si ji přečte o hodně víc lidí, než pouhou literaturu faktu k tématu, byť důraznou a varovnou, na druhou stranu se i já cítím rozhodně frustrovaná. Co může v takové situaci dělat, nebo lépe jak se může předem ochránit a bránit kdokoli z nás? Na to ať si každý odpoví sám - spolehnout se na "odpovědné", "odborníky", neřku-li "samozvané ochránce světa" nelze, a přitom je to nad síly jednotlivce.
Jako thriller je to čtivé, byť je tam dost technických informací, ale vzhledem k tomu, že kniha u nás vyšla pět let po originále, tedy věčnost ve světě komunikačních technologií, tak tam už tolik překvapivých míst pro čtenáře asi nebude. Skákání z místa na místo a přehršel lidí a tak nějak přidaných lidských osudů i červené knihovny mě nijak zvlášť neoslnilo. A po dočtení taky ani pořádně nevím, proč ti, co za tím stáli, za tím vším vlastně stáli...
Celkově tedy celou knihu řadím k průměru (aktualizace: později přečtené autorovy knihy pro mne byly veměs mnohem lepší). Ale přitom jsem si hned zavzpomínala na průkopnické napínavé profesní romány autora Arthura Haileyho: jak ty se četly skvěle - ovšem možná právě proto, že dění v nich nám bylo vždy víceméně na míle vzdáleno, netýkalo se to bezprostředně nás.

Pozn.: kniha Sandworm (A. Greenberg) vydaná v roce 2019 je literatura faktu a ukazuje, kam všude mohou narušitelé (nejen "aktivisté", ale i státem podporované skupiny) v digitalizovaném propojeném světě sáhnout, co mohou ovlivnit, ale i fyzicky zničit. Děsivé čtení, nejen o výpadku v elektrárnách a rozvodné síti. Kyberšpionáž, kyberútok, kyberválka - digitálními zbraněmi schpnými ale ovládat i předměty fyzické a útočit nejen na vojenský, ale civilní sektor, kritické infratruktury naší civilizace... Ne vše se dá předvídat, ne vše lze detekovat, ale navrch ne vše lze v kyberprostoru odstranit = není před tím úniku.

8 17.06.2019

Nanic(ovaté): první třetina byla napínavá, uprostřed se to ale začalo rozplizávat, poslední třetina už vypovídala jen o tom, že autorka neví kudy kam s rozehraným příběhem. Takže ani závěr nemohl přinést žádný objevný ocenitelný zlom a vysvětlení. Všechny postavy bez výjimky byly podivné a hlavně neuvěřitelné, stejně jako jejich vztahy a mizivý vývoj. Věrohodnost snad chtěla autorka posílit zbytečně detailními několika stránkami o počítačové tvorbě achitektonických návrhů (bez jakéhokoli významu pro děj) a přehledem všech možných skutečných vražedkyň dětí a jejich příběhů (ohavnost na druhou - jakoby rešerše bylo třeba publikovat v románu).
Mea culpa, nechala jsem se zlákat ohlasy na novou autorku a novou knihu, a zažila jeden z nejnepříjemnějších pocitů po dočtení - zbytečné ztráty času, mysli a očí. A depresivnost táhnoucí se celými 300 stranami se ještě zvýraznila.
Suma sumarum: tahle rekonstrukce nebyla ani dokončená, natož povedená.

8 15.06.2019

Naprosto skvělé stupňující se napětí - úvod mě sice trochu odrazoval, ale pak se ukázalo, s jakým nepolapitelným psychopatem máme co do činění, a od poloviny to byla "jízda" (musím použít tohle zdejší klišé, protože jsem knihu do pozdní noci prostě nepustila, dokud honička zdárně neskončila). Do komplikovaného pátrání se museli zapojit všichni účinkující, zdaleka ne jen policie. Konec zase trochu nečekaný.
Nesporným bonusem je řada velmi zajímavých literárních odkazů, což svědčí nejen Van Veeterenovi.
Pro mě příjemné bylo nenásilné zjištění významu těch nesourodých slov v titulu (Vlaštovka, kočka, růže, smrt), k němuž čtenář dospěje tak záhy, že se tím dál už vůbec nemusí rozptylovat.
Ale zůstává záhada, kdo za to může, že se jeden "šjazil š autobušem". Za to uberu na 99%.
A černý puntík má ode mne překladatel: "ty vole" vkládal do úst všem bez výjimky, což se v 99% případů vůbec nehodilo, zejména pro kultivované a/nebo ženské hrdiny. Zbytečně moc vulgární až povětšinou nevhodné a do očí bijící v daném kontextu, přitom by jen stačilo sáhnout po jiných expresivních vyjádřeních - no tohle, tédy, tý jo, ty brďo, ty vado. (Už se to objevovalo v některých předchozích knihách, ale v téhle dlouhé to bylo výrazně přes čáru.)

8 20.05.2019

Napínavé svižné čtení. Ze Sicílie (Teta Poldi...) jsem rovnou skočila na studený italský sever, na vánoční trasu Milano - Bergamo. Jiný kraj, úplně jiná detektivka. Plná krve a ohavných zločinů, ale dá se to "skousnout" (ohavná představa), protože hon na zvráceného vraha vede dvojice víc než kontrastních novinářů - zkušený psavec "černé kroniky" před důchodem a velice nejistá elévka. Kniha je hodně dlouhá, ale krátké kapitoly dovolují i trochu vaty v podobě soukromí obou protagonistů. Jako správní novináři dolují informace o sériových vrazích, kanibalech, stínání hlav, DNA, dvojčatech a místních. A samozřejmě se nám dostane zevrubného průvodce po novinařině, té dobré a té špatné, po základech řemesla a hlavně po vášni k téhle práci. I ten jadrný jazyk jsem musela novináři odpustit...

8 17.03.2019

Je to hrozné připomenutí hrůzného dění, které jsme měli na dosah, přesto na míle a světelné roky daleko. Ulster, Belfast, těch linií, frakcí, dobrovolníků, aktivistů, straníků, přisluhovačů, poskoků...a hlavně hodně ubližujících zbraní (a tedy i aktivních teroristů - ze všech výše zmíněných skupin, bez výjimky). Neumím si představit v tom žít (nebyla to jistě každého válka, v zájmech a proklamacích byla orientace obtížná), oni museli, pokud neměli to neuvěřitelné štěstí, že mohli jinam: zápalné bomby, střelba nebo aspoň létající kusy betonu, od dětí po dospělé, samopaly a policie dílem bezmocná, dílem horší než sami pachatelé (však museli být už frustrovaní a vzteklí), kdykoli a kdekoli. Jít ven (udělat třeba i tu chybu nepodívat se jako milionkrát předtím pod auto, zda tam náhodou není nastražená výbušnina, to se i Sean orosil), kamkoli a kdykoli, byla sázka na smrt nebo aspoň dlouhé léčení, sedět doma ale moc bezpečí neznamenalo (ani nebezpečně nízko přelétávající vrtulníky svým hlukem a vibracemi vůbec neznamenaly bezpečí)... Hořící či vypálené autobusy, auta, restaurace, domy - každodenní realita, a ani už moc nešlo o tenkou krvavou linii mezi protestanty a katolíky. Děs a hrůza, a jakpak se to změnilo oproti roku 1981 do dnešních dob? To by mě zajímalo.
80. léta jsou pro autora jinak obecně dobrá, protože se může lehce oprostit od dnešních samozřejmostí, které nebyly tehdy ani vymoženostmi: žádný Internet, mobily, GPS, analýza DNA. Líbilo se mi to, dokud zkoumání podivných sériových vražd bylo drženo co nejdál od IRA a UVF, ale to se nepovedlo: FRU (oddělení vnitřní bezpečnosti IRA) vstoupilo do děje zásadním způsobem..., ale autor to stejně zaonačil trochu jinak.

8 24.02.2019

Japonsko miluji, proto ráda sáhnu po pěkném románu ze starého či moderního Japonska. A zejména moderní detektivky či krimithrillery (především od místních) vždy slibují zajímavé, netradiční čtení. Je jich u nás překládano ale velice málo, proto mě zaujal tento nový titul.
Anotace vypadala, že se jedná o skutečný případ, ale vše je fikce. Samotný příběh točící se kolem nevyřešeného únosu a nových odhalení, která nakonec vedla k jeho vyšetření, byl skvělý. Hlavní hrdina byl velmi sympatický, sice skrz naskrz Japonec (zdvořilý, bez debaty poslušný nadřízeným i starším, skrývající emoce a často vlastní názor), ale autorovi se podařilo poodhalit jeho korektní brnění, takže jsme mohli nahlédnout do jeho bystré mysli i měkkého srdce, což obojí hrálo v celém ději značnou roli.
Byl v nezáviděníhodné pozici, přesto si připomínal, že má "rozbourat tu šibenici", "kacířství je kacířství - nemá žádné stupně" i že nahoře jsou a přežijí jen ti, kdo si nejlépe střeží svá tajemství...
Nicméně celý román má 700 stran, které z valné většiny sledují jiný než výše nastíněný děj: vztah policie s tiskem, politické a hierarchické rošády mezi odděleními místními i funkčními, osobami v kariérním žebříčku, minulými, současnými i budoucími pověřenci. Proto např. celý únos (včetně objasnění proč "64") přichází na přetřes až někdy po prvních zoufale nudných stu stranách... A pokud by ty politické hrátky nestačily, českého čtenáře ubije s tím související nekonečný proud jmen osobních a místních. Ubohý čtenář (aspoň já) začne klopýtat už záhy, kdy zjistí, že hlavní hrdina se jmenuje Mikami, jeho žena Minako, jeho podřízená Mikumo... (doteď jsem si to nezapamatovala) a k tomu se přidá desítka dalších důležitých jmen na Mi- a tucty mihnuvších se dalších jmen stejně začínajících...
Pokud odfiltruji politické tanečky, zbude z knihy rozumných a velice kvalitních 250 stran kompaktního a komplexního originálního příběhu, který rozhodně stojí za přečtení.

Aktualizace: nový komentář z 12/11/2020 mne popudil, neb se ostudně obouvá do nás čtenářů, kteří sem přičinili komentáře dříve (jsme lenoši, kterým svědčí tak leda Ferda? - jsme vůbec mezi dospělými čtenáři na DK?), komentují se přece knihy a ne komentáře!, zmíněný neříká prakticky nic ohledně knihy - mimochodem kniha je hodně o japonské novinařině a vztazích policie s veřejností

8 05.01.2019

Mlčení z roku 1966 byl čtenářský i duševní oříšek, proto mě Samuraj z roku 1980 překvapil přímočarostí, skvělým stylem a bohatým jazykem. Zřejmě je na tom znát větší vyzrálost autora i výborný překlad, v němž se pro českého čtenáře v barvitých popisech i celkem banálních záležitostí neztrácí vůbec nic. Např. taková první známka nadcházející bouře uprostřed oceánu:

"Nádherná tmavě modrá barva moře se postupně měnila v chladně černou a hlasité vlny s odhalenými bílými tesáky chrlily proudy vody na příď a začaly omývat celou palubu."

nebo prosté přirovnání pro změnu ze suchého vnitrozemí Mexika:

"Poušť, na které rostly agáve a kaktusy jako podivné hieroglyfy."

Přímočaře jednoduše se autorovi taky podařilo vysvětlit, jak se Japonci dívali na křesťanství:

"Když samuraj seděl ve stínu stěžně, uvědomil si, že vzal nevědomky s sebou růženec. Řada korálků byla vyrobena ze semínek a na konci šňůry visel kříž. Na kříži byla vyřezána nahá postava vyhublého muže. Samuraj si tohoto muže s rozpaženýma rukama a bezvládně svěšenou hlavou prohlížel. Nedokázal pochopit, proč Velasco a všichni ostatní cizinci říkali tomuto muži "Pán". Podle samuraje mohl být "pánem" nazýván pouze jejich kníže, ale ten nevypadal tak zuboženě a zesláble jako tenhle muž. Pokud křesťané opravdu uctívají tohoto vychrtlého, vyzáblého muže, pak je jejich náboženství neskutečně podivný druh kacířství."

První část knihy je vlastně pěkným dobrodružným cestopisným románem o skupině Japonců, která na samém počátku 17. století putuje z kontinentu na kontinent, až se dostane i do Madridu a Říma. Následuje ale velice odlišná, smutná a nervydrásající část, která čtenáře nenechá chladným. Zatímco na počátku se španělský misionář choval jako jasný záporák (a dokonce to i v modlitbách připouštěl), situace na něj dolehne a nezbývá než ho litovat stejně jako japonské samuraje.
Podle mého mnohem přístupnější kniha než Mlčení, přitom ale docílí stejně silného účinku na čtenáře. Církev a politika se nemění, ať ve východním, nebo západním pojetí. Víru (v tomto případě přístupnější - v Ježíše, toho vyzáblého, ošklivého nahého muže se svěšenou hlavou, jak ho samuraj vídal a vnímal celou svou cestu kolem světa) si každý nachází sám, méně či více klopotně, třeba i proti své vůli. Jen se za víru dnes už tolik neodsuzuje k smrti...
Samuraj dějově/časově předchází Mlčení a i vzhledem k obtížnějšímu slohu Mlčení je doporučuji číst právě v tomto pořadí.

8 08.12.2018

Skvělé počtení: od všeho trochu - historie do roku 1912, místopisu pražského a vídeňského, kulturního života a obchodu, národnostních vztahů mezi Němci a Čechy. Ale zejména všemu vévodí hlavní hrdina, originál každým coulem, který doslova vyčenichá vše. První půle se nese ve starosvětském poklidném duchu, ale rázem je vše jinak a krvežíznivost ruku v ruce s pomstychtivostí nabývá vrchu.
Konečně je na světě český Holmes (a má i svého Watsona), který je dokonce historicky doložen. Jen víc jeho případů, pane Křížku!

8 23.10.2018

Případy 87. revíru jsou (téměř) vždy absolutní sázkou na jistotu, ať jsou starší nebo mladší. Tenhle byl docela mimořádný a trochu připomněl, odkud se berou náměty třeba severské současné krimi - pomsta za staré křivdy, zde v podobě smrtící kulky, na rozdíl od seveřanů, kteří dnes rádi oběti nechutně mučí a pak je teprve nechají skapat.
Sériové vraždy s nakonec odhaleným motivem vypadají na někoho duševně narušeného, ale nakonec i pachatel k tomu přistoupil rozumně, chtěl si chránit vlastní kůži, a tím svůj prvotní záměr vlastně dokonale popřel. Prostě jako ze života.
Humor, filosofie, napětí, skvělé dialogy, parádně vykreslení policisté i civilisté, skvělý koktejl pro jakoukoli příležitost. Bez debat 100%.

8 01.02.2018

Vynikající: rozhodně jeden z nejlepších krimithrillerů v kombinaci se soudním dramatem a psychologickým románem, které dosud jsem četla (platí i v únoru 2021), velmi komorní a přitom "všezahrnující" ... to jsem chtěla napsat již v průběhu čtení, které jsem si velice užívala, ale ten závěr...
Ten závěr prostě zatočí se vším, co kdo mohl ještě čekat; autor bez varování na čtenáře pustí kladivo (stejně jako to dle jeho vlastních slov dělá soudní systém: kladivo, žádný skalpel na jemnou práci, prostě kladivo), a to hned dvakrát, první rána omráčí, druhá dokoná dílo zkázy a vybabrej se z toho každý sám. Mohlo se to stát? Jistě. A to je na tom to nejhorší...

8 25.04.2017

Kniha se četla dobře, i když tomu zrovna nepřispíval ani její (zbytečně objemný) rozsah ani přeskakování v časových liniích (také celkem zbytečné). Celý příběh nesporně těžil z mnoha pečlivě poskládaných specifických prvků: výběr dvou netuctových hrdinů, rádioamatérství a konstrukce vysílačů na jedné straně a záliba v dřevěných hlavolamech na straně druhé, to celé podpořeno ještě "honbou za diamantem" a skvělým výběrem klíčového místa děje, na konci světa v Bretani. Skutečné válečné hrůzy jsou předloženy celkem minimálně a mimochodem, i když samozřejmě děsivá doba strachu o život vlastní a druhých je zřejmá.
Kniha dle mého svým stylem i obsahem nejlépe vyhovuje mladší generaci, což je dáno právě věkem hlavním hrdinů. V tom je asi hlavní přínos díla, protože klasickou válečnou literaturu starších autorů asi mládež do ruky (s chutí a často) nebere.
Za sebe ale mohu říci, že asi žádné dílo válečné hrůzy na osudech jednotlivců nevylíčí nikdy mocněji, než to nabízí Na západní frontě klid, i když tam se jedná o jinou velkou válku, která naneštěstí nebyla tou poslední.

8 20.11.2015

Pro mě zbytečně dlouhé, příliš jednoznačné a prvoplánové, ale hlavně málo literárně i obsahově zvládnuté (rozuměj kvalitní) = něco jako školní práce jen průměrně talentovaného studenta a literáta. Objem textu souvisí s neodbytnou snahou nacpat do díla vše, o čem se kdy autor doslechl, co přečetl v dotčeném žánru a co letmo nastudoval o americkém bezpečnostním a politickém systému, terorismu a pár světových lokalitách, prostě vše v jednom. Tento rešeršní přístup v beletrii zapříčinil velice umělou košatost, kdy obsáhlé vzpomínky vyvolávají ještě hlubší obsáhlé vzpomínky atd., až ubohý čtenář neví, čí vlastně je, takže autor musí nastoupit s oslím můstkem a svázat volné konce. Nic nového pod sluncem, ani bonmoty a mihnuvší se zajímavé postřehy nějak autorovi nevěřím (zřejmě na ně narazil při přípravné práci na knize a zaznamenal si je do sešitku, aby je ve vhodné chvíli zabudoval do textu). Prostě celé dílo je na hony vzdáleno špičkovým klasičtějším dílům téhož žánru, od autorů jako Follet, Forsyth či třeba Greene (a ti si navíc museli hodně vymyslet ohledně budoucnosti - dnes ty hrůzy máme zažité a naservírované v reálu a vše už prostě považujeme za možné). Jejich knihy jsou kompaktnější (na malé ploše se dějí velké věci), věrohodnější, čtivější a propracovanější..., prostě lepší.

8 04.02.2015

Slibná nová série z policejního vyšetřování ve Francii, tentokrát však z Bretaně, která vlastně Francií ani není a právě na tom si v celé knize všichni místní zakládají - komisař je však celkem snesitelný Pařížan, který drsnému místnímu podnebí, oceánu i celkovému koloritu po několika letech (nuceného) pobytu přišel na chuť (autor sám je jen poloviční Francouz, takže se asi dobře do této postavy mohl vžít). Typicky formální postupy vyšetřování a chování v policejním týmu jsou opepřené právě bretaňským smyslem pro superlativy i skutečně historickým významem místa pro mnohé světoznámé malíře 19. století (cesta malířů). Žádný mrazivý krvavý thriller, žádné dech beroucí honičky, pěkně pomaličku polehoučku se dává zločinná skládačka dohromady. Ideální čtení pro milovníky Francie, pardon Bretaně, a obecně drsného života v přímořské oblasti, která dodnes působí jako konec světa, finis terra. (Zfilmovaná série má proto jistě o grády navíc.)

8 09.10.2014

Mne kniha nenadchla; už se Skálou jsem měla určité problémy (prostě podrobný popis lovu mláďat terejů mi byl proti srsti), ale ta byla aspoň opravdu napínavá a vyústění dost nečekané - tady o napínavosti a spádu nemůže být řeč a předvídat řešení se dalo snadno. Pro mě to nebyla detektivka, ani krimi román (samotná zápletka s mrtvolou a motivy byly pro mě dost nepřesvědčivé a postup odhalování minulosti tak nějak odbytý v jednání Fina), ani (psycho)thriller, spíš sociální román. A to (ale tak to asi u tohoto žánru bývá vždy) velice pesimistický, depresivní, nostalgický...ani literárně kvalitní popisy divoké a člověku pro život spíš nepříznivé přírody, moře a počasí (neustávajícího větru a deště) ostrovů Vnějších Hebrid na smutném vyznění pro mě nezměnily nic.

8 15.05.2014

Moc slov, moc jmen, i moc propagace Švédska, ale hlavně mooooc popsaného papíru... Při čtení jsem filtrovala, což dělám jen velice nerada, ale nedalo se jinak. Pozn.: Pokud bych hodnotila vydavatele podle jeho přístupu ke spotřebě papíru, tak by se dostal do záporných hodnot - přes 500 stran tohoto výtisku by se bohatě zvládlo na poloviční ploše paperbacku malého formátu, tak byl velký formát vázané knihy doslova "zneužit" na bílá místa...

8 16.12.2013