Jacobova obhajoba

příběh mě donutil k zamyšlení nad zločiny obecně, ale mám k němu několik výhrad, nechci prozrazovat děj, který autor samozřejmě směřuje podle sebe, na což má právo, ale závěr je dost překvapivý a myslím, že hodně nereálný, alespoň z mého pohledu matky, přece jen pravděpodobnost byla tak 50 na 50, a ještě celý ten americký soudní systém, který se často o pravého viníka příliš nezajímá, spíš o toho , koho "chce" za viníka označit, no, jsou tak zvyklí, ale za mě tak 3 hvězdy

02. dubna

Tak ten konec byl docela sila.. Na jednu stranu jsem si rikala proc? A na druhou stranu jsem se tomu svym zpusobem nedivila, protoze nikdo nikomu nevidi do hlavy.. Nemam k tomu co dal dodat...

1 02. března

Právě jsem knihu dočetla a vyrazila mi dech!
Momentálně nevím co jiného bych k tomu napsala...

02. března

Knihu jsem objevila v knihkupectví úplnou nahodou ve výprodeji. Nevím proč, ale už na první pohled mě něčím zaujala a věděla jsem že si ji musím přečíst. A abych pravdu řekla vůbec nelituji. Kniha mě neskutečně bavila, teda až na nějaké složitější právnické řeči, ale byla velmi zajímavá.

13. února

Perfektní kniha, sice otec nesympatický a syn ještě horší, přesto je to velice čtivé, dlouho jsem nic tak dobrého nečetla.

03.12.2018

Na to, že nejsem obvykle čtenářem právních knih, mě kniha opravu zaujala. Byla napínavá a čtivá, ale možná až příliš zdlouhavá v některých pasážích. Konec mě dostal, vyvstává díky tomu otázka zda to opravdu udělal Jacob, pravděpodobně ano, ale vytvořilo to ve mně, pochyby jestli jeho matka neměla v tom mizení lidí okolo Jacoba prsty celou dobu a nesnažila se ho ochraňovat od ostatních dětí v rámci nadměrné nezdravé péče o dítě. Nejspíše tomu tak nebylo, ale líbí se mi ta pochybnost, kterou se tam autorovi podařilo zavést.

3 26.11.2018

Jsem máma 14letého kluka a přiznám se, že tohle mnou otřáslo. Ani já zdaleka netuším, čím se můj syn zaobírá v době, kdy já jsem ještě v práci a on už sedí doma a "sjíždí" mobil. (U nás je to naopak: do školy syn nosí knihu a o přestávkách či o volných hodinách si čte; telefon nechává doma.) Je tichý, nenápadný, nijak zvlášť oblíbený, docela chytrý. Představa, že bych byla donucena třebas jen uvažovat na téma jeho viny či neviny, je pro mě jako pro mámu naprosto příšerná.
A to nemluvím o závěrečné scéně; při ní jsem nejprve rozhořčeně a nesouhlasně vykřikla. Potom jsem asi dva dny přemýšlela a nahlížela jamajskou historku (a pak že nemá v knize význam, pravili někteří!) ze všech úhlů. Představovala jsem si něco pro mne nepředstavitelného: naši rodinu v téhle situaci, kdo a jak by reagoval. A pomalu jsem začínala autora chápat.
Těžký kus, zvláště pro rodiče náctiletých. Kdo další si troufá?