SONP komentáře u knih

Příběh z té části druhé světové války, o které v našich zeměpisných šířkách mnoho nevíme. A i proto je zajímavé si přečíst tragické lidské osudy utečenců odsouvaných z dnešního Polska německou armádou po moři. Téma tedy velmi zajímavé, postavy byly opravdu super - každá jiná a přitom nešustící papírem. Též jsem ocenil, že se z děje nestala limonáda, i když děj to vyloženě v závěru nabízel. Co mi zejména na začátku hodně vadilo byl autorčin styl. Obecně hůře snáším časté střídání více než dvou dějových linií a tady jich jednak bylo o hodně více a jednak kapitoly byly opravdu kratičké (chtělo by se říct kulometné). A tak mi trvalo snad třetinu knížky, než jsem se řádně začetl. I tak čtení stálo za to a jsem rád, že mi drahá polovička tuto knihu doporučila. 70%

9 11.12.2018

Co napsat k takovému gigantovi, jako je první díl Písně ledu a ohně? Snad jen něco osobního: knihu jsem absolvoval podruhé po asi 7 letech, tentokrát v audiopodobě načtené Františkem dočkalem, se kterou jsem strávil 45 hodin v autě. Napodruhé jsem byl ještě o něco víc fascinován zvláštním rozvleklým stylem páně Martina, díky němuž se snad v každé scéně čtenář dozví, co mají vystupující osoby na sobě, čím mají protkaný plášť, z čeho jsou jejich boty, jak mají vykládanou hrušku meče, co přitom jedí, jak je to upečeno, jaká k tomu je příloha a obrovské množství dalších detailů. A v této knize se to stále ještě dá vnímat, protože příběh je fascinující, i když už dost rozvětvený. Že v pozdějších dílech se z této rozvleklosti stala spíš určitá otravnost je druhá věc, ale tady to funguje na 100%. Píseň je zkrátka fenomén, který tady s námi bude ještě dlouho a dlouho a jen doufám, že se to autorovi podaří dopsat (a že mě se to podaří vzhledem k problémům, které jsem měl s posledními dvěma díly, i dočístiú. Tenhle fenomenální začátek si to prostě zaslouží! 101%!

9 23.08.2018

Takže další opakovaně přečtená Pratchettovka za mnou. Tahle je opět plná legendárních hlášek a drobných příběhů (namátkou třeba zmínit to, co se stane trollovu mozku v opravdu hodně studeném skladu budoucíh vepřového), kapitán Elánius se ožení a stane se civilem, Karotka se nám zaplete s vlkodlakem, navštívíme cechy šašků a vrahů (děsivější je ten první z nich), Gaspoda se utká s klanem revolucionářských psů vedeným zdivočelým pudlem, a Hlídka se rozšíří o mnoho dalších druhů a etnických menšin (jeden by řekl, že Pratchett už v roce 1993 vynalezl multi-kulti). Má to i detektivní příběhovou linku, ta je tak trochu nejasná a chaotická, ale ruku na srdce: koho u zeměplochy zajímá děj. Zásadní jsou přece ty klenoty, co jsou na něj navěšeny. 80%

9 10.08.2018

Asi bych nedokázal seřadit zeměplošské knížky podle své oblíbenosti, ale rozhodně dokážu vyjmenovat svých 5-10 nejoblíbenějších. Stráže-Stráže určitě patří mezi ně. A navíc jde asi o první zeměplochu, která v příslušném díle parodicky pojímá některá témata současnosti, což se v dalších dílech stane pravidlem. Zatímco předchozí (a také moje oblíbené) Pyramidy se věnovaly parodování orientálních příběhů, tady se rozjíždí plnokrevná policejní story, v níž najdeme všechny policejní typy (životem znaveného velitele, obtloustlého seržanta, který div že se neživí koblihami, i idealistického nováčka). Jako nádavek dostaneme bohaté paničky pěstující draky s rodokmenem místo psů a konečně toho správného cynického Patricije. 100%

9 08.08.2017

Zvířátka má každý rád a náhled do práce jiného také vždycky potěší. Herriotova série ale přináší něco víc, než jen historky o psech, porodních provazech, kočkách, kalciu, krávách, době bez penicilinu a jehňátku Herbertovi s jeho ocáskem. Je to sonda do anglického venkova 30. let minulého století s těmi všemi vřesovišti, zídkami, rozbitými úvozy a s jeho rázovitými, povětšinou červenolícími a z fajfky mocně bafajícími obyvateli. Autor měl tohle všechno sakra rád a tak má čtenář pocit, že se kniha odehrává v ráji, kde je všechno ještě v pořádku, lidé žijí takřka v dokonalé harmonii a největším zloduchem je schvácenost kopyt a záludná brucelóza. V dnešní přetechnizované, uspěchané a záludné době je to vskutku balzám na duši. 99%

9 26.07.2016

Že to byla pro mne trefa do černého je bez debat. Všemi úrovněmi jsem prosvištěl za pár hodin čtení a četl jsem to i po nocích, jako jsem kdysi paříval všechny ty klasické pecky na 8- i 16-bitových strojích. Čtenářský zážitek bych přirovnal k Motteově Game, ale v tomhle dílku zůstal hlavní postava - nerd nerdem až do konce a neproměnil se na žádného supermana jako hrdina Game. Samotná zápletka uvnitř virtuální reality Oasis pak trochu připomínala geekovskou Śifru Mistra Leonarda, akorát místo historických úkolů ze středověku tu byly historické úkoly z 70.,80. a 90. let. A to je moje doba, takže většina popkulturních odkazu mne zasáhla a pár věcí jsem se i dozvěděl (dokonce jsem si poslechl konceptuální album skupiny Rush 2112). A hodnému zemřelému autorovi závěti ve vytahaném triku se Space Invaders se proti zlým korporacím prostě nedalo nefandit. 100%!
Co pro mne ale zůstává otázkou - jestli se téhle knize může dařit mimo cílovou skupinu, kterou jsou všichni ti divní lidé, co strávili své mládí u svých Atárek, Commodoreů a ZX Specter, Z komentářů níže se dozvídám, že ano, což je pro mne trochu překvapení. Čekal bych totiž opak. I když na druhou stranu: na Big Bang Theory se taky dívají lidé, kteří v životě nehráli dračák a nevědí, jak se liší pan Spock od T'Pol, a je to asi momentálně nejúspěšnější sitcom. Nevadí, aspoň ti "normální" lid zjistí, že tu jsme s nimi.

9 11.07.2016

Pořád je to Sapkowski se všemi atributy, které známe - krev, souboje, sex, báječný sloh protkaný množstvím úvah a dobových i moderních narážek. A přesto se mi zdá, že zde autor upadl do podobné pasti jako G.R.R.Martin v pozdějších dílech ledu a ohně. Text je stále zábavný, skvělý a je lahoda to číst, ale bohužel snad na každé stránce se mihnou nejméně dvě historické postavy, které ovšem pro děj nemají žádný význam a jejich množství je takové, že namísto prohlubování atmosféry jsem měl spíše pocit, že občas čtu učebnici dějepisu. Jako by se chtěl autor vytáhnout, co má všechno načteno. Množství latinských textů mi naopak nevadilo, bavil jsem se odhadováním jejich smyslu a pak si svůj odhad kontroloval ve vysvětlivkách.

A co mne zklamalo nejvíce - oproti prvému dílu ustoupili do pozadí skvělí komentátoři Šarlej a Samson a namísto nich zabírá mnoho času líčení vzájemných intrik husitských a katolických tajných služeb a pozadí husitských tažení do katolického Slezska. Což je sice zajímavé zejména z dnešního hlediska (byli husiti opravdu náboženští teroristé?), ale prostě mě to tak nevzalo. Raději bych si dál četl Reynevanova dobrodružství v husitské Praze. 70%

9 01.04.2016

Níže je k přečtení celá řada rozporuplných komentářů k této Místrově knize a mé dojmy ze čtení nebyly jiné. Začalo to bombasticky. Po "McBainovském" Panu Mercedesovi a "komediantském" Lunaparku jsem měl pocit, že po letech čtu znovu Kinga a jeho TO. Jeho líčení dětství dětskýma očima je prostě nepřekonatelné, stejně jako jeho líčení adolescentních zážitků (včetně prvních akordů na elektrickou kytaru). Rock je ostatně významnou složkou této části knihy, což mne příjemně potěšilo . Naopak pasáže z dob, kdy se ze sympatického klučíka stává posléze zázračně vyléčená drogová troska mne za srdce nevzaly, stejně jako hlavní téma prostřední části knihy, kterou je u nás téměř neznámý teleevangelismus (kdo neví co to je, nechť si podívá na klip Jesus He Knows Me od Genesis). Mé plánované hodnocení začalo padat někam k třem hvězdičkám a pak to přišlo. Na přednášce Pavla Renčína jsem se dozvěděl, že spisovatel je divný člověk s dírou v duši, ze které lezou ven věcí, které tam má. Vnitřek Stephena Kinga musí v tom případě být dost příšený a je s podivem, že se dožil svého pokročilého věku. Nebudu spoilovat, ale Mary Shelleyová by ze závěru posledního Mistrova výtvoru měla jistě radost. Ve mně samotném zanechala příjemně znepokojivý (a pětihvězdičkový) pocit, ale tu jednu hvězdu za slabší prostředek srazím - být zde jemnější měřítko, srazil bych hvězdy půl, protože nakonec to bylo opravdu parádní počtení. 90%

9 06.07.2015

Za prvé: Protože jednou z mých prvních scifáren v životě byly Babulovy Signály z vesmíru (1954), v nichž komunistická společnost vyslala k Alfě Centauri jaderné letadlo "Paprsek", příjemně mě pobavil nápad umístít děj do podobného universa.
Za druhé: Kniha je plná zábavných odkazů na celou řadu pilířů sci-fi literatury a v jednom z takových pilířových univers se dokonce odehrává. Nebudu spoilovat, přijďte si na to sami.
Za třetí: Strašná cihla. Čtení = posilování horních končetin. Možná je to zdravé.
Za čtvrté: Trekistovo srdce plesá. Technobláboly z prostředí alternativní hvězdné flotily ČSLA neměly chybu. Takhle jsem se naposledy pobavil, když v jednom komiksu spadl Superman místo na středozápad USA kamsi do Sovětského svazu.
Za páté: Být to o 40% méně militaristické, dal bych i 100%.
Za šesté: Čest autorově práci. Jdu si přečíst Černé Barony.
80%

8 24.03.2023

Pro ortodoxní RedDwarfisty absolutní povinnost. Pro ostatní nevím, protože se též řadím mezi velké fanoušky tohoto kultovního seriálu. Mě tedy nejvíce nadchly technické a další detaily, které v knize jsou a v seriálu pochopitelně být nemohly. Zejména jde o rozlehlost samotné těžařské lodi, po které jezdí dokonce metro, no a samozřejmě závěrečné pasáže ve hře Lepší než život, které byly totální psychedelií. A pochopitelně, pokud to je celé načtené českým hlasem samotného Arnolda J., zvaného "Eso" či "Stará vojna", pak tomuto dílku nemohu dát méně než 110%!

8 28.10.2022

Na mé pomyslné špici zeměplošského světa se Pravda tyčí hodně vysoko. A snad ani ne tak proto, že by se čtenář při konzumaci tohoto díla umlátil smíchy, ale spíše pro to, co je pod humorným fantasy nátěrem v této knize vážného. Pro pozdnější pratchettovsky je to typické a ani zde si Pratchett nebere servítky a rozebírá moderní společnost na prvočinitele (a to už se nedožil rozmachu pánů Větromějů na sociálních sítích): postoj k národu vyjádřil větou "veřejnost napadají velké, moudré a dokonalé myšlenky, zatímco lidé pobíhají kolem a dělají hlouposti" - ty hlouposti spočívají v tom, že více než o blaho společnosti se lid zajímá o legrační zeleninu, otec hlavního hrdiny je intrikující oligarcha jak vystřižený, self-made mana v oblasti odpadů Jindřicha Krále zajímá akorát to, kolik bohatých a slavných lidí jeho dceři přijde na svatbu. V téhle společnosti jsou lord Vetinari se svými mírně vyceněnými zoubky a stále více zpruzelý Elánius balzámem na duši. A přiznaní dva Tarantinovští padouši tomu už jen dodávají šlehačku. 99%

8 21.05.2022

Na děvčátko Momo, která byla v mém dětství jednou z mých nejoblíbenějších knih, jsem si vzpomněl při jednom nerdovském přemítání o tom, ve které knize si postavy ve světě se zastaveným časem málem rozbily čelo o pírko visící ve vzduchu. A tak jsem se rozhodl si dětskou knížku přečíst v dospělosti a nelitoval jsem. Kromě famózní práce autora s časem a jeho smyčkami, které mne připravilo na mnoho klasických časových paradoxů v dospělejší sci-fi literatuře, je zde poselství i pro dospělost čtenáře - neměli bychom si nechat krást svůj čas věcmi a lidmi, které se o to snaží; ať už je to práce, krysí závod v moderní společnosti nebo zbytečný luxus a nenechat se obrat o čas s blízkými. Já se snažím, mistře Hóro! 100%

8 11.11.2021

Hvězdná pěchota o několik koňských délek překonala moji subjektivně dosud nezelenější knihu, kterou byl Kotletův Spad. Máme tu sice všechny sci-fi propriety (vesmírné lodi, Čerenkovův pohon, insektoidní nepřátelské mimozemšťany a další), ale o ty tady vlastne vůbec nejde. Středobodem všeho je totiž ARMÁDA! Dalšími důležitými body jsou pak čest, odvaha a zejména subordinace a obdiv k vysokým důstojníkům, kteří řadové vojáky nešetří a urážejí je kudy chodí (samozřejmě jen proto, aby vychovali z chlapců muže). Nechci o sobě tvrdit, že jsem pacifista (třeba Clancyho jsem schopen číst bez problémů), ale tohle bylo i na mě trochu moc. Už chápu, jak musí trpět přesvědčený konzervativec, když čte ťřeba Mievillovu Železnou radu nebo kompostovatelnou trilogii Becky Chambersové!
Heinlein tady balancuje přesně na hraně mezi extrémním patriotismem a autoritativním režimem - uvažuje o tom, jaký je rozdíl mezi morálkou vojáka a civilisty (hádejte, v čí prospěch je odpověď?) a podobně. Už proto jsem si nemohl knihu řádně užít, protože prostě neudeřila na mé čtenářské struny. Autor mne však párkrát také potěšil, když např. do armády zařadil také ženy (kvůli jejich vesmírně pilotním schopnostem - v USA 50. let jistě něco nemyslitelného). Nicméně jsem rád, že jsem si toto stěžejní dílko klasické sci-fi přečetl a mohl zhodnotit, že filmová adaptace r. 1997 se téměř vůbec nepřiblížila atmosféře knihy. Tady totiž primárně nejde o popisy bojů, i když z první kapitoly se zdá, že autor v 50. letech časovým okénkem zahlédl akční počítačové hry dnešních dnů. Spíš je to celé o armádní atmosféře, směřování společnosti k osobní odpovědnosti a vhledu do uvažování vojáků - byť pro mě vhledu až příliš jednobarevně obdivného. Je to stejná utopie jako třeba neandertálská společnost u Saywera, ale z druhé poloviny politické spektra, zcela bez úvah o tom, v co se něco takového může zvrhnout. Musím ale ocenit, že čtení v člověku mého politického ražení vyvolá úvahy o těchto kontroverzí a od toho čtení ostatně je. 80% (20% jsem přidal během psaní tohoto komentáře, protože kniha která nutí přemýšlet, je dobrá kniha)

8 21.06.2020

Knihu mi doporučil můj kamarád scifista, tak jsem se nechal překvapit, nic jsem si o ní nečetl a po prvních pár kapitolách jsem si říkal, jestli se náhodou nezbláznil. Místo očekávané fantastiky jsem dostal cosi jako Knoflíkovou válku z malebného francouzského venkova. Pak se ale postavy ocitly ve sklepě a začalo to pravé postapo. Pravda, Merle se spíš soustředil na představu společenského vývoje takové situace na podkladě větších celků i vztahů mezi lidmi, než na vědecko-technické linky, ale přes časový odstup jeho představy stále obstojí a burcují k přemýšlení. Co mě ale na knize poněkud štvalo bylo výrazně šovinistické uvažování hlavní mužské postavy a obávám se trochu, že to plynulo ze samotného naladění autora. Ženské postavy jsou zde buď stařenami hodícími se k posluhování nebo ženami v rozpuku, hodící se mužům ke kratochvílím (a s radostí se do těchto kratochvílí pouštějící). A i ta zapšklá profesorka se na závěr jme ohmatávat biceps jednoho z hrdinů. Ostatně proč ne, takový asi francouzský venkov 2. poloviny 20. století asi byl. Víc mě ale nazlobil konec děje, kdy autor jakoby zařadil druhou rychlost a zbytek děje profrčel z vyprávění jedné postavy na pár stránkách. Neodpovídalo to rozvláčné atmosféře celé knihy. P.S. Poslechl jsem si to jako audioknihu (teda spíš rozhlasovou hru) v podání snad 30 herců a určitě to zážitek pozvedlo. Dílo samotné 70%, v audiopodání 90%.

8 22.06.2019

Ačkoliv mám Lukjaněnka rád, na tenhle námět jsem se díval tak trochu s despektem. Přišel mi totiž okopírovaný z legendární sci-fi z 80. let "Alien Nation". A k tomu dnes trochu profláklá zombie apokalypsa... Ale autor mne opět vyvedl z omylu a znovu prokázal, že umí tvořit senzační světy. Detektivní linka s hledáním viru neštovic je totiž vedlejší, hlavním je (jak jinak) zamýšlením nad funkčností světa, kde vedle lidských měst (a venkova zamořeného klasickými přihlouplými zombíky/povstanci) existují aglomerace prudce inteligentních, emoce nemajících, maso nežeroucích a ekologicky žijících kvazi. Mají právo na existenci nebo ne? Měli by je lidi vyhladit, nebo by se jimi raděi měli stát? Hloubání nad těmito otázkami se mi líbilo, měl jsem jen trochu problém s noirovou postavou drsného detektiva, který mi byl nesympatický. Ale i to byl asi autorův záměr. 80%

8 01.01.2019

Antropomorfní personifikace obývá moji první zeměplošskou knihu vůbec, kterou jsem četl před neuvěřitelnými 20 lety - a ihned se stala mojí nejoblíbenější. Smrť je opravdu postava geniální a od té doby si přeji mluvit VELKÝM PÍSMEM.

8 09.12.2014

Na tuto knihu jsem se velmi dlouho těšil už od doby, kdy vyšla v XB-1 a v medailonku autora bylo tenkrát zmíněno, že autor rozšíří povídku do románového rozsahu. Z povídky jsem tenkrát byl nadšen a svět utvořený na jeho bázi funguje i jako román. Přesto se mi zdálo, že povídka, která tvoří prvních několik desítek stran knihy, stále atmosférou převyšuje její zbytek. I v dalších částech knihy ale vládne báječná postapo atmosféra, čtenář může díky autorově umu přímo nasávat zatuchlý vzduch sila a společně s postavami se nechat ubíjet převodem z plusminus použitelného společenského zřízení k tvrdé technokratické totalitě, která zákonitě vyprovokuje krvavou revoluci. 80%

8 28.07.2014

Můj oblíbenec Chris Hadfield napsal technothriller, za který by se nemusel stydět ani Tom Clancy. A narozdíl od Clancyho, který byl pojišťovák, si Hadfield většinu situací v téhle knize prožil. Ať to byl let do vesmíru, lety stíhačkou nebo život v ruském prostředí při výcviku v hvězdném městečku. Nikdy se ale nesvezl Apollem a nestanul na měsíci, a tak má čtenář jedinečnou možnost vstoupit do tenat astronautických fantazií.

Knížka je doslova nabítá technickými informacemi: korekcemi drah,skafandry, pákovými ovladači, kontrolními seznamy a dalšími špeky, které mohou méně technicky interesovaného čtenáře odradit. Kdo to má ale rád, dostane od Hadfielda neuvěřitelnou jízdu. Je to něco jako byste četli další knihu o skutečné astronautické misi do vesmíru, akorát že tohle se nikdy (naštěstí) nestalo.

Většina postav je uvěřitelných a troufám si tvrdit, že většina z nich bude inspirována americkým kosmickým reálnem. Autor vůbec dovedně propletl fikci s tím, co skutečně bylo (např. sovětská stanice Almaz skutečně byla ozbrojena kanonem), a o to je dílo cennější.

Jasně, mohli bychom knize vyčítat ne úplně s lehkostí napsané akční sekvence, ale ruku na srdce: komu by o to vadilo.

95%

7 09.09.2023

Jestli existuje dokonalá Pratchettovka, je to právě tahle. Myšlenkově navazuje na starší Pravdu a pojednává o obrovském množství různých kulturních jevů, ať je to pošta, fax, starší verze internetu, sběratelství čehokoliv nebo politický aktivismus.

P.S. Pratchett tu snad prvně rozděluje knihu do kapitol (což kvituji) a já navíc mám živou vzpomínku na Fénixcon 2004, na němž jsem měl tu čest si poslechnout pár řádků z tenkrát nové knížky z úst pana Kantůrka.

7 03.09.2023

Původní vydání téhle Shakesperovské pratchettovky mě zasáhlo v období kolem maturity. Není proto asi nijak překvapivé, že mě její zaměření na velikána anglického divadelnictví celkem nezasáhlo. Zkrátka bych jí v té době nedal víc než dvě hvězdičky.

O skoro 30 let později (je to vůbec možné?) ve zralé dospělosti jsem si jí zakoupil v audiopodobě, načtené paní Slavíkovou. Od vydavatele to byla opravdu skvělá volba, protože každou z čarodějek pojala svým nakřáplým hlasem docela jinak. Stařenka Oggová je přesně ta sympatická babča, se kterou si každý mladík rád povypráví, i když to pak často sklouzne do debaty o tom, co by se bylo stalo, kdyby ona babča byla o čtyřicet let mladší. Magráta je naopak prototypem těch trochu strašidelných děvčat ověšených stříbrem, které kudy chodí, tudy propagují veganství, a kromě toho se snaží o smír s myšmi, vyžírajícími jejich dům. A nakonec - z mme. Zlopočasné, ze které jde strach, už jen když o ní čtete, dostáváte v podání interpretky mrazení v zádech už při prvním slově.

Pro pochopení všech divadelních (zejména Shakespearovských) narážek je záhodno si přečíst zeměplošskou wikipedii, kniha jimi opravdu přetéká a pan Kantůrek se zde musel opravdu zapotit. Plno je ale i klasických zeměplošských fórků na téma muži a ženy, mytí vlasů, těžký život komiků a šašků, porodnictví nebo strasti života hradních duchů (ty bohužel Pratchett záhy opustil, což mi bylo opravdu líto).

Jářku, troufám: proti svému 17letému já musím tedy Soudné sestry vzíti na milost, ale stále mám radši příběhy z Ankh Morporku (i ten se tady objevuje). Možná mám z bábi Zlopočasné opravdový primární strach. Na druhou stranu taková paní Ježková, i když se vám neschová...

7 02.05.2023