Zaslaná pošta

Tentokrát je hlavním hrdinou nejen napravený hříšník Vlahoš von Rosret, ale také ankh-morporský poštovní úřad. Jako vždy v knize najdete typický pratchettovský humor a současně také překvapivou krásu slova. Znalci potkají řadu starých známých, IT odborníci si smlsnou na signalizačních věžích s celou plejádou souvisejících odborných výrazů, ostatní mohou směle doplnit pár reálných jmen na místo ankh-morporkských darebáků a jako vždy tu najdete i řadu drobných rázovitých postaviček, které vás vezmou za srdce. Příběh napraveného podvodníka má své kouzlo a čtení doporučuji pro zlepšení celkové nálady.

“Jistě máte hodně práce, ale ze zkušenosti vím, že nejlepší způsob, jak něco rychle vyřešit, je zadat to někomu, kdo už má práce až až.”

Jeden ze skvělých dílů. Už film se mi líbil, tak na knihu jsem se těšila o to více. Kniha je ale mnohem lepší, propracovanější, uvědomělejší. Konec jako vždy, skvělý. Naprosto obdivuji, jak autor vždy dovede narážet na aktuální otázky nebo problematiku, ale nenásilnou formou.

V Zaslané poště udělal lord Vetinari kozla zahradníkem (respektive podvodníka poštmistrem) a pro znalé tohoto tyrana asi nebude překvapením, že mu jeho záměr vyšel podobně, jako když legalizoval organizovaný zločin. Vlahoš von Rosret je totiž podvodník do morku kostí, ale Havelock Vetinari dokáže i v takovémto morku najít stopové množství zodpovědnosti a hrdosti. Takový lord Vetinari by se nám taky hodil, protože s Českou poštou to jde u nás taky dost z kopce. V knize jsem si hbitě oblíbil všechny postavy (i chudáka pana Poníka) a děj mi plynul za soustavného pochechtávání. Líbilo se mi dokonce i filmové zpracování, a to rozhodně není pravidlem.

Vettinari je něco jako Brumbál, akorát že v Ankh-Morporku, taky ví o všem všechno a tam, kde někdo je, je on taky, ale dřív. Vlahoš je hrdina podle mýho gusta a Slavoj je solí země děje této knihy.

Zaslaná pošta je další skvělá knížka ze světa Zeměplochy. Pratchettův typický humor, slovní hříčky a chytré postřehy tady fungují dokonale. Příběh o znovuzrození poštovní služby je plný nečekaných zvratů, absurdních situací a svérázných postav, které si prostě musíte oblíbit.

Kniha se čte lehce, má svižné tempo a zároveň dokáže nenápadně nabídnout i zamyšlení nad byrokracií, lidskou povahou a tím, co všechno jsme ochotni udělat pro trochu uznání. Pro fanoušky Zeměplochy je to sázka na jistotu, pro nováčky skvělý vstupní bod.

Když jsem zjistila, kolik věcí z románů Terryho Pratcheta skutečně existovalo, byla jsem v šoku. Semafory opravdu existovaly, Temže opravdu skoro netekla, hlídka před založením Scotland Yardu opravdu chodila-nechodila. Těmi vlkodlaky si nejsem jistá.

Příběhy o podnikání podnikavého Vlahoše von Rosreta neboli vhled do hospodářsko- technologického rozvoje slovutného městského státu Ankh-Morporku, jsou jedny z posledních Zeměplošských příběhů, které mi zůstaly k přečtení. „Zaslanou poštu“ po prvním čtení (obvykle plně docením příběhy z Plochy až při dalším čtení/dalších čtení) nemohu zařadit ke svým „nej“ (ona pozice náleží příhodám Noční hlídky a několika dalším „Malí bohové“, „Podivný regiment“, „Pravda“, „Zajímavé časy“, „Dámy a pánové“). Co mohu - mohu jej vřadit k povídáním propracovanějším, kterým se daří držet tempo a nepozbýt dechu před závěrečnou rovinkou. Úvodní kapitola „Zaslané pošty“ navnadila, nelze neobdivovat Jeho Lordstvo Vetinariho a jeho náborové metody do řad státních zaměstnanců. Poté mi četba chvíli zadrhávala, některé komické vložky mi až tak nesedly (příčesky apod.). Vykličkovat ze zmíněné komiky a neztratit hlavní příběhovou linku hodně napomohla obeznámenost se zfilmovanou podobou knihy (tu mi došlo, že vlastně mimoděk plním ČV). A pak – pak jsem jsem se náhle do vyprávění ponořila a již jen prosila všechny Zeměplošské bohy a bohyně, aby stáli při královském poštovním úřadu (i když jsem věděla, jak vše dopadne – jak to ? – no viděla jsem film) jak v jeho úsilí o znovu-plnění jeho původní funkce (poštu doručit nikoli jen ubytovat na neurčito), tak v jeho soupeření s konkurenční firmou. Ona konkurence má přitom oproti Poště hned dvé výhod. Výhodu pokročilejší technologie, zajišťující nesrovnatelně rychlejší předávání zpráv. Výhodu absolutně bezskrupulózního vedení, řídícího se heslem „co vás zabije, to nás posílí“. Jak by takové soupeření dopadlo na kulaté Zemi je zřejmé, ale na Ploše – nu, tam můžete vždy doufat, tam se vám dějí i jiné podivnosti, než je prohra inteligentního zloducha a jeho poskoků. Co ještě dodat. Je až k neuvěření, že Pratchettovy zeměplošské knihy, včetně této, jsou řazeny do kategorie „humoristická fantasy“. Humor se pravda i v „Zaslané poště“ vyskytoval v míře hojné, s postupem vyprávění však transformoval v humor značně posmutnělý. A bylo přítomno zlo, zlo, které známe i my, obyvatelé planety téměř kulaté. Zlo, na kterém toho moc k smíchu není. Zlo, které nepotřebuje armády skurutů.
„Svět už v žádném případě nepotřebuje dalšího Pána temnot, ne, když se tak skvěle daří Pozlátkovi. Pozlátko nepotřeboval věž, kolem níž táboří deset tisíc trollů. Potřebuje jen účetní knihy a nabroušený mozek. To funguje lépe, levněji, a ještě navíc mu zbývá čas vyrazit večer do společnosti.“
Nadto si ono zlo umí podrobit slovo. A poté toto slovo, zneuctěné a zmrzačené, šířit prostřednictvím médií. „ ... pročítal slova Nadosaha Pozlátka, která k němu hovořila z ještě vlhkého listu. … Úžasné. Člověk musel obdivovat způsob, jakým byla dokonale nevinná slova zdeformována, rozporcována, přemleta a zbavena svého původního významu a smyslu a vyslána šlapat špinavý chodník pro Nadosaha Pozlátka. Potíže Velké linky byly zcela nepochybně zaviněny jakousi tajemnou krátkodobou křečí vesmíru a neměly vůbec nic společného s hrabivostí, nadutostí ani umíněnou hloupostí. No ano, vedení Velké linky udělalo řadu chyb – hopla – byla to „dobře míněná rozhodnutí, která se teď, při zpětném pohledu, mohla zdát tak trochu ukvapená a nešťastná“. K většině z nich však došlo v době, kdy bylo třeba napravit „základní systémové chyby“, které mělo na svědomí předchozí vedení. Nikdo ničeho nelitoval, protože nikdo neudělal žádnou chybu. Špatné věci se samovolně rodily v jakémsi příšerném, chladném a tvrdém paralelním světě a u nás k nim došlo jen kvůli nešťastné shodě nepříznivých okolností, událostí a počasí a teď už nezbývalo nic jiného, než „aby jich bylo litováno“. “
Ještěže na Zeměploše pravda nejen vítězí, ale i vyděsí. A krom toho na oné požehnané planetě, nebo přinejmenším v Ankh-Morporku, končí jedinci, kteří nevěří na anděly, mimořádně neblaze. Závěrem osobní poděkování autorovi, nechť je šťasten ať je, kde je (to ví jen SMRŤ), za značný prostor pro setkání s mým obdivovaným a oblíbeným tyranem Lordem Vetinarim (pardon demokratem, vždyť - jeden muž, jeden hlas a Vetinari je ten muž a jemu patří ten hlas).

Určitě jedna topových Zeměploch za mě. Skvělé postavy, jeden z nejpovedenějších záporáků. Výborně vyvážená magie, vtip a chytrost příběhu. S každou knihou víc a víc obdivuju fantazii pana Pratchetta, že byl vždy schopen vybrat si cokoliv, ať už je to pošta, divadlo, noviny nebo cokoliv, a posadit do toho prostředí skvělý příběh.

Jedna z nejlepších knih Zeměplochy. Jen bych nechtěl vidět RTG a CT snímek plic slečny Srdénkové.

Mé první setkání s Pratchettem. Musím, popravdě, podotknout, že to nebyla láska na první pohled, za to ale rostla postupně a zavrtala se hluboko. První desítky stran jsem byla zoufalá a nebavilo mě to, postupně jsem však Zeměploše začala propadat a nyní se nemůžu dočkat další knihy. Asi si zatím dám dalšího Vlahoše, ale určitě pak sáhnu rovnou po prvním dílu.

super kniha

Třiatřicátý Zeměplošský román představuje nového hlavního hrdinu Vlahoše von Rosreta, který se nedobrovolně chopí vedení městské pošty. Vlahoše jsem si oblíbil po pár stránkách, ostatní zaměstnanci pošty jsou také skvěle napsaní. Děj románu se mi moc líbil, a mihnou se v něm i mágové a členové hlídky. Povedených vtipů a scének je v knize opravdu hodně, a ikdyž se román dá číst samostatně doporučoval bych ho číst nejdříve po Nohách z jílu.

Jak napovídají další tituly s Vlahošem von Rosretem spadá tato kniha a další do oblasti strukturálního rozvoje služeb a pokroku na zeměploše. Je to více běžná realita umístěná do fantasy světa. V této knize autor ukazuje chamtivost lidí, kteří se snaží jen vydělat peníze jakoukoli cestou i za cenu lidských životů. A jaké praktiky k tomu používají. Hlavně hezká slova. V porovnání se staršími díly je to trochu jiná tvorba. Dá se říct, že dotváří detaily ze života občanů Ankh-Morporku a dalších měst, na které by nebyl prostor jinde.

Hlavní hrdina Vlahoš je (tak trochu) napravený velký hříšník z donucení. Ale dostal druhou životní šanci a rozhodl se jí beze zbytku využít. Postavit na nohy klinicky i prakticky mrtvou instituci pošty byl v skutku olbřímí úkol. Jak se to Vlahošovi zdařilo, to si přečtete sami, já dávám knížce všechny hvězdy. Škoda jen, že obálku ke knížce už nenamaloval Josh Kirby.

Ke knihám Terryho Pratchetta se vracím stále. Vždy v nich najdu humor, parodii a krásu slova. Nádherné překlady do češtiny.

Jestli existuje dokonalá Pratchettovka, je to právě tahle. Myšlenkově navazuje na starší Pravdu a pojednává o obrovském množství různých kulturních jevů, ať je to pošta, fax, starší verze internetu, sběratelství čehokoliv nebo politický aktivismus.

P.S. Pratchett tu snad prvně rozděluje knihu do kapitol (což kvituji) a já navíc mám živou vzpomínku na Fénixcon 2004, na němž jsem měl tu čest si poslechnout pár řádků z tenkrát nové knížky z úst pana Kantůrka.

Vzkřísit Poštovní úřad a napravit jednoho superpodvodníčka, to by byl úkol tak pro nějakého vládce třetí cenové skupiny. Ještě u toho dostat superpadoucha a vrátit lesk Velké lince, to dokáže jen jeden jediný - Vetinari. Sám o sobě říká, že je tyran a ten si může dělat, co chce... Dojde zde i na lásku (slečna Srdénková :-)), svobodu (pan Pumpa), přátelství, kolegialitu a profesionální hrdost sběratelství. Tahle kniha je naprosto nabitá různými lidskými slabostmi a silnostmi. A ta jména! Pozlátko - hned víte, že jde o někoho, komu byste neměli příliš důvěřovat. A jeho podvodničtí a hrabiví kolegové: Zasmrádlo, Oběměř :-) Opět nadšení nad neskutečnou fantazií dvou géniů!

No jak už tomu tak bývá u posledních zeměploch, Pratchetovský humor a originalita se vytrácí, zápletka je nudná, předvídatelná a moralizující. Místo kousavé satiry a vtipných postav se tu setkáváme s instantním hrdinou, u kterého si nemohu pomoci od pocitu, že si ho Terry vymyslel, jako střídání za přetíženého pozdního Elánia.
Nečekaně, zde opět vidíme padoušské boháče z Ankh-Morporku, doplněné o jakousi karikaturou zlého kapitalismu. Navíc příběh je odfláknutý, vedlejší linky minimální, postavy černobílé. Nesmysly a nedodělky původně tolerovatelné díky komediální povaze knih, nyní působí protivně. Golemové se zde stávají nesmyslnými super tvory. Prokopnutý buben už je pouze atrakce kam chodí na skleničku emancipované slečny. A původně strašlivý a tajemný Vetinari, se mění na taťku Šmoulu.
Možná kdyby kniha byla od nějakého začátečníka, tak bych hvězdu přidal, ale jako pokračování legendární značky to je bída.
Tři hvězdy snad za ojedinělé osvěžující závany vtipu klasické Zeměplochy, kterými jsou "špendlíkáři" a kult Dotčeny.

Jedna z mých nejoblíbenějších knih ze Zeměplochy. Jako ajťák jsem musel ocenit především dokonalý popis signalizačních věži jako zeměplošského internetu. Včetně kódování paketů, metadat, routerů, switchů i hackerů. Ten popis prostě sedí dokonale. A samozřejmě příběh samotný je také lahůdka. Zachráněný podvodníček dostal druhou šanci. Ovšem pod podmínkou, že přivede k životu dávno zkrachovalou ankh-morporskou poštu. A k tomu mu pomůže několik rázovitých postaviček, které si člověk okamžitě zamiluje.

Mimochodem viděl jsem i filmové zpracování a to taky stojí za to, byť knižní předlohu překonat nejde.