Rihatama komentáře u knih

Wyndhamův Den Trifidů nepochybně spadá do povinné literatury fanoušků sci-fi a i můj výtisk je někdy z 90. let. S určitou nostalgií, i když tentokrát v e-formátu, jsem knihu opět "vzala do ruky". Postapo v klasickém hávu, kdy hlavním viníkem svého konce výjimečně není výhradně člověk. Dvojí katastrofa a k zamyšlení jsou obě. Je to nakonec přece jenom člověk, který k následnému obtížnému vývoji přispěl svou pýchou, nadřazeností a nevědomostí. Příroda už totiž díky jeho zásahům není jen tak ledajaká příroda. A tak se s nastalou situací musí vypořádat a Wyndham přitom neopomněl snad na žádnou lidskou slabost a nešvar. Jen málokdo totiž odolá pocitu moci a výjimečnosti, když z hrstky přeživších zůstane jen pár jedinců zdravých a schopných nejen bojovat s rostlinnými trifidy, aby jednal pro blaho těch, kteří zůstanou naživu, ale se zásadním hendikepem, a nepokusil se podmanit si je, i nový svět.

Wyndham se mi jeví jako vizionář, protože objevy GMO se datují až někdy do konce 60. let, jiný zdroj mluví o počátku 70. let 20. století. Bohužel nebyl asi dost varovný ani burcující, protože záhy po rostlinách následoval první GM živočich v myším kožíšku. Takže můj pocit, když jsem víkend strávila na zahrádce a na vinici s pocitem, že jsem tam pár trifidů zahlédla, nemusí být vůbec lichý. I když význam Dne trifidů dnes člověk už asi nevnímá jako zamýšlený vztyčený prst.

Velké objevy archeologické nejsou na rozdíl od velkých zámořských nebo technických objevů limitovány časem. Nejsem archeolog, ale taky tuším, že dnes jsou snahy o velké objevy více regulovány a omezovány. Schliemannovi "stačilo" obrovské odhodlání, zápal a manažerské a podnikatelské/výdělečné schopnosti, neb všechno a všechny musel hradit a uplácet ze soukromého rozpočtu. Ku prospěchu mu nepochybně bylo jeho jazykové nadání (naučit se jakýkoliv jazyk za 3 měsíce?) a vysoké IQ. A láska k Homérovi. Na samém počátku celoživotní cesty Heinricha Schliemanna v 2. polovině 19. století totiž stála Homérova Iliada a Odysseia. Kdo by dnes hledal vodítka k největším archeologickým památkám v básních? Možná ještě Brownův Robert Langdon. A Schliemann.

Pouť Heinricha Schliemanna k objevení Tróje byla dlouhá, ale stálo při něm i potřebné štěstí. Proti němu pak spousta závisti a nepřejícnosti. Lidská přirozenost. A tak, i když se ze zapáleného a informovaného laika a snílka v průběhu času vypracoval na odborníka s doktorským titulem, právě vědečtí kolegové stáli za zpochybňováním výsledků a metod jeho práce. Buď, jak buď, byl to taky, jak vyplývá ze Zamarovských popisů, kromobyčejně nesobecký člověk, který své objevy Hisarliku, Tróje, pohřbených pokladů a dalších architektonických památek z doby Mykénské věnoval tuhle Řecku, tuhle Německu. V případě této publikace jdou stejnou měrou zásluhy za autorem. Zamarovský literaturu faktu, aniž slevuje z historické přesnosti, podává mimořádně zajímavým, poutavým jazykem, okořeněno Homérovými básněmi. Moje hodiny dějepisu opět dostaly na frak. Hnedle jsem si ale taky vybavila svou návštěvu Kréty a mykénských památek. Žasla jsem nad cca 3000 let starou nádherou plnou mramoru a slunečního žáru. Dokud jsem při své toulce v zadních končinách bývalého palácového komplexu ve Faistu nezahlédla dělníky s kolečky s maltou vedle hromady stavebního materiálu. Tohle nevypadalo na vykopávky, ale spíš jejich rekonstrukci ;-).

42 25.08.2023

Válka nemá ženskou tvář představuje vůbec první ze série knih označovaných autorkou za Autobiografii jedné Utopie, neboli Historii rudého člověka, za kterou Alexejevič dostala Nobelovu cenu za literaturu. Po přečtení dvou následných svědeckých děl Světlany Alexandrovny Alexijevič už jsem byla připravená čelit koncentraci bolesti, smutku a zoufalství. A přece mě opět zasáhla přímo do duše. Alexijevič přitom nehraje na emocionální strunu čtenáře. Nemá to zapotřebí. Příběhy žen a dívek, které šly či dokonce dobrovolně utíkaly na frontu, resp. jejich nezkreslené a autorkou dále nekomentované a neanalyzované výpovědi na člověka samy o sobě působí jako ostré čepele nože. Alexijevič opětovně předestřela povahu homo sovieticus, tady v sukních a dlouhými copy v době válečné, což je ale v Sovětském svaze prakticky neustále.

Sověti, ale i dnešní Rusové bojují za matičku vlast, není větší cti než umírat na frontě. Sama autorka přiznává, že jsou lidmi války, že válka tvoří podstatu jejich kultury. Sovětské vedení úspěšně vymývalo lidem mozky. Ruský establishment se rovněž snaží, ale v době otevřených hranic i myslí to má přece jen o něco těžší. Ženy nadto v boji oceňované, ať již ve zdravotních službách, v řadách vojsk či coby spojovatelky nejenom že přišly během 4 let o mládí, své zdraví či rodiny, ale i o možnost zapojit se plnohodnotně po válce do civilního života. Který muž by chtěl ženu, která se umí ohánět samopalem lépe než leckterý ostřelovač. Který muž by chtěl ženu, která je odvážnější než většina mužů, protože ti se do válečné zóny pro své zraněné kamarády neodvážili, ony však ano. Který muž by si vzal svou (válečnou) sestru... Cejch v podobě válečných medailí, válečných zranění a zmrzačené duše, v horším případě i těla. Sovětské ženy ale při vší té hrůze nezapomněly na svou ženskost a po válce většinově nerezignovaly na svou roli manželky a matky. Alexijevič je nepochybně výjimečná osobnost, která sama patří do kategorie homo sovieticus. A jako taková dokázala věrně zprostředkovat to nejsyrovější z válečných dějin Sovětského svazu.

Alexijevič připravuje (konečně) novou knihu. A že má o čem psát poté, co Rusko s pomocí Běloruska rozpoutalo válku na Ukrajině, a poté, co ruští vojáci měsíce bez vyplacených žoldů od kremelského vedení začali s jejich tichým souhlasem drancovat dobytá území a znásilňovat a zabíjet ženy, děti a další civilisty. Sama se nechala slyšet: "They often tell me, Svetlana, you need to write a book. I must write this book. But this book shouldnt be about our suffering only. This book should be more profound: about human nature, about human imperfections, about us somehow being too small for the word freedom, too unprepared for the word freedom, because we have never been free and have never had such an experience in our lives. The only experience we have is shooting each other..." Alexijevičové knihy stojí na rozhovorech se skutečnými lidmi, proto jsou tak mrazivé a plné smutku. Tentokrát ale neobstojí rétorika týkající se vlastenectví. Rusko se pasovalo do role okupanta, násilníka a válečného zločince. I když částečně nepochybně na lid zapůsobila Putinova protinacistická rétorika, protože jestli něco dokázalo sovětského a zjevně i ruského člověka vybudit, je kolektivní nenávist k fašistům, proti kterým bojoval ve 2. sv. válce. Je to zřejmé i z této knihy o ženách na frontě. Jsem zvědavá, na čem a čích svědectvích Alexijevič svou příští knihu postaví. S koncem éry Sovětského svazu totiž historie rudého člověka bohužel neskončila. Jen si teď říká člověk ruský.

45 23.08.2023

Dvořák alias Dvoržak, Divorcechack, Boraks... nesnadné jméno k zapamatování v cizině, pokud získáte proslulost. A nesnadná doba. Hudebník, průkopnický skladatel Dvořákova formátu to neměl vůbec lehké, podobně jako to neměl lehké Mozart se svou pokrokovou tvorbou v zatuchlé monarchii. Čas plynul pomaleji (cestování lodí přes oceán), společnost však byla na prahu velkých změn, aniž to mnozí vůbec tušili, a do toho zněly Dvořákovy rozverné Slovanské tance, fanfáry, symfonie, ušlechtilá melodičnost Stabat mater... láska k vlasti jej vrátila domů a vlastenecké náměty promítal i do své tvorby. I když do Novosvětské, pro mnohé nejvýraznější Dvořákův výstup z americké anabáze, naopak vhodně zakomponoval černošskou hudbu. Dvořák přitom oslovil národy v různých zemích, naštěstí však následoval své srdce a zůstal nám doma, což se vždy nestávalo, jak ukazuje případ Myslivečkův Il divino Boemo, nebo Jana Kubelíka, který se z Ameriky domů sice vrátil, ale až poměrně krátce před svou smrtí.

Nemohla jsem, coby kdysi studentka klasické hudby, minout Mahlerův Spirituál o Dvořákovi. Spirituál je duchovní, teskná píseň amerických černochů a Mahler tak příhodně nazval své beletristické zpracování Dvořákova života v Americe. Opozici hudebních teoretiků ohledně zkreslování faktů chápu, na druhou stranu muzikolog Mahler dosáhl přiblížení Dvořákova života i díla širší veřejnosti, než by bývalo možné u vysoce odborné publikace postavené na strohých faktech s hromadou letopočtů, míst, názvů a odborných termínů. Formát faction mě proto neuráží, jsou jiná odborná díla pro čtenáře muzikology. A že si popularizaci tento hudební velikán zaslouží. Vždyť to byla právě Dvořákova Novosvětská, která provázela první kroky kosmonautů Neil Armstronga a Buzz Aldrina po měsíční poušti. Dvořák musel být velmi zajímavý člověk, odhlédneme-li od jeho hudebního nadání a tvorby. Kdo by bral s sebou na procházky svého ptáčka - drozda v kleci? Ještě že se vzepřel svému osudu řeznického synka, a ještě že jeho otec potenciál svého syna nakonec podpořil. No jo, a ještě že se oženil s Annou, dcerou hraběte z Kounic, která Dvořákovy kroky nasměrovala k Johannesu Bramhsovi, jenž Dvořákovi v začátcích významně pomohl, nebo do Ameriky

Z počátku bral Mistr s sebou na vycházky i svého drozda:
Mistře kam s tou klecí? povykovali dědkové z verandy.
Nesu Pepíka do lesa ať se přiučí něco novýho.
Zavěsil klec na suk:
Poslechni si, Josefe, tu žluvu to je panečku flétnista!"

41 19.08.2023

Neodolatelné nutkání, nebo obsese. Možná tento titul bych použila pro tento případ detektiva Roberta Huntera, tentokrát ve službách FBI. Člověk má neodolatelné nutkání zapálit si, vrátit se a ověřit si, jestli zamčel auto, ulomit si další kus čokolády, vrtat do lidí kolem sebe... nebo vraždit. Zloba totiž nebude asi tentokrát ani tak souviset s vrahem, jako s Hunterem. A že má dost dobrý důvod ke zlobě, už víc jak 20 let. Ano, měla jsem chvílemi pocit, že čtu divadelní scénář k napínavému psychologickému dramatu vzhledem k neustálým repeticím řečeného k umocnění dopadu obsahu slov. Ale ano, tohle je taky zatím nejlepší případ detektiva Huntera, a to se přitom zcela obešel bez svého obvyklého parťáka Garcii. Carter tentokrát použil snad všechna možná esa, co měl v rukávu... Kdysi to začalo hlubokým přátelstvím dvou mimořádně nadaných studentů, Huntera a Luciena, budoucího policajta a budoucího monstra. Jakou máme ve skutečnosti možnost volby? Chris Carter to zdá se ví docela přesně. Ital narozený v Brazílii, vystudovaný psycholog specializovaný na zločinecké chování v USA, usazený v Londýně. Světoběžník, rockový zpěvák a psycholog. Evidentně ideální základ pro psaní působivých, komplexních a do detailu promyšlených detektivek. Závěr případu tohoto masového vraha je vskutku brilantní.

54 17.08.2023

"Logika černé labutě činí to, co nevíme, daleko důležitější než to, co víme."

Náhoda v metaforickém, poetickém převleku černé labutě. Jev neočekávaný a tedy podceňovaný, nebo zcela opomíjený. Černá labuť poukazuje na naše zkreslené a nedokonalé vnímání skutečnosti i chabou představivost. Černé labutě totiž nelze předpovědět, lze se jim však přizpůsobit. Vykazují tři základní rysy vedle nepředvídatelnosti je to výrazný dopad a zpětná vysvětlitelnost. Taleb vysoce popularizačním způsobem vysvětluje princip nenadálých jevů, vč. např. teroristických útoků (9/11), a jak s nimi pracovat. Pohybuje se však v mnohem širším spektru lidského uvažování a oblíbené praxe zjednodušování a zevšeobecňování událostí na úzus či dokonce přijímání mylných závěrů z důvodu nepochopení původních premis. A co třeba zrádnost narativu, kterým člověk vykládá jevy, jichž je svědkem? Taleb tak propaguje přijetí existence chaosu, s čímž se však člověk těžko sžívá. Snaží se proto ukotvit dějiny ve strukturách a falešných narativech. Přestože si to většinově uvědomujeme, tohle je vážně dobré a poučné i pro lidi poučené, neb lidská mysl ráda skrývá do zaprášených záhybů kůry mozkové jevy negativní či probouzí konotace duchu líbivé, které v každém dalším vyprávění, vzpomínce posunujeme stále dál směrem, který nám konvenuje (viz nejenom teze o muslimech a teroristech). Každý přece máme názor, ať už je více či méně informovaný.

Sebevědomí Talebovi rozhodně nechybí, jak vyplývá z celé řady jeho postojů, mj. ke Gaussově křivce, aneb velkému intelektuálnímu podvodu. Na teorii pravděpodobnosti má zkrátka patent právě Taleb :-). Za dobu od vydání knihy se kvůli dramatickým světovým krizím řada Talebových úvah pronikla do širšího společenského vědomí. Kdekdo již o černých labutích ví, aniž by četl knihu. Doporučuji nicméně vzít ji do ruky (já tak udělala už podruhé), protože je osvěžující, osvětlující i burcující. I s ohledem na povahu Talebovy libanonské nátury. Ryze americky nicméně na mě působí snaha Taleba své myšlenky opakovaně a do nejmenšího detailu na různých názorných příkladech z vlastního života a na různých místech své sociologicko-psychologicko-matematicko-fyzikální analýzy jevů osvětlovat. Zjevně počítá se spíše natvrdlým (americkým?) čtenářem a jeho popularizace tady nabývá poněkud přebujelé formy nevyhýbající se jím tak kritizované naratitivitě. Jinak ale neváhejte a zavítejte do Extrémova a v Průměrova :-).

Černým labutím se nelze vyhnout, ani je přesně předvídat, lze si však být vědom toho, že přijdou. Samotné naše vědomí jejich existence z nich činí méně nebezpečné labutě šedé., říká autor.

40 14.08.2023

Wilbur Smith, rodák ze Severní Rhodesie, mě opět neomylně zavedl do africké divočiny, kde si pro tento román zvolil nejsevernější etiopský stát Tigraj. Území, stejně jako v románu v době kolonizačních válek s expanzní Itálií, která však na rozdíl od jiných mocností moc kolonií v Africe nezískala, i dnes prochází smutným válečným obdobím. Etiopie, Eritrea, Súdán... samé pro Evropana ne právě příznivé státy. Běloch byl synonymem okupanta a ani dnes se tyto a další africké (či asijské) země na Západ nedívají o moc lépe. O to zajímavější je ponořit se do četby.

Smith nabízí zajímavé dobrodružství, či spíše dobrodružnou romanci, a nevím, jako moc jde romantická část za spoluautorkou Imogen Robertson. Nejeví se mi ale přepjatá či patetická. Nabízí především vzrušení a napětí a nepostrádá jiskru v soužití britských obchodníků a vojáků místními lidmi. Ženy, obzvlášť cizinky, to neměly lehké, dvojčata Amber a Saffron to však v románu zvládaly se ctí. Ani mužské hlavní postavy nebyly ledajaké. Smith umě stvořil charaktery těžaře stříbra Rydera a vojenského zpravodaje Penroda, kterým bylo nutno stát proti všem padouchům. Smithovi se však podařilo vyhnout se černobílému vykreslení, když do děje zapojil harémy či opiová doupata a poukázal na slabosti duše i těla. Škoda, že příběhy rodiny Courtneyů i sága Ballantyneů už nebudou mít další pokračování. Ale já zdaleka nemám dočteno :-). Jediná vada na kráse v tomto příběhu je z mého pohledu závěrečná část dotažená v každém ohledu do absolutního konce, a ještě kousek za něj. Jako by dort se šlehačkou, čokoládou a ovocem potřeboval fontánku s korálky kolem dokola.

39 12.08.2023

Váhala jsem dlouho s dalším srdceryvným psím příběhem. Nemám ráda týrání zvířat (ani lidí, ale ti mají zpravidla možnosti se bránit a rovněž mají alespoň nějaké zastání) a tady jsem se obávala autorovy snahy o maximální citový záběr. Cameronův příběh psaný z psího pohledu nepostrádá tušený emocionální náboj, nesnaží se však čtenáři vyrvat srdce i duši z těla za každou cenu, což kvituji. Zajímavý je i nápad reinkarnace jedné psí duše, která tak má možnost prožít radosti i ústrky nejrůznější podoby a poskytnout čtenáři ucelený obrázek o strastech i radostech života psích mazlíčků. Nadto je příběh pěkně zarámovaný do jedné linie, dokud se kruh neuzavře. Nádherné zpodobnění psí věrnosti a lásky. A velmi vydaření titul, který se jako červená čára táhne všemi životy Tobyho, Baileyho, záchranářky Ellie... Psí poslání je velmi podařený, silný a krásný příběh.

43 09.08.2023

"Soudce nikdy nespí. Soudce nikdy nezemře."

Krvavý poledník je přehlídkou krvavé podívané krvavých amerických dějin z doby krvavé mexicko-americké války z poloviny 19. století, která překreslila hranice mezi USA a Mexikem. McCarthy nedovolí čtenáři vydechnout a nadechnout se čerstvého vzduchu prérie. Dostává se mu jen palčivého vzduchu naplněného horkým pískem tamní pouště a pachem krve, výkalů, strachu a bolesti. Kdeže jsou romantické mayovky z německé dílny. Zhluboka se nadechněte, obrňte svou mysl a ponořte se do šíleného pekla Cormeca McCarthyho, kam dobro dostalo stopku. Z plejády postav v románu vyčnívají bezejmenný kluk a soudce. Ne mládí, ne život, ne budoucnost, ne naděje. Jenom děs, hrůza, rigidní systém a jeho prokletí zástupci. Pouze postava soudce přežije všechny nástrahy od nemocí, bitev a nájezdů Komančů po zásah vojenských složek a vězení. Pouze to nejhorší z člověka přežije a raduje se ze smrti přátel i nepřátel, dětí i dospělých, bílých, rudých i černých... Když nezastřelíš, budeš zastřelen. Není to zbloudilý jedinec, kdo rozsévá smrt. Zlo je všude. Nechtěla bych vidět do hlavy McCarthyho, když tohle psal. Děsivá projekce minulosti.

Je to pár týdnů, co Cormac McCarthy umřel z přirozených příčin v požehnaném věku bezmála 90 let, a já mám naštěstí stále ještě co objevovat v jeho literární tvorbě.

"Pouze ten, kdo se cele a beze zbytku odevzdal krvelačenství války, kdo bojoval v aréně, zažil hrůzu hrůz a konečně pochopil, že promlouvá k hloubi jeho srdce, pouze takový člověk umí tancovat."

46 06.08.2023

Zvolit za hlavní postavu tak komplikovanou osobnost, jakou je Anna Foxová, zakládá na velmi slušný thriller. Ta ženská jako by si životní smůlu vybrala na pár životů dopředu. Profese dětské psycholožky je nakonec její největší deviza, která ji pomáhá nikoliv vypořádat se s úpornou formou agorafobie, které propadla, ale s pochopením lidských pohnutek a především slabostí, jemně řečeno. Úvod mě, jako většinu čtenářů, rovněž málem odradil. Nebylo to ale kvůli nedostatku akčnosti, nehledám v knihách potoky krve ani nezměrné násilí a krutost. Úvodní část však byla na můj vkus tak nějak infantilní, laciná. Příběh naštěstí brzy nabyl ostřejších kontur a rozvinul sociopsychologickou rovinu románu postavenou na hendikepech a slabostech nejen ženy v okně. Závěr je pak mimořádně povedený a významně kompenzuje úvodní nešikovné rozehrání a vykreslení hlavní scény.

47 03.08.2023

Čínský spisovatel žijící ve Francii Dai Sijie, sám v 70. letech doby Maovy kulturní revoluce poslaný do převýchovného tábora, v kratičkém příběhu dvou studentů rovněž poslaných na převýchovu na venkov, kde se musí věnovat zemědělským pracím čerpá z vlastní autobiografie. Doba to byla (a dodnes je i s dosud existujícími převýchovnými tábory) krutá, nespravedlivá a společnost prošpikovaná udavači a provokatéry. Jestli chtěl Sijie po francouzsku odlehčit tíživé téma ženským elementem, nebo naopak dokreslit celkový obrázek, protože čínská švadlenka a la Pygmalion se ocitne na okraji srázu ve chvíli, kdy otěhotní, netiším. Co ale udělá společnost/režim? Vdávat se smí až v 25 (a ne v 19) a na potrat smí jen, když je vdaná... Drama všední čínské reality mohlo být lépe vytěženo. Od díla z čínského pera bych čekala přece trochu hlubší úvahy.

38 01.08.2023

Kolumbie Kokain Kobra. FF sepsal velevýmluvný thriller o jednom heroickém pokusu zničit nezničitelné. Kokain nejenom hubí a ožebračuje lidské životy, taky je zdrojem obživy pro kolumbijské zemědělce, kterým (ač jsou nehorázně okrádáni) se nevyplatí pěstovat obilí či zeleninu. To je fakt. A tak hrdinové románu FF bojují s větrnými mlýny. Ani pomoc legislativní, finanční či dokonalé krytí, ač kokainovou válku s mafiánskými kruhy v Americe i Evropě zdá se přece jen dokáže Kobra & spol. ustát, však nic nezmůže proti starým známým politickým hrátkám zainteresovaných osob. Dobré téma, i když v tomto zpracování poněkud don quijotské. Jenže zpracování tentokrát předčilo i všechny "technické příručky", které FF do té doby vydal. Thriller/reportáž zásadně postrádá náboj i napětí a postrádá i výraznější osobní linku, která román odliší od statistických ročenek. A taky bych uvítala otevřenější závěr než nabídnutou definitivu. Obvykle nedám na FF dopustit, ale musím přiznat, že napsal lepší knihy.

43 28.07.2023

Zrodil se osmý syn osmého syna, supermág, neboli Magický prazdroj... tohle je první Pratchettova kniha, která není našlapaná šílenostmi a absurditami umocněnými na entou. Tohle je taková normální pratchettovina, kde každý je nádherně praštěný, a přitom to dává hlavu a patu. Nebo že bych se už nakazila virem Úžasné Zeměplochy, který má účinky pozměňující vnímání reálného světa, kdy Země nabývá kontur Zeměplochy? Tak či onak, s chutí jsem se ponořila do fantasy parodie na parodii, prožívala těžké i radostné momenty s nedostudovaným Mágem Mrakoplašem a jeho společnicí na této cestě - barbarskou kadeřnicí Coninou, dcerou barbara Cohena :-D, kteří se snaží zachránit Neviditelnou Univerzitu, potažmo Zeměplochu. Magický prazdroj je holt magický prazdroj a magie utržená ze řetězu dokáže nadělat pěknou paseku. Opět jsem se skvěle bavila.

Rychle, musíš okamžitě se mnou, zašeptala naléhavě. Jsi ve smrtelném nebezpečí! Proč? Protože když se mnou nepůjdeš, tak tě zabiju!

52 25.07.2023

"Se soucitem je to zatraceně dvousečná věc. Kdo s ním neumí zacházet, ať dá od něho ruce, a především srdce pryč."

Zweig nastoluje tíživé morální dilema, v němž hodnotí váhu a význam soucitu. Co tak ze začátku působí jako přirozeně lidské a vysoce morální gesto, se pomalu promění v hustou pavučinu vyhrocených citových pout. Protože soucit je dobrodiním jen do chvíle, než se stane zneužívaným na straně jedné a povinností na straně druhé. Soucit tak představuje nebezpečnou věc a je podle Zweiga projevem netrpělivosti srdce. Protože jen obětováním sebe sama může člověk odčinit nereálná očekávání vyvolaná soucitem. Nebo způsobit tragédii.

Zvoleným epilogem Zweig fakticky morální dilema vyřeší prostřednictvím viny a svědomí, pokud jej člověk má. Čtenář se tak nemusí sám rozhodovat ve světle dopadů učiněného rozhodnutí zda volit soucit a tady taky neopětovatelnou lásku, a tedy sebeobětování sebe sama, nebo zda volit právo neobětovat vlastní život na oltář soucitu. Zweig sám totiž volbu nevidí. Polemika se odehrává o samotný projev soucitu, míru soucitu. Ano, cesta do pekla je vydlážděná dobrými úmysly. A přece, soucitu bychom se neměli jen tak snadno vzdávat... V příběhu mladého poručíka a částečně ochrnuté slečny Edity odehrávajícího se na počátku první světové války Zweig stvořil velkolepé společenské drama, které má univerzální platnost. Vnější kulisy v takovém případě nehrají roli.

"Žádná vina nezůstane zapomenuta, dokud o ní ví svědomí."

54 22.07.2023

Anna Bolavá se toulá temnými, bolestnými zákoutími lidské duše, povahy, života. Odkrývá, co by mělo zůstat utajeno, podsouvá, co nemělo být nikdy řečeno, uděláno či prožito. Ta, jejíž druhé jméno je Bolavá, nezklamala a do světa pustila další hrůzné, tísnivé, bolavé dílko. Hlavní roli tentokrát hrají běstviny (moc pěkné pojmenování). To ta živoucí hromada hnoje určuje, jak a kam se ubírá život generací Křížů. I zde se Bolavá noří do magického realismu a čtenář úspěšně tápe či váhá, zdali čte řádky geniální autorky nebo zdali je mu servírovaný napříč generacemi rozkročený, tajemstvími opředený, ale docela hutně matoucí text, který nechce nechat nahlédnout do své podstaty. Zejména první polovina knihy nepřipraveného čtenáře úspěšně rozkládá mezi hororové scény a dramatické rodinné vztahy, kde každá jednotlivá postava má nejen svou povahu, ale i pěkně opepřenou anamnézu. Jistěže tu nenajdete jedinou normální, vyrovnanou a úspěšnou postavu. Tyto do světa Bolavé nepatří. A tak se čtenář zmítá mezi zbabělostí, hypochondrií, komplexy méněcennosti, obětovanou láskou, závistí... to vše promítnuto přes filtr jednoho tlustého, ohavného červa, který hlodá, nahlodává, rozežírá, žere. Uznávám, že nápad je to téměř velkolepý. Jen ten děj místy takříkajíc trochu drhne. Hodnocení zaslouží ale vysoké.

50 19.07.2023

Minier na postavě majora Servaze vystavěl nejen sérii kuriózních, šokujících a patřičně brutálních případů, paralelně také rozvíjí osobní a nemálo tragickou linku samotného Servaze. Vyplatí se proto Miniera číst pěkně popořádku počínaje Mrazem. V Údolí se totiž konečně nabízí vedle série dalších vražedných brutalit, které Minier tak trochu neoriginálně zasadil do místa odstřiženého od vnějšího světa, tak dlouho očekávaný hmatatelný vývoj jeho osobní tragédie. Tento, ač charakterní a superinteligentní, ale taky konstantní policejní troublemaker často na půli cesty k vyhazovu z řad policie, je totiž přece jenom člověk. A ten se nejednou dostává do hodně ošemetných situací a musí jednat. Koho by nechal noční telefonát z dávné minulosti odkudsi z lesů, kde se nachází jen staré opatství, v klidu? Na druhé straně pak stojí francouzská frustrovaná veřejnost a ta věčná touha vzít spravedlnost do vlastních rukou... končící lynčem. Veřejnost nabízí únik z osobní ulity a člověk dělá věci, na které by se sám nikdy neodvážil mnohdy ani pomyslet. A že se umí Francouzi o svá práva doslova a do písmene bít víme ze zpráv současných i minulých.

Údolí nabízí napínavé čtení s výbornou psycho zápletkou. A když odhlédnu od všech těch klišé - uzavřeného místa/údolí s vrahem nebo kvazi lynčující veřejnosti, tak tady není nouze ani o překvapení. Aspoň já jsem překvapená byla. I když ani na onom kriminálním archetypu, kdy hlavní hrdina, superskvělý pan policajt nakráčí do nebezpečné situace a jaksi při tom fofru zapomene nejen říct svým parťákům, kam se chystá, ale i si vzít zbraň, se ani tady nic nezměnilo. Minier tak používá snad všechny známé, osvědčené stavební kameny kriminálních příběhů, které okořenil francouzským šarmem :-).

52 16.07.2023

Volodymyr Zelenskyj, televizní komik, který získal nejzásadnější roli svého života, zavítal do Prahy. A právě v této době se mi do ruky dostala kniha válečného reportéra k Ukrajině - Donbasu - Krymu. Boháč připomíná poslední politické události na Ukrajině před nástupem Zelenského, připomíná nástupy a pády triumvirátu Janukovič, Juščenko, Timošenková. Na ruské permanentně u nejbližších sousedů politicky i vojensky intervenující straně se profilují Putin, Medvěděv, Putin, Putin, Putin... a zesiluje prosazování policejní státu. Zkorumpované policejní síly a náboženští vůdci chrání ukrajinské vedení státu a zavádí se po ruském vzoru "potřebná" legislativa, jako ta o zahraničních agentech. Spíš by se hodil zákon o ruských agentech v zahraničí.

Boháč rovněž přibližuje situaci na Krymu a nelehkou situaci krymských Tatarů, která se po okupaci Krymu ještě více zhoršila. Vracíme se na Majdan (a anti-Majdan), autor nechá zaznít hlasy účastníků tehdejších demonstrací - obou stran - vyvolaných poté, co Janukovič odmítl podepsat asociační dohodu s EU. Ukrajinskou vládu práva začínají víc a víc prostupovat zákony z ruské dílny. "Majdan je (přece) operací amerických tajných služeb". A tak se potlačuje svoboda slova, shromažďování, kritický názor je trestně stíhaný podle nového zákona o pomluvě. Jenže Ukrajina změnila vedení a tak RU posílilo své argumenty zbraněmi, tanky, žoldáky, zabíjením, znásilňováním a rabováním. Mimochodem, dlouho kremelské vedení trvalo na tom, že to vše si dělají Ukrajinci sami, nebo že scény aranžují pro účinné fotografie... a doteď tomu skutečně věří spousta Rusů. Stejně jako tomu, že na Ukrajině se skrývá ďábel v podobě fašistů, které ohrožují Rusko, a které je potřeba vymýtit.

Každý by měl mít dle mého názoru možnost si zvolit, kam chce patřit - pokud jde o cestu legitimní. Pak by ovšem ale neměli být mučeni, zabíjeni a odklízeni ti, jež si přejí zachovat status quo, tedy např. ukrajinskou vlajku na Krymu nebo v Donbasu. Bohužel taky nutno přiznat, že vláda Ukrajiny v roce 2014 o Krym ani ty Krymčany, kteří pod ruskou nadvládu nechtěli, vůbec ale vůbec nebojovala. Ani Zelenskyj nevstupoval na scénu s plným počtem bodů. Důvěra ve vedení státu seee propadla na dno a nejednou zaznělo označení loutka toho či onoho atp. Jenže on si poté, co Putin spustil svou vůbec největší teroristickou operaci a napadl Ukrajinu, navlékl zelené triko, zelené kalhoty, pustil se do obrany státu a z herce se stal voják a diplomat. A vede si v dané situaci nečekaně úspěšně.

Vojtěch Boháč nabízí komplexní popis situace na Ukrajině v časové ose posledních 10 let, střídá popisy situace a vývoje, vyjádření dotazovaných osob či politických exponentů, a vše v dokonale uspořádané mozaice. Hlavně nezapomenout a nenechat se převálcovat tsunami dezinformací z ruské nebo čínské dílny prostřednictvím RT, Sputnik, Telegram, TikTok a další.

38 13.07.2023

"Něco neudělat je až posvátně jednoduché, a neudělat to důsledně. Dělali to tak všichni velcí náboženští vůdcové. Buddha seděl klidně pod stromem, Ježíš klidně seděl v zahradě, Mohamed klidně seděl v jeskyni a Gándhí, Martin Luther King a tisíce dalších dovedli klidné sezení k dokonalosti a vytvořili tak mocný nástroj společenských přeměn."

Pastor, učitel, spisovatel... Fulghum dnes již dosáhl úctyhodného věku a dobral se tak pozoruhodné moudrosti bytí. Ne každý se však automaticky s věkem stane mudrcem či moudrou ženou. Chce to mít přeci jen určitý potenciál. Fulghum nepochybně nadto patří k té skupině chytrých a přemýšlivých jedinců, kteří jsou schopni svému okolí trpělivé naslouchat a pozorovat. Bláhově, soudě dle názvu, jsem čekala nějakou urputnou frašku, a proto jsem se knize dlouho vyhýbala. Humor mám ráda, ale ne každý a od každého. Jenže on se žádný velký humor nekonal. Fulghumovo psaní je laskavé, filozofující a, ano, krásně úsměvné. Prostě plné životní moudrosti, která čtenáře nementoruje, pouze odkrývá tajemství toho, v co se mohou naše rozhodnutí přetavit. Fulghum přitom mluví o věcech všedních, které se týkají (téměř) každého z nás. Rodina, vztahy s dětmi, společenské předsudky, smysl života. Příběh plný lidského porozumění, který čtenáře chytí za srdce.

53 10.07.2023

Po téměř třech letech jsem se vrátila k úpatí Uralu do životů sklenařů, lidí a Nasterey. Příběh kulminuje, Pětadvacítka, chránící lidi z Nížin před nebezpečím zpoza Štítu, prochází krizovým obdobím, její tajemství jsou odhalována, a i sama Ilan prochází vývojem. Zničení a zmar, postapokalyptický svět, který za sebou zanechává, nechá Ilan vyrůst, pochopit skrytá tajemství, porozumět Nasterey nebo síle duvalů a síle své. Emocionálně je to přitom pořád jenom třináctiletá holka plná nezvladatelných emocí... Yang adult literatura nabízející jedinečný výlet do fantazie plný napětí, který není ani zdaleka předvídatelný. Jakmile jsem dočetla, pochopila jsem, že tohle není konec, jak jsem čekala. Stehlíková totiž plánuje celou pentalogii, takže (mladý :) čtenář se má stále nač těšit.

45 07.07.2023

"Modlitba je jazykem Boha a andělů. Modlitba, ať už zaznamenaná ve svitcích od Mrtvého moře či uchovaná ve zvycích původních obyvatel... je obecně považována za mystický jazyk, který má moc změnit naše těla, životy i svět."

Gregg Braden je něco jako duchovní sběratel, který pátrá po skrytých způsobech modlitby, ať už u amerických Indiánů, buddhistických Tibeťanů nebo hinduistických Indů. Tento cestovatel po duchovních společenstvích se se čtenářem dělí o svá pozorování a svá nabytá přesvědčení. Přesvědčení o síle požehnání, o síle krásy, o síle modlitby. Člověk zdaleka nemusí souhlasit se vším, a ne každému taky vyhovuje typicky americký styl duchovních rozvojových příruček. Braden je nicméně pro mě podanou formou stravitelnější než jiní, neb nezpovídá hromady jedinců a nevypisuje jejich životní zkušenosti pro potvrzení jeho slov. Příkladům ze života se ale nevyhýbá ani on. Nejméně přesvědčivá pro mě asi byla část o požehnání; spíše filozoficky a zajímavě pojal otázku tajemství krásy; nejzajímavější se mi jevilo pojednání o formách modliteb, zejména o pocitech coby modlitbách. Příliš mě nepřesvědčilo jedno z jeho odhalovaných tajemství, které říká, že "bolest je učitelem, moudrost ponaučením". O bolesti jsem se poučila víc, než by člověk chtěl. Ale moudrost jsem v ní jednoduše objevit nedokázala. A už vůbec si nemyslím, že bych se tím "prožitkem" stala lepším člověkem. Dokonce ani odolnějším, musím se přiznat. Milosrdný čas dává zapomenout, současně však dle mého nesnižuje práh bolesti. Pokud ovšem nemluvíme o kontinuální bolesti, která vede k otupení.

"Požehnání lze definovat jako vlastnost myšlenky/pocitu/emoce, která nám umožňuje přehodnotit své pocity vůči něčemu, co nás v současnosti zraňuje či zraňovalo v minulosti." Hmmmm

35 06.07.2023