Sudetská antologie s příspěvky známých českých autorů je nesmírně zajímavou knihou pro našince, který se v tzv. Sudetech narodil. Musela to být zejm. v první polovině 20. století území vykořeněných osudů a rozbitých vztahů naplněných nevraživosti, podezříváním, nedůvěrou. Ne-li přímo nenávistí. Vedle přirozené lidské inklinaci k normálnímu sousedskému soužití. "Náš sen nebyl jejich snem."
J. RUDIŠ, Zákupy Sarajevo (3,5) - nádražáci, Čech Alois a Němec Rudolf. Žádný neměl rád bílé podkolenkáře. Následovníka trůnu i s hraběnkou zastřelili někde v Sarajevu a Aloise i Rudolfa spolkla historie konce rakousko-uherské říše. Obyčejný příběh obyčejných lidských životů v předvečer války.
P. DVOŘÁKOVÁ, Oh Gott (5) - kvazi erotická rakouskouherská humoreska, u které jsem se po dlouhé době zase zasmála pěkně nahlas.
P. KLABOUCHOVÁ, S křížkem po funuse (Šumava) (4,5) - tklivým způsobem Petra zachytila věcnost šumavských hor a lesů v toku času a dějin. “Až už nic z toho kolem nebude, až tahle bolavá země stokrát změní jméno i jazyk a jenom ty modravé kopce okolo budou dál pamatovat, oni tu pořád budou.”
M. HAJDOVÁ, Hlasy jara (3,5) - mladý člověk v mlýnském kole osudu vymění svůj příběh v Sudetech za příběh ve velkoměstě. A historie mu píše jinou píseň.
L. KYŠA, Kamarádi (4) - ve válce kamarádi ani kamarádství dlouho nepřežijí, když do něj vstoupí politika… “Nemusíme střílet. Můžete odejít. Pryč odsud, začít…
J. KATALPA, Mandl (5) - Úslavice. První vlaštovky objevující Sudety, tehdy ještě svorně osídlené Čechy a Němci 1. sv. válka už ale zasela první hluboké kořeny. První válečný veterán, první novousedlík z Itálie, první národnostní rozepře v Sudetech, první tragické konce.
M. VRBA, Elbemann (5) - Vrba ukazuje na archetypálním vzorci silu lásky, která nejen hory přenáší, ale překračuje pozemní hranice a nedbá na rozdíly národnostní, územní či politické, které lidem vštěpují, kdo je dobry a lepší nebo špatný. Protože je odjinud.
M. KLEVISOVÁ, Moje budoucnost (4,5) - “Když mám hotovo a vylézám z vody, najednou vím, že ve svém těle nejsem sama. Brzy v něm budou bít dvě srdce. Těžko říct, jak si tím můžu být tak jistá… ale jsem. V tu chvíli necítím nic, než naději”. Lidská bytost instinktivně chrání svůj plod, bez ohledu na okolnosti a situaci…
D.J. ŽÁK, Bukanýři Šumavy (-) Němčour, židáček a Čecháček, a pak ještě jeden malující starousedlík. Hotoví 4 mušketýři. vlastně bukanýři. A zmrzlina. S Žákem jsme nějak minuli.
K. TUČKOVÁ, Čas raků (5) - Kateřina jako jediná nám připomíná osudy tehdy chudých jihomoravských Sudet. Její příběh zaujal nejvíce. Snad je to tím, že oblasti, které popisuje, důvěrně znám - Thaya/Dyje - Mikulov - Mušov - Dyje/Thaya. Vodní dílo Nové Mlýny o třech oddělených nádržích, vč. té Mušovské, vzniklo před více než 40 lety o rozloze větší než 3000 hektarů. Spolklo lužní krajinu a mokřady v povodí řek Dyje, Svratky a Jihlavy, a z mapy vymazalo celou vesnici Mušov. A ochladilo celkové klima této bohaté viniční oblasti. Z Mušova zůstal jen kostel, ke kterému lze údajně dojít suchou nohou, když je málo vody. Já to ještě nezkoušela. Nejdřív byli vyhnání původní obyvatelé, nakonec zbourána samotná vesnice. Kde život započal, tam by měl i skončit...
"Ať se rozhodneš jakkoli, nezapomeň, že můžeš napsat jen ano nebo ne. Jiné pokyny algoritmus nepochopí."
Svět bulváru, internetu a počítačů. Témata se sebezdokonalující se AI stále aktuální a aktuálnější. Nastínění scény a uvedení do příběhu zaměřeného na svět bulvárního tisku, mašinérie sledovanosti, lajků a otřepaných, bombastických klišé mi připomněl, jak mi tento svět nekonvenuje. Autor však na uvedeném mediálním pozadí přivádí čtenáře do hlubin internetového vesmíru, kam se může schovat doslova kdokoliv a rovněž kterýkoliv zločin. Fenomén darknetu přitom představuje jen zlomek Szamalekova příběhu.
Ústřední postava byla ta, kdo mi působil největší potíže, respektive její nevěrohodnost. Na jedné straně autorem prezentovaná jako mladá, zvídavá, ambiciózní a důvtipná novinářka začínající v bulváru, na druhé straně se chová komicky jako naivní (hloupá?) holka toužící prosadit se ve světě investigativní žurnalistiky nebezpečí navzdory. Naivní v oblasti kyber-bezpečnosti, až to bolelo. Chápu, že autor potřeboval nastínit situaci, v níž by čtenáři mohl všechna související bezpečnostní kyber rizika náležitě objasnit. A já to vskutku ocenila. Jen kdyby mě tak neskutečné neštvala nevyváženost této postavy. Protože příběh byl jinak zajímavý, napínavý a aktuální. S příslibem pokračování. Ale u nás už pokračování této trilogie nevyšlo.
Bernard Cornwell připravil svému mladému hrdinovi, Uhtredu z Bebbanburgu, mimořádné překážky. Slabé slovo, spíš naprosto likvidační. Míra napětí v Uhtredově cestě na sever za pomstou a znovuzískáním svého majetku je vysoká a takřka setrvalá. Neustálé souboje saských bojovníků a dánských nájezdníků – pánů severů – kdy samotní Dánové nejednou sloužili v řadách britských, neunavovaly. Jde o kvalitní dobrodružný, historický román, kde není nouze o překvapení, a který má přiblížit život a jeho drsné podmínky v 9. století spíš než exaktně vykreslit historické souvislosti. Cornwellovy postavy svou historickou předlohu většinou skutečně mají. Byť například Uhtred a král Guthred se v reálném čase potkat nemohli. Atmosféru raného středověku ale Cornwell vykreslil mistrně. Zlaté 21. století.
Vítejte v americkém světě všednodenního zločinu. Stephen King (snad) nikdy nevytáhl své literární paty z amerického dvorku. Proč by to taky dělal. Americký kontinent představuje dokonalý mikrokosmos pro literární tvorbu, protože všechna témata zde má tzv. pod jednou střechou - náboženský pluralismu, rasovou a etnickou pestrost nebo geografickou různorodost. A stejně tak i zločiny. Současně se může postavit za obsah svých děl, protože to, o čem King píše, také dokonale zná, nebo velmi pravděpodobně. Téměř neomezené svobody Američanů, pokud jde o nošení zbraní, slova či vyznání a současně s tím do extrémů vyhnaných vzájemných názorových protipólů, pak vytváří dokonalé pozadí pro Kingovy psycho-horor-výtvory.
V posledním díle s Holly "Berry" je opět v centru dění rozmanitý svět zločinu; King přichází hned se dvěma paralelními linkami, které se sbíhají u staré známé Holly prostřednictvím jejích přítelkyň. Na introvertní autistku (nebo tak nějak) jich má kupodivu čím dál víc. Stejně tak roste její popularita. A nejenom její. Protože její přítelkyně jsou vše, jen ne tuctové americké občanky.
Tentokrát se mi, přiznám se, trochu smísily všechny Kingovy postavy, alespoň zpočátku. Protože ony dvě paralelní zločinné linky mají své vlastní aktéry, přičemž jakkoli se sbíhají sbíhají u Holly a jejích přítelkyň, trochu jsem se ztrácela, který zločinec/magor mi právě před očima tančí na řádcích knihy svůj fanatický taneček. Do toho King šoupne schizofrenní projevy a na mou vlastní schizofrenii bylo pěkně zaděláno. A z Holly se nadto klube taková americká alias stárnoucí slečny Marplové. Ještě že mám ráda Agathu Christie. Jedna konstanta ale příběhem prolíná, a to je spravedlnost. Ať skutečná či domnělá. Právě ona domnělá spravedlnost pak stojí za celou řadou pochybných teorií a brutálních konců.
King prokazuje schopnost udržet při životě řadu paralelních, téměř pro příběh samonosných životů, vybrané z nich napříč svými romány po celá desetiletí (klobouk dolů), a tradičně nechává fundovaně nahlédnout do jejich psyché. Spíše než coby románová novinka, tak u mně Nevyměkni zafungovalo coby návrat do známého Kingova světa, který mě nikdy nepřestane ohromovat hloubkou postav, uvěřitelnou atmosférou a mistrným budováním napětí.
Vlk a beránek. Predátor a oběť. V světě homo sapiens má paralela mnohonásobně hlubší význam než ve světě šelem. Finové (i další Skandinávci) mají s vlky nepochybně větší zkušenost než zbytek Evropy – čela jsem, že každý 5. Fin má pušku a výskyt vlků je tam stabilní. Hiltunen se nicméně metaforicky zaměřuje spíše na vlka, který číhá v nejednom člověku. S vlky totiž máme mnoho společného. Canis lupus je vysoce inteligentní, přizpůsobivý, sociální a teritoriální. Jsou to rodinní tvorové, kteří díky pevným, vzájemným poutům vytváří smečky. Hiltunenův vlk – v rouše beránčím – však je vlk samotář, kterého zformovalo pokřivené, násilné prostředí.
Finské humoristické romány patří mezi mé nejoblíbenější. Stejně jako Finové ze severských národů. Tentokrát jsem sáhla po krimi – říká štítek. Thriller, jak se patří. Ale spíše psychologický než kriminální. Hiltunen nechává nahlédnout do oken finských domácností – záclony asi stejně nemají, jak je v severských zemích zvykem. Domácí násilí, u nás kdysi tak běžné bití dětí či žen, v Hiltunenově románu hraje první housle. Drsný kraj, drsné klima, drsná výchova. Dokonce ještě dnes se jedná ve Finsku o závažný a velmi rozšířený fenomén. A když chce člověk zapomenout, je to alkohol, který pomůže, a taky zahřeje a potěší. A probudí démona. Vlka. Zvítězí jen ti silní. Krutost je lidská přirozenost. Mimořádně hluboký, sociální, psychologický thriller. Doporučuji.
"Věřím pořád, akorát už ne v Boha, ale v to, že tady vládne ďábel. Bůh tenhle svět prohrál v sázce nebo v kartách. Nejpozději kvůli nacistům v druhé světové válce a nejspíš dávno předtím."
P.S.: velká škoda, že u náš zatím nevyšel překlad pokračování; a jak to vypadá, tak nevyšel ani v angličtině, pouze ve francouzštině.
Firemní teambuilding se změní v únikovou hru. Hráči v uzavřeném prostoru mají obvykle 60 minut na to, aby vyřešili sérii hádanek a rébusů, našli skryté stopy a unikli ven. Utužení pracovního kolektivu může nicméně vystřídat jeho naprosté rozbití, nepodaří-li se týmu hádanky vyřešit a z prostoru uniknout. Třešničkou na dortu je samotné složení týmu, které logice teambuildingu spíš odporuje vzhledem k vysoce konkurenčním, odlidštěným vztahům v úspěšném bankovním sektoru. A vzhledem k tomu, jak velké peníze se týmu investičních bankéřů protočí pod rukama, stává se, že pár jich uvízne za nehty. Stačí pak jeden mravně nezkažený, nebo aspoň ne zcela zkažený element a tým má zaděláno na pořádný problém. Peníze jsou v této branži alfou a omegou života společnosti i jejích zaměstnanců, a současně potenciálním zdrojem rivality a vzájemné nenávisti. Dravé, toxické, sexistické prostředí nutí jedince bojovat a výzvy pod pláštíkem renomované, bohaté firmy ustát. Jenže to nemusí fungovat na všechny stejně. Nebo aspoň ne na dlouho.
Goldin dobře zachytila psychologii postav a vlivu peněz na člověka, jeho povahu, činy a vztahy, ať už pochází z jakýchkoli poměrů. V románu nejde tak ani o investice v pravém slova smyslu nebo o megavýhodné fúze, často s následnou likvidací odkoupené společnosti za vždy nevýhodných podmínek. Jde hlavně o člověka a osobní svědomí každého jednotlivce. Kde jeden selže na celé čáře, tam druhý může zbořit systém. Nebo být sám umlčen. Kdo není s námi, je proti nám. Román skrývá více rovin, než se na první pohled zdá, byť místy může působit prvoplánově.
McFadden pojala svůj příběh Pomocnice v duchu starozákonní, biblické osudovosti. Události a osudy Andyho a jeho žen/partnerek Nini a Millie zde nejsou jen řetězícím se sledem událostí, ale mají smysl a cíl, který se pomalu rozkrývá. Zvrácený smysl a cíl. Protože tady jejich strůjcem není Bůh. Tady kola osudu roztáčí zlý, pokřivený charakter. Protože každé pochybení se trestá. A tak boží mlýny McFadden melou. Pravdou sice je, že obě hlavní hrdinky mě po většinu času dost iritovaly, stejně jako mě udivovala některá jejich rozhodnutí, na druhou stranu autorka zkušeně celý příběh vygradovala a dovedla do nečekaně očekávaného závěru. Otázkou totiž nebylo ani tak co, ale jak. I když míra psychopatie v závěru byla přece jenom přitažená za vlasy, jakkoli logický konstrukt pro závěr svého příběhu autorka využila.
Dvanáct dnů maďarského britského historika Victora Sebestyena (23.10.-11.11.) se před očima čtenáře odvíjí v mnohem širším časovém spektru než předmětných 12 revolučních dní. Nic totiž nevzniká bez příčiny, natož revoluce. Podrobně tak autor přibližuje formování – tehdy ještě idealistické – komunistické vlády v zemi, stejně jako vývoj maďarského protikomunistického odboje od konce 2. světové války, který dospěl až ke mně nepříliš známým událostem roku 1956. Detailně tak líčí jak samotných dvanáct přelomových dní revoluce, tak historické pozadí onoho ostudného, sovětského násilného vlivového působení na formování komunistické vlády jedné strany, po brutální potlačení záblesku svobody v maďarské, Karpatské kotlině.
"Proč Maďarsko a proč rok 1956? Nejzřejmější příčinou je to, že Maďarsko žilo na počátku padesátých let pod nejtvrdší diktaturou v rámci východního bloku, Matyáš Rákosi, který tu despoticky vládl osm let, byl netvor, kterého lze srovnat s jeho velkým učitelem Stalinem, či s Mao Ce-tungem. Ještě důležitější je to, že si Maďarsko připadalo z kulturního, historického a jazykového hlediska odlišné od ostatních národů tehdejšího východního bloku."
Nebudu první ani poslední, kdo nazná, že o této maďarské revoluci nevěděl víc než nic. Školní učebnice za režimu v osvětě krutě selhaly. Což vlastně není vůbec překvapivé. Vždyť na jejich obsah dohlíželi zase a jenom komunističtí kádři. Násilná indoktrinace komunistické ideologie probíhala v evropských zemích po celá desetiletí. A stačilo – málem – jedno chaotické, neřízené, studentské povstání, a veškeré indoktrinované myšlenky vzaly za své. Ne tak mocenské choutky Sovětů. Dost mě zaujalo, že požadavky maďarských studentů v roce 1956 byly téměř jako přes kopírák předloženy československým komunistům našimi studenty v roce 1989.
V maďarské revoluci šlo dle mého špatně snad úplně všechno a rovněž tak všichni selhali. Maďarští lídři, roztříštěné revoluční studentské skupiny, sovětské vedení, mezinárodní společenství na čele s OSN nebo USA - právě na Američany přitom Maďaři spoléhali nejvíce. Protože Svobodná Evropa. Protože výzvy k revoltě. Jenže Eisenhower. Volby za dveřmi. Suezská krize. No ano, Blízký východ nebo Východní/střední Evropa? Kdo je asi tak důležitější pro Američany? I když přece ta Svobodná Evropa... zůstali v tom sami. A tak Sověti, přestože nevídaný odpor Maďarů jimi otřásl, a ti tak na pár týdnů získali téměř dokonalou iluzi socialistické svobody, opět poslali, protože mohli a nikdo jim nezabránil, do Maďarska tanky a vojska. Co by byl Sovět bez tanků.
A tak se seznamuji s nejdůležitějšími osobnostmi maďarské revoluce – Mátyás Rákosi, István Bibó, Erno Gero, Imgre Nagy, János Kádár a mnoho dalších. Právě na těchto revolučních událostech je vidět, jak významnou roli sehrál lidský faktor. Opravdu pozoruhodné zpracovaný dějinný milník Maďarska. A pozoruhodná podobnost s naší (tzv.) revolucí v 89. My jsme totiž oproti Maďarům vlastně nikdy moc nerevoltovali v průběhu oněch neslavných 40 letech nesvobody. A oproti Maďarům jsme šli téměř na jistotu – jedna z posledních středoevropských "revolucí", kdy systém zjevně padal už svou vlastní vahou a takřka bez násilí. Na rozdíl od Maďarska. Po nás se rozpadla komunistická nadvláda už jen v Rumunsku, a to hned o měsíc později.
Přes štítek literatura faktu autor zanechal světu mimořádně čtivý a nesmírně zajímavý, detailní a podrobně ozdrojovaný záznam maďarského povstání a jeho příčin v kontextu studené války a geopolitických plánů západních mocností.
"Maďarsko se jeví jako jedno z mnoha bojišť ve velkém střetu Východu se Západem během druhé poloviny 20. století. Maďarsko bylo pěšcem sevřeným v pasti mezi mocnějšími silami. V roce 1956 se jeho osud netvořil na ulicích Budapešti, nerozhodovali o něm maďarští hrdinové, zrádci či podvodníci, o kterých se píše na těchto stránkách. Všechna podstatná rozhodnutí učinili ti, co byli u moc v Moskvě a Washingtonu."
Autorka nás (při svém tvůrčím pobytu ve Slovinsku) provází po stopách mariborské mouchy, resp. nabízí cestopisnou, historickou, filozofickou, biologickou... úvahu o mouše domácí, hypnóze / hypnotizérovi a Mariboru. Je mi tak trochu záhadou, jak tento experimentální konstrukt formální, obsahový a žánrový vůbec drží pohromadě. Jestli vůbec. I označení volná kompozice mi zní jako povedený eufemismus. Jedinou konstantou knihy je vypravěčka příběhu a její putování do/po Mariboru, který se vydala zkoumat z muší perspektivy. Ten nejoriginálnější aspekt tohoto románu.
A tak se dozvídám o životě mouchy. Ale taky se nastiňuje mezinárodní aspekt života současné mariborské společnosti - "moucha svými larvami kolonizuje rozkládající se meloun, drahá čínská optika kolonizuje lokální slovinskou optiku. Nahoře německá jazyková škola, vedle kebabárna Panda...". Zaujala mě věta o továrně na mucholapky, ale taková v Mariboru zdá se neexistuje. Mám ráda magický realismus, tady ale obávám se je čtenáři servírován spíše magický "beletrismus" nebo pseudo-realismus.
Autorka staví svůj román na principu deníku zážitků, z pohledu vypravěčky jsou přitom nesourodě komentovány obrazy, dějiny, momenty. I když je zde několik postav, které se prolínají celým dílem - zejm. hypnotizér Svengáli, jeho družka Elis nebo "nejbenevolentnější" diktátor XX. století Tito. Tímto dílo nekritizuji. Vlastně si neumím představit, že bych něco podobného dokázala vůbec sepsat, za což autorce skládám hold. Záleží ne čtenáři, jestli jej hypnotický muší román zaujme. Rušivě na mě působily semo tamo trousené vulgarismy, ideálně umístěné do momentu poetického vytržení. Co tím chtěla autorka říci ví snad jen ona. Pohled mouchy nicméně nabízí velký prostor pro imaginaci. Možná si knihu přečtu ještě jednou. Jsem si jistá, že jsem nepobrala všechno.
"Tušila jsem už tehdy, že psaní je jen skrytější podobou vyprazdňování? Že jde o přehledný dualismus naplňování a vypouštění? Psaní a sraní?"
Farma zvířat v kombinaci s 1984 zaznívá coby podobnost či inspirace Slavným časům. Vnějšími atributy ano, neb hlavními postavami nejsou zástupci říše homo sapiens ale živočišné. A jsou připomínkou režimních časů. Kritice systému dala Bulawayo parodický kabát. A přece jsem se nesmála. Ale ani neplakala. Bulawayo zachytila na papíře pel mel afrických (či spíše globálních) událostí, kulturních zvyklostí, náboženských směrů a režimních praktik, vč. kultu osobnosti na principu zbožštění a nesmrtelnosti. Kumulace všech těchto jevů na jednom místě a hustota časové osy připomíná formou encyklopedii. Tak na mě taky působí, jako soupis spíš než román. Taky bych uvítala hlubší vhled do samotných postav románu. Paradoxně jsem si tak utvořila nejsilnější vztah k prvotnímu diktátorskému vládci Jidady a jeho manželce Samině, jakkoli rozporuplný.
Autorka vrhla na papír všechny myslitelné nešvary režimních států a jejich tendence k oklešťování občanských a politických práv jejich obyvatel nebo zneužívání soudních či vojenských složek, vč. prostřednictvím moderních sociálních médií. Slavné časy tak představují esenci zlotřilých režimů. A přece ve mně román nevzbudil logicky očekávané pocity – strach, znechucení, hrůzu a děs a pobavení zároveň. Problémem je pro mě taky neukotvenost románu vzhledem k šíři popisovaných nešvarů (ač je zřejmé, který režim je zde parodován), zamýšlený efekt uchopení zpracování všech zmíněných jevů či spíše zločinů se tak u mně spíše minul účinkem.
Meritorně je nepochybně třeba odsoudit veškerenstvo nespravedlností, kterým autorka své dílo doslova napěchovala. Jenže ona jej dále znásobila absolutně (a únavně) vyčerpávajícími výčty toho, v čem se jednotlivé nepravosti vyskytly, resp. multiplikovaly. Nebo alespoň donekonečna opakovaly... Demonstrace ohlupování mozků, předpokládám, mohlo by být smyslem. Ale číst se tyto repetitivní několikstránkové části nedaly. Závěrečné ponaučení a pochopení podáno čtenáři ve stejné dikci, formulováno jako ze školní učebnice. Nadto do podmnožiny pachatelů zločinů na africkém kontinentě zahrnula autorka všechny bývalé koloniální velmoci, kapitalisty, rasisty a viníky kriminality, které v době post-koloniální i nadále drancují její přírodní bohatství. Ač i zde by svůj hněv měla napřít směrem stejnou měrou k úplatným vládnoucím africkým vládním kmenům a režimům, které stojí za katastrofickou situací a životní úrovní běžných Afričanů. Jenže ono je snadnější ukázat na ty bohaté, protože tam je vždy co brát, tam je vždy koho kritizovat. Minulost nikdy nekončí, když se to někomu hodí. Celkově zmíněné pojetí románu brání v mém případě skutečně prožitému odsudku všeho, co se jidadským zvířatům stalo. A že toho ve skutečnosti opravdu nebylo a není málo.
Rozumím tomu, proč/jestli román vyvolal tak velký zájem na africkém kontinentě. Rozumím a kvituji střídání uhlů pohledů a postav vypravěčů, a rozumím a kvituji i žánrový mix. Navíc pro poučeného afrického čtenáře je dílo zjevně napěchováno pro nás Evropany ne zcela srozumitelnými symboly a jinotaji. A to i přes veškeré, úžasné úsilí překladatelky. Řekla bych, že Afričané oceňují především to, že někdo uchopil jejich národní bezpráví a nespravedlnost v celé jejich šíři a vysílá to do světa. Kvalita románu už pak není to hlavní. Navíc jsem získala pocit, že autorka své ocenění možná dostala získala na základě faktografického doslovu, kde si neinformovaný čtenář do rovnice doplní některé neznámé. Až ten ve mně totiž vyvolal adekvátní emoce. Na mém hodnocení románového zpracování tohoto závažného tématu však nic nemění.
Mimochodem, shodou okolností jsem současně se Slavnými časy četla knihu o maďarském povstání v roce 1956. A v určitých momentech jsem měla silný pocit deja vu, když jsem "přepínala" mezi knihami.
Follettův román je o první světové válce a nelehkých válečných a poválečných dobách. Není přitom o pravdě, spravedlnosti dobru a zlu na jedné či druhé straně. Vojáci nejsou ti zlí a špatní, když střílí a zabíjí vojáky druhé strany, tím méně jsou špatné jejich rodiny, ženy, děti. Follett přibližuje lidské osudy z pohledu všech zainteresovaných stran – Rusko, Německo, Británie, USA, Francie.... V každé jedné chvíli, kdy Follett popisuje život, válečné podmínky, umírání a rozhodování velitelů, šlechty, císaře, má člověk tendenci stát při tom, do jehož života právě nahlíží, a odsuzovat ty, proti nimž se brání či musí bojovat. Střih. Follett podobným způsobem přiblíží život mužů, žen a dětí – nepřátel. A opět má člověk tendenci stát právě při nich – proti jejich nepříteli, kterým fandil do té chvíle. Dokonalá schizofrenie. Dokonalý přelud o smysluplnosti válek. Dokonalý doklad jejich dopadů a hrůz, které napáchají. Na všech stranách, vítězných či poražených. Jenom nejvyšší velitelé posouvají tisíce cínových vojáčků po mapě, aniž se namáhají s křížky, a přemalovávají hranice.
Vzhledem k tolika v 1. světové válce zúčastněným stranám Follett ve svém románu přibližuje osudy celé řady postav. Zejm. ruští bratři Grigorij a Adam mě asi více popouzeli, než vyvolávali mé sympatie. Ovšem na německé straně figurují naopak téměř samí sympaťáci a poválečná mírová jednání, jejichž výsledkem byly mj. i Československo (Washingtonská deklarace) nebo Jugoslávie, Follett vykreslil v principu jako nespravedlivá vůči Němcům, a to především ze strany pomstychtivých Francouzů a USA. Němci přece válku nevyhlásili, to jejich vůdci, kteří poskytli po sarajevském atentátu (1914) Rakousku-Uhersku plnou podporu pro tvrdý postup proti Srbsku, což vedlo k vypuknutí první světové války. Tak se rozpadlo Rakousko-Uhersko a Německo přišlo o své kolonie a muselo platit reparace. Pravdou je, že pocit nespravedlnosti rovněž stál vyhlášením druhé světové války Německem.
A nebyl by to Follett, aby svůj román, který ač o význačných historických událostech, nepostavil na mezilidských vztazích, tady ideálně národnostně smíšených. Doklad nesmyslnosti válečného pořádku a dělení na spojence a nepřátele, a současně příležitost pro nová spojenectví, nový svět. Svět Follettových postav trefně uzavírá pomyslný kruh – přátelé, diplomatičtí a političtí partneři před válkou – nepřátelé ve válce – členové vyjednávacích týmů po válce, pokud proti sobě nemuseli pozvednout zbraň.
"Jako u mnoha mužů po šedesátce mu prostata rostla jako účet na důchodovém spoření a měchýř se scvrkával s úbytkem sexuální apetence."
Škoda, že King zatím nenapsal humoristický román. Protože by mu to šlo určitě stejně skvěle, jako horory a thrillery. Od něj bych si ráda přečetla i milostný román, jak jsem už jednou napsala.
Holly Gibney si mě získala v časově pozdějším, eponymním románu Holly, jakkoli ani zde se její postava logicky neobjevuje poprvé. V Outsiderovi bych proto bývala čekala trochu jinou její roli, po Holly. King mě nezklamal, i když svým způsobem přece jen trochu ano. Myslela jsem si, že jeho styl hororů, krimi a psychologických románů s fantazijními prvky, už docela znám a líbí se. Proto jej čtu. Král totiž umí. Jenže Outsider mě překvapil. Úvodní nastínění zápletky bylo dokonale matoucí – ohavný zločin a naprosto bezúhonný podezřelý s dokonalým alibi, který přesto skončil ve vazbě. Odsoudila jej nejen soudní mašinerie, ale i veškerá veřejnost, sousedé, kolegové, žáci. Vynikající úvod. Skvělá psychologie postav. Byla jsem napjatá, jak Král tento rébus vyřeší. Protože byl zdánlivě neřešitelný. Obávala, že sáhne po nadpřirozenu. Protože to je jeden z jeho silných žánrů, a protože by to bylo prostě nejsnadnější. Takže ano, King si tady z mého pohledu "vypomohl" fantazijnem. Román nicméně zůstává kingovým dílem, jehož rukopis, smysl pro humor, znalost a vhled do hlavy člověka i budování napětí jednoho opět potěší. A King ani zde neopomněl, byť jen letmo, připomenout Ka (Temná věž).
Po roce a půl jsem se vrátila ke Klevisové, která mě navnadila prvním případem Josefa Bergmana, Kroky vraha. Ostrov šedivých mnichů mě ale dost zklamal, tak jsem ráda, že jsem to nevzdala. Klevisové rukopis je zřetelný, zařadila bych jej do kategorie román pro ženy s kriminální zápletkou. V případě starého mlýna – domu na samotě – se autorce dle mého podařilo vybalancovat obě preferované románové roviny. Současně v tomto případu důmyslně zachycuje několik paralelních linií a udržuje potřebné napětí.
Opět musím ocenit, že se v kriminálním prostředí pro docílení napětí autorka obejde bez potřeby vytvářet krvavé scény a vrahům připisovat touhy své oběti krutými způsoby mučit. Vražda je zde spíše výsledkem neúnosné osobní situace, osobnostní poruchy či dokonce náhody. Přitom velmi dobře pracuje s psychologií člověka. Dům na samotě je tak spíše psychologické drama než detektivka. Vlastní strachy člověka jsou totiž často jeho největším nepřítelem. Bergman sám však není bůhvíjak výjimečná osobnost, jakkoli by jí měl být z pohledu úspěšné kriminalistiky. Tady bych uvítala, kdyby byl tou hlavní/nejdůležitější postavou románové série. Ale není tomu tak, a možná to nejvíce rezonovalo/uškodilo následujícímu případu na ostrově mnichů. Jsem docela zvědavá na Zmizelou v mlze.
Sociální, tíživé drama z druhé poloviny 18. století se zločinnou zápletkou a milostným příběhem, v jehož středu stojí skutečná postava americké historie – Martha Ballardová, venkovská porodní bába, léčitelka a taky deníková spisovatelka. A taky manželka a matka. Právě ve svých denících zanechala Martha svým následovnicím lékařské dědictví, díky němuž se zasloužila se o budoucí základy ženského lékařství nebo organizace Červeného kříže v USA. Martha ale nebyla jen nadanou léčitelkou a porodní bábou, aktivně se v rámci své profese (nemanželské děti, děti z násilných aktů, znásilňování) maximálně v rámci svých možností, často marně, zasazovala o spravedlivé soudní procesy v tamních soudních podmínkách státu Maine – při soudních líčeních soudce Josepha Northa. V Americe již tehdy platil nepochopitelný systém laických porot, tehdy sestávajících se ze samých "čestných" mužů. Protože přece pouze muž může být ten čestný. Jakkoli ženy znásilňuje, bije, okrádá nebo jinak znectí právě muž, prakticky vždy je to jenom a pouze vina ženy. A to se ještě tyto případy vůbec nemusely před porotu dostat. Soudce býval pánem na lidmi ve své jurisdikci. A ne vždy sám bezúhonným. Pravdou je, že v Evropě nebyla v té době situace pro ženy o nic lepší, byť o jejich osudech rozhodovali profesionální soudci.
Martha musela být mimořádnou osobností. Její deníky knižně vydala známá americká historička Laurel Thatcher Ulrich, jakkoli nebyly psány zdaleka tak výmluvně, jak se čtenáři jeví v Zamrzlé řece. Ariel v sobě snoubí pečlivou studentku historických análů a současně velmi nadanou literátku. Svým vynikajícím beletristickým zpracováním života Marthy Ballardové autorka významně přispěla k šíření povědomí i této výjimečné ženě. Zaměřením se na poměrně krátké období zimy – než rozmrzne řeka Kennebec v městečku Hallowell u nejzazších severovýchodních hranic USA – se jí podařilo sepsat kompaktní, přesvědčivý dramatický příběh v podmínkách syrové, nelítostné zimy, stejně jako doby samotné.
Z třetího pokračování románu, jehož ústředním tématem zůstávají uhelné doly, které pomalu ale jistě po válce polykají pod taktovkou bezohledné komunistické úderky vše živé kolem sebe – krajinu i lidi – vystupují zejména silné ženy, jako Anna, Ženka, Barka, Julka aj. aj. Muži – občané hornických měst, zastupitelé, komunističtí nabobové a v neposlední řadě horníci – zde hrají buď druhé housle nebo roli spíše křiklounů či destruktivní. Přestože válka skončila. Přesněji právě proto. I ti, kteří se vymykají – učitel, farář, majitel zámku Larisch a další obstojí ve srovnání s ženami jen tak tak. Byť si nemyslím si, že to byl Lednické záměr, protože mužských postav je zde dlouhá řada.
Karviná se svými uhelnými doly dostává rudý kabát. Cíle je třeba plnit ne na 100, ale na 400 %. Horníci – jak deklarovalo tehdejší vedení KSČ a státu na čele s Klementem Gottwaldem, nastolovatelé nových pořádků – tvořli (údajně) páteř společnosti. Nezapomenu na tabuli cti na mé základní škole v 80. letech (tedy ne 40. a 50.). Na horních místech byly fotografie mých dvou tehdejších spolužáků, kteří se přihlásili na hornickou učňovskou školu, samí propadlíci a jeden dokonce stihl propadnout 3x. Tolik k propagandě na základních školách, kdy se cenila neschopnost a záškoláctví.
Přitom právě sami havíři byli tou nejvíce zasaženou skupinou celé mašinérie. Komunisté jim namluvili, že jsou nejprivilegovanější vrstvou celé společnosti. Jenže v kritických, životu nebezpečných pracovních podmínkách, je čekalo nikoliv bohatství, ale podlomené zdraví a vykořeněnost. A jako celou společnost strach, protože stížnosti a kritika byly nepřijatelné. A nadto pro všechna ta privilegia, kterými se komunisté snažili lákat dělníky do dolů, vzbuzovali u svých spoluobčanů nevraživost a zášť. V 50 letech k tomu připočítejme poválečný, rozporuplný, napjatý československo – polský sentiment, který příhodně zapadl to tehdejších nálad. Ono vůbec poválečné nadšení nevydrželo dlouho, a to ani zapáleným komunistům. Budování se stále více neslo v duchu pomsty – oko za oko, zub za zub – Češi, Poláci, Němci. Stačilo ukázat prstem. Pro občany nesoucí si neblahé dědictví nacistického řádění nastala nová doba strachu a komunistického teroru, která neměla skončit ještě celá desetiletí. Největší zlo napáchal režim na dětech, které důvěřivě přejímaly demagogická a lživá prohlášení, učily se překroucené dějiny naslouchaly chvalozpěvu na revoluční události, které vedly k zatýkání jejich rodičů a známých, ke znárodňování, okrádání, zabíjení a znásilňování duše.
Závěr trilogie tak trochu trpí tím, že se odehrává už v notoricky známých poválečných kulisách a nepřináší již čtenáři mnoho nového. Stále nejzajímavější aspektem románu pro mě zůstává polsko-český kontext a přetrvávající církevní fenomén ve společnosti, jakkoli hrubě utiskovaný a nejbrutálnějšími metodami umlčovaný. I když v románu již ustoupil více do pozadí. Také jsem měla pocit většího tlaku ze strany autorky na emociální rovinu vztahů v rodinách. Sama doba přitom dokáže vzbudit dostatečně silné emoce. Bylo v každém případě namístě přiblížit ucelený příběh Karwine, Karwiné, Karvinné, Karviné... a více než žádoucí rozkrýt životy, a ne příliš známé osudy kdysi nad ostatní společnost tolik vyzvedávaných horníků
Autorka píše (a maluje) hlavně pro děti, a to velmi úspěšně, jak se zdá. Zlá babička dokládá šíři a hloubku jejího literárního nadání. Sílu generačního venkovského románu, který popisuje životní příběh Marie z přelomu 19. a 20. století, podtrhuje jeho autenticita. A musím jej ocenit hned ze tří úhlů – zachycením (svým způsobem nevyhnutelné) osudovosti dění kolem Marie a její rodiny; síly, s jakou se Marie svému osudu postavila; a způsobu, jakým její život od útlého dětství, život členů její rodiny a vzájemné vztahy autorka zachytila a zprostředkovala. Je to venkoncem temný román, u něhož se člověk zamýšlí nad chováním, rozhodnutími a kroky Marie i každého jednotlivého člena rodiny. Ovšem doba samotná nenabídla Marii moc možností, jak čelit těžkostem svého života, a ústrkům ať již ze strany otce, matky, manžela či syna, a jak se vyrovnat s nespravedlností a násilím, které tyto vztahy provázely. Jaký to paradox – ta zlá nakonec pro vnější svět i svou rodinu zůstala ona sama. A přece je to právě Marie, s kým jsem se ztotožnila, a na jejíž stranu jsem se postavila. Přesně, jak autorka zamýšlela, předpokládám :).
Román pro literární fajnšmekry. Nesedne každému a není se vlastně co divit. GG se plynule přesouvá v čase, prostoru a společnosti. Čtenář musí pozorně naslouchat, aby se neztratil ve spleti úvah Gospodinových / Gaustinových, neuvízl v pavučině času nebo nezabloudil v rozličném prostoru. Minulost, současnost, budoucnost se prolínají, jedno jsou, až nakonec minulost předstihne budoucnost. Neméně matoucí je zcela přirozený přechod z reality do fikce a sci-fi, nebo ledabylá časová a žánrová neukotvenost. "Čisté žánry mě příliš nezajímají. Román není árijec – jak říkal Gaustin." (z Fyziky smutku).
Jeden středobod román ale má. Je to minulost, která se, jak člověk stárne, stává přítomností a budoucností. Pobavila mě Klinika minulosti – bombové kryty minulosti, časokryty, chcete-li – třeba právě tady se GG významně přiblížil popisu reality, když coby zdroj inspirace uvádí etnografický skanzen v dánském Aarhusu, který jsem navštívila. Jsou v něm domy a byty vybavené dle určité doby a století. Nejsilněji na mě zapůsobil dům z 80. let 20. století – jako bych se ocitla ve svém raném dětství. Tak byl vjem silný. Ty lampičky, umakart, potahy, židličky.... Slova nejsou někdy dost výmluvná, jako obraz. Až v tu chvíli jsem skutečně pochopila jádro myšlenky vystavět Kliniky minulosti, ač ty neměly pouze ukazovat život minulý, ale léčit lidskou duši, kterou Alz uvěznil v minulosti. "Kráčím vpřed a proměňují se v minulost."
GG sepsal téměř filozofické pojednání o stárnutí, zapomínání a ztrátě důstojnosti, jaká postihne lidskou bytost, když ji pomalu ale jistě pohltí hlubiny zapomnění. Současně však GG hovoří o osvobození ducha člověka, když přichází zapomínání. "Pokud si nepamatuji, kdo jsem, mohu být kýmkoli, dokonce i sám sebou..." Nejsem (a snad ani nebudu) v pozici toho, koho opouští paměť. Úvaha je to zajímavá, jenže si nejsem jistá, zdali ji postižení skutečně docení. Jistě ne pak ti, jež s takto "osvobozeným" jedincem sdílí domácnost. GG se nevyhýbá ani úvahám o eutanazii a souvisejícím byznyse, přičemž čtenáře přivádí do Švýcarska. Opět mě přivedl ke vzpomínání, do doby mého studijního pobytu v Ženevě, kde jsem chodila kolem architektonicky výrazné, prosklené budovy, která byla zjevně domovem pro seniory. A říkala jsem si, že takhle a tam bych chtěla prožít konec života.
Nejzajímavější je sama premisa románu, léčit alzheimera vzpomínkami. A je to vlastně logická úvaha. Faktem je, že doma si teď stále častěji s našimi staroušky povídám o časech jejich mládí a o jejich vzpomínkách, což jim vyvolává úsměv na tváři. Nikdy mě ale nenapadlo, jak obtížné by mohlo být rozhodnout se (v referendu o minulosti :), do které země a do kterých letech bych se chtěla přesunout. Alzeimer totiž nakonec postihne v GG románu celou společnost (děsná představa) a Kliniku minulosti je nutno rozšířit na celospolečenský útvar. Tady se čtenář může nechat GG poučit o dějinách v řadě zemí, vč. autorova rodného Bulharska. A připomíná, jak má člověk krátkou paměť, kterou pokud se nesnaží ji uchovat, je nucen historii opakovat, i tu nedobrou. Z historie nechává GG dokonce promluvit i Švejka s nepatrným, ale příhodným partem štěku :).
"Jaká hrozná zlodějina je život (a čas), že? Jaký bandita... Horší než nejhorší loupežníci na cestách, kteří ze zálohy přepadají mírumilovné karavany. Ti se zajímají jen o váš náklad a ukryté zlato. [...] Ale ten zlodějíček život neboli čas vám vezme všechno - paměť, srdce, sluch, tamto dole. Ani si moc nevybírá, bere všechno šmahem. [...] Udělá to tak, že vám prsa povisnou, zadek se scvrkne, zkřiví se vám záda, vlasy prořídnou a zešediví, v uších se vám objeví chlupy, na těle znaménka, na obličeji a dlaních stařecké skvrny, nutí vás blábolit nesmysly nebo bez rozumu a bez paměti mlčet, protože vám všechna slova ukradl."
Hospodářský areál s obytnými prostory, chlévy s dobytkem, stodolou, dvorem a polnostmi, jedním slovem usedlost, pro jednoho symbol bohatství a společenského statusu, pro jiného povinnost a svázanost s půdou a dobytkem, pro dalšího robota. Usedlostí Nevabacka, která stojí na okraji země u finsko-švédských hranic, stejně jako na okraji hlavního proudu dění, nechává Turtschaninoff v průběhu dějin projít celé generace jejích obyvatel. Román tak představuje jakousi povídkovou knihu zaznamenávající ságu rodu z Nevabacky, seznamující přitom čtenáře s jednotlivými údobími finské historie odehrávající se na finsko-švédském pomezí.
Autorce se podařilo sepsat pozoruhodně kompaktní ságu s jediným styčným bodem po celá staletí – hospodářskou usedlostí. Prostřednictvím osudů jejích obyvatel nahlížíme na historické milníky Finska. Jednou zde vládlo Švédsko, podruhé Rusko a jednou dokonce i Dánsko (což se v tomto příběhu nicméně nereflektuje, nejspíš kvůli minimálnímu vlivu na život ve Finsku obecně nebo přinejmenším v Nevabace a jejím okolí). Příjmení samotné autorky Turtschaninoff rovněž naznačuje její spojitost s ruskými dějinnými etapami Finska. Dostáváme ale také příležitost nahlédnout do finské kultury a společenských zvyků a tradic.
Učarovaly mi do příběhů zakomponované prvky severské mytologie, příhodně demonstrováno na věčném souboji křesťanského světa s mýtickými bytostmi z lesů a bažin. Mnohdy přitom jde o pouhé projevy sepjetí lidí s přírodou, florou a faunou, které do venkovského života člověka neodmyslitelně patří, a vděk za dary, které člověku nabízí.
Neméně zajímavý je doslov předkladatelky knihy, v němž českému čtenáři osvětluje význam jednotlivých v knize zaznamenaných historických údobí válečných či hladomoru, společenských hnutí, vč. procesů osamostatnění společnosti, nebo namlouvacích zvyků či procesu emancipace ducha a žen ve společnosti svázané pravidly a dogmaty. Jsou to právě ženy, které z mého pohledu hrají v této sáze stěžejní roli, a to nikoliv v pozici oběti.
Leo Askerová, odvážná, chytrá, cílevědomá, odhodlaná prosadit se ve světě, který přeje mužům. Dokonce i její vlastní matka. Leo v zásadě bojuje proti všem – otci, matce, kolegům, zločincům. A současně bojuje s nimi, některými. Docela obskurní veletoč. A i Martin Hill, téměř jediný světlý bod na konci tunelu, když odhlédnu od labilních suterénních podřízených, se chová docela zvláštně. Ovšem s Leou si nemají co vyčítat. Tuším, že tady se projevuje severský naturel a mentalita odosobněných, nezávislých, hojně sexuálně bezvztahově aktivních jedinců. Ve Skandinávii mnohé předsudky už dávno vzaly za své a přežívají, jakkoli skrytě, snad jen ty národnostní.
Asi bych neměla srovnávat s předchozím, úvodním dílem série, těžko se ale ubránit. Upřednostnila bych delší kapitoly, protože než jsem se vžila do pokračování příběhu té či oné osoby, už jsem se musela přesunout k jiné postavě, a pak další a další a další. Taky bych se tady odešla bez ufologické linky, na které Anders postavil vědecký zájem jedné z hlavních postav, což na mě nepůsobilo právě věrohodně ani přesvědčivě. A ani zajímavě, protože tato linka nebyla dostatečně odpracovaná na to, že hrála zásadní roli. Nakonec však měl příběh Skleněného muže zajímavé vyústění a člověk se dočkal i dlouho očekávané porce napětí :).
Petra mě spolehlivě vrátila do mých brněnských časů, k Prýglu, do brněnského Bronxu - Cejl, připomněla šaliny, borce, no a taky Cajzly, i když takhle jsem Pražákům myslím nikdy neříkala. A odvěkou někdy více někdy méně úsměvnou rivalitu mezi Prahou a Brnem. Nezapomenu, jak nade mnou oslovený profesor na pražské Karlově univerzitě svého času ohrnul nos, když jsem u něj chtěla dělat doktorát, protože jsem vystudovala brněnskou Masaryčku. Tak jsem změnila profesora, školu i obor. A nedopadlo to vůbec špatně. I když pachuť po nabubřelém pražském profesůrku na delší čas přetrvala. Ještě teď sklízím občasné humorné despektíčky coby Moravanka v Praze od kolegů nebo kamarádů pražského manžela. Jenže kde by Praha bez nás dnes byla, většinou nakonec uznají ;).
Autorka mi svým literárním žánrovým přesahem nebo hudebním rozsahem připomíná renesanční umělce na čele s da Vincim. Nesrovnávám génie. Leonardův ve své podobě je tuším nedostižný. A přece je obdivuhodné, jak Petra dokáže lehce přecházet od mysteriózního hororu a hororu politické zvůle 50 let do komediální detektivky prošpikované politickou nekorektností. Až mě překvapuje, že Muž z Brna nebyl nucen být alespoň trochu učesán a p(o)opraven.
I český nakladatel (zahraniční by nejspíš neporozuměl) však stále ještě chápe ironii, satiru a černý humor, zdá se, a já bych řekla, že k autocenzuře nedošlo. Dostala se tak ke mně něco jako parodie na českou brakovku, která nabízí satirický pohled na rozdíly mezi Brnem a Prahou, a která paroduje známé brněnské lingvistické špeky, klasické vzájemné předsudky a mentální překážky. Petra hýří nekorektním humorem a nadsázkou, přičemž, sama původem z Prachatic, zvesela paroduje obě strany – jak Brňany či Brňáky reprezentované kocourkovským/komárovským policejním sborem, tak Pražáky či Pražany alias Cajzly v postavě do toho strašného Brna exkomunikovaného mladého, zločinem prakticky nepolíbeného pražského policisty Josefa Ječmínka. I když Brňané dostávají o něco více na frak, zdá se mi :D. Tož mi ale něco vydržíme. A nakonec, jde tu přece o život a vraždu, ne? A kdo by neměl rád neohroženého, nepodplatitelného hrdinu, který chvílemi připomíná limonádového Joea. Taky jsem netušila, že je v Brně Vlhká ulice. Dáno do spojitosti s ulicí Tvrdého a ubozí Brňané hnedle musí čelit obvinění ze sexismu :).
Doporučuji každému, kdo nečte pouze "hoch" literaturu, má zájem obohatit svůj rozhled o moravský socio-lingvistický folklór v pražském kontextu, a taky, či hlavně, se pobavit. Za vysokým hodnocením nestojí v mém případě nostalgie, ale ocenění humoru a věrnosti zachycení brněnsko-pražského fenoménu. Rezonance jeho myšlenek v hlavě kapitána komárovské policejní jednotky by tatíčka Masaryka nepochybně taky potěšila ;). Je třeba pogratulovat Petře, že se pustila na tento tenký, nekorektní led. Není snadné pobavit a přitom neurazit. A tak čtěmež. S pokorou a otevřeností mysli i ducha. Protože kde by český národ dnes byl bez svého Švejka a specifického smyslu pro humor.
p.s.: tohle byla jedna z knih, kterou jsem si od Klabouchové paralelním čtením odpočívala Klabouchovou :)
