Všechny cesty vedou k válce: Příběh Ruska a Ukrajiny očima českého reportéra, 2011–2022

(Z návštěvy ještě ukrajinského Krymu:) "- Co sis dal za předměty?" ... "- Konfliktologii a dějiny ukrajinské kultury..." - "Dějiny ukrajinské kultury? K čemu ti to je," ptá se Kyril a povytahuje obočí. "Žádná ukrajinská kultura přece neexistuje." - "Jsou lidi, kteří se považují za Ukrajince, a ti o sobě říkají, že mají vlastní kulturu," odpovídám bez chuti pouštět se do téhle debaty. - "Ale to jsou kulturologové, placení za to, aby si mysleli, že to existuje. Těm nevěř, jenom tě popletou." Typický příklad arogance Rusů, který Boháč zaznamenal i ve vlastním Rusku a o kterém se zmiňují mnozí, kteří s Rusy blíže přišli do styku. Ovšem rád bych dodal, že podobné povýšené opovrhování těmi pod sebou je příznačné nejen i pro jiné mocné národy, ale i pro skupiny stojící na vrcholu společenského žebříčku směrem k těm, kteří jsou na jeho opačném konci. To já jen, že jestli ti, kteří se považují za demokraty, liberály, humanisty, v sobě najdou odvahu obviňujícím prstem ukázat na všechny, padni komu padni, ne jen na vybrané, u kterých se to ve "vybrané" společnosti nosí.
Pak mě při čtení napadlo, mimo jiné i při vzpomínce na nedávný film "Vlastenecký výlet", k čemu vlastně je, když se novináři jako Vojtěch Boháč, Libor Dvořák, Petra Procházková, Alexandr Mitrofanov, Ondřej Soukup a další dlouhodobě a podrobně zabývají Ruskem, umí rusky, sledují ruské sdělovací prostředky i výstupy úřadů, mají v Rusku mnoho kontaktů, dlouho tam i pobývali (dokud to bylo možné), když pak jejich touto poctivou prací podložené závěry kdejaký jouda odbude mávnutím ruky, že to všechno je jen závistné nebo nenávistné nasazování psí hlavy Rusům a že oni takoví nejsou (jak jsou oněmi novináři líčeni) a že kdo ví, jestli ti novináři vlastně nejsou někým "placení" atd. atd., v lepším případě pokrčením rameny, že kdo ví, jak to vlastně je. Zase pro některé, kteří se považují za demokraty, liberály, humanisty, je jednoduché takové nekritické podporovatele Ruska označit za "dezoláty" nebo hlupáky, kteří nemají intelektuální kapacitu poznat propagandu, a tím mít povýšenecky vystaráno. Ale jestlipak taky ty, kteří si přisuzují intelektuální kapacitu, napadne zamyslet se nad tím, co se to s naší společností děje, že roste počet těch, kteří nevěří vlastním elitám a znalcům (to platí vedle politiků třeba i o lékařích) a možná naschvál fandí stranám označovaným u nás za nepřátelské. Mám pocit, že pokud se nebudeme dost starat o to, proč se vytrácí důvěra z naší vlastní společnosti, novináři jako Kamil Boháč se budou moc třeba strhat a jejich úsilí stejně k ničemu nepovede.

Tohle bylo super. Takové “must read” k současné válce na Ukrajině. Vlastně by bylo super tohohle poslat kamion třeba do sídla KSČM, ať si počtou.

Podtitul „Příběh Ruska a Ukrajiny očima českého reportéra, 2011–2022“ to myslím shrnuje skvěle. Autor v této části světa jako student a reportér strávil spoustu času a byl snad u všech zásadních zvratů – Majdanu, anexe Krymu, začátku války na Donbase či vypuknutí plnohodnotné invaze. Přináší zážitky, střípky reportáží i krátké rozhovory s místními a s účastníky důležitých událostí. Jejich pohledy si v řadě případů protiřečí a ukazují, že situace mnohde zdaleka není tak jednoduchá, jak se může jevit z pohovky ve středu Evropy. Autor také všechno zasazuje do kontextu, věnuje se Putinovi, Medveděvovi, Navalnému i Zelenskému. Ukrajina hraje prim, Rusko ale také dostalo dost prostoru.

Oceňuji, že je kniha navzdory žánru a obsahu velice čtivá a že vznikala skutečně přímo v centru dění. Ze všeho nejvíc mě zaujal proměňující se názor Ukrajinců na prezidenta Zelenského.

Na závěr dva citáty:

„‚Američani nás dostali od sebe, ale my jsme rodina. Uvidíte, že se k nám zase vrátíte,‘ řekne Dima bodře a mně se udělá husí kůže. Nemám nic proti dobrým vztahům s Ruskem, ale jen do chvíle, než mi začnou říkat, že když neděláme, co chtějí oni, tak jsme ve skutečnosti jen zmanipulovaní Američany.
Namítnu, že bychom si o našem směřování rádi rozhodovali sami.
‚Vy jste na to moc malí. Možná si myslíte, že o sobě rozhodujete sami, ale ve skutečnosti děláte jen to, co po vás chtějí Američané. Ani si to neuvědomujete,‘ oznámí mi Dima se sebejistotou, která mě dostává do varu.“

„Rusy kritické k vlastnímu režimu baví v souvislosti s takovýmto posouváním reality v posledních dnech nový vtip:
‚Vidíš banderovce?‘ ptá se Putin člověka na Krymu.
‚Nevidím,‘ odpovídá.
‚Přitom jich je tu plno!‘ usměje se prezident. ‚A ruské vojáky vidíš?‘
‚Spoustu.‘
‚A přitom tu žádní nejsou!‘“

Voxpot sleduji už delší dobu, takže jsem od Boháče kvalitní knihu očekával.
Boháč procestoval jako student a později i reportér Ukrajinu a Rusko a doslova strhujícím způsobem nám předkládá události, které vedly mimo jiné k Majdanu, anexi Krymu, válce v Donbasu a vpádu Ruska na Ukrajinu a dalších událostí ať už v Ukrajině ale i v Rusku.
Rozhovory s přímými účastníky všech těchto událostí.
Zabývá se i tím, proč Medvěděv se nestal podruhé prezidentem, proč musel ustoupit Putinovi, některé části popisují i Navalneho.
Dozvíme se, proč tak rychle padl Krym či jak Ukrajinci zprvu vnímali Zelenskeho.
Úplný závěr rozhovor s jeho ruskou známou, novinářkou jen podtrhne ruské uvažování, nad kterým zůstane rozum stát.

Wow. Jedna z nejlepších knih ever. Boháč je prostě frajer. Je schopen projít nejdrsnějšími oblastmi válečných konfliktů, zpracovat emoce a ještě o tom poměrně objektivně napsat. Ano, liberálně-levicový pohled je znát, nicméně Boháč dává prostor i druhé straně a není těžké pochopit, že přezíravost USA a historická nevraživost mezi velmocemi je logickou jiskrou zažehnuvší ohýnky konspiračních teorií. Běžní, nevzdělaní Rusové jsou tak v podstatě prototypem běžných Čechů, kteří si s lahváčem u Výměny manželek uvědomují, že režim jim přináší velký kulový, nicméně jejich hlavním zájmem je hlavně mít klid. Kéž by text trochu zahrabal příkopy kulturních válek.

Upřímně jsem zklamán. V podstatě se jedna o účelově napsanou knihu. Nepopisuje skutečnost ale idealizované fantazie. Což je velká škoda, autor špatně nepíše ale ignoruje skutečné dění a situaci na Ukrajině.

Knihu jsem měla doma asi rok, než jsem se do ní pustila a teď lituji, že jsem to neudělala dřív. Dozvěděla jsem se spoustu informací z novodobé historie Ukrajiny i Ruska. Proč došlo k Majdanu, jak se žije národnostním menšinám na Krymu, co si myslí obyčejní Ukrajinci a Rusové...

Kdo jako první přečetl knihu "Donbas" (T. Forró), tak možná bude trochu zklamaný, protože kniha "Všechny cesty vedou k válce" se tak podrobně nezabývá jednotlivými příběhy a nedokáže tak sugestivně vylíčit depresivní genius loci. Na druhou stranu, V. Boháč pokryl mnohem delší časové období mezi roky 2011-22 a díky tomu, že byl očitým svědkem a účastníkem mnoha zásadních událostí od protestů ruské opozice, Majdanu, referenda a následné anexe Krymu nebo zahájení ruské invaze, přináší komplexní, byť možná až příliš subjektivní, svědectví o tom, kde se vyrojil tak rozsáhlý konflikt.
Ano, mohl jít někdy více do hloubky, systematičtěji vylíčit alespoň některé osudy lidí, které potkával (a že jich v knize bylo), nebo se vykašlat na cesty prakticky vstříc postupujícím a nepřekvapivě střílejícím ruským jednotkám, v nichž jsem neviděl hlubší smysl, ale celkově se jedná o zasvěcený a přínosný pohled, který by neměl zapadnout v balastu, který se nejspíš ještě o rusko-ukrajinské válce vyrojí.

Pokud znáte autora, je v knize vše, jak má být. Jeho nejznámější historky, ty nejdůležitější momenty ve vývoji vztahů (i vnitřních proměn) Ukrajiny a Ruska i velké množství hlasů různorodých lidí dotvářejících celkový obraz. A to vše dobře reportážně zpracované do příběhu vrcholícího ruskou invazí do Ukrajiny. Jenže to je i jistá nevýhoda knihy. Autora sleduji minimálně od dob Euromajdanu a sám se o proměny tohoto koutu Evropy zajímám, kniha tak pro mě oprašuje, i když řemeslně dobře, věci dobře známé. Množství různých svědectví je pak spíše klasickým hlasem z davu, než nějakým dalším prohloubením informací. Rozumím, že svůj účel dle zdejších recenzí kniha má a já ji přeji, ať dobře čtenářům slouží... Pro mě osobně byl strhující až závěr knihy, který i když také dobře známý, je přeci jen stále nedávný a pořád z něj mrazí. A jeho následky i nadále pociťujeme.

...mimochodem, pokud se vám líbí Všechny cesty, rozhodně doporučuji skvělou, ještě hlubší a bizarnější, knihu Donbas: Svadobný apartmán v hoteli Vojna (Tomáš Forró).

Ty pohledy rusů byly strašidelný.

Kniha nabízí strhující popis událostí na Ukrajině od roku 2013 až do první fáze ruské invaze v roce 2022.
Zpočátku Vojtěch Boháč podával již dobře známé informace, o nichž podrobněji psalo už mnoho jiných autorů. Nicméně od druhé třetiny knihy se autor již plně soustředí na své vlastní zážitky.
Přínos knihy spočívá nejen ve svědectvích jednotlivých Ukrajinců odhodlaných bránit svoji zemi, ale také v tom, že pokrývá delší období než ostatní publikace. Povídání končí zhruba v době bitvy o Severodoněck a Lysyčansk.
Není zapotřebí více popisovat, knihu si určitě přečtěte a nezapomeňte, že se i po únoru 2022 našlo dostatek hlupáků, kteří tvrdili, že se na Ukrajině nic neděje. Autor ostatně sám podotkl, že před bombami se můžete skrýt, ale před smrští lží bohužel nikoliv.

Volodymyr Zelenskyj, televizní komik, který získal nejzásadnější roli svého života, zavítal do Prahy. A právě v této době se mi do ruky dostala kniha válečného reportéra k Ukrajině - Donbasu - Krymu. Boháč připomíná poslední politické události na Ukrajině před nástupem Zelenského, připomíná nástupy a pády triumvirátu Janukovič, Juščenko, Timošenková. Na ruské permanentně u nejbližších sousedů politicky i vojensky intervenující straně se profilují Putin, Medvěděv, Putin, Putin, Putin... a zesiluje prosazování policejní státu. Zkorumpované policejní síly a náboženští vůdci chrání ukrajinské vedení státu a zavádí se po ruském vzoru "potřebná" legislativa, jako ta o zahraničních agentech. Spíš by se hodil zákon o ruských agentech v zahraničí.

Boháč rovněž přibližuje situaci na Krymu a nelehkou situaci krymských Tatarů, která se po okupaci Krymu ještě více zhoršila. Vracíme se na Majdan (a anti-Majdan), autor nechá zaznít hlasy účastníků tehdejších demonstrací - obou stran - vyvolaných poté, co Janukovič odmítl podepsat asociační dohodu s EU. Ukrajinskou vládu práva začínají víc a víc prostupovat zákony z ruské dílny. "Majdan je (přece) operací amerických tajných služeb". A tak se potlačuje svoboda slova, shromažďování, kritický názor je trestně stíhaný podle nového zákona o pomluvě. Jenže Ukrajina změnila vedení a tak RU posílilo své argumenty zbraněmi, tanky, žoldáky, zabíjením, znásilňováním a rabováním. Mimochodem, dlouho kremelské vedení trvalo na tom, že to vše si dělají Ukrajinci sami, nebo že scény aranžují pro účinné fotografie... a doteď tomu skutečně věří spousta Rusů. Stejně jako tomu, že na Ukrajině se skrývá ďábel v podobě fašistů, které ohrožují Rusko, a které je potřeba vymýtit.

Každý by měl mít dle mého názoru možnost si zvolit, kam chce patřit - pokud jde o cestu legitimní. Pak by ovšem ale neměli být mučeni, zabíjeni a odklízeni ti, jež si přejí zachovat status quo, tedy např. ukrajinskou vlajku na Krymu nebo v Donbasu. Bohužel taky nutno přiznat, že vláda Ukrajiny v roce 2014 o Krym ani ty Krymčany, kteří pod ruskou nadvládu nechtěli, vůbec ale vůbec nebojovala. Ani Zelenskyj nevstupoval na scénu s plným počtem bodů. Důvěra ve vedení státu seee propadla na dno a nejednou zaznělo označení loutka toho či onoho atp. Jenže on si poté, co Putin spustil svou vůbec největší teroristickou operaci a napadl Ukrajinu, navlékl zelené triko, zelené kalhoty, pustil se do obrany státu a z herce se stal voják a diplomat. A vede si v dané situaci nečekaně úspěšně.

Vojtěch Boháč nabízí komplexní popis situace na Ukrajině v časové ose posledních 10 let, střídá popisy situace a vývoje, vyjádření dotazovaných osob či politických exponentů, a vše v dokonale uspořádané mozaice. Hlavně nezapomenout a nenechat se převálcovat tsunami dezinformací z ruské nebo čínské dílny prostřednictvím RT, Sputnik, Telegram, TikTok a další.

Další kniha, která by měla být zařazena do povinné četby.. 5 hvězd.

Stojí za přečtení, pohled z obou stran.

Je to víc reportážní, než jsem si myslel. Historické kořeny konfliktu Ukrajiny a Ruska jsou spíše naznačeny, ale zase osobní zážitky z dané doby a míst jsou strhující. Docela dobré, byť jinak, než jsem si přestavoval.

Je nanejvýše dobře, že vznikají takovéto knihy, které nevznikají v nějaké útulné pracovně, ale přímo v centru dění. Knihu jsem poslouchal v aplikaci mujRozhlas a nemohl jsem se odtrhnout. Už v devadesátkách se tady na stavbách objevovalo mnoho Ukrajinců, kteří si u nás vyděl peníze a poslali je domů. Naše politické prostředí západního typu se jim zamlouvá více než to Ruské až Velkoruské. Z tohoto srovnání pochopitelně pramení touha Ukrajinců zbavit se vlivu Ruska a budovat opravdovou demokracii a svobodu. Tohle se však Rusku nelíbí. Má pocit, že jim Ukrajina patří. A to je vlastně jádro problému.

Posloucháno jako radiokniha v podání Pavla Čeňka Vaculíka. Boháč byl "ve správný čas na správném místě" už od roku 2011, kdy studoval letní kurz ruštiny v Rusku. V knize podává poutavé osobní svědectví o majdanských protestech, anexi Krymu, konfliktu na Donbase a invazi, přičemž se snaží o nepředsudečné zachycení zmatečné situace, tak, jak vyplívá zejména z rozhovorů s místními lidmi a vojáky. Zajímavé je mimo jiné zachycení měnícího se názoru Ukrajinců na Zelenského a taky mnohá bezvýchodná narážení na dezinformacemi semletého ruského člověka.

Zajímavá knížka nabitá fakty a realitou, sice bych s autorem nešel na pivo (tráva a rave atd. mě nebaví), nicméně zdá se, že úsudek má jasný a vcelku nezaujatý... doporučuji každému, kdo se o kořeny a vznik současného konfliktu na Ukrajině zajímá.

Co vše vedlo k válce na Ukrajině? aneb Všechno, co jste kdy chtěli vědět o duchu protestů v Rusku po prezidentských volbách v roce 2011, Euromajdanu, anexi Krymu a separatistických regionech na východě Ukrajině (ale báli jste se zeptat).

I osobní zkušenost může být "matkou" bystrých, obecně platných poznatků. Důležitá kniha pro pochopení dnešní situace, díky za ni.

10/10