rencovav komentáře u knih

Číst některé zdejší komentáře je vážně na nic.
Vadí vám jazyk? Promiňte, ale je to jen necelých dvě stě let stará forma dnešní mluvy. Jenže když sami neumíme mluvit, jak bychom tomu mohli rozumět, že jo...
Zdá se vám nudná? Ale prosím vás. Životy lidí, o nichž Božena Němcová píše (byť jsou to často nejspíš postavy fiktivní), jsou mnohem naplněnější v tom, co ti lidé dělají, než ty naše rádoby existence. Ti lidé měli v co věřit, dennodenně dělali něco smysluplného, užívali si obyčejné radosti, oslavovali život a jeho krásu, trávili spolu volný čas a měli k sobě, když už ne vřelý vztah, alespoň úctu. Podívejte se teď na dnešní společnost. Já vám nevím, ale mě nepřipadá nudné, že se dobrá knížka obejde i bez akce, zabíjení, dystopických nebo hororových nebo naopak erotických nebo přeslazených prvků.
Ale co, každý to vidí jinak, že ano. (Možná, že kdybyste z přebalu odlepili nálepku "Povinná literatura", viděli byste knihu úplně jinak. Hmm, to je jedno.

41 31.08.2014

Skvělý! Já fakt nemám slov. Mornštajnová je prostě tak dokonalá autorka, každá její kniha, kterou čtu, je lepší a lepší, je jedno, jestli je čtu v chronologickém pořadí nebo random. Prostě vždycky mi přesně padne do nálady, chytne mě za srdce a z mého dne/mých dnů se stane nezapomenutelný zážitek. V případě Tichých roků se stalo následující: Celý červen/červenec jsem měla čtecí krizi, přečetla jsem všeho všudy Bubny podzimu, ale do těch jsem se víceméně nutila. A dneska ráno (špatně jsem spala) jsem otevřela Tiché roky a během pár hodin je přečetla. Na jednu stranu mi je líto, že jsem s tak skvělou knihou nestrávila víc času, na druhou stranu si říkám, že i rozumná délka je známkou dokonalosti. A Mornštajnové se povedlo všechno. Svatopluk, Bohdana, ich a er forma. Svět ideálů i ten reálný, propletení snů a nočních můr, nadějí a zklamání. Vytvořit tak skutečný obraz a zároveň vdechnout románové přísliby do jednoho příběhu, to chce vážně talent. Díky autorce, že mi pomohla z čtecí krize. Díky, že mi poskytla nezapomenutelný čtenářský zážitek (zase). A díky, že mě nakopla zase číst, kdykoliv můžu, protože se správnou knížkou není žádná vteřina promarněným časem.

21 22.11.2019

Skoro se mi nechce věřit, že jsem Krysaře četla poprvé teprve teď. Je to... nepopsatelný čtenářský zážitek. Hodně intenzivní, všechny ty emoce jako bych cítila a prožívala sama. Část dějové linky je pouze naznačována, ale právě tyhle náznaky, ty myšlenky, to vše přidává tragickému příběhu na... kouzle? Samozřejmě jsem věděla, jak příběh skončí, protože nám to ve škole prozradili (asi abychom už neměli potřebu pročíst se k tomu). Přesto mě z toho náznaku na začátku, z toho rozhovoru mezi Krysařem a Agnes, mrazilo. Byl to velmi smutný příběh. A přece ne tak docela.

15 19.12.2020

Tuhle knížku jsem si opravdu moc užila. Takový něžný humor jsem přesně potřebovala, jistou dávku lásky, nostalgie, sarkasmu a vyprávění o všedních a přitom tak neobyčejných věcech.

13 30.10.2021

Na první díl jsem potřebovala dvě přečtení a spoustu času a trpělivosti, ten druhý jsem zhltla za necelé tři dny intenzivního hltání. Co dodat? (Spousta dobrých recenzí už byla napsaná, a já bych se jen opakovala.) Strašně jsem to všechno prožívala, ty smutné osudy protkané veselými chvílemi. Hodně blízká mi byla Ženka s těmi svými vzdušnými zámky. Ale rozuměla jsem vlastně každému. Nasávala jsem ty příběhy, všední trápení i nevšední vzpomínky, jako houba. Jsem moc ráda, že se Karin Lednická rozhodla otevřít témata, o kterých se nepíše, a naopak se nerýpala a nepřiživovala moc na těch, o kterých se píše všude jinde. Ty emoce jsou neskutečně věrohodně zachycené - láska, nenávist, bezmoc, naděje. K žádné z postav nemůžete cítit vyloženě antipatie, protože víte, čím si která z nich prošla. Což neznamená, že vás to neštve.
Ani nevím, jestli autorka chystá další díl, ale doufám, že ano. Taky jsem moc ocenila (jako v předchozím díle) její doslov. A popravdě doufám, že se na místa, kde se Šikmý kostel odehrává, budu moct někdy podívat.

13 02.10.2021

Když jsem si Sophiinu volbu kupovala v Levných knihách, činila jsem tak jen proto, že jsem si ji chtěla přečíst na doporučení pár přátel, navíc byla na maturitním seznamu. Když jsem si na knížku brala referát na hodinu literatury, říkala jsem si, že to v pohodě přečtu za víkend a že vím, do čeho zhruba jdu. Jenže jsem nevěděla. Zprvu jsem netušila, co se to děje, jakým směrem se bude příběh ubírat a co mě všechno čeká. Ani ve snu by mě nenapadlo hledat tu několik dějových rovin - nejen Sophiino vyprávění o životě před Osvětimí a pak. Klíčovou roli tu hraje také Stingo, který snad představuje samotného Styrona, a který prožívá všechno to, co patří k mládí jednoho introvertního intelektuála a snílka. A Nathan - tak skvělý a přitom tak specifický, že za tím musí něco být. V knize je úplně všechno - bolest, láska, touha, ztráta, zklamání, sex, drogy, alkohol, psychické problémy, společenská témata, otázky rasy a vyznání, spousta hudby a kulturní drobností, odlišností mezi Severem a Jihem, mezi minulostí a budoucností, mezi mužem a ženou, mezi těmi, kteří prošli Osvětimí a těmi, kteří ne. Je to silné, má to všechno. Je to dlouhé, ale uteče to poměrně rychle, když se začtete. Nakonec jsem sice potřebovala o týden delší dobu, než jsem si původně myslela, ale rozhodně toho času stráveného s takovýmhle románem nelituji. Jen škoda, že to dopadlo tak smutně. I když - jak jinak to mohlo skončit?

13 03.12.2018

Tak, konečně dočteno. Jirásek je zajímavá zkušenost, opravdu. Kdysi jsem se pokoušela číst Psohlavce, ale ve dvanácti to asi dobrý nápad nebyl. No, Staré pověsti české jsou oproti tomu pohoda, jen to chce trochu se soustředit. Nelituji, že jsem si je přečetla úplně všechny, mám úžasné vydání s pěknými ilustracemi a grafickou úpravou celkově. Rozhodně mi jsou všechny tyto pověsti bližší než Staré řecké báje a pověsti. A baví mě v tom i ty historické souvislosti - propojení pověstí a pravdivých příběhů.
Zajímavé taky bylo číst knihu paralelně s Vondruškovou Husitskou epopejí. Jak se na události patnáctého století dívá Jirásek a jak Vondruška, to rozhodně stojí za porovnání.
Celkově si myslím, že Staré pověsti české jsou klasika, kterou by měl mít každý Čech v malíčku. A já jsem ráda, že knížku i vlastním (dobře, je sestry :D) a že do ní můžu kdykoliv nahlédnout. :)

12 19.12.2020

Vážně jsem překvapená, že jsem se k téhle klasice dostala až teď. Vždyť přece Poláček! Péťa Bajza a jeho kamarádi. Vlastně se musím přiznat, že jsem ani neviděla všechny díly seriálu, který je jinak naprosto skvělý. Takže pro mě byla druhá část knihy dost velkým překvapením, vůbec jsem netušila, že bude snový námět takhle rozvíjen.
A proč pět hvězdiček? Je to opravdu milé čtení, se všemi gramatickými neduhy a jazykovými perličkami. Idealizovaný svět a takový trochu smutný, byť pravda neurčitý konec, který možná ukazuje na to, v jaké době autor knihu o dětství napsal. Myslím, že kdybych to četla dřív, asi bych nedokázala docenit všechny ty jazykové hříčky a dětské mudrcování, takže jo, vlastně je fajn, že na knihu došlo až teď. To se vr, že byste si ji měli přečíst taky. ^^

12 15.12.2020

Zvláštní kniha. Jako neříkám, že je to blbost a že věci, které tam autor píše, nejsou pravdivé a nemohou někomu pomoct získat si přátele a pozitivně ovlivňovat své okolí. Ale zase si nemyslím, že mi to přineslo něco nového. A zároveň, strašně mi vadí, jak je to cílené na zisk. "Přítel" rovná se někdo, kdo vás přijme přednostně do pracovny, protože víte něco o jeho dítěti a projevujete zájem, a uzavře s vámi velký obchod. "Přítel" je někdo, kdo vám něco dá, protože se na něj usmějete a pochválíte ho. Asi mě prostě štve, jak je všechno zaměřené na to, že vás to někam posune hlavně KARIÉRNĚ. Že si finančně polepšíte. Že čím víc "přátel", tím líp... No nemá cenu se nad tím nějak pozastavovat, koneckonců kniha samotná je už dost stará.
Jinak pobavilo mě, jak je sice na začátku zdůrazněno, že kniha byla přizpůsobena současnému a českému čtenáři, aby pak v jedné kapitole neustále někdo používal Fahrenheity místo stupňů Celsia. Jen takový úsměvný detail.

12 07.12.2020

Murakami píše podivně. Trochu jako Kafka, říkám si někdy. Ale zároveň z té knihy nejsem až tak v depresi. Možná mi ještě nedocvaklo, o čem tenhle dost morbidní, krátký a zvláštní příběh ve skutečnosti byl. O podivné knihovně. O tom, že poznání je dost žádané zboží. O samotě. O strachu. O čem ještě? Stručné, ale tak nějak murakamovsky obsažné. A pěkné ilustrace, to se musí nechat. :)

12 01.11.2018

Jedna z nejlepších knih roku. Zároveň ten nejlepší průvodce po dějinách dvacátého století. :D Myslím, že odpůrci dějepisu by to měli mít povinné. :D

12 01.12.2014

Jsem na rozpacích, protože tahle kniha moc podobných hodnocení asi nemá. Nechápejte mě špatně - líbila se mi. Ale nenadchla mě. Neříkám, že jsem se nedozvěděla nic nového, ale spíš mě nic nepřekvapilo. Nejvíc mi vadilo naprosto zvláštní členění knihy a jakýsi mix chronologického a retrospektivního vyprávění. Autorka se klasicky snažila postihnout úplně všechny sociální sféry, všechny možné dobové i lidské problémy, zachytit každý názor. Jenže někdy ty postavy působily opravdu nesnesitelně a vlastně neuvěřitelně. Nevím zkrátka... Vilma Cibulková mi sice trochu pila krev, ale myslím, že se k této knize naprosto hodí. Úplně jsem v ní viděla Barboru.
Mně osobně byla nejsympatičtější Julka. A Františka.

11 30.06.2020

Je to vážně spíš náhoda, že teď čtu tolik válečné literatury. A ještě větší náhoda je, že poslední dobou čtu o varšavském ghettu víc než v předchozích letech. Fakt, Pianista je už asi třetí kniha za poslední tři měsíce, která se v polském hlavním městě odehrává celá nebo z části. Je to ale úplně něco jiného, než co jsem kdy o holocaustu četla. Nebo mám takový pocit. Je to asi tím, že to autor psal hned po válce a že není spisovatel. Je to syrové, místy takové odtažité. Vlastně ani ne moc dojemné. A přece strašně kruté, strašné. Beznaděj autora i situace, v níž se nacházel on a dalších několik set tisíc židů, bere dech a mrazí. Vždycky je mi špatně z toho, když se popisují mučednické praktiky nebo usmrcování. Člověk nemohl prostě umřít. Najednou nebýt. Musel být ponížen, dehumanizován, mučen, týrán. Snad neexistovala chvíle, v níž by někdo nemohl umřít, protože se umíralo na všechno, za každých okolností. Docela působivé je, jak se autor mnohokrát potkával se smrtí. Málem byl zastřelen, poslán do Treblinky, málem se oběsil nebo si chtěl podřezat žíly. Několikrát se dostal do kontaktu s lidmi, kteří o jeho existenci nestáli, málem se udusil v hořícím domě, umřel hlady a umrzl, když se skrýval na střeše nebo na půdě beze střechy. Ale přežil to. Zároveň je v téhle knize dost důležitý právě ten dodatek - totiž deník německého učitele, který sloužil u wehrmachtu a který Szpilmanovi pomohl v posledních dnech války, stejně jako mnoha jiným židům, a zemřel v sovětském gulagu po několika letech těžké práce a mučení. A nejvíc do duše promlouvá doslov - 33 prostých faktů, ale také úvah a otazníků. A zajímavé přirovnání k potopě světa...
Miluj bližního svého. Nevěříš, že je to jediná cesta? Podívej, co s lidstvem, národy, jednotlivci udělala válka. Nenávist není cesta, není to řešení. Je to propast. (Asi tolik k tomu, proč jsem sluníčkář.)

11 09.02.2019

Uch... tak tohle byla zase síla. Zhmotněné blábolení. Redaktorka, která rozhovor dělala, nejspíš všem těmto věcem (jakože kvantová fyzika dělá zázraky, homeopatika jsou skvělý nápad a voda si pamatuje naše emoce) věří, takže to bylo takové dost otravné přitakávání dvou... no, lidí, s nimiž asi úplně nesouhlasím. Pro upřesnění - pan Vojáček je nositelem Bludného balvanu za odvážnou redefinici epigenetiky a za téměř úspěšné znovuobjevování základního učiva normální a patologické fyziologie. https://www.sisyfos.cz/clanek/1458-mudr-jan-vojacek-cfmp
I mně, ač nejsem odborník a o těchto věcech moc nevím, připadalo čtení o tom dost divné. Samozřejmě v knize nenajdete jediný zdroj - zkrátka jen "říká se", "všeobecně je známo", "spousta lidí", "v jedné studii se dokázalo, že...".

No a nebo jsem jen bojovná hašteřivá žena, která v sobě postrádá prvky ženství a naopak se chová moc mužsky, jsem nevyrovnaná a tím spíš bych potřebovala navštívit Vojáčkovu kliniku, kde mě za velký peníz zanalyzují, propláchnou a doporučí mi koupit si stříbrnou vodu, nepoužívat sociální sítě a přestat si hrát na feministku. :-D

Některé se mi líbily hodně, jiné jsem příliš nepitvala. Básně Charlese Baudelaira přeložené Vítězslavem Nezvalem (a jím v podstatě přebásněné) si prostě čtyři hvězdičky zaslouží. Úryvky některých jsem si musela opsat, protože mě velmi oslovily... :)

10 19.12.2020

Samozřejmě že jsem leckteré povídky už znala, ale stejně jsem si je ráda připomněla. Někdy mě trochu mátlo, jak se někde objevovaly stejné postavy napříč povídkami, ale vlastně spolu nic tak úplně nesouviselo. Ale to nevadí. Oceňuji, jak Čapek prostě bez nějakých cavyků vpluje do vyprávění, jak nechá příběh vyvrcholit a jak mu vždycky pak připíše ještě nějaký dozvuk, v němž se snad skrývá celá pointa a vlastně všechen ten vtip. Měla jsem pocit, že popsal snad všechny možné druhy lidské blbosti - která se za těch sto let vlastně vůbec nezměnila, možná jen trochu vygradovala. Samozřejmě Čapkův styl psaní a jeho nápady zasluhují uznání. A skutečnost, že jsou povídky jak zábavné, tak poučné, tak plné prostých i učených výroků a také se prostě hezky čtou. :-)

10 19.12.2020

Ze začátku jsem nevěřila, že mě tahle knížka takhle chytne. Koneckonců jsem v rukou měla překlad z roku 1923 a četlo se to obtížně. Ale jakmile se doktor Fergusson, jeho přítel Kennedy a sluha Joe ocitli ve vzduchu, už jsem se nedokázala odtrhnout. To byla jízda! Nebo spíš plavba? Vzduchoplavba! Moc jsem si to užila, byla jsem napjatá a i když jsem věděla, že to určitě zvládnout, protože v tomhle typu knížek to prostě musí zvládnout, chvílemi jsem trochu pochybovala, jestli na západní pobřeží Afriky dorazí všichni tři hrdinové.
Jasně, místy mě to štvalo - skoro až zbytečné zabíjení zvířat (slonů, lvů, hrochů... - Kennedy byl lovec a pořád by do všeho střílel) a také opravdu hodně silná xenofobie a nevraživost a jakási lhostejnost vůči černochům. Inu, jestli by tohle někdo trochu poupravil v novodobém překladu, to by mě zajímalo. Ale s ohledem na dobu, v níž text vznikl a v níž byl potom přeložen... Vlastně mi nezbývá než to přijmout a tolik se nad tím nerozrušovat. Tak jako lidé potřebovali dlouhá staletí, než se dokázali vznést do vzduchu, tak potřebují nějaký čas na to, aby se povznesli nad své předsudky.

10 24.11.2020

Tak konečně mám za sebou tuhle klasiku, v audio dramatizované podobě. Krása, nádhera, bravo. Určitě to nečtu naposledy, naprosto chápu, proč se toto dílo těší úctě a oblibě. :)

9 19.12.2020

Mamka mi tuhle knížku doporučovala už před lety. Nevím, proč jsem se k ní nedostala dřív... Ach, bylo to nádherné. Příběh Františka zvaného Villon, který miluje, básní, žije ve společnosti i mimo ni, trpí, bojuje a sní, mě dostal. Knihu provází Villonovy verše a autorka fabuluje neskutečný a velice silný příběh. Vycházela jen z těch básní, nebo i z jeho osudu? Ze školy si jen pamatuji, že se Francois Villon v určitém okamžiku ztratil ze zorného pole dějin, prostě zmizel. Tento příběh nabízí vysvětlení, ale vlastně ho celé ponechává na naší představivosti.

Krásný román. Mám chuť teď strávit celý víkend minimálně s tímto prokletým básníkem, jehož verše nevypovídají jen mnohé o středověku, ale přesahují všechny historické epochy a promlouvají i nyní...

9 07.12.2020

Dám čtyři hvězdy, protože Mornštajnovou mám ráda a protože se mi moc líbilo, jakým způsobem vyřešila názvy kapitol. Ale Hotýlek na pět hvězd nedosáhne. Vlastně si říkám, že si nejsem jistá, že si tolik obdivu a chvály zasloužily ty ostatní knihy. Jistě, jsou čtivé, jsou poutavé, historii dvacátého století v nich máte na dlani. Jenže tak nějak jsem jimi proklouzala, přečetla je za pár dní a vlastně si z nich nic neodnesla. Už nevím, o čem pořádně byly, a to jsem je nečetla tak dávno. V Hotýlku mě štvalo poměrně dost věcí - autorka se trochu opakuje. Navíc má (ale to jsem si všimla u spousty autorů, asi je to nějaký trend...) potřebu nastavit příběh tak, aby tam byly postiženy naprosto všechny lidské problémy, historické události a společenská situace. Jasně, dřív jsem to měla ráda, ale mám pocit, že je to všude. Navíc je to místy takové dost nastavované, prostě jen aby se postavy do té situace dostaly a příběh tak byl bohatší. Ale možná mě prostě jen štve, že se ty události a ty pravdy, které (samozřejmě také z vyprávění, ale hlavně z odborných knih) už znám, pořád tak opakují a opakují. Život spousty členů například mé rodiny měl příběh (a silný!), i když zrovna nebyli zataženi do velkých demonstrací a dny, kdy se stala nějaká významná událost, si nejspíš vůbec nepamatují, protože toho dne dělali to, co jindy, a o historii se dozvěděli až později. Ale zase nemůžu románu upřít, že je pěkný a zajímavý. Jen už je tohohle žánru na mě asi trochu moc, je to všude a já potřebuji změnu.
Z postav jsem si oblíbila Jindru, i když mi jí bylo líto, protože celý život toužila po něčem, co nikdy nedostala, zamilovala se do muže, který ji neviděl a když už, nedíval se na ni s láskou. Václav mě prostě především štval, ale asi to byl jeho úděl jako takřka ústřední postavy románu.

9 30.06.2020