Quo vadis?

kniha od:


Koupit

Historický román významného polského prozaika, v němž na pozadí Neronova a Petroniova Říma vylíčil podstatu moci, kterou člověku dává mravní čistota a láska. Bohatství a pompézní sofistikovanost Říma se postarala o věčnou slávu svých obětí. Nejen Petr i Pavel vykoupili Ježíšovo učení, i nekonečné zástupy umučených prvotních křesťanů se staly nesmazatelným poselstvím víry, že je to láska, která vítězí....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/28_/285/big_quo-vadis-285.jpg 4.62466
Žánr:
Literatura světová, Romány, Historické romány

Vydáno: , Vyšehrad
Originální název:

Quo vadis: Powieść z czasów Nerona, 1896


více info...
Nahrávám...

Komentáře (305)

Kniha Quo vadis?

heavy66
29. června

Dnes, v den svátku Petra a Pavla, je dobrá příležitost vzpomenout nejznámějšího díla velkého polského spisovatele Henrika Sienkiewicze. Quo vadis je čistý a vznešený příběh, trochu černobílý, jak se na apokryfní text sluší a patří. Při čtení je lepší nepřemýšlet o excesech katolické církve v dalších staletích, ale pouze naslouchat vyprávění o lásce římského patricije a krásné křesťanky a utrpení lidí, kteří za víru ve svého Boha dokázali položit život.

Kabuky
29. května

Velmi krásná knížka.


Garfielda
22. května

Překvapilo mě, jaká je to nudná četba. Kniha zobrazuje morálku křesťanů, bohužel v té nejsluníčkářštější podobě, z které občas drhnou zuby.

snehurec
25. dubna

Dílo mi už dnes nemá co nabídnout. Navíc je zastíněno nevkusnou propagandou křesťanství.

ArkAngel
03. března

Období starověkého Říma mám moc rád a není divu, že mi Quo Vadis sedlo. Příběh je možná historicky nepřesný a pro křesťany až moc jednostranný, ale jde o ty myšlenky, které dílo a hlavně tedy křesťanství přináší. Dílo pracuje s tématikou křesťanství v jeho počátcích, kdy byl již Kristus po smrti a v římské říši se pomalu šířil okruh jeho následovníků volajících po nenásilí a boží milosti. Nero je k nim v postaven do přímého kontrastu, aby měli křesťané proti komu stát. Jsem ale rád, že jsme tu dostali více perspektiv a nesledovali jsme jenom jednu postavu, čímž jsme si o dané době mohli udělat širší obraz.

renefer
10. února

Zvláštní, že tato kniha se mi víc líbila, když jsem ji četla na základce. Byla jsem pohnutá a dojatá a větu Quo vadis domine jsem si čmárala do všech sešitů. Teď, s odstupem času, mi přijde trochu naivní a patetická, poplatná své době. Ale i tak dávám 4 * kvůli hezké vzpomínce.

Alma-Nacida
16. ledna

Sienkiewicz umí psát a kniha se čte dobře, takže mu skoro i odpustím, že je to tak trochu černobílé, jakoby morálka bez křesťanství snad ani neexistovala. Kdysi jsem tu knihu doslova milovala, což jí v současnosti přidalo jednu hvězdu. :)

Oponn
14. ledna

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Hned první stránky starořímského opusu vás přesunou o několik set let zpět v čase a několik set stran vpřed knihou. Skvěle vykreslené prostředí starověkého Říma totiž oplývá grécismy a latinismy v takové míře, že jsem měl pocit, že čtu odborné pojednání o lázních a kastovním systému otroků od Senecy. Začátkem čtení tedy počítejte s tím, že budete neustále listovat na konec knihy k poznámkám.

Hlavní motiv knihy je láska dvou mladých lidí; střet přichází kvůli rozdílné víře a okolním vlivům dekadentního Neronova Říma. Roztáčí se kola pletichaření a na pozadí se rozprostírá hlavní téma knihy – rozmach vlivu křesťanství a osudy křesťanů v srdci boty starého kontinentu během vlády narcistického Nerona. Poměrně jednoduchá zápletka má atmosféru seriálové Hry o trůny (knihy jsem nečetl), kdy zradit může i váš pes, i stěny mají uši a spory se vyhrávají přednostně politikou nebo dýkou. Jen tu chybí draci. A sex. A ledové zombie...

Středobodem díla se pro mě stala postava hedonistického milovníka umění Petronia, neustále balancujícího na ostří nože v podobě Neronových nálad, sledujícího především své zájmy a cíle, přesto se následně rozhodne milencům pomoci. Od začátku knihy jsem doufal, že nepodlehne vlivům nové víry a zůstane věrný svému přesvědčení. Spolu s jeho božskou Euniké si pro sebe ukradl i vyvrcholení celého románu, neb osud Lygie a Vinicia (zmíněná dvojice milenců) mi byl po pateticky heroickém finále v aréně ukradený.

Obecně mám k části knihy pojednávající o průběhu her nejvíce výhrad. Nebyl jsem schopen zbavit se pocitu, že je rušivá a jaksi nezapadá do konceptu zbytku narativu. Lépe to bohužel nejsem schopný konkretizovat. U počátku her jsem při četbě nervózně klepal nohou jako účastníci čekající na hrůzy pro ně nachystané; během pár kapitol jsem však otupěl stejně jako římský plebs v ochozech.

Věřící nejsem a fanatická víra (a vlastně víra obecně) mi vždycky přišla směšná, navíc se mi dlouho nestalo, abych v knize s některou postavou tolik sympatizoval jako s Petroniem... Kdo uměl žít, musí umět i zemřít. Drahý estéte, děkuji.

„Mé oči budou vždycky se kochat růžemi a i vůně fialek bude mi vždycky milejší než pach špinavého ‚bližního‘ ze Subury.“

1 ...