Quo vadis?

Před lety jsem nedočetla. Teď jsem na takovou knihu snad už dozrála, napíšu pouze jedno. Quo vadis, domine?

První historický román, který jsem kdy četla.. začátek mi přišel zoufale nudný, ale pak se mi podařilo začíst a výsledek byl, že jsem se nějakou dobu opravdu moc nevyspala. :))) Čtivé, atmosféra, která se dá krájet, neuvěřitelné lidské osudy, skvěle popsané postavy ... do dneška tu knihu mám v obrovské lásce.

Quo vadis, Domine?

Jsem rozpolcená, jedna půlka chce strašně nadávat, jak to bylo pitomý a nudný. Druhá půlka jásá nad tím, kolik emocí ve mně příběh vyvolal.

Pojďme od začátku...

Knížku jsem našla v knihobudce a už minulý rok ji chtěla zařadit do knižní výzvy. Nečekala jsem, že ji budu číst skoro čtyři měsíce. Chvílemi se příběh vlekl, pak zase přišla část, která byla zajímavá a tu zase vystřídal pocit, že to nedočtu.

Musím říct, že na to jak je knížka stará, je docela dobře napsaná a najdou se v ní pasáže, které zhltáte slovo za slovem.

První dvě třetiny se neskutečně vlečou, vynahradí to závěrečná část, kdy se v Římě schyluje k cesarovým "hrám"....

Nevím, proč jsem si myslela, že to bude mít něco společného s divadlem... To, co bylo popisováno jako hry pro zabavení lidu, mně přišlo jako šílené běsnění bestiálního vraha. Trhání divokou zvěří, ukřižování, upálení - mužů, žen, dětí, bez výjimky. Nejtěžší pro mě bylo číst o mučení dětí.

Jak se říká: nejhorší zvěrstva se vždycky páchala ve jménu víry. Tady to bylo o tom, že pokud jsi křesťan, zaplatíš za to životem.

Z postav mi byl sympatický Petronius, jako jeden z mála se choval lidsky, měl nadhled a přestože si stál za svým, neubližoval lidem okolo.

Kniha mne samozřejmě dějově nepřekvapila, protože jsem ji dobře znal z dějin literatury, překvapila rozsahem líčení niterných pocitů hlavních postav. Libila se mi hodně postava Petronia, i když nesouhlasím s jeho poživačností. Rád bych se podíval na oba dva filmy natočené podle této literární předlohy.

Určitou výhodou před čtením kultovního díla polského autora byl Poláky v r.2001 natočený film. S polštinou problém nebyl, ale zvyknout si na ni v ději z doby Říma trochu trvalo než si „sedlo“, i když v češtině mi to ani nepřijde :o))) V každém případě bylo k této knize napsáno mnohé, takže osobní pohled.

Náročnější text, mnoho postav, některé vykreslené více, jiné méně, stejně tak sympatie. Vlastně jen u jediné postavy – Nera nebylo o čem uvažovat, ALE o nadčasovosti politikaření, závisti, nenávisti, doufám i cti, statečnosti, pravdy.

Samozřejmě nešlo vynechat úvahy nad životem a postoji prvních křesťanů.... Zvláště pokud žiji v zemi, jež je považována za nejateističtější mi přijde paradoxní, že lidé mají svobodu a úplnou pohodu prostředí si zvolit v co budou věřit a využijí to ve většině k větě „v něco věřím“. Možná se jich křesťanství dotkne láskou, jež sdílí a dává tak o Vánocích, kdy Ježíška jako dítě není třeba brát jako někoho kdy vyrostl a jehož narození mělo větší smysl.

Za mne je dobré si připomínat minulost, v mnoha ohledech. Pokud je předána vyprávěním o to lépe. Dějiny byly kdysi pro lidi osobní přítomností a každý si ji musel prožít, odžít, přežít. Zjistit, zda se lze z něčeho poučit - něco jako třeba svoboda a demokracie stálo kdysi lidi život, zda si něčeho více vážit - něco jako jít k volbám nebylo pro všechny možné, zda si díky nějaké minulé moudrosti upravit svůj život - něco jako hodnoty, víru.... To přece dává smysl.

Knihy nejsou jen papír. Příběh v nich má někdy hloubku, i když ji teprve uvidíme v budoucnosti. To je možná příběh i této knihy. Ptá se nás: Kam jdeš?

O slavném historickém románu Quo vadis? bylo zde již mnoho napsáno. Četla jsem na téma ČV - otázka v názvu knihy. Velmi náročné čtení o kruté době Neronova Říma a zároveň o počátcích křesťanství nutí dlouho k přemýšlení o nás, o lidech.

Kam kráčíš? To jest hlavní otázka románu, kterou autor klade i samotnému čtenáři. Kam kráčí svět konce XIX. století, kdy bylo Quo Vadis psáno, kam kráčí svět dnes, kdy je román stále znovu a znovu čten? Máme pořád tu stejnou naději, tu stejnou sílu, tu stejnou lásku čelit čemukoliv, co přijde od tyranů tohoto světa? Quo Vadis je románem silné myšlenky, která je prolínána paralelně s romantickým příběhem Vinicia a Lygie. Je to příběh hned několika obrácení. Je to příběh konce antického světa a začátku křesťanského. Oproti pomyslným vládcům světa reprezentovaných zde Neronem se staví Jediný skutečný vládce nad světem, jak bude psát později Jan Zahradníček ve své zásadní skladbě. Chápu, proč je Quo Vadis mnohými považován za vrcholný křesťanský román. Mě je přesto bližší jiný realista 19. století – a to Dostojevský. Z katolické literatury však pro mě je nezapomenutelný italský román Snoubenci od Manzoniho. Vyšehradské vydání Quo Vadis z roku 1969 obsahuje zajímavý doslov Karla Krejčího.

„Pane, nenáviděl jsem zlo,“ odpověděl starý kněz.
„Kristus učil ještě více, než nenávidět zlo, milovat lidi, neboť jeho učení je láska, a nikoli nenávist.“ (s. 388)

(SPOILER) Kam kráčíš, pane? Prvně chci říct, že tato kniha se mi strašně líbila, nutila mě k zamyšlení nad křesťanstvím, vírou a jak to muselo být na začátku pro první křesťany velmi těžké. Proto bude zvláštní, co teď o této knize napíšu, protože to bude trochu v rozporu s mým hodnocením. Už dlouho jsem totiž nezažil knihu, která je tak krásná, s tak barvitými popisy, květnatou mluvou, ale zároveň s postavami, které mě osobně tak moc štvaly. A řeč je hlavně o ústřední dvojici - Lygii a Viniciovi.

Na to, že byl Vinicius bývalý římský voják, jeho přeměna v křesťana mi přišla až příliš neuvěřitelná. Chápu, že jsme se hrabali v jeho hlavě a myšlenkových pochodech snad na dvoustovce stránek. Popis změny jeho mysli tam byl rozebraný velmi dopodrobna, ale i tak, po tom všem, mu jeho přeměnu v křesťana nevěřím. Naopak mu věřím jeho posedlost Lygii, která mě štvala snad ještě víc, protože to byl takový ten typický prototyp ženské hrdinky, která je hezká a jen existuje. Ona sama se o svůj osud nezapříčiní ani co by se za třísku z Kristova kříže vešlo. Pořád jen někde stojí jako svatý obrázek a čeká, až ji zachrání Ursus či Vinicius. Do toho mě vždy odrovnala její reakce na svého milého. Ten jí na třech stránkách vyznává lásku, říká jí, jak ji miluje, nazývá “ó božská“, a ona na to jen odvětí, taky tě mám ráda, Marcu a to v jedné větě. Asi by mi bylo milejší, kdyby byla jejich láska zakončena tragickým osudem ve stylu Shakespeara a že to tam celé dlouho směřovalo. Odpouštím jim to však z důvodu, že vím, v jakém období byla tato kniha napsána, a proto ji nemohu brát z pohledu dnešní doby.

Na druhé straně už jsou ale o mnoho zábavnější postavy: Caesar Nero, který byl tak neuvěřitelně pokrytecký a šílený, Petronius, který byl svojský, zahleděný do všeho krásna, ale teda ať mu nekřivdím, staral se i o své blízké, a velmi podlá postava Chilóna – řeckého filosofa, který dělal vše jen sám pro sebe, a pokaždé se mu to nějak vymstilo. Naopak právě jemu tu přeměnu v křesťana věřím, líbila se mi a ve výsledku mi ho bylo, i přes to všechno, líto.

I tak ale chci toto dílo velmi doporučit. Bylo krásné, četlo se jedním dechem, vedlo k zamyšlení a jen je škoda, že je lidem vnucováno jako povinná školní literatura ve věku, kdy na to většina ze studentů není připravená. Kdybych to četl v mé pubertě, tak mě to spíš otráví. Dnes jej ocením.

Quo Vadis od Henryka Sienkiewicza je epický historický román, ktorý čitateľa prenesie do Ríma v 1. storočí nášho letopočtu, do doby prenasledovania kresťanov za vlády cisára Nerona. Kniha je nesmierne bohatá na detaily a ponúka strhujúci príbeh o láske, viere a obetovaní. Hoci je náročnejšia na čítanie, jej hĺbka a kvalita ju radia medzi majstrovské diela svetovej literatúry.

Kniha exceluje vo vernom zobrazení historických reálií. Sienkiewicz majstrovsky zakomponoval do deja skutočné postavy ako sú cisár Nero, učenec Petronius alebo apoštoli svätý Peter a svätý Pavol... Autorova znalosť dobového Ríma je evidentná a vytvára neuveriteľne uveriteľnú atmosféru plnú intríg, krutosti a sily kresťanskej viery.

Dej je prepracovaný a dynamický. Autor sa tu pohráva s rôznymi rozprávačskými postupmi. Používa chronologické, spomienkové aj retrospektívne pasáže, ktoré sa navzájom prelínajú a držia čitateľa v napätí. Striedanie dialógov a monológov zase dodáva postavám hĺbku a komplexnosť.

Najsilnejší symbolický moment knihy je obsiahnutý v samotnom názve „Quo Vadis“, čo v preklade znamená „Kam kráčaš?“. Sienkiewicz šikovne zakomponoval starú legendu o svätom Petrovi. Táto legenda skvele zdôrazňuje hlavnú tému knihy – silu viery a nutnosť obetovania.

Hoci je Quo Vadis majstrovským dielom, je nutné spomenúť, že nejde o ľahké čítanie. Dej je veľmi hutný, dialógy sú dlhé a kniha je plná latinských výrazov a archaizmov.

V porovnaní s inými historickými románmi, ako je Fabiola alebo Ben-Hur, je Quo Vadis najnáročnejší. Zatiaľ čo Fabiola a Ben-Hur sú strhujúce, Quo Vadis je vo svojom realizme a zložitosti o krok ďalej. Pre mňa osobne sa preto Quo Vadis radí na tretie miesto z týchto troch skvelých diel, no to nič nemení na tom, že je to kniha, ku ktorej sa v budúcnosti určite rada vrátim.

Sienkiewiczova kniha nie je len príbehom, ale aj výpoveďou o rozdelenej spoločnosti a o sile myšlienky, ktorá dokázala zmeniť celý svet. Je to dielo, ktoré si vyžaduje trpezlivosť, ale odmení čitateľa nezabudnuteľným zážitkom.

Quo vadis je pro mě kniha s pomalejším tempem, která vyžaduje trpělivost a soustředění. Není to odpočinkové čtení, ale hluboký příběh, v němž se historická kulisa Říma za Nerona prolíná s otázkami morálky, víry a lidské důstojnosti.

Největší síla románu je v etické rovině. Na jedné straně stojí svět moci, rozkoše a cynismu – Neronův dvůr a dekadentní společnost. Na druhé straně vznikající křesťanství, které staví důraz na oběť, soucit a odvahu. Sienkiewicz krásně ukazuje, jak se střetává pohodlí a strach z bolesti s odvahou žít a zemřít pro pravdu.

Především úvaha o tom, co znamená zůstat člověkem tváří v tvář tyranii a násilí.

Ano, čtení je delší a pomalejší, ale právě to umožňuje vstřebat atmosféru a uvědomit si váhu poselství. Pro mě nadčasové dílo, které připomíná, že skutečná síla se měří odvahou a charakterem, ne mocí a strachem.

Poslyšte smýšlení, které jde nad krovy. Přes rasův dvůr, svádivý, vraní kvas, paví okovy vlád. Duch víru svobody. Vyvést majestát vad, síru ze srdcí.

Výborné čtení s přiblížením doby za vlády Nera v Římě. První křesťané, opulentní životní styl Římanů, nerovnost občanů, šílený císař a neschopnost ho zastavit, to vše dodává šťávu tomuto románu a dělá z něj plnohodnotné dílo, byť fiktivní, přesto do jisté míry pravdivé.

Knihu už jsem četla kdysi dávno a skoro nic jsem si z ní nepamatovala, tak teď podruhé. Co k ní napsat, klasika, o které už bylo řečeno moc. Co mě při čtení napadlo...jak moc se zrychlila doba, nemyslím od doby Nera, ale od doby, kdy knihu napsal Henryk Sienkiewicz. Ten děj by se dal shrnout do tří nedlouhých vět, přesto má přes 700 stran a přesto nenudí. Vysvětluji si to tím, že už nemáme čas, trpělivost, náladu... se v něčem babrat dlouho, jsme zvyklí, že se věci dějí....Taky mě zaujalo, že je jedno, čemu člověk věří, jestli je křesťan, žid, muslim, ateista, či věří v nějakého politika, vůdce apod. Všechno se dá otočit a zkazit... Knížka se mi moc líbila i podruhé.

Čtivý román, říkáte? Tak to jsem četla asi něco jiného. Extrémní množství postav, vysvětlivek i složitost jazyka mi zamotalo hlavu už na první dvoustovce stran. Ze všeho si tak pamatuji jen tu římskou zhýralost, hledání Lygie, nalezení Lygie, obrácení Římana na křesťana a zapálení Říma. Zřejmě by se do čtení měl pouštět jen ten, kdo se o dané období hlouběji zajímá. Ani při druhém pokusu jsem nevydržela do konce. Třeba jindy.

Kam kráčíš čoveče?

Všechny cesty vedou do Říma, kam asi pobudo!

Nemyslím si, že se takto Římani mezi sebou dorozumívali, ale jedno je jisté. Řím byl středem celé Evropy a civilizovaného světa ve starověku (Čínu můžeme ignorovat). Co se tedy pomocí knihy o Římě dozvíme? Krásné stavby, funkční ekonomika, silná armáda… a otroci. Obrovské množství otroků. A kdo je vlastní? Augustiáni! A jedním, z nich je Vinicius, perfektní Říman, voják a naprostý alfa samec. Nicméně se nám Vinicius zamiloval… do zvláštní dívky, dcery barbarského náčelníka, Lygie. Vinicius teda předkládá tento problém svému mazanému strýčkovi Petroniovy… A ON JI UNESE! Vážně, tihle Římani mají ale nápady… 

Zdá se mi, že jsem nerecenzoval, spíše popsal začátek celé knihy. Za mě je to ale lepší cesta dohnat vás k přečtení tohoto románu. K tomu se těšte na postavy, dokonce náš básnicky nadaný Císař Nero se zde objeví! A v Římě se trošku připaluje ;)

Hodnotím 97/100 :-D

Jeden z nejdobrodružnějších románů mého mládí. Četl jsem ho několikrát. Sienkiewicz ten příběh napsal, tak jako by v té době byl všude na těch místech přítomen. Tak věrohodně ta kniha působí. Jak kdyby byl přítomen v Neronových komnatách, v Petroniově domě a jakoby naslouchal rozhovorům Lygie a Vinicia. Nesmrtelný a stále velice čtivý román !!

(SPOILER) Knihu jsem četla již dávno, ale určitě ve mně zanechala výraznou stopu. Vím, že jsem těžce vydýchala drastické scény z Kolosea (dodnes si pamatuji, jak si tam křesťané podávali jeden za druhým malé dítě, aby ho lvy sežrali až na konec), dnes už bych byla asi otrlejší, plánuji si knihu přečíst po letech znovu, tak uvidím. Také vím, že jsem kroutila hlavou nad až naivním koncem, kdy Lygie vyvázne živá a vše jako zázrakem pro hlavní dva hrdiny "dobře dopadne". Ale dnes si říkám - no co, však potřebujeme i šťastné konce....
Rozdíl v myšlení Římanů a prvních křesťanů ve mně zanechal výrazný dojem. Mezi historickými romány se jedná určitě o jeden z nejlepších.

(SPOILER) Knihy z prostředí antického Řecka a Říma mě velmi baví a tak jsem díky výzvě otevřela i Quo Vadis. V Římě jsem byla 2 měsíce před začátkem čtení, a tak jsem se mohla díky ní zase částečně vrátit a víc si to prožít (byla sem např. na prohlídce Mamertinské věznice a představa, jak tam naskládali tolik křesťanů jako vězně, je děsivá).
Začátek knihy mě moc nebavil a chvíli mi trvalo se dostat do děje. Zpočátku mě nebavilo ani milostné vzplanutí Vinicia. Pak se příběh ale rapidně rozjel a hltala jsem každou stránku. Ač jsem nevěřící a očekávala jsem, že křesťanské rozhovory a zvolání mě nebudou vůbec bavit, byla jsem na omylu, protože kniha mě tak pohltila, že mi toto přišlo jako naprosto přirozená část.
Pasáže o požáru Říma, mučení a zabíjení křesťanů byly velmi barvitě popsané, až mi z toho bylo někdy úzko. Nicméně taková byla (zřejmě) pravda. Epilog knihy byl také velmi podařený: ,,A tak skončil Nero. Stejně jako končívá vichřice, bouře, požár, válka nebo mor. Ale Petrova bazilika vládne dosud z vatikánských výšin městu i světu."

Kniha popisuje milostný příběh římského patricije Vinicia a křesťanky Lygie. Nahlédneme do počátků křesťanství, krutosti Říma, Neronovu zvrhlost či požár Říma. Krásně napsaný historický román.