Navzdory básník zpívá

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Historický román s životopisnou tematikou o osudech středověkého francouzského básníka Françoise Villona. Dějově bohatý román, v němž ožívá středověká Francie s ohromující nádherou šlechtických sídel, špínou chudinských uliček a s nevázaným uličnictvím studentů i vznešeností církevních hodnostářů. V tomto světě žije básník Villon – podivuhodný člověk, darebák s duší dítěte, věčný rebel....celý text

https://www.databazeknih.cz/images_books/29_/295/navzdory-basnik-zpiva.jpg 4.6718
Žánr:
Romány, Literatura česká, Biografie a memoáry
Vydáno:, Jota
více informací...
Nahrávám...

Komentáře (104)

Kniha Navzdory básník zpívá

Přidat komentář
Aerine
30. června

V hodnocení tohoto románu půjdu téměř proti všem komentářům tady. Villona mám moc ráda, ale překlad jeho básní v podání Jarmily Loukotkové se ani zdaleka nemůže rovnat překladům Otokara Fischera. Překlady v tomto románu mi přišly příliš těžkopádné, poměrně dost odlišné od Fischerových, bez kouzla té bezprostřednosti, kterou dokázal O. Fischer vyvolat. Pro srovnání:

J. Loukotková:
Jsem Franta Francouz, toho čert si váží,
vždyť rodná Paříž se mě zbavit snaží.
Teď šíje, na níž oprátku mi háží,
řve z plna hrdel, kolik prdel váží.

O. Fischer:
Františku, už tě nepotěší,
že Francouz jsi a ze vsi zdejší;
teď na krk oprátku ti věší;
ať pozná hlava, oč je zadek těžší.

V rámci výstavby románu první část týkající se zápletky kolem ďáblova kamene mi připadala zbytečně protahovaná v poměru k dalším dvěma částem (jen pro porovnání např. doba pobytu u vévody Orleánského zahrnuje časově stejný úsek, ale v knize zaujímá jen jednu krátkou kapitolu). Prostřední část je nejživější a nejpoutavěji ztvárněná.

Celkově mi autorčin styl nebyl sympatický, s románem jsem se hodně prala, ale nakonec jsem vyhrála, i když si nejsem úplně jistá, jestli bych se k této knize někdy chtěla vrátit.

tučňák222
27. června

Jsem ohromen a dojat.
I přesto že je to delší kniha, četla se hravě. Mnohdy je velmi vtipná, jindy poučná, nikdy však nenudí a zanechá hluboké, ne stopy, ale rýhy.
Oblíbit si lze téměř všechny postavy, je to román s velkým R, který vypráví nejen strhující velkolepý život velikého Člověka.

ladyka
22. května

Četla jsem v rámci ČV, nechtěla jsem toto téma odbýt nějakým (bohužel mnohdy rádoby) bestsellerem. A jako tradičně po přečtení klasiky si říkám, že i když jsou tyto knihy leckdy náročnější na čtení, opravdu za to stojí. Básník a styl paní Loukotkové mě dostal-hutný, bohatý,tak plastický, že jsem měla pocit, že jdu Villonovi v patách. Příběh vás chytne a nepustí - četla jsem sice na etapy, ale příběh nepustila z hlavy. Místy obdivujete Villonovu úsečnost a ostrovtip, nato ho litujete, pak se mu divíte, jindy mu fandíte a nakonec jen čekáte, jak s ním osud naloží. Myslím, že tato kniha čtenáři dá a zaujme ho pokaždé něčím jiným, jistě také dle věku čtenáře - ty mladší osloví spíše buřičstvím a revoltou, ti zralejší půjdou více pod povrch - jako Villon už o životě ví přeci jen víc a bilancují. Protože neumím číst pomalu, nevychutnala jsem si náležitě celé její kouzlo - proto se jistě ke knížce někdy vrátím a budu jí věnovat soustředěnější pozornost, neboť si ji plně zaslouží.

francouz
28. dubna

Vrátil jsem se knize, kterou jsem četl za studentských let na gymplu a tenkrát jsem ji opravdu zbožňoval, ta otevřená revolta, to bylo něco super.
Když jsem ji nyní četl po letech znovu, musím říci, že už jsem neobdivoval tak tu otevřenou revoltu vůči systému, ale celkově je ta kniha nabitá opravdu nevšední energií.
Ta na Vás dýchne a už Vás nepustí. A Vy jdete s ní a trpíte, stejně jako trpěl skvělý umělec své doby ( ano malinko mě to připomělo dalšího trpitele své doby a mého oblíbeného malíře Caravaggia - Krev na paletě).
Je to opravdu jízda , ve které velmi zdatně sekundují kulisy středověké Paříže, se svými slavnými a temnými zakoutími...
Ano je to knížka o ojedinělém člověku, který měl dar skládat básně, byl milován, byl zatracován, byl to buřič i umělec, byla to křehká duše, tak jak nám ji vykreslila paní Loukotková. Ne všichni adorizují takovéto umělce, zejména, Ti, kteří si na něco podobného pouze hrají a myslí se, že jsou stejně dobří, a tak tohoto velikána nenávidí a snaží se ho odklidit z cesty.
Nedá mě to, abych zde nepřidal pár veršů, které jsou natolik pravdivé, že stojí za poznamení :
Se hřbitovem, mě přešly šprýmy. Co platno těm, kdo měli jmění, dům s postelemi prachovými, že jedli jako nazevření, a žili pili při hýření, neznali nežli kratochvíli ? Radovánek už dávno není a hříchy, ty tu po nich zbyly. Kdo byly dřív ty lebky ty lebky tady v hromadě kostí zetlelých? .....
Ano, co po nás zbude, a jak jsme naložili s tím, že můžeme chvilku spočinout na této zemi..

Jura999
28. dubna

Zajímavé, dlouhé a moudré

akdar72
17. dubna

V této knize je tolik myšlenek a veršů, kterými by se dala charakterizovat... Pro mne zvítězila tato "Je těžké pochopit člověka celého? Je to nesmírně těžké. A moudrých je tak málo."

evickakyticka
06. dubna

Myslím, že tato kniha patří právem do mých oblíbených. I po letech, kdy jsem si ji znovu přečetla musím uznat, že neztrácí na kvalitě. Je sice psaná jazykem, na který si musíte chvíli zvykat (pokud čtete převážně moderní knihy), ale brzy oceníte její krásu. Básník Villon byl prostě machr, jeho básně měly šmrnc a životní osud rozhodně nebyl nudný. Věřím, že jsem nečetla knihu naposled, určitě se k ní zase jednou vrátím.

Gweny
16. února

Ve chvíli, kdy jsem tento román brala do rukou, jsem netušila, jak hluboce mne jeho děj a především verše zasáhnou. Několikrát se mi stalo, že jsem knihu musela odložit a dlouze přemýšlet. Nejen nad životem Villona v tak kruté době, jakou byl středověk, ale i nad životem svým. A jak už bylo v jiných komentářích řečeno, je zjevné, že za těch několik století se ve společnosti mnohé nezměnilo.
V této knize jsem se poprvé ve svém životě setkala jak s Villonovým dílem, tak i s úžasným stylem psaní paní Loukotkové. Nebylo v knize místo, kdy bych se nudila.
Co chvíli, ztotožňovala jsem se s tím, o čem Villon básnil. Mnohé verše jsem si opsala a vím, že mne budou ještě dlouhou dobu provázet, jako například tento:
"Když smutek na mne sáhne v dojetí
a bez štěstí si připadám tak sám,
váš sladký pohled stesk můj rozdrtí,
jak pápěří je znenáhla tentam.
To zrno víry, jež k vám zasívám,
mi záhy vzejde k netušeným žním:
jak káže Bůh, tak o svou sadbu dbám.
Ej, náležíme k sobě, dobře vím."