1. Domů
2. Autoři
3. Jarmila Loukotková
4. O autorovi

• O autorovi
• Knihy 18
• Bazar 77
• Životopis
• Citáty 16
• Diskuze 5

Populární knihy

/ všech 18 knih

Nové komentáře u knih Jarmily Loukotkové

Křik neviditelných pávů

„Velmi hutné, vydatné, výživné, objemné, plné známých i exotických ingrediencí, určené k pomalejší konzumaci a na dlouhé trávení... Po nedávno přečteném prvním autorčině historickém románu Není římského lidu jsem se její poslední historickou knihou vydanou o půl století později dostala do Říma o tři století dříve, v době první punské války. A nejen do Říma, který si už ve 3. století před Kristem začínal dělat nárok na celý svět včetně silných - zatím jakžtakž v míru trpěných - bohatých a mocných zemí jako Egypt a hlavně Kartágo (Kart-Hadašt, Karchedon). Válečníci a vlastenci, to byla tehdejší elita římské republiky. Bohatství a pohodlí šlo tehdy ještě stranou, ale sláva a vojenské úspěchy byly stejně euforické pro dotčené jednotlivce jako pro lid, pro celý národ, jako v následujících staletích. Autorka se hodně ponořila nejen do dějinných událostí, které nepodávala zrovna chronologicky, lineárně, ale zato je podpořila častými citacemi z knih starověkých dějepisců, vojenských expertů, ze smluv, ale i z dopisů (zřejmě i ty byly autentické, byť k tomu nebyla přičiněna jediná poznámka). Věnovala se hlavně tématu, které svět sužuje dodnes: expanze, války, bitky a muži, kteří je vyvolávají, organizují, podněcují, podporují, byť dnes se jich už osobně neúčastní. Tehdy každý vlivný Říman byl voják, velitel a účastník menších či větších tažení, méně či více krvavých, méně či více úspěšných. V celém obsáhlém zahrnutém časovém úseku románu se tak setkáváme již s králem Pyrrhem a jeho vojenskými konflikty s Římem a pochopíme dobře, co to znamenalo Pyrrhovo vítězství. A na životě hlavního hrdiny Regula se od jeho dětství seznamujeme zblízka s Kartágem a Kartaginci, rozdíly kulturními, ale také s řešením rodinných dramat. Na rozdíl od jiných autorčin knih, tady jsem netušila, jak Regulus dopadne, jak se jeho život bude ubírat, jak to celé skončí. Že to ale nebude nic veselého bylo stále zřejmější. Smutné, pro ženy nepochopitelné, byť i římské matrony dovedly být velice tvrdé, nekompromisní až kruté, přesto zálibu svých mužů ve válkách nenesly zrovna lehce. Velmi poučné, informativní a s přesahem. Řím v té době teprve staví vodovod, silnice (dozvíme se, po kom z blízkého Regulova okolí je pojmenovaná ikonická Via Appia), razí se první mince (na obchod tehdy Řím ještě moc nebyl, na rozdíl od Kartága), první gladiátorské zápasy, ale také zárodky vojenského námořnictva činící Řím nebezpečným nejen na souši, ale i na moři. A samozřejmě první setkání římských legií s proslulými děsivými kartaginskými válečnými slony. Ale také, jak je to vlastně s obětmi molochovi... "Řím mě zklamal. Viděl jsem mnohá krásná města, z mnoha měst jsem viděl starou zašlou slávu a viděl jsem i Karchedon. Toužil jsem po Římu, myslel jsem si, že všecka předešlá města vysoko předčí krásou a výstavností. A zatím stojí mezi nimi nejníž jako zapopelená, holokrká slepice mezi vznosnými labutěmi, jako jsou Athény, a zářivě barevnými papoušky jak, jako je Karchedon. Jenomže Řím je ze dřeva, hlíny a otlučených cihel, zaostalé a nuzácké maloměsto, je šedivé, nezajímavé, smradlavé a přeplněné lidmi, s uličkami úzkými, ucpanými horečnatými výpary z okolních bažin, nevzhledné město nerudných lidí, zlomyslných a venkoncem chudých. Město urputných bojovníků a nadutých obyvatelů, město beze smyslu pro životní radosti, beze smyslu pro povznášivost uměni. Lidé v něm jsou tak přísní, že nemají rádi ani sami sebe, tak chudí, že se musí obohacovat obsazováním a zotročováním jiných území a národů. Boj a válka, válka a boj jsou jediným smyslem jejich života. Řím válčí, aby se stal bohatým, mocným, výstavným. Zcela určitě toho dosáhne, poněvadž všecko svoje úsilí zaměřuje k tomuhle cíli. Ale až toho dosáhne a bude bohatý, mocný a výstavný, zapomene, že už je u cíle, a bude dobývat a obsazovat dál, už mu ten boj a ty války zůstanou v krvi. ... Tuhle válku s Karchedonem Řím vyhraje. Řím zvítězí. A až zvítězí, krutě se poraženým pomstí, tak nesmlouvavě, že celý Karchedon s celým jeho bohatstvím a krásou smete v ohni do moře. ... Říman nenávidí setrvale, zavile a svoji zášť si pěstuje a přikrmuje, aby bytněla a pěkně přibývala na váze." /vojevůdce Xanthippos píše z Říma bratru Sirónovi do Sparty, 249 př. n. l./ Skvělé popisy míst, domů, zahrad, měst, všech postav vzhledově a významných postav vnitřně i se zřejmým vývojem. Pro mne bylo nečekané dumání o bozích - Regulus ve slabé chvilce dokonce pochyboval vůbec o jejich existenci. "Štěstěna píše na obě strany papyru." Vydavatel Jota (vydání 2017) se ale opět moc nevyznamenal: překlepů a nesmyslů nepočítaně. A vzhledem k tomu, že i autorka s chutí používala méně známá slova či dokonce si některá vymýšlela, pak ubohý čtenář někdy neví, čí je.“... celý text
— soukroma

---

Spartakus 2: Smrtí boj nekončí

„První díl Spartaka jsem asi četla někdy hodně dávno, jako náctiletá, ovšem spíš jsem pak dávala přednost středověkým románům autorky z její milované Francie. Teď jsem se tedy rozhodla dočíst se, co se dělo po Spartakově smrti. Autorka zevrubně popisuje dění v římské říši (v 70. letech před Kristem) vojensko-válečné (od války s otroky, s piráty až po válku s Mithridatem, pro dokreslení růstu vojenské síly Říma obecně a známých postav jako Krassus a zejména Pompeius), politické (vedle zmíněných mocných konzulů i spiklenec Katilina a významný senátor, řečník a právník Cicero). A podrobně se zajímá o zbytky otroků rozptýlených v Itálii a na Sicílii, včetně Spartakova druha a nástupce Gavia, římského občana mezi všemi barbarskými otroky. I na romantiku dojde. Autorka používá čtivý jazyk, její popisy míst, domů, atmosféry, prostě prostředí jsou skvělé, zvládá i popisy bitev se vší surovostí, i když tam si (možná naštěstí pro čtenáře) pomáhá vysokou mírou poetičnosti a metafor. Celý příběh pro otroky samozřejmě dobře nekončí, aspoň pro většinu, a je vlastně hodně smutný, nicméně plně odpovídá tomu, jaký Řím v té době byl. Tvrdá pěst, tvrdí muži v čele - vojska i politiky i bohatství, expanzivní, ale pořád ještě republika, kde pro - svobodné - občany bylo třeba něco dělat, i za vlastní peníze těch, kdo chtěli mít moc. Otroci patřili k duchu doby, ostatně zajatců při expanzivních výpravách se do Říma dostávalo spousta, a pokud se nehodili výběrově na gladiátory, měli pro ně spoustu jiných pracovních míst, od strašných po příjemnější domácí, aby mohla republika dál vzkvétat. xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx Knihu ovšem neuvěřitelně a nehorázně pokazil vydavatel Akcent: tolik chyb, téměř na každé stránce, a jen někde (tedy všude v daných případech) se alibisticky daly "svést" na automatickou kontrolu pravopisu (tak se z Metellu stává vždy Metelku, a Krassovi se mění systematicky na Krausovi, i těsně vedle jiných správných pádů Krassa - jinými slovy, nikdo před vydáním knihu ani neprolétl, protože tohle bylo do očí bijící). Ale ještě snad děsivější byly chyby vložené, kde slova nedávala smysl, buď jim něco chybělo nebo přebývalo. A ani SPQR, pečlivě rozepisované, v podání Akcentu nedávalo smysl, protože obsahovalo chyby. K četbě jsem se tedy nevracela ráda, protože jsem neustále trnula, jakou hrůzu, jakou obludnost, jakou nestoudnost Akcent čtenáři ve své drahé knize zase naservíruje. Jak se tam mohlo tolik chyb dostat, je mi záhadou při x-tém vydání, přičemž od prvního vydání to měla v rukou ještě autorka a korektoři (v tomto směru zlaté knižní časy) a nic z toho v původním textu prostě nemohlo být! Akcent si asi na autorku zasedl a nechal její text zprznit tak, že rozhodně ani náhodou nebudu chtít číst knihu znovu, tohle mi stačilo. Fuj na vydavatele, třikrát FUJ!!!“... celý text
— soukroma

---

Navzdory básník zpívá

„Knihu jsem poprvé četla někdy před 30 lety, v době, kdy jsem hltala prokleté básníky a měla jsem pocit, že mi nikdo jiný nerozumí... Teď jsem si knihu opět vzala do ruky a byla jsem zvědavá, jaký z ní budu mít po takové době pocit.. Inu - i přes obtížný a zdlouhavý začátek jsem se do knihy začetla a opět musím konstatovat, že se Loukotkové tento počin opravdu povedl... v podstatě na základě básní stvořila básníkův život..“... celý text
— anibeni

---

---

Liána smrti

„Příjemné a oddechové čtení a vůbec jsem netušil, že česká spisovatelka o celou dekádu před Indianou Jonesem stvořila v podstatě archetyp tohoto hrdiny.“
— Stanley07

---

Dar jitra prvého

„Kniha se mi moc dobře nečetla, protože obsahovala otřesné zážitky ze života ženy středního věku, která se provdala za psychopata. Teprve po příjezdu z jejich svatební cesty, první den jejich manželství v novém krásně zařízeném bytě od jejích rodičů a sestry, poznala jeho pravou povahu. Zůstala sama zavřená v bytě se šíleným člověkem, který byl jejím manželem. Zažila ponižování, žárlivé scény, osočování, příkazy, co musí udělat, které udělat nemohla, protože to bylo v nesouladu s její ctí. Zažila psychické týrání, mučení, celé hodiny bez jídla s neustálou společností jeho za zády, nemožnost spánku téměř po celou noc, kdy jí nedovolil usnout a stále ji budil, nakonec i rány a tělesné ubližování. Naštěstí měla v sobě dostatek síly toto manželství utnout hned na samém začátku. Obdivuji její sílu a schopnosti vůbec s ním mluvit, jednat, bránit se, a vymanit se ze vztahu se šílencem. Lituji ženy, které toto nedokáží a v takovém vztahu zůstanou po léta nebo i po celý život.“... celý text
— Rose-Mary