pistalka komentáře u knih

Bezesporu nejkrásnější česká básnická skladba dvacátého století - složitá a náročná paralela o dvou rovinách lásky a dvou rovinách smrti, vyprávěná v několika časových rovinách, založená na kontrastech stáří a mládí, naivity a zralosti, života a smrti.
Ovšem - jak všichni víme - tím největším kontrastem je celý náš lidský život, složený z radostných chvil, zatížených tragikou.

Zaostalé prostředí Podkarpatské Rusi mělo zcela určitě své kouzlo. Vždyť zde na malé ploše žili Rusíni, Židé, ale i Čechoslováci. Ti se do této bohem zapomenuté krajiny houfně hrli po roce 1918, kdy se území stalo součástí československého státu. I autor Olbracht několikrát Podkarpatskou Rus navštívil, seznámil se s místními zvyky a legendami. Vše si pečlivě uchoval v paměti, aby později napsal Nikola Šuhaje loupežníka. Ten je místy psán takřka reportážním stylem, který dodává knize potřebnou autenticitu. Občasné nadpřirozeno je kořením knihy, která jako jedna z mála autorových věcí přežila dobu a dodnes je čtivá.

13 15.01.2011

Nejpodivnější a nejabsurdnější kniha, jakou jsem kdy přečetl (a nebo to byla snaha ji číst?). A vůbec, proč číst něco, co se nedá pochopit a s čím mají problémy i profesoři na vysokých školách, kteří Odyssea vyučují?

Lidé čtou Odyssea, protože chtějí:
a) poznat jeho úžasnou originalitu, díky které se kniha stala proslulou;
b) machrovat, že to četli.

Já jsem byl kombinací obojího a tak jsem si tuto nepříjemně tlustou bichli pořídil. Číst něco takového – to je v podstatě noční můra každého čtenáře. Odysseus nebaví, Odysseus nedojímá, Odysseus nudí, v Odysseovi se nic neděje. Děj je velmi jednoduchý: popisuje jeden den obyčejného a bezvýznamného člověka, ve kterém se - nic neděje. Osmnáct předlouhých kapitol je charakterizováno časem, místem, orgánem lidského těla, barvou, symbolem a technikou, přičemž každá kapitola je záměrně psaná rozdílným stylem a rozdílnou formou. Autor napodobuje a paroduje vývoj angličtiny od středověku po románovou současnost, užívá stovek slovních hříček a nejrůznějších narážek, používá svých rozsáhlých znalostí matematiky, fyziky, biologie, historie, filozofie, politologie, psychologie, cizích jazyků a všechny je do svého díla velkolepě včleňuje. K tomu používá snad všechny hlavní styly a formy psaní. Próza je prezentována eseji, divadelními dramaty, rozhovory, proudem vědomí, novinovými články; na poezii taky samozřejmě dojde. Autor střídá lyriku a epiku tak nenápadně, že to ani nepostřehnete. V Odysseovi je prostě všechno. A protože je román – stejně jako Proustovo Hledání ztraceného času – vrcholným dílem meziválečné avantgardní experimentální prózy, je na hranici čitelnosti a srozumitelnosti. Některé pasáže holt nepoberete, i kdyby jste je četli desetkrát za sebou (to samozřejmě dělat nebudete; naopak budete přemýšlet, jak mít tuto obludnou knihu co nejdříve z krku).

Zní to strašně?
Ve skutečnosti je to ještě daleko horší. Tato kniha se nedá popsat, každý si musí vytvořit vlastní názor, protože toto čtení je daleko složitější a náročnější než kupříkladu čtení „pouhé“ poezie. Soustředit se musíte nejen na obsahovou, ale i formální stránku díla, která je ve všech směrech dotáhnuta k dokonalosti.
Kdybych měl z knihy vybrat kratičký úryvek, byl by to tento:
Proč ho nepřítomnost světla tolik nerušila jako nepřítomnost hluku? Protože měl v tuhé buclaté mužské ženské trpné činné ruce bezpečný hmat.
(Naprosto úžasná věta, ale člověk ji musí přelouskat několikrát za sebou, aby ji pochopil, což je hlavní kouzlo románu.)
Odyssea jsem dočetl do konce, nebudu ovšem natolik domýšlivý, abych tvrdil, že jsem mu porozuměl. Rozhodně je to však kniha, do které by měl alespoň krátce nahlédnout každý. Druhou takovou nenajdete.

A ještě jedna zajímavost: Odysseus čítá v českém překladu tři sta tisíc slov a jeho slovní zásoba pětkrát převyšuje slovní zásobu průměrného člověka.

Záhada na zámku Styles světu představila jednu z nejbizarnějších, nejznámnějších a nejpopulárnějších detektivních postav - Hercula Poirota. Ten společně se svým přítelem Hastingsem řeší záhadnou vraždu na styleském panství v hrabství Essex. Je fajn zmínit, že Christie ve svém prvním románu na barevné paletě postav dokonale zachytila poválečnou situaci v anglické společnosti. Nejistota z budoucnosti, tajemné prostředí starého vitoriánského sídla a komický páprda s knírkem, který trousí jednu francouzskou frázi za druhou - to jsou hlavní přednosti románového debutu nejúspěšnější spisovatelky všech dob.
___

Zajímavosti:
Kniha byla prvním vydaným románem Agathy Christie. Autorka svou knihu nabízela šesti vydavatelstvím - ta ji však nechtěla otisknout. Když konečně v roce 1921 vyšla, prodalo se jí 3000 kusů.

Agatha byla později nešťastná z toho, že Poirota uvedla na scénu jako starého pána. Ani zdaleka však netušila, že se postava stane natolik populární. Detektiv byl tak s autorkou spjat až do konce literární kariéry. Kdyby Hercule stárl stejně jako knihy, bylo by mu v poslední románu přes 120 let.

10 14.01.2011

Není kouře bez ohýnku je patrně nejlepší román Agathy Christie se slečnou Marplovou. Ta se do děje dostává nezvykle pozdě a moc v knize nevystupuje (možná proto je nejlepší... :-) )

Jinak pozor na různá vydání knihy. Zatímco starší česká vydání byla překládána podle americké verze (která je krátká), teprve až české vydání z roku 2010 - vydané Knižním klubem - je přeloženo podle anglické verze (která je výrazně delší a kterou autorka upravila pro britské vydání).

Budete tam taky! Tohleto není obyčejná kniha, protože díky skvostnému vyprávění, propracovanému ději a uvěřitelně drsným reáliím se stanete jedním ze členů polární expedice a budete ji absolvovat se všemi strastmi až do úplného konce. FASCINUJÍCÍ LITERÁRNÍ ZÁŽITEK.

A teplé ponožky jsou u četby vítány.

15 07.01.2011

Tak jsem si konečně přečetl dílko, které celou ságu zakončuje. Abych se přiznal, všech sedm dílů se mi líbilo a ještě před několika léty to byly jedny z mých nejoblíbenějších knížek.
Tady jsem cítil velké zklamání: Samotné bajky zabírají asi třetinu ze 120 stránkové publikace. Zbytek vyplňují nudné a zbytečné komentáře Albuse Brumbála, popřípadě ilustrace samotné autorky (bez jakékoliv umělecké hodnoty). Možná bych nad tím zavřel obě oči, kdyby samotné bajky byly dobré. Jenže nejsou. Snad jen poslední příběh - o třech bratřích a Smrti (který je znám už z Relikvie smrti) je mírně nadprůměrný. Zbytek je jen vata, která vznikla proto, aby vydělala peníze charitě (rád tomu budu věřit).
Každopádně - kdybych tušil, že mi k přečtení celé knihy bude stačit 45 minut, nejspíš bych se do toho pustil daleko dřív, abych měl tento poslední dluh vůči Potterovi splacen.

5 07.01.2011

Krásné dialogy, vytříbený jazyk, cit pro vyprávění i postupnou gradaci příběhu. Děj plyne pozvolna a pomalu, stejně jako mořské vlny okolo ostrůvku Duma Key. Avšak bouře nakonec stejně nastane - to by přece nebyl King!

9 06.01.2011

Hořící drát je první Rhymovka od Iluze, které můžu s čistým svědomím udělit 5*. Autor se do značné míry odprostil od mnohdy únavných zvratů a vystavěl skvělý příběh, ve kterém se nejen dovíte mnoho zajímavých věcí o elektřině, ale taky zabrousíte do problematiky obnovitelných zdrojů a mnohdy i přeceněného vlivu člověka v otázce globálního oteplování. A pokud máte kriminalistu Lincolna rádi, stejně jako já s nadšením uvítáte dvě poslední kapitolky.

4 20.12.2010

Ještě dlouho po dočtení mě mrazilo. Mnohem lepší než román 1984.

"Všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější."

14 15.12.2010

Nemůžu si pomoci, ale tato kniha mi oproti většinovému názoru tolik vtipná nepřišla, nudila mě a postavy neuvěřitelně iritovaly. Můj názor je možná ovlivněn tím, že jsme ji ve škole povinně četli v hodinách slohu, nahlas a před celou třídou, a číst Saturnina týden co týden čtyřicet pět minut opravdu nebyl dobrý nápad. Byl to ovšem dobrý způsob, jak mi nějakou knihu zprotivit do konce života a já se Saturninem už nechci mít nic společného. Fakt.

7 15.12.2010

Ješitný a samolibý Hercule Poirot je zde prostě neodolatelný. A vůbec: všechno v tomto románu mi přijde nedotknutelné a perfektní, což je na oddechovou knihu co říct!

8 15.12.2010

Nejdřív budu citovat samotnou Agathu: „Jdete na čaj k přítelkyni. Když se tam objevíte, její bratr zavírá rozečtenou knihu - odkládá ji se slovy: ‚Není to špatné, ale proboha proč nepožádali Evanse?' A vy se v tom okamžiku rozhodnete, že kniha, kterou zakrátko napíšete, se bude jmenovat Proč nepožádali Evanse? Nevíte ještě, co bude ten Evans zač. Nevadí. Evans se dostaví v pravý čas - název je však už stanoven…"

Pak o 70 let později jdete po knihovně, koukáte po knihách, až vás do očí praští kniha s podivným názvem Proč nepožádali Evanse? Co to asi může být? Proč se to tak jmenuje? No, něco od Agathy jste už četli a bylo to dobré, navíc začínají letní prázdniny a vy jdete na měsíc do rehabilitačního ústavu. Tam by se něco ke čtení hodilo, no ne?
A zatímco měsíc v ústavu je naprosto příšerný a rádi byste jej vymazali z hlavy, na Proč nepožádali Evanse? nikdy nezapomenete a zhltnete ho za jeden den.

14 15.12.2010

Román Vražda v Orient–Expresu Agatha zasadila do pozadí skutečných událostí, kdy legendární vlak na několik dní odřízla od světa sněhová vánice. Tísnivá atmosféra vlaku, trčícího v pusté jugoslávské krajině, skvěle posloužila jako pozadí k jedné z nejlepších knih autorky. Na poutavou studii postav a do posledního detailu promyšlenou zápletku snad ani není třeba nějak zvlášť upozorňovat.
Tato kniha byla často uváděna jako jeden z nejlepších detektivních románů všech dob.
S odstupem téměř osmdesáti let od prvního vydání můžu s klidným svědomím souhlasit - pravý klenot žánru.
Za zmínku stojí i filmová verze z roku 1974, která patří k nejlepším adaptacím na motivy díla Agathy Christie.

11 15.12.2010

Simmons v sobě nezapře fanouška literatury. Tedy: když se někdo rozhodne přepracovat slavný Homérův epos a zároveň do něj včlenit Shakespearovy Sonety a Proustovo sáhodlouhé a nezáživné Hledání ztraceného času, zní to takřka šíleně. Nebyl by to ale Simmons, kdyby si i s takovou kombinací neporadil se svou samozřejmou bravurností.

K vytříbenému jazyku a dějové zajímavosti nemám nejmenších připomínek. Osobně nejsem fanouškem mytologie a proto jsem byl rád, že Ílion sleduje hned několik dějovových linií, a to:
- události popsané v Homérově eposu, které díky nepochopitelnému experimentu "bohů" ožívají na Marsu
- události na Zemi (podle mě to nejpovedenější a nejzajímavější z celého Ílionu)
- výpravu moravců, která má zjistit, co se na Marsu ve skutečnosti děje

Děj se sice místy táhl, ale to mi nevadilo, neboť se kniha četla víc než dobře. Malinko mě zklamal konec, který snad byl v několika ohledech za vlasy přitažený (nechci spoilerovat). Další nevýhodou je obrovské množství starověkých postav, které občas komplikují přehlednost v ději. Holt je dobré míst aspoň základní povědomí, pokud si rovnou nechcete přečíst Homérovu Íliadu. (Kdyby se aspoň všichni nejmenovali tak podobně.. :-) )

Celkově román hodnotím pozitivně, Simmons v mých očích potvrdil to, co jsem si dávno myslel - dokáže plynule přecházet mezi žánry, aniž by se to projevilo na kvalitách jeho tvorby.

10 08.12.2010

Dočíst poslední díl Harryho Pottera bylo jako ukončit jednu velkou kapitolu mého dětství a dospívání. Právě proto nešlo k Relikvii smrti přistupovat nepředpojatě. Zkrátka jsem si ji užil a po dočtení jsem byl nadšený, jinak to ani nešlo. S odstupem času vím, že kniha rozhodně dokonalá není a má několik velkých mínusů (přečtěte si komentář od paulhuntera). Osobně mi nejvíce vadily dvě věci, v samém závěru knihy.

SPOILER:
1) Zabití lorda Voldemorta je příliš rychlé. Těšil jsem na dlouhou a rozepsanou scénu, Rowlingovou však očividně konec příběhu moc nebavil a chtěla ho mít rychle z krku. Voldemorta zabije 'obyčejná' Avada Kedavra?! WTF, kde to jsme? :)
2) Epilog. Něco tak strašného snad Rowlingová nemohla myslet vážně. Knížku jsem dočítal ve čtyři ráno a měl jsem dojem, že únavou špatně vidím.
KONEC SPOILERU.

Mimochodem: po dočtení ságy se u mě dostavila poměrně silná deprese, která měla několikadenní trvání. Ten pocit, že už další příběhy nebudou, byl poněkud zvláštní. Opravdu skončila jedna velká etapa. Nepamatuji si, u jaké jiné knihy se mi něco podobného stalo. Patrně u žádné.

19 23.11.2010

V roce 2004 jsem byl z tohoto pátého dílu mírně zklamaný a přišel mi poněkud nudný, ale po druhém načtení této ságy se stal dílem nejoblíbenějším. Rowlingová nikdy nebude bezchybná spisovatelka, ale tady se jí povedlo snad vše, skvěle pracovala s atmosférou i chováním postav a nic nezkazila. Navíc Dolores Umbridgeová je při vší své obludnosti skvělá postava. O to víc mě pak mrzel paskvil Davida Yatese, který je příliš zkratkovitý.

8 23.11.2010

Lepší než první dva díly a možná nejlepší díl vůbec, ačkoliv já mám ještě o něco raději Ohnivý pohár a Fénixův řád. Právě tady začaly být postavy zajímavé a plastické, přestaly být typickými hrdiny / zloduchy. Nejlepší je posledních sto stránek. Ty mi svého času doslova vyrazily dech.
Povedlo se taky filmové zpracování. Režisér Alfonso Cuarón posunul celou ságu do temnějšího a hororovějšího hávu, čímž vznikl nejlepší film na motivy knih o Harrym Potterovi.

17 23.11.2010

První Zeměplocha se hodně liší od těch následujících. Je pravda, že postavy se tady chovají jinak než jsme později zvyklí. Jinak ze všech dílů, které jsem zatím četl, je tady nejvíc parodií na stránku. Parodizováno je snad úplně všechno a to je jen dobře. Skvělá scéna je např. ta, ve které se Mrakoplaš seznámí s Dvoukvítkem. Velmi milá četba. A tohle mě dostalo:

"?", řekl cizinec.

10 23.11.2010

Lehké fantastično plynule navazuje na předešlou Barvu kouzel. Opět se setkáváme s okouzlujícím Mrakoplašem, jehož pud sebezáchovy i talent dostávat se do malérů je stejně okouzlující jako zavazadlo, které na stovce malých nožiček pronásleduje prvního zeměplošského turistu Dvoukvítka. Nádherně vtipné fantasy, skláním se před panem Pratchettem.

7 23.11.2010