petrarka72 komentáře u knih

Good bye, Mr. Pratchett... Jedna z těch slabších, ale nemožno ji minout. A jak to máte s bohy vy? :-D

6 05.06.2017

Pár stránek, a tolik bolesti... Otec s dcerou, plavící se za zdravím - nebo za smrtí? Modelová situace, postavená na historických faktech. Epidemie radesyken (asi kombinace kurdějí a lepry, asi s prvky syfilidy, v Norsku se vyskytovala 1710-1860, objevila se i zmizela bez vysvětlení), lékař Hendrich Deegen, převoz nemocných do kodaňského špitálu - to jsou fakta. A cesta otce s nemocnou dcerou, melancholické líčení jejich plavby, přelévání skutečnosti do snu a naopak, atmosféra pomalého plynutí času a překotného uplývání života, neokázalá vzájemnost a rozhodnutí k oběti - to je Heivollova nadstavba. Ne každý rád lyrickou prózu, ale autor nepochybně umí psát - zdánlivě banální a nevzrušivě plynoucí slova provokují množství emocí - pokud je čtenář odpočinutý a ochotný se naladit.

1 04.06.2017

Je mi líto. Pár dobrých nápadů v záplavě banalit, předpokladatelný děj a mimořádně špatné dialogy.

3 29.05.2017

Vyšetřovatelka, hledající vhodnou příležitost a čas k sebevraždě, jako průběžný zdroj napětí? Skvělé! Stejně tak "ptačí muž" a jeho dětství, nevěra, která se nevyplatí, pachatel se zářivým úsměvem - a pár detailů tak drastických, že si je budu pamatovat...

7 26.05.2017

Loučení s Terrym Pratchettem, část... už nevím kolikátá. Ono je to jedno. Protože "a přece kráčí!" - Mimochodem, řekněte mi, kterou zeměplošskou linii máte nejradši (Mrakoplaše? Čarodějky? Elánia? Smrtě? Lu Tze? Toničku Bolavou? Zuzanu Stohelitskou?Vlahoše von Rosreth?) - a já vám povím, kterých sedm dílů si máte přečíst znovu... ☺️

9 25.05.2017

Loučení s Terrym Pratchettem pokračuje... Skleněné hodiny, Lu Tze ("Jaké je první Pravidlo?"), Lobsang, co našel sám sebe, Auditoři, pět (!) jezdců Apokalypsy a Zuzana Stohelitská. Ano, pochoutka i poněkolikáté.

3 23.05.2017

Asle je Olav a Alida je Asta. Skutečnost se mění v sen, sen v noční můru, noční můra v denní probuzení; Stařec je svědkem i žebrákem i popravčím, Dívka známou i udavačkou i zlodějkou nejkrásnějšího náramku na světě; a Stařena a Asgaut a Klenotník a Černí muži a Smrt... smrt? - Téměř barokně laděné pokračování Fosseho drsného i něžného Mámení.

3 22.05.2017

Sbírka Krooa krooa je možná koncepčně vymakanější, ale tahle je zase různorodější a inspirativnější... Jedna z mála knih, kterou si nechávám po ruce a tu a tam zalistuji.

4 22.05.2017

Filozoficky pojatý dokuromán o revoluci, která požírá své děti, zevnitř. Třicátá léta a střídání generací - těch, kteří ruskou revoluci zažili, a těch, kteří přebírají - využívají - zneužívají její dědictví. Technologie moci - jak zničit politického protivníka a vytřískat z toho co nejvíce. "Všechno záleží na tělesné konstituci." (Opravdu?) Autor je mistr propagandy (dnes reklamy) - umím si představit jeho pokračování Osudů dobrého vojáka Švejka, které rozepsal v roce 1938...

2 22.05.2017

Loučení s Terrym Pratchettem aneb opakování matka pratchettoidnosti. První zeměplošský příběh s Bábi Zlopočasnou, ještě vcelku komunikativní a s výraznými rysy Stařenky Oggové, která ještě není napsána... :-)

6 20.05.2017

Loučení s Terrym Pratchettem.

3 17.05.2017

Mrtvola na začátku je jen záminka, spouštěč překotného dění, jehož účastníci jsou pitváni bez sentimentu, přitom ne chladně. Fascinující atmosféra. Stupňující se napětí. Zdánlivě nefungující vztahy - rozdílné plány a touhy na sebe nekompromisně narážejí. A zlo není ani banalizováno, ani démonizováno... Parádní zážitek.

12 17.05.2017

Sedmapadesátiletý Ray a Jednooko, muž a jeho pes. Podle doslovu "atypický příběh o lásce", jinak lyrická zpráva o úzkosti a osamění a čistá poezie. Jen trpím pocitem, že se to všechno ve druhé části knihy vyčerpá, najednou člověk může přeskakovat celé pasáže a nemá pocit, že mu něco chybí...

6 14.05.2017

Pro ožití takovýchto miniskvostů mají weby typu Hithit smysl.. Pana Badalce jsem osobně neznala - a ráda jsem ho poznala jak skrze jeho poezii, tak život v poezii podle něžných zpráv přátel. Suverénní zacházení s jazykem, přiznaná hrabětovská a ortenovská inspirace a humor v patosu - "dominantně milostná poezie", chlapsky přitažlivá, která bude rezonovat dlouho...

3 12.05.2017

Tonička Bolavá v botách Esme Zlopočasné - boj s Dámami a Pány o generaci později - svět, který se mění, a nutnost se podle toho zařídit - nahlédnutí do sebe a volba vlastní cesty. Dominuje příběh a humor, jako vždy. Krásné rozloučení. Díky, Mistře Pratchette.

6 12.05.2017

Mantisa je relativně málo důležitý dodatek, zvláště k literárnímu projevu nebo pojednání. Fowles je (byl) starý, pardon, středněvěký hračička (tohle dílko si nadělil k šestapadesátým narozeninám). Inspirace čili Múza je ženská jako každá jiná. Pořádná literatura je takřka stoprocentně o sexu a smíchu. A tahle zatracená intelektuálština, tvářící se více jako scénář rozhlasové hry než román, je výhřezem rozkoše z psaní textu, doplněného pár obrazy, který je dost zábavný na to, abych jej dočetla do konce, ale ne dost provokativní na to, abych mu přisuzovala hlubší smysl a pokoušela se o dešifrování. Bylo to příjemné - ale nic víc.

2 09.05.2017

Ten svět je popsán podrobně, a přitom přehledně. Je to svět ala Puzův Kmotr, tentokrát ale nazíraný optikou dívčí, která se postupně mění v optiku ženskou. Neapolská čtvrť, jejíž život tvoří síť vztahů mezi těmi vlivnými a těmi, kteří mezi ně nepatří; vůle po moci, po penězích, u dívek po vdavkách mají rozhodně větší vliv než vzdělání či talent. Vypráví Lenu, jejím hlavním objektem zájmu je Lila - a prozatím se nedozvídáme, která z nich je ta "geniální". Čtivě napsáno, tu a tam s patosem, tu a tam s humorem, vždy s touhou sdělit. Ano, bavilo mě to.

10 08.05.2017

Psí kůže je až brutálně aktuální ("podle zákona HUNCLEDER mohl být každý běženec bez dalšího soudu popraven, zahrabán do země bez církevních obřadů i beze jména, jako by nikdy ani nežil"– a také „kdo vydá svého souputníka, bratra, ba i otce svého, budiž odměněn z každé hlavy“ - vynikající příležitost, jak se zbavit nepohodlných bližních, třeba pravého majitele statku, na němž momentálně hospodařím). A Kámen nářku je skutečně syntézou motivů, jež nacházíme v dřívějších Körnerových pracech (koneckonců sám autor tuto novelu označil za svou prozaickou labutí píseň), spletených do děje z roku 1577, v němž se objevuje mladičký císař Rudolf II. a židovská dívka Ester, kat Mydlář a jeho sestra Dorka, Gentl a rabbi Löw - a "Praha magická", přesněji židovská i antisemitská, směřující k pogromu - či snad alespoň zrození Golema...? Skvostný jazyk, podmanivé obrazy, nejednoznačné příběhy a silné emoce - nejednoduché čtení, vyžadující maximální soustředění a v případě humanitní nedovzdělanosti ochotu dohledávat si informace (třeba latina je velmi zvukomalebná - ale vědět, co ta krásně znějící slova znamenají, je nezbytné). Vyhovění nadstandardním nárokům textu však vede k velké čtenářské rozkoši - a k touze po častých návratech.

1 04.05.2017

Autentická, informačně velmi cenná kniha. Autor na základě osobního příběhu podává svědectví o lidech, kteří směřovali, respektive byli směřováni od slunce do podzemí, o tom, jak je možné, že u nás totalitní režim vydržel a co všechno ho drželo při životě, o tom, proč se o Ostravě a okolí mluví jako o "kraji razovitem"... Oceněníhodná je konkrétnost textu, který se velmi dobře čte - a smysl autora pro" absurditu všedního dne".

2 03.05.2017

Velmi obratně napsané - čtivé, napínavé, v některých momentech až sugestivní - s tématem, které je trochu podbízivé, ale budiž. Informací o vlcích mám tolik, že mi stačí do konce života (vzpomínka na Bílého Tesáka, kterého jsem milovala coby dítě, je stále živá). Obraz rodiny, v níž je největším zabijákem nedorozumění, je přesný, postavy Cary a Edwarda skvěle vykreslené - a všechno to působí vlastně velmi nenáročně...

7 01.05.2017