Mantisa
John Fowles
Literární hříčka je složitě komponovaným dialogem autora a jeho múzy Erató, která na sebe bere různé ženské podoby. Svrchovaně ironický vypravěč píše o zrození autorského subjektu, o autonomii literární postavy, jeho autorské "já" se rodí s textem a je jím v závěru opět pohlceno. Totéž se děje s jeho múzou, která zpočátku v podobě lékařky nebo zdravotní sestry autora alternativně léčí sexem, posléze se mění v řeckou múzu, punkovou rockerku a militantní feministku,a v těchto podobách vede s autorem hravý dialog.Kniha je svědectvím o románovém světě, který byl stvořen slovem a sám se postupně odepsal.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1999 , Rybka PublishersOriginální název:
Mantissa , 1982
více info...
Přidat komentář
Jak ochočit múzu... Opět skvělý dílo nadupaný myšlenkama o literatuře. Pane Johne, všude Vás chválím.
Opět mě Fowles nezklamal. Po třech románech (Sběratel, Mág a Francouzova milenka) si mě Fowles získal a čekal jsem stylisticky vytříbený text, který jsem samozřejmě dostal, ale nejen forma, ale především obsah Mantisy je více než jen literární hříčkou. Myslím, že Mantisa je spíše pro čtenáře, kteří už Fowlese znají nebo jsou alespoň obeznámeni s postupy (vlastně nepostupy či chaotičností) postmoderní literatury. Kniha je je vybavena skvělým doslovem Ladislava Nagy, který osvětluje mnohé z textu samotného, ale jak i sám Nagy poznamenává, a s tím absolutně souhlasím, Fowlesova tvorba je jakýmsi symbolickým vyjádřením svobody, ať již v jejích positivních či negativních rysech. Shrnul bych to asi následovně: Mantisu si může užít kdokoliv i bez znalostí z teorie literatury, pak se mu může zdát jako vytříbená stylistická hříčka o ničem, ač tak ve skutečnosti není, zabaví. Pro zkušenější čtenáře (mezi které se egoisticky řadím) pak přinese podmětné zamyšlení a pobaví též.
Mantisa je relativně málo důležitý dodatek, zvláště k literárnímu projevu nebo pojednání. Fowles je (byl) starý, pardon, středněvěký hračička (tohle dílko si nadělil k šestapadesátým narozeninám). Inspirace čili Múza je ženská jako každá jiná. Pořádná literatura je takřka stoprocentně o sexu a smíchu. A tahle zatracená intelektuálština, tvářící se více jako scénář rozhlasové hry než román, je výhřezem rozkoše z psaní textu, doplněného pár obrazy, který je dost zábavný na to, abych jej dočetla do konce, ale ne dost provokativní na to, abych mu přisuzovala hlubší smysl a pokoušela se o dešifrování. Bylo to příjemné - ale nic víc.
Tuto knihu jsem si toužila přečíst od svého prvního setkání s Fowlesem ještě ve svém náctiletém období. Nyní se mi konečně dostala do rukou. Nemohu říci, že splnila mé tehdejší představy, ale nějak mám pocit, že přišla ve správnou dobu. Že tehdy jsem na ni ještě nebyla připravená a nevzala bych si z ní tolik. Jinak tyto vnitřní dialogy se svou múzou prostě musí znát každý tvůrce. Možná je to zde popsáno jako až příliš živoucí, ale nakonec... nechtěli bychom to přesně tak? Dělat si se svou inspirací doslova co chceme, měnit ji svými slovy před očima? Toto je prostě jen zhmotněný a umocněný boj, který známe, když se snažíme něco zachytit (na papír, či jinam, jinak), ale ono nám to stálo uniká. Jinak pro čtenáře je tu asi hlavní nenechat se zmýlit první částí knihy, která se zdá být něčím jiným, než asi je - a také než bude. Protože příběh, stejně jako inspirace, je pomíjivý. Asi jsem se nesetkala s dílem, které by lépe dokázalo zachytit proces tvoření.
První čtvrtina slibná, pak se to bohužel rozplizne v meta-nudu (a to jsem fanoušek metafikce).
Štítky knihy
Kniha Mantisa je v
| Přečtených | 40x |
| Čtenářské výzvě | 1x |
| Doporučených | 2x |
| Knihotéce | 23x |
| Chystám se číst | 13x |
| Chci si koupit | 1x |
| dalších seznamech | 1x |
Fowlesova mantisa je zjevně vyjádřena iracionální konstantou, tradičně nazývanou Erató, a jako taková je čistě iluzorním epifenoménem vznikajícím prostřednictvím elektrobiochemických reakcí, které probíhají v hypertrofovaném mozkovém laloku tohoto postmoderního autora, jenž neumírá, nýbrž je projikován ve fiktivní postavě Milese Greena