Carpe Jugulum

„Všechny čarodějky, které kdy žily v Anežčině domku, byly knižní typy. Myslely si, že se člověk může na svět dívat stránkami knih, což je samozřejmě nesmysl, protože, vám v tom překážejí všechna ta slova.“
Všechna ta slova, co byla použita na další setkání s lancreskými čarodějkami rozhodně stála za to, každé z nich! Fakt jsem se těšila, na ty svérázné dámy, se kterými, dobře vám radím, se nikdy, a za žádných okolností, nepouštějte do pře; s nimi se totiž nedokáže přít nikdo a navíc, ony samy si ani nedokážou představit, že by se s nimi někdo přít mohl. Lancre je pro ně vrcholkem stromu a celý okolní svět je tu jen proto, aby se měly v čem vrtat. Když totiž Bábi Zlopočasná nemá nic příhodného, čím by se zaměstnala, vyšle svou mysl na vandr, a ta pak dokáže proniknout do asi jakékoli mysli, a to i do myslí takových tvorů, kteří prakticky žádnou mysl nemají. A to se pak začnou dít věci, zvlášť když Bábi a s ní i ostatní čarodějky k tomu dostanou pádný důvod.

Lancreská upíří sága může začít. Hlavní slovo tu má samozřejmě Bábi a její pragmatismus a taky absolutní odmítání autority (i té nadpřirozené) – Bábi se rozhodla bojovat se zlem, a to tvrdě a bez kompromisů, silou své vlastní nezlomné vůle, protože, jak všichni tak nějak tušíme, vše je otázkou volby a víry, tedy, i víra v upíra – ta jim totiž dává jejich moc – jenže Bábi na zlé věci jednoduše nevěří!
A Stařenka Oggová? Tak ta si prostě z upírů dělá dobrý den :-).

Po delší době opětovný návrat na Zeměplochu – čarodějky jsou takovou sázkou na jistotu, každopádně ze všech postav Zeměplochy si u mě stojí hodně vysoko, možná bych dokonce řekla No.1.