petrarka72 komentáře u knih
Co se týče naznačené diagnózy, je všechno až klinicky přesné. Ale samotný obsah, to, co anotace slibuje - thriller s hororovými prvky - se vlastně nekoná. Navíc některá řešení jsou až příliš jednoduchá, tudíž ne tak zábavná, jak si asi autor představoval. Škoda... Nicméně většinu Holeovek a zejména pak Království považuji za top v žánrové literatuře.
Autorka mě baví čím dál víc. Anglická zahrada, Severní zeď a IF jsou trojlístek nepřekonatelných žánrovek - ovšem žánrovek s nadstavbou. Jsem vyděšená, že padám z postele při zapraskání parkety pod nohou... proboha, koho, když nikdo není doma? a kdo rozsvítil dvě baterky za oknem? a co šeptá ta mlha, co se plazí ze tmy...? - Je to náhoda, ale z dětství vím, že nejtemnější noci jsou skutečně na Šumavě...
Neřekla bych, že Dostojevskij nikdy nezklame. Některé jeho romány jsem si vychutnala, zhruba u dvou jsem ani po sté stránce nechápala, co po mně chce... Uražení a ponížení patří k těm přístupnějším a čtivějším, vcelku akčním a kupodivu vyznívajícím nadějně. Postavy plastické, psychologické pochody srozumitelné (což neznamená, že některé nejsou na zabití). A mimochodem - podoba s Dickensovým Starožitníkovým krámem je evidentní.
Jsem o generaci mladší než Almodóvar, jeho Ženy na pokraji... a Spoutej mě! mě uchvátily v dost podstatném věku kolem šestnácti let. Témata k přemýšlení a k tomu, čemu se říká iniciace, jsem čerpala v té době z podobných zdrojů jako on. Možná proto ve mně většina povídek probouzí asociace na věci, které si pamatuji z té doby - a z následujícího patnáctiletí. Příliš mnoho změn rodu - okouzlení Cocteauem a ostravská inscenace Tramvaje, v níž hrál Blanche muž (Milan Kačmarčík, a skvěle). Obřad zrcadla - fascinace brakem a postmoderní spojování mnohého, třeba mystiky a upíry jako nositele záliby v krvi. Juana - Šípková Růženka čili domýšlení kletby v seriózním prolínání pohádky a historie. Miguelův život a smrt - český film Happy end a smutek nad rozplynutím se. Spása - Andrejevův Jidáš, Ghelderodův Barabáš (tady hravěji a věcněji). Atd. Ještě kdyby předmluva byla doslovem a slabá Návštěva jinde než na prvním místě knížky, jsem nadšená.
Wendy Dranfield volí mimořádně srdceryvné případy, sázka na děti a dospívající jí potřetí vyšla. Poslední třetina skvostná, do té doby musí čtenář překousat pár klišoidních a nudných kapitol, ale většinou to frčí. Nate konečně jakžtakž bez viny (jeho případ má žel předvídatelný konec, nic rafinovaneho nečekejte) a zaděláno na pokračování.
Konkrétní a věcné. Info o chudobě kraje a ducha jako příčině většiny zločinů. Vraždy, ukrývání uprchlíků před zákonem, loupeźe, sebevraždy. Lehce depresivní jednohubka s průhledem do známÿch míst.
Povídky napsané či vydané v roce 1962. Macondo rozpálené, v němž uvíznete, ani nevíte jak, v němž se nekrade, protože vaší matce hrozí trest nejvyšší, jen tu a tam se vám ztratí koule (biliárové), vzniknou nejkrásnější klece na světě, a tak se zbavíte bot, z nebe budou padat mrtví ptáci, farář bude kázat o Věčném Židovi a vybírat na nový klobouk... a pokud vám ujede vlak, spočítáte odpadky, které zůstanou z Velké matky po jejím pohřbu...
Vynikající! Nemilosrdné chudé Kentucky, v němž v kulisách krásné krajiny vystupuje nepředstavitelná hrůza - smrt hladem jako běžná skutečnost, tvrdost v soužití, bezcennost žen, netolerance vůči odlišnosti... A vedle toho zřídkavá, o to cennější laskavost, touha po příbězích i vzdělanosti a neochvějná odhodlanost je šířit... Z historie Pojízdné knihovny a příběhu modrých lidí se podařilo autorce namíchat neodolatelně čtivý koktejl. Díky za něj.
Příjemné překvapení. Magor mě vždycky děsil histriónstvím, hulvátstvím, alkoholickou drzostí. Zde jeho ztišená část - "říkanky" modliteb, zamyšlení v pár slovech, duchovní rozjímání o lecčems shrnutá do pár řádků. Někde trefně a pravidelně, jinde s kulháním a neotesaností. Potěšila jsem se moc.
Dobrá. Už vím, co si představit pod pojmem "romantasy", vím, že tato česká autorka píše vcelku čtivě a tento její příběh má hlavu a patu. A taky vím, že to nejzajímavější (mrtví procházející oponou a ti, kteří je vidí - proč, co z toho plyne a jaká je pointa?) jde do ztracena, neb na jeho úkor se řeší nepřekonatelná přitažlivost a tělesné akty všeho druhu. Hvězda navíc za sugestivní "morovou" epizodu.
Přečteno kvůli výzvě - a dočteno z posledních sil. Faktografie (snad) jde autorovi o poznání lépe než snaha o jejich beletrizování.
"Hrej si, tu máš kohouta..." Všednodenní plynutí času v silných situacích, padesátileté čekání na slíbenou penzi, zastřelený syn a co zbývá, to je v posledním slově. Atmosféra a tajemství, rozeznatelný styl a přesné pointy. Macondo, zkrátka.
Čtivé do bezvědomí. Nate, Madison, Brody. A povedení příbuzní obětí.
Metafora života jako drogové závislosti. Všechno se dozvíte v anotaci, nic dalšího dějově zajímavého ve stostránkovém příběhu nenajdete. Vlastně ani nevím, proč jsem tuhle groteskní anekdotu, stručnější variaci Cucuiho Pekla, dočítala. Že by v ní bylo víc, než co si těsně po dočtení jsem schopna - a ochotna - uvědomit...?
Úžasné dílo. Je fascinující sledovat proměnu autorova stylu v čase. Čím blíže ke konci, tím propracovanější a detailnější, přitom tematicky prostší. A některé obrazy mě navštíví ve snu (třeba oči v dlani).
Celý život - několik životů - vměstnaných do přípravy jednoho pohřbu. Plukovník, matka, chlapec. Špína, která přináší prosperitu, vzmáhající se a umírající město, doktor v klatbě a jeho zmizelá indiánka. Situace, jež jsou těhotné tajemstvím. Užila jsem si to. Jako vstup do jednoho (fikčního?) světa ideální.
Nejlepší autorčina kniha, inspirovaná nahrávkami Paměti národa. Živoucí postavy s uvěřitelným myšlením a pravděpodobnými osudy, pro karlovarské navíc povinnost - hotel Atlantic a další místa jasná, i když ten rozběh do celého světa logický a pozoruhodný. Prolínání čtyřicítek na počátku a na konci drsné, odhalující čas motající se v kruhu. Někdo tady zmiňoval podobnost s Nepatrnou ztrátou osamělosti - ta je nesporná, Barbora Šťastná ale nabízí více naděje. Prostě se tenhle příběh Charlotty, Fredy a jejich blízkých báječně čte.
První kniha s Holly, která mě bavila od začátku do konce. Má napětí, krásu zabalenou v hnusu a humor. Doba covidová je dobrá kulisa a pluralita názorů na novodobý mor dodává prudce osobní rozměr. Libo malinový sorbet?
Sympatický příběh, víc cesta duše a oproštění se od strachu ze života než kompaktní dějový kus. Skoky v čase nevadily, naopak.
Báječné čtení. Díky Josephine Bakerové, nespoutané, temperamentní, živočišné, velké umělkyni života, s přirozenou inteligencí, mnoha osobními tématy, smyslem pro drama v běžných situacích a barevným jazykem. A díky Marcelu Sauvageovi za to, že to všechno dokázal zachytit a učesat pro nás, méně chaotické, tedy méně chápavé smrtelníky. Pregnantní informace a fakta o životě J. B. čerpejte jinde (Wiki postačí), zde seznámení s osobností, jejím myšlením a tím, co považovala za důležité.
"Povězte mi, pane Sauvage, umíte plavat? Co byste dělal, kdyby vám někdo řekl: Hop, skočte do vody, a vy byste byl neplavec? - No, tak já skočila do vody." (s. 141)