Pohřeb Velké matky

29.05.2022

Zajímavý titul.

29.07.2021

V této knize se nachází 8 povídek. Všechny povídky byly napsány v roce 1962. V této knize se nachází město Macondo, se kterým jsme se seznámili v románu STO ROKŮ SAMOTY a vystupují zde také některé postavy z tohoto románu. V některých povídkách se některé postavy objevují vícekrát (např. farář). Jedná se o útlou knihu, kterou lze přečíst na jedno posezení. Knihu hodnotím na 70 %.

3 povídky jsou velmi krátké – ÚTERNÍ SIESTA, TAKOVÝ OBYČEJNÝ DEN a UMĚLÉ RŮŽE, ostatní povídky jsou delší. Nejvíce se mi líbily následující povídky: V TOMHLE MĚSTEČKU SE NEKRADE, BALTAZAROVO PODIVUHODNÉ ODPOLEDNE, DEN PO SOBOTĚ a UMĚLÁ RŮŽE. Nejméně se mi líbila povídka TAKOVÝ OBYČEJNÝ DEN a závěrečná povídka POHŘEB VELKÉ MATKY, která se mi četla špatně.

Celkově se mi povídky líbily, některé mne oslovily od úplného počátku a do některých jsem se nemohl začíst (zejména povídka Pohřeb Velké matky), která působila na mě nezáživně způsobem, jak byla napsána. V této povídce se nachází nadsázka, ale zároveň je smutná, protože vidíme, jak se zachovali příbuzní Velké matky po skončení pohřbu.

28.09.2020

Márquezovi romany mam moc rada, ale povidky me zatim moc neohromily. Nectou se spatne, ale maji pro me malou pritazlivost a taky evidentne nejsem fanynka absurdismu.

13.02.2020

Na Garcíu Márqueze v jeho ryzí podobě jsem si v této sbírce musel počkat až do poslední, titulní povídky. Pohřeb velké matky je skutečná hostina slov, přebohatá na obrazy – dějově je to velmi prostý příběh, ale přesto je to vypravěčsky ohromně vydatné!
Ve zbylých sedmi částech Márquez působil překvapivě umírněně, zdálo se mi, že svoji fantazii držel dost na uzdě, tedy v porovnání s Dvanácti povídkami o poutnících, které jsem četl před časem. Tady se mnohdy jednalo o téměř minimalistické (minimálně na mistrovy poměry :-) podání, které toho víc zamlčovalo, než odhalovalo – po dočtení jsem se občas cítil, jako cestující ve vlaku, který odposlechne část dialogu náhodných spolucestujících a po ukončení společné části cesty nemůže přestat myslet na to, co asi tak mohlo rozhovoru předcházet a co bude následovat. Takového Márqueze jsem dosud nepoznal, trochu mě to překvapilo, ale o zklamání mluvit nemůžu, čtivé to bylo a nenápadným způsobem i podnětné k přemýšlení. A navíc se mu při menší dávce jeho obvyklých literárních kudrlinek krásně vylouply lidské osudy, čtenáři velmi blízké, skoro jako živé: neudolatelný smysl pro vlastní důstojnost v podání paní Centenové v Úterní siestě, k neúspěchu odsouzená předstíraná rozhodnost Dámasa (V tomhle městečku se nekrade), okouzlující prostota šikovného Baltazara...
Byla radost do Maconda zavítat, jako vždy.

19.01.2020

Podivné městečko plodí podivné povídky. Autor je pan vypravěč s nezaměnitelným stylem psaní. Zde zařazené povídky jsou nesourodé, některé přímočaré, s jasným tahem na branku, jiné opředené pavučinami fantazie. V každém případě před námi hlavní postavy vystupují plasticky, jako by to byli naši sousedé.

18.05.2017

Vybrala jsem si tuhle tenkou knížku povídek, abych znovu otestovala, jestli mi Márquez vůbec něco říká, nebo ne. Nezklamala. Byla jsem ihned vtažena do toho podivného městečka a živě si představovala všechny ty zvláštní postavičky, o kterých se v povídkách píše. Není to jednoduché čtení, ale bavilo mne to. Tedy až na tu poslední povídku, která se jmenuje jako celá kniha. Tam jsem se docela ztrácela.

21.11.2015

Pohřeb Velké matky je bohužel mnohem slabší kniha povídek než například Dvanáct povídek o poutnících. Některé ze zdejších krátkých příběhů mi přišly vyloženě slabé (V tomhle městečku se nekrade), jiné mě naopak velice upoutaly (Úterní siesta). Márquezovi se nedá upřít velice čtivý styl, takže ani tohle dílko jako celek nemůže zklamat.

02.11.2014

Kniha povídek, které se parádně čtou. Výborným vypravěčským stylem je čtenář chycen hned první povídkou a pak už si jen užívá další a další příběhy až po ten poslední, který dal celé knize název.