Malí bohové

Pan Pratchett opět nezklamal a napsal velmi vtipnou knihu o náboženství a filozofii. I když mi tentokrát trvalo delší dobu, knihu přečíst, přesto jsem si ji moc užila a rozhodně doporučuji. Není to vyloženě odpočinkové čtení, je dobré se nad některými úvahami zamyslet. Rozhodně doporučuji.

Kniha je jako vždy plná autorova náhledu a trefných poznámek. Ale v tomto případě to nejsou ty vtipné poznámky k neškodné lidské blbosti nebo jiným vlastnostem. Tady už se pohybujete v oblasti nebezpečných myšlenek, které vedou k náboženským válkám, mučení a náboženské totalitě. To vše zabaleno do balíčku „děláme to ve jménu božím, takže je to v pořádku.“
Samozřejmě se najdou i vtipné momenty, ale oproti jiným knihám je jich tu mnohem méně. Bruta s Omem jsou skvělá dvojka a společně se každý učí od druhého. Ač působí Bruta jako hlupák je to jen první dojem a závěr je skvělý. Pokud vás lákají knihy od Terryho Pratcheta, kvůli humoru tak tuto bych si nechala na jindy. Ale kniha určitě stojí za přečtení, protože zeměplocha není žádný pohádkový svět.

Oproti předešlým dílům, kterém mám přečtené, to byla vždy oddechovka pro zasmání a jestli jsem si užil skvěle sepsanou parodii, hledal nějakou zprávu anebo nechal děj jen plynout, vždy jsem si to užil.

Malé bohy jsem si užil také, ale byli odlišní v tom, že jsem musel být fakt při všech smyslech a číst je v nerušeném klidu. Je to obrovská vlna plná intrik, mučení, zla atd.

Jsem rád, že se Terry Pratchett pustil i do oblasti víry ve svých knihách. A také věřím, že v době, kdy kniha vyšla, tedy v devadesátých letech, musela být totálním trhákem na knižních pultech a přečtli si ji i ti, kteří Fantasy žánru vůbec neholdují.

Pratchetta čtu vysloveně pro oddych, přednost dávám trochu jinému typu knížek, nicméně Malí bohové jsou pro mne nejlepší pro silný myšlenkový náboj, zcela nezvyklý ve většině Pratchettových knih.

Tento díl za mě mohl být o polovinu kratší. Jediný díl Zeměplochy, který neumím jednoznačně zařadit. Vždy mě knížka baví buď od začátku a je super, nebo do cca 50 stránek vím, že se nezačtu a ani ji nedočtu. Tuto knížku jsem dočetla, i když mě tolik nebavila...

Tak tohle byla síla.
Srandičky stranou. Humorný jazyk a ironie tu sice jsou, ale jsou upozaděny závažností tématu i jeho mrazivým vykreslením. Na rozdíl od mnohých ostatních jsem se smát (a už vůbec ne nahlas) nemohl, když je kniha prostoupena zlem, mučením, zabíjením, tyranií, totalitou atd.
I když zatím nejvážnější a mimo série stojící - je to pro mne zatím nejlepší kniha ze Zeměplochy.

Pro svůj druhý výlet na Zeměplochu jsem si vybral tento díl, v němž nevystupuje téměř žádná známější postava a děj se odehrává na nikdy předtím ani potom navštíveném místě.
Jedná se o vážný příběh vystavěný na vtipné situaci, kdy kdysi mocnému bohovi zbývá už jen jeden opravdu upřímný věřící. Z tohoto důvodu je proměněn do arogantní a přisprosté želvy. Tato situace vychází z premisy, že bohové vznikají až ve chvíli, kdy v ně lidé začnou věřit. Bohové tak potřebují lidi pro svoji existenci, ale, jak se ukáže na konci knihy, i lidé potřebují bohy, protože jinak by byli schopni uvěřit čemukoliv. Kniha je zároveň varováním, abychom, pokud věříme, nepřenášeli naši víru na rituály a instituce. V takovém případě se víra stává pouze nástrojem útlaku v rukou sadistických zlých lidí.
I v této knize Pratchett prokázal schopnost kombinovat komické scény na pozadí vážných událostí jako je v tomto případě svatá náboženská válka. V tomto duchu mi hlavě zůstala scéna, kdy Didactylos, který je jakousi spojenou verzí Socrata, Galilea a Díogena, nejprve odvolá své tvrzení, že svět je plochý, aby následně při odchodu hodil svoji lucernu vrchnímu inkvizitorovi do obličeje se slovy "A přece plave!"
U Pratchetta prostě platí, že čím více toho víte, tím více vtipů rozklíčujete. Kupříkladu stejně jako v Sekáči se i zde opakuje slavná věta kapitána Oatese.

Marná věc, Terry Pratchett vytvořil se svým českým myšlenkovým dvojčetem v osobě Jana Kantůrka tak dokonalou dvojici, že mě mocně bavil i tento svazek pojednávající o zeměplošském náboženství. Náboženstvích. V tomto případě jsem se mohl tradičně zasmát, něčemu se přiučit a taky si zafilosofovat. A ještě jsem zjistil, že jsou orli pěkně sadistickými opeřenci. Alespoň tedy z želvího pohledu.

Moudré i vtipné. Ostatně jako vždy. Jinak sem se musel ale knihou dlouho prokousávat, zejména prostředek se táhl a vlastně mě příběh příliš nezajímal (vyjma nějakého rozuzlení). Želvy to mají těžké, jen co je pravda.

Opět další úžasný a skvělý díl Zeměplochy. Bruta byl boží (doslova), na želvy i orly pohlížím odteď jinak a mouder i rýpnutí je tam požehnaně (také doslova) :-)

Po této knize jsem začala mít ráda želvy. Člověk k nim začne pro jistotu cítit respekt. Bruta je skvělý. Taky bych chtěla, aby mou první vzpomínkou byla - tma, pak ostré světlo a to, jak mě někdo plácl po zádech. Přítomnost kvizice a rozebírání náboženství dělalo příběh vážnějším a nechávalo prostor i pro zamyšlení.

Jinak bonsai hory jsou bezva koncept. :)

Když jsem před necelými 30ti lety, začal číst Zeměplochu, hltal jsem jí. Pak přišlo období, kdy jsem zabrousil i jinam. Vždy jsem se, ale vrátil k této jistotě. Vybral jsem především celou noční hlídku, vše s Mrakoplašem, sólovky se Smrtěm a pak takové ty jednorázovky, jako Pyramidy apod. Bábinám jsem nikdy nepřišel na chuť, ač jsem se snačil, jak jsem chtěl. No a teď po letech přišel čas na restíkovou jednohubku. Asi takhle. Nenudil jsem se úplně, ale že by mě to bavilo se také říct nedá. Nejsilnější emoce ze čtení nebyla radost, ale nenávist. Čtení nebylo ani tak zábavné, jako spíš frustrující. Nemyslím to úplně zle. Pořád je to Terry Pratchett, ale není to nějak ono. Sem tam něco dobrého, ale celkově se děj vleče jak ..... "někdo" s "někým" v poušti. No nic. Zase si dám od TP pauzu a třeba zas někdy.. / Želva - do vínku dostala právě takovou dávku rychlosti, jakou potřebuje k tomu, aby mohla honit zelený salát. / ,,Nepřikázal jsem vám, abyste ho přivedl sem?" ,,Nechtěl se mnou jít pane." ,,Máte meč, nebo ne?" ,,Jistě, pane. Párkrát jsem ho píchnul, ale on se odmítal pohnout. A nese mrtvé tělo, pane." ,,Na bojiště? Tohle není žádné udělej si sám, rozumíte?" / ,,Ale předpokládám, že občas pijete i ... vodu?" ,,Poslyšte, to je vážně zvláštní, viďte?" odpověděl sv. Paznehtul. ,,Jsou tady všechny ty skvělé věci k pití ale občas na mě přijde takové nutkání, já tomu říkám mlsota, a dostanu chuť na pár doušků vody. Dokázal byste mi to vysvětlit?"

"Logika je jen způsob, jak se mýlit ve velkém."
Jasně, že to je zase často (hodně často) velká legrace. Přesto mám Malé bohy za zatím nejvážnější ze zeměplošské série. Pratchett má opět ústřední téma - v tomto případě náboženství - ale věnuje se mu zevrubněji a s méně odbočkami než dřív. Je tak nějak disciplinovanější a soustředěnější. A přitom je to pořád kouzelně praštěné, jen se poněkud množí fórky, při kterých člověku někde za smíchem tak trochu zatrne. Úzkostí nad tím, co jsme vlastně zač.

Do teď jsem se u všech knih Terryho smála, ale u této to prostě nešlo. Všechny knihy Zeměplochy jsou dokonalé, ale jen tato mi ukázala, že kniha nemusí být zábavná, aby byla dokonalá.

Tady se řeší spousta věcí, které nepatří jen do Zeměplochy, ale i k naší historii. Byla tu spousta skvělých myšlenek, Terry nad tím musel opravdu hodně rozmýšlet.

Z počátku jsem se v knize tedy lehce ztrácela, ale podařilo se mi sjednotit myšlenky a porozumět.

Vorbis byl zatím nejhorší postavou v Zeměploše. Pro mně určitě.
Bruta byl výborný.

Je to až trochu otravné. Ano, komentář k beletrii obsahuje SPOILER. A to nejeden. Vlastně hodně spoilerů. Hned v prvním řádku.

Když v březnu roku 2015 Terry Pratchett zemřel, sešli se jeho přátelé a známí z České republiky a specificky nakladatelství Talpress na vzpomínkové akci – Trpasliconu. Ten den Jan Kantůrek, tlustý, starý, vousatý chlap klopící do sebe pro útěchu božkov, předčítal poslední stranu Malých bohů a zalykal se u toho pláčem. To je scéna, která už se mi z mysli nemůže nikdy vytratit. Je to scéna, kterou mám neodmyslitelně spojenou s touto knihou a je to jeden z důvodů, proč má pro mne tato kniha zvláštní význam, "Ještě zbývá tolik práce..." "ANO, VŽDYCKY ZBÝVÁ."

S knihami Zeměplochy stojícími mimo série je to poněkud obtížné. Lze je velice nemilovat a lze je zároveň považovat za nejlepší z celé Zeměplochy. (Slečna, do které jsem byl svého času zamilován ji považovala za jednu z nejlepších knih co kdy četla – další důvod, proč ke knize mám zvláštní vztah.) Rozhodně je fakt, že se mohou na jednotlivá specifika Zeměplochy soustředit poněkud komplexněji, než je typické pro standardní knihy ze série.

Tak i Malí bohové. O čem jsou, to je patrně dost patrné. Zajímavější je, čím jsou? Jsou legendou. Legendy se už dnes nepíší a jejich význam je už spíše zatemněn. Legenda je nicméně původně příběhem o světci, který za života rozmlouval z bohem, učinil zázrak a, většinou, po jeho smrti část jeho těla učinila další zázrak. Poslední atribut postrádáme – zázrak nicméně učinila Brutova duše, podařilo-li se jí, a nemáme důvod o tom pochybovat, převést Vorbise podruhé přes poušť. Takže ano, Malí bohové jsou legendou. Dalo by se argumentovat, že jsou vyloženě Evangeliem, ale to nechme stranou.

Každopádně v této knize autor pojetí bohů zeměplochy rozpracoval do nejmenších detailů. A je to fascinující pohled. Asi nejzábavnější mi přijde pragmatický ateismus filosofů. Jasně, to už jsme viděli i dříve, u filosofů to ale funguje tak nějak zajímavěji. Jak daleko jsou ty hory? Jo, bůh závějí (nebo jaký), je přežitkem nedůležitým pro tento svět. Samozřejmě i tržní kapitalizace bohů je skvělá. Sama představa církve, která ze svého středu vytlačila Boha je neuvěřitelná a děsivá. Nic z toho, samozřejmě, není originálním myšlenkovým konstruktem. Ale Pratchett v tomto smyslu funguje na podobné bázi jako Shakespeare. Jen málokdy vyplodí opravdu vlastní myšlenku, raději si bere cizí, starší a dává jim nové tváře. A Pratchett dovede i nejpodivnějším příběhům dávat neuvěřitelně citlivé a lidské tváře. Tak Bruta. Bruta je dobrý a je až neuvěřitelně dobrý. Ale když to čtete, vy prostě vidíte, že je dobrý. Nemůže to být jinak, je to samozřejmé a nezpochybnitelné, není na tom nic divného. Tak, jako je Vorbis, měnící všechny kolem sebe, ovšem kromě Bruty (a to je Vorbisova prohra), neuvěřitelně zlý. Ani to nemůže být jinak. Obě postavy by ze správně fungujícím vesmíru byly toliko karikaturami a my bychom se jim smáli pro jejich neuvěřitelnost. Ne v Zeměploše. Vedle Bruty a Vorbise je tu samozřejmě Om. Chtěli byste někdy potkat svého boha? Samozřejmě že ne, to není překvapivé. Ale když už se to stane, může z toho být patrně velice silný transformační zážitek. Hlavním tématem knihy je samozřejmě proměna. A je to krásná proměna. Z oddaného fanatika přes shelleyovsky titánského Prométhea (jakkoliv mi v hlavě zní píše Goethův Prométheus) až k bohu a člověku v jejich vzájemné potřebě a pochopení. Nejedná se o účelovou kritiku církve – jedná se o krásný obraz boha a člověka. Poutavý i pro ateistu. Tahle kniha je prostě neuvěřitelná.

A propos, Herbert Hart ve své knize Pojem práva pracuje, mimo jiné, s myšlenkou přibližné rovnosti lidí – podle něj jsou si všichni lidé od přírody víceméně rovní, prostě proto, že i nejslabší ženě stačí, aby nejsilnější muž usnul a ona se chopila své příležitosti. Po dočtení této knihy se člověk nemůže zbavit myšlenky, že se ve skutečnosti i Hartova mysl ubírala... ehm... ad testiculorum.

Na zeměplošských příbězích kromě spolehlivé dávky vtipu, chytrosti a skvělé propracovanosti děje i postav miluji i tu rozmanitost, kdy každou knížku otvírám jako takové "okýnko v adventním kalendáři" a těším se, co to bude tentokrát. Ani tento příběh nezklamal a ač nejsem nábožensky založená, odteď se na želvy budu dívat s respektem :-)

super kniha

Pro mě zatím možná nejlepší díl Zeměplochy, i když asi hlavně díky tématu - popisovaný přístup k víře a k filozofii je mi něčím velmi blízký. Doporučuji všem pragmatikům.

Nepodřídíš Svého Boha Tržním Zákonům!

Budiž salát! Budiž kus melounu!

V předchozích dílech Zeměplochy se Pratchett už strefoval do všeho možného, tady se pustil rovnou do náboženství. Boha Oma nechal převtělit se nedobrovolně do želvy, kterou s sebou všude vláčí vyvolený Bruta, prostý negramotný pěstitel melounů, který má být klíčem k obnovení Omovy síly, a jakkoliv neuvěřitelně to zní, vydávají se spolu na pouť plnou filozofických otázek a dilemat. Během ní vyvstávají otázky manipulace vírou, osobní svobody, odpovědnosti církevních autorit nebo následování dogmat. Je to asi nejvážnější díl Zeměplochy (četla jsem zatím prvních třináct), přestože je normálně vtipnej jako vždycky.