Dámy a pánové

(SPOILER) Parádní kousek. Fůra klasických vtipných hlášek se střídá s vážnými a krutými momenty. Jako když se jinde hodnotí: humor+++, napětí+++, akce+++, dokonce i náznaky erotiky+. Líbilo se mi to intenzivní tažení proti zlu, i když každý šel zvlášť svým jinačím stylem: Bábi, Stařenka, Magráta, mágové s knihovníkem, na první pohled přitroublí morrisovi tanečníci, Jeník s prostým lidem atd.
Nejvíc pobavilo: okovaný mravenec, osamocený Jeník v roli strážného, trubače, komořího a kdovíkoho ještě, knihovník prohlášený kvůli bezplatné jízdence za domácího mazlíčka, škarohlíd laločnatý, blábolení kvestora léčícího si pocuchané nervy, dobový záznam o magickém souboji Bábi a Poťuklovic holky v knize legend, Casanovlez, který se mi posledně zdál být zbytečnou postavou, arcikancléř naštvaný na své druhé já v jiném vesmíru, když se nepozval na svou vlastní svatbu, a snad nikým tady nezmíněný nezlomný a opakovaně zraňovaný optimista Červenkaua. A taky to, že mágové a čarodějky opět jednou aspoň trochu kouzlili.
Prostě výborný díl.

18.02.2026

Další díl s čarodějkami mě bavil, ale tentokrát jsem měla pocit, že by mi pomohlo znát předlohu, ze které si Pratchett bere inspiraci – konkrétně Sen noci svatojánské. Některé motivy a odkazy mi pravděpodobně unikly, a tím pádem jsem si příběh možná neužila naplno.

Atmosféra je temnější než v předchozích dílech a elfové jsou tu vykresleni spíš děsivě než pohádkově, což bylo velmi zajímavé a fungovalo to skvěle. Bábi Zlopočasná, Stařenka Oggová i Magráta mají opět silné momenty a jejich dynamika mě pořád baví.

I když to pro mě nebyla úplně pětihvězdičková záležitost, pořád jde o velmi dobrý díl čarodějnické série a další důkaz, že tahle část Zeměplochy má co nabídnout.

Po přečtení komentářů jsem překvapen, že je tento díl označován za spíše slabší část celé série. Já osobně ho považuji za úžasnou a zábavnou parodii Shakespeareova Snu noci svatojánské. Tento díl bývá chválen i kritizován za poněkud neortodoxní pojetí Elfů, které paroduje stereotypní obraz Elfů, jaký nastavil v žánru fantasy J. R. R. Tolkien. Elfové v Pratchettově podání jsou sadistická a krutá stvoření, jejichž brutalita se do světa Zeměplochy opravdu nehodí. A právě proto žijí v jiné dimenzi, která se může protnout s naší jenom na určitých místech, kde je hranice nejslabší. S tím souvisí i poselství knihy, že kde je svět slabý, stačí málo, aby se stalo něco hrozného. Jelikož jsou Elfové bestiální zabijáci, příliš čtenář nelituje Elfa, jemuž Magráta prostřelí hlavu kuší.
Každopádně ono prolínání dimenzí souzní se zmíněnou Shakespearovou komedií, v níž se rovněž na jeden okamžik protne městský svět lidí (tj. Athény) a magický svět elfů/víl (tj. les). Hlavním prvkem celé dívadelní hry jsou rituály, jako například svatba, a stejně je tomu i v Pratchettově knize, v níž na pozadí příběhu stojí svatba nebo čarodějnické rituály kolem záhadných kamenů.
Myslím si, že autor znovu dokázal svůj talent vytvořit humoristický román, ačkoliv se odehrává během invaze krvežiznivých netvorů. Něco podobného autor předvedl v románu Malí bohové. V příběhu se tak prolínají krvavé scény s neskutečně zábavnými pasážemi, jako například čarodějnický souboj nebo prakticky cokoliv, do čeho se připletou mágové.
Samotný konec je sice trochu nejasný, protože není zřejmé, kdo vlastně Elfy porazil, ale tím Pratchett znovu dle mého názoru postavil na hlavu závěr Snu noci svatojánské, v němž král Oberon vše pomocí kouzla napraví. Zde je to ponecháno na čtenáři, aby si sám rozhodl...

Doporučuji si před čtením knihy rychle přečíst Sen noci svatojánské, jelikož to dle mého mínění jenom umocní zářitek z celé knihy a dovolí čtenáři odhalit drobné narážky na toto Shakespearovo dílo. Kupříkladu scéna, v níž skupina Jasoně Ogga nacvičuje divadelní hru k příležitosti královské svatby, představuje parodii na divadelní společnost pana Klubka připravující romantickou hru Pýramos a Thisbé, kterou předvedou na svatbě vévody Thésea a Hippolyty. Stejně jako u Shakespeara zde dochází k hádkám, kdo bude koho hrát, a celá společnost dumá, jak některé prvky co nejlépe předvést na jevišti (viz Shakespearova zeď s maltou a štěrbinou). Výsledek je samozřejmě tragický, a to jak v Shakespearově hře, tak v závěru románu Dámy a pánové.
Pro srovnání uveďme komentář vévody Thesea na adresu herců: "Nu, i ti nejlepší herci jsou jenom stíny a ti špatní nejsou tak hrozní, když je vylepší /divákova/ fantazie".
Při hádce jeden z členů Jasaňovy skupiny odpoví na námitku, že přece nemusí být dobří herci: "No jo, ale my nejsme dobří ani v těch rolích, v nichž mají být herci špatní."

Tomuto autorovi začínám propadat čím dál víc. Je to záruka, že se budu dobře bavit. Obzvláště u dílů s Čarodějkami. A letos jsem si, abych líp stíhala, ještě dopřála jako bonus audioknihu a.... Lepší nápad jsem mít nemohla, protože v podání Zuzany Slavíkové se dostala četba ještě o stupeň víš. Prostě úžasné. A tak jsem si dokoupila i další díly s touto interpretkou, protože je to TOP. Rozhodně doporučuji. 5*
(12/25)

Další svazek ze série o čarodějkách a další zeměplošská verze známé divadelní hry. A pokud jde o mě, jde o další úspěch. Vzhledem k tomu, že jde o knihu Terryho Pratchetta a překlad Jana Kantůrka, dostal jsem očekávanou a nemalou dávku všemožných humorů i látku k zamyšlení. Esme Zlopočasná a Gyta Oggová byly jako vždy samy sebou, zato Magráta Česneková v sobě objevila Krokuši a děly se věci. Z toho, co jsem si kdy o Lancre přečetl, soudím, že jde stejně jako v případě mého kraje o region razowity, do něhož se elf vydá jen a pouze na vlastní nebezpečí.

Teda, kdo by to řekl, že elfové jsou takové mrchy... :)
Za mě trošku slabší příběh ze Zeměplochy.

29.10.2025

Má první kniha ze zeměplochy v namluvené verzi. Bylo to moc pěkné a příběhu to dalo jiný rozměr. V tomto případě děj trochu navazuje na události z dílu „čarodějky na cestách“, ale vše je doplněno hned v úvodu knihy. Bez spoilerů.
Čarodějky opět skvělé. Jedná se o další variaci na Shakespearovu hru. Tentokrát sen noci svatojánské. I když nepřítel je krutý a bezohledný najde se prostor pro humor, který zároveň nezlehčuje krutost nevítaných hostů. Také se odhaluje něco z minulosti bábi Zlopočasné. Všechny postavy, a hlavně Magráta se někam posunou. Čím více čtu jakoukoliv sérii v rámci zeměplochy je znát vývoj postav. To ze zeměplochy dělá „živý“ svět plný originálního humoru.

UCHOKNIHA.
Elfové jako krvelačné stvůry? Ano, ano, ano! Navíc ve skvělém audiopodání paní Slavíkové, která se u čarodějek vždycky překonává a dodává celému vyprávění rozměr navíc. Při pouhém čtení knížky bych si Stařenku Oggovou určitě tak neužila :-)

Asi prvně, co elfové nejsou prezentováni jako oslniví, ušlechtilí a moudří. Právě naopak, jsou to zvrhlé sadistické stvůry. Tato změna je celkem osvěžující.

Musím si určitě přečíst Sen noci Svatojánské, abych mohla příběh ještě více ocenit.

Přítomnost mágů je rozhodně velkým plus.

Další skvělý příběh ze Zeměplochy, tentokrát s oblíbeným čarodějnickým triem – Bábi Zlopočasná, Stařenka Oggová a Magráta Česneková. Děj se odehrává v domovském Lancre, ale rozhodně to neznamená, že by příběh ztrácel na dobrodružství nebo humoru – právě naopak.

Knihu jsem poslouchala jako audioknihu a opět musím pochválit paní Slavíkovou, která čte s takovým nasazením a citem, že si člověk připadá jako součást děje.

Po tolika dílech, které mám za sebou (čtu i poslouchám spíš nahodile než chronologicky), mě pořád překvapuje, kolikrát se u Pratchetta nahlas zasměju. Kombinace Pratchettova nápaditého stylu a geniálního překladu Jana Kantůrka je prostě nepřekonatelná.

V průběhu knihy mi začala trochu lézt na nervy Magráta – hlavně tím, jak se její chování chvílemi podivně měnilo. Měla jsem chuť s ní zatřást. Na druhou stranu její vývoj ke konci knihy dává smysl, a i když bych ji neoznačila za nejsympatičtější postavu, nakonec jsem ocenila, kam ji příběh zavedl.

A co mě opravdu nadchlo? Elfové! Nečekala jsem, jak výborně je Pratchett uchopí – žádné pohádkové bytosti, ale nebezpeční, manipulativní tvorové z jiného světa. Napětí ke konci knihy skutečně graduje.

Musím dodat, že Stařenka Oggová je už definitivně moje nejoblíbenější postava celé Zeměplochy. Dokonce předčila i Elánia a Karotku. Je naprosto jedinečná.

Celkově velmi povedený díl – vtipný, napínavý a s originální zápletkou. Rozhodně doporučuju!

Další čarodějky, které prostě miluju. Kniha byla vtipná, svižná, k zamyšlení. Prostě v ní bylo vše, co od Zeměplochy čekáte.

Neznalec díla "Sen noc svatojánské" a možno proto, jsem si tenhle díl neužil tak jako ty předešlé... Ostatně, sám překladatel to na začátku zmiňuje, že bez znalosti Shakespearovského díla Vám můžou některé narážky uniknout. Co mi ale neuniklo, byly opět luxusní hlášky všech tří čarodějek a dalších postav! Btw. kdybyste chtěli tímto dílem začít sérii o čarodějkách, tak bych radši zkusil jiný příběh. :)

Je pravda že jde o zatím nejslabší díl o čarodějkách z Lancre, jenže i ten si zasloužil pět hvězdiček, protože Terry Pratchett vymyslel tak neotřelý pohled na elfy, že jsem jím byl fascinovaný od začátku do konce. Jejich přirovnání ke kočkám bylo tak sugestivně podané, že mě donutilo zauvažovat, jestli také náhodou nejsem pod vlivem romantického kouzla. Zapojení mágů z Neviditelné univerzity je možná trochu na sílu, protože by se bez nich děj v pohodě obešel, ale byl jsem rád, že se zúčastnili.

Zeměplochu celkově miluji, tento díl však považuji za slabší, proto hodnotím průměrně. Pasáže s Esme a Stařenkou ovšem jako vždy skvělé.

Miluju Pratchetta ale tohle je za mě slabší kniha. Má do spád a pěkně to odsýpá, ale ten konec je takový nedopečený a nesmyslný. Kdo tedy zachrání celou situaci? Je to Magráta? Je to Bůh s parožím, který přijde a hraje si na Deux ex machina? Nevím, z toho konce jsem byl zklamaný.

Nejmladší z trojice čarodějek Magráta Česneková se chystá provdat za krále Verence, ale přípravy na svatbu naruší elfové, kteří se snaží proniknout na Zeměplochu – ne však jako vznešené bytosti z pohádek, ale jako krutí a manipulativní tvorové, kteří se chtějí zmocnit světa lidí. Bábi Zlopočasná se snaží stát nohama na zemi a nevěřit iluzím, Magráta bojuje jako lvice a stařenka Oggová manipuluje. Vesničané mezitím rozmisťují v obraně proti elfům železo. Byla to opět jízda, jak už to u Zeměplochy bývá, a potřebovala bych si knihu přečíst znova aspoň dvakrát, abych všechny ty humory docenila.

Moje druhé setkání se Zeměplochou. Už jsem věděla, co mám od knihy čekat, takže jsem se do příběhu dostala velmi rychle. Zábavné a napínavé.

Z mágů mám nejraději Výsměška, Bábi Zlopočasná se se Smrtěm a Vetinarim řadí mezi mé vůbec nejoblíbenější postavy Zeměplochy. Dovedete si představit, jak moc jsem si tohle užil? Mimochodem znovu, po sedmi letech.

Mohu-li si dovolit srovnání, myslím, že Soudné sestry byly poněkud lepší adaptací Shakesepara, než Dámy a pánové. Na straně druhé, Sen noci svatojánské nemám, ani přes některé jeho takřka geniální sccény, příliš v lásce a měl-li bych si nakonec vybrat, zda mám raději Shakespearovu nebo Pratchettovu variantu, beru Pratchetta. Oberon s Titánií jsou zde prostě skvělí. Ano, jejich role se tu trochu proměnily, tu se posunula dynamika jejich vztahu, ale to není ke škodě. Elfland Pratchetta prostě není tím samým místem, jako Elfie Shakespeara.

Tím se dostáváme k pohádkám. Tato kniha v podstatě pohádkou je. Je to, samozřejmě, pohádka ve fantasy, ale je to pohádka tolkienovského ražení. Elfové se mohou zdát bližší temným elfům Warhammeru, stahujícím své oběti z kůže a pořádajícím orgie v jejich krvi a vnitřnostech, než krásným a v podstatě dobrým (jakkoliv je to paušalizující a nepřesné tvrzení, se kterým by Fëanor jistě polemizoval) lidem Ardy. No ale buďme k sobě upřímní, takové už pohádky jsou. Ty pravé pohádky. Děsivé příběhy si vyprávíme, prý, aby svět byl méně děsivý. Děsivé pohádky jsme si vyprávěli patrně proto, aby se dětem zdál svět méně děsivým a žila v nich naděje na dobrý konec. Faktem je, že původní pohádky se podstatou příliš nelišily od hororů a thrillerů, krom toho, že jejich konec je jakž takž optimistický. A tak i zde. Střetne se nám zde svět Zeměplochy a pro něj adekvátní svět Elfie, dojde k poznání, jakkoliv drastickému, poznání světa elfů a jejich vladařů a konečně ke svatbě, jejíž dobrý konec všechno spraví.

Ať nás ale ani nenapadne, že by tady autor skončil. Jeho příběh je, jako vždy, podstatně složitější. Má vrstvy. A jakkoliv je tento příběh v podstatě pohádkou a jeho metanarace je o pohádkách, jako takový je o něčem jiném. O železe. Chcete-li o industrializaci a smrti pohádek. Ty už nemohou mít svou sílu, prostě proto, že lidé mají v hlavách železo, pro které se děsivost pohádkového světa, která činí náš svět lepším, proměnila v úsměvný mýtus, který již nikdy nenabude plné síly. Tohle sdělení bychom dnes měli potřebu vnímat spíše katastroficky a rádi bychom se nad ním morálně pohoršili. Autor je ale v téhle věci vcelku optimistický. Ano, mnoho lidí chodí po zemi a bere, bere, bere. Jsou tu ale i tací, kterým na ní záleží a kteří jí pomáhají. A ne, vážená střední a starší generace, není to tak, že by se dnešní pošahané děti rozhodly stávkovat za klima, protože jsou líné, radikální a hloupé, protože nejsou tak staré jako vy a protože jsou to prostě rozmazlení fracci (což je na straně druhé příjemné sebereflexe z vaší strany, kterou člověk rád vidí). Pravdou je, že Pratchett musel vidět, mimo jiné, třeba to, že, například, Čechov v roce 1897 vydal svého strýčka Váňu, v němž se doktor Astrov obává, že svým přístupem k přírodě a hlavně lesům dříve nebo později necháme náš svět shořet.

No a je to švanda! To je jasné. Nevím proč, komická síla čarodějek na mě ze všech sérií působí nejsilněji. Ležérní pokusy Silvera vyškrabat Stařence Oggové oko, jako forma budíku, mě prostě dovedou vždycky úplně rozsekat. Tak co tu máme, komplexní vícevrstevnatou knihu adaptující Shakespeara formou pohádky, vypovídající ledasco o pohádce jako žánru, komentující ekologické a technologické problémy, u které se člověk strašně dobře pobaví a stráví pěkné okamžiky s neuvěřitelně milými postavami, a Magrátou. Co víc si přát.

No jasně! Ještě strukturální přínos pro Zeměplochu jako takovou - mj. v tom, že dotahuje některé otázky Malých bohů a načíná jiné, z Mužů ve zbrani (tj., že je něco osobní ještě neznamená, že je to důležité). Nadto se tenhle kousek řadí beze studu do série ostřejších knih a v jistý okamžik vás dokonce donutí předpokládat, že se při sexu dokonce něco dělalo nohou a dva muži si to dělali klacky. To je v zásadě na úrovni Magického prazdroje a Mrakoplašovy rozpravy s jeho libidem. A pardon, ale kdo by kdy čekal, že v Bábi Zlopočasné někdy uvidíme i erotický náboj?

super kniha