petrarka72 komentáře u knih

Pro mne neobyčejně drásavá a silná kniha. Nejen odebírání dětí a jeho zvrácené důvody, ale i snadnost (a "logika"), s jakou se rodí a je aplikován PAKT, to vše je popsáno uvěřitelně a děsivě realisticky. K tomu postavy, jimž lze rozumět, ať už jde o sveřepého Ptáčka, milujícího Ethana, Margaret Miu, co se často nechává unést, Domi či Sadie - a obzvláště vazba mezi nimi, jež se objevuje, když to čtenář nejméně čeká... A to hlavní - zpráva o síle příběhů a o moci bezmocných... A mimochodem, moc mě bavil knihovnický komplot.

14 22.01.2024

Pozoruhodné miniatury, čím absurdnější a nedoslovnější, tím lepší.

5 14.01.2024

Lovecraftovská variace na Sněhovou královnu. A na straně Dobra bojuje jeden z nejvýraznějších antihrdinů, které Karika napsal. Atmosféra hustá, bolest a mimolidské entity v přiměřeném množství - ale stejně, Trhlina je jen jedna.

9 14.01.2024

Příběh obyčejného hostinského Hanse v pohraničí. Češi a Němci v turbulentní době. Co lze odpustit a co ne. A jak žít, když se život rovná tanci mezi vejci.

4 13.01.2024

Nepohodlná kniha. Otevírá témata, která autorka zpracovává v předchozích non fiction svazcích - a zde se jí daří zprostředkovat dilemata života mezi dvěma režimy, dvěma životy, dvěma způsoby existence. O lžích a maskách, také ambicích a tvrdosti, pustošení duše ideologií na jedné a přemírou svobody na druhé straně. Severka, ať chce či nechce, je manipulována okolím, sama ho využívá - a ten, kdo nakonec určí její zkázu, je její nejbližší. Uživatel Polík má pravdu - nelze se divit, že to ta mladá holka neunesla. I když více než zrůdnost režimu ji láme vlastní podíl na zkáze bližních, myslím si.

14 12.01.2024

Kočičí hra a Rodina Tótů se u nás pravidelně objevují na divadle, přečíst si jejich prozaické předobrazy vůbec nebylo špatné. Ovšem nejlepší v této knize je Glórie - příběh ženy, která strávila dvanáct spokojených let v klášteře a po jeho zrušení se učí žít.

6 12.01.2024

Jednohubka na večer. Skvěle napsaná. Se sakra depresivní představou o budoucnosti lidstva a Země vůbec. Vycházející z dualistického výkladu společnosti, líčící dvě lidské nástupnické"rasy", moloky a ély, a následně i jejich ztrátu. Ovšem s relativizujícím přístupem - měla jsem tendenci ne nevěřit smyslům poutníka, tomu, co vidí nebo zažívá, ale jeho výkladu toho všeho... Jsem přesvědčena o tom, že až si příběh o stroji času přečtu příště, budu ho zase vnímat úplně jinak. V této chvíli akorát věřím tomu, že se v něm silně inspiroval Michel Faber, když psal Knihu zvláštních nových věcí...

9 10.01.2024

Opět zážitek. Nechci hodnotit, o kolik lepší či horší než knihy předchozí (neznám zdaleka všechny), Náčelník asi zůstane top na hodně dlouho, tady mě zase zasáhly víc než obsah některé obrazy (černá krajina Vlasty Vijačky, země Pavla Saláka, snad všechno od Kuchařových...). Osm osobností, s nimiž se nepotkám, ale s nimiž mi bylo ctí se seznámit alespoň takto. Každý zajímavý jiným způsobem - ten, pro něhož je borovice metaforou vlastního života, žena zvládající "místecké prokletí" (babka tam žila osud velmi podobný), introvert posedlý mašinkami a respektem, Kuchařovi ze stromu, stračí sběratel, ježíš v. v. či poselkyně radosti. Jen škoda, že má kniha měkkou vazbu a že tentokrát není papír jako u Samotářů. Ze strany autora záměr, kterému asi rozumím - ale pro reprodukci obrazů i koláží bych křídový papír ocenila více.

7 07.01.2024

Stanici 11 jsem si kdysi půjčila a přečetla, líbila se mi, ale v první chvíli mi nepřipadala jako něco zvláštního. O pár let později jsem si ji koupila a přečetla znovu, protože se mi některé obrazy neustále vracely. Autorka umí psát tak, že si některé věci (o nichž v jiných dystopiích čtete a přijímáte je v rámci žánru jako okrajový fakt) opravdu intenzivně uvědomíte. Třeba to, že od určitého momentu vám cesta na dohlednou vzdálenost může zabrat celý život...

Moře klidu je napsáno podobnou metodou jako Atlas mraků, útržky příběhů, které zdánlivě končí ve vzduchoprázdnu, aby se vzájemně propletly a ozřejmovaly (pozor, je to náročné na pozornost). Svět a některé jeho skutečnosti se zjevují ve své podobě z roku 1912, 1918, 1990, 2008, 2020, 2203, 2401, nikoli v tomto pořadí, a jsou nahlíženy perspektivou té které doby a zkušeností především jedné z postav, která hledá anomálii a pokouší se zjistit, zdá žije v realitě či simulaci. Výraznými motivy jsou hudební skladba, konec světa, jak ho známe (ale v které době?), typologicky opakující se hrdinové (proč jsem u pasáží s Edwinem myslela na Roberta Frobishera?) a cestování v čase. Tématem snad lidskost jako taková (a v čem vlastně tkví), ovšem to je hodně zjednodušené... Souhlasím s uživatelem vnimat_Krasu - čtěte, je to dobré. Dodávám - a chytré. A autorka má stále ráda letiště. :-)

7 06.01.2024

Takový pokus o uzavření ztráty. Na jednu stranu nejhorším možným způsobem - metodou "kdyby"; na stranu druhou se zdá, že všechny další možnosti byly během dvaceti let od smrtelné nehody manžela na motorce vyzkoušeny a odloženy. Zde je pozitivní důvod - stěhování a šance na nový začátek... Přiznám se, že pro mne to bylo iritující čtení, podvědomě jsem ho odmítala, neustále se snažila některé pasáže přeskakovat a silou se k nim vracela. Autorka má totiž pravdu - existují jen špatné otázky a relevantní důvod prostě není. Jsme tady a pak ne. Toť vše.

7 06.01.2024

Nesnáším frázi "čekala jsem něco jiného". (Nesnášíš překvapení? Nečti!) Tady se jí ale nevyhnu... Situace: brutální chřipka - postel, pot, vyčerpané břišáky od kašle a bolavé hroty plic - hledání něčeho lehkého do čtečky - Jodi Picoult, anotace ala Harlequin bílého typu, krásná obálka (a 30% sleva na e-knihy). Dobrá, vyrajbuju si mozek romantikou, ať si zpříjemním bdělé okamžiky a nepláču, když nebudu mít sílu pokračovat, koneckonců tyhle příběhy končí vždycky stejně... A nastalo první obrovské překvapení tohoto roku. Romantika ano, ale asi tak v pětině příběhu, zbytek poměrně syrové líčení nedávného období. Skláním se před těmi, kteří dělají J. P. rešerše - a před ní, jak umí vybalancovat obecné se subjektivním... Diana uvízlá mezi dvěma životy nejen v nabízejícím se smyslu, ale jako "tulačka po hvězdách nad Galapágami". Žena bilancující, vyrovnávající se se vztahem k matce, hledající to správné místo nikoli "vedle někoho", ale "s někým", tápající mezi tvůrčím a striktně plánovacím způsobem existence. Pár dalších nezapomenutelných postav - "zlatý trojlístek" Rodney, bezradně temná Beatriz, fotografka Hannah nebo Kitomi Ito, ochránkyně ikonického obrazu Toulouse-Lautreka... Nakonec jsem mezi popíjením Paralenu Grip a propocováním lůžkovin četla skoro v jednom kuse. Ano, čekala jsem něco jiného. A tohle bylo sakra dobré.

15 05.01.2024

Ten vyprahlý svět, který člověka spolkne a nenechá po něm vůbec nic, si člověka podmaní. Stejně jako rodinné drama, zpočátku jen tušené, pomalu se rozvíjející a odhalující ošklivá tajemství - až ke kupodivu katarznímu závěru. Nathan, Cameron a Benny, jejich rodiče, jejich děti, jejich farmy, jejich touhy, jejich pinožení se za snesitelným životem... Čtenář leccos vytuší, ale na konkrétní řešení si musí počkat. Jsem spokojená.

11 04.01.2024

U Mellicka to mám vždycky stejně. Na začátku se bavím tou směskou humoru a nechutnosti a kochám se nápady, jejichž množství a originalita není u jiných tak samozřejmá. Prostřední část je něco mezi etnografií, přírodními vědami a procházkou po Freudovi, říznutými rodinnou výchovou. Je to nechutné, slizké a fascinující. A závěr se jako obvykle překlopí do emocionální nálože, k tomu s nadstavbou. Díky za přímé odkazy na Strašidelnou vagínu (to první setkání bylo monstrózní).

9 02.01.2024

Poslední kniha roku 2023 - a potěšila: trojlístek Kit, Manny a Charlie pojí přesně ten typ toxické chemie, který z příběhu dělá drsné a zábavné čtení. Navíc téma (ne)důvěry vůči bližním, pout, jichž se pokoušíme zbavit nebo se jim vyhnout, i když by nám prospěly a pro existenci jsou vlastně nezbytné, a vazby mezi matkami a dcerami je důležité. A všimněte si, že jsem ani jednou nepoužila slovo "láska"...

10 31.12.2023

Po Ďáblově cestě docela propad. Takový pokus o politický thriller pro ženy. Nicméně dočetla jsem.

12 29.12.2023

Pět obětí, které překračujeme (a možná si do nich i kopneme) při honbě za informacemi o jednom z nejznámějších, ač neznámých anglických vrahů konce devatenáctého století. Pět životů je záminkou pro zasvěcený popis viktoriánské společnosti, s přesahem do obrany tehdy neexistujících lidských, konkrétně ženských práv. Matka "na šikmé ploše" Polly, alkoholička Annie, syfilitička nikoli z vlastní viny Elisabeth, nonkonformní divoška Kate a tajemná Mary Jane (asi jediná prostitutka mezi nimi, navzdory obecné představě) tančily tak rychle, jak dokázaly. Postupný sešup ze snesitelné existence do trojúhelníku ulice - hospoda - chudinský útulek, bez domova, bez dostatečné nebo alespoň minimální ochrany mužů (potrava pro predátory), případně s jejich ochranou za cenu extrémního ponižování a násilí (protože výprask je výchovný, přece), hodné existence jen jako výdělečné mašiny či aparáty na výrobu dětí. Občanky druhé kategorie, které když se ztratily, málokdy je někdo hledal, protože případní příbuzní, přátelé, bližní měli sami co dělat... Nejsem feministka, ale tady se mi otvírala kudla v kapse... Díky autorce za info, hvězda dolů za množství překladatelských chyb a překlepů.

8 28.12.2023

Pro mne kniha roku 2023 - nejen mezi rozhovory a v rámci literatury, jíž se nepřesně říká "populárně naučná". Způsob tázání Aleše Palána slouží a je odrazovým můstkem zpovídanému, Miloslav Nevrlý odpovídá podmanivým až strhujícím způsobem. Ať už se hovoří o floře, fauně, horách, vlastním životě, druhých, s nimiž se potkal cestou či na toulkách, či obecně lidských věcech. Vrchovatě se mi dostalo toho, čemu soukromě říkám "ACH efekt"- užila jsem si maximálně. Další zastávka Karpatské hry, následující Kdo chodí tmami... Veliké díky oběma autorům.

"Netrápí tě konečnost, smrtelnost? Jak se ti to podařilo? A bolelo to, zabydlet se v takovém východisku?"
"Vlastně ani nevím. Nebolelo a nebolí mě zatím nic, ale to se může změnit. Nevím, jestli se trochu nerouhám, ale zdá se mi, že se smrti nebojím. Prostě něco mně bude jednou odňato a já to již nebudu postrádat."
(s. 235)

8 26.12.2023

Vynikající! Pronikavě chytrý román o generačním míjení a stavu světa, který vstupuje z těžké minulosti do obtížné budoucnosti. O hodnotách pomíjivých a nezbytných, co znamená rodičovská a synovská/ dceřiná láska a mnohé další tváří v tvář věčnosti a jak se svět mění, ať chceme či nechceme (a můžeme maximálně klopýtat za ním).

11 24.12.2023

Kupuji sestře a vždycky přečtu, než jí to předám. Roční odstup je akorát na to, abych nezapomněla, oč šlo minule - a hlavně abych se setkala s návykovými postavami. Příště bez jedné z nich... Oko je stejně napínavé jako předchozí díly - a zábavnější díky autorovým hrátkám s filmovými horory, jejich motivy a postupy. Jeho seznam 150 hororů si nenechte ujít, posouvá román na vyšší level.

14 22.12.2023

Renesanční škola pragmatismu. Jak získat a udržet si moc. Letem světem, přesto do hloubky o předpokladech a vlastnostech hlav států (drobných městských i rozsáhlých říší). Mnoho příkladů z historie a soudobé společnosti, takže vlastně i učebnice historie - respektive způsobu, jak o historii přemýšlet. Četla jsem kdysi na škole, návrat se odehrál kvůli čtenářské výzvě - a byl to návrat inspirativní.

14 22.12.2023