Koupit

Antikvariát

Rozhovor Aleše Palána s Miloslavem Nevrlým. Pro skauty, trampy a toulavý lid s batohem na zádech všeobecně je Miloslav Nevrlý (1933) určující osobností. Jeho osamělé toulky po Jizerských horách a Karpatech, které podnikal od padesátých let, inspirovaly zástupy následovníků – někteří z nich jsou populární cestovatelé, jiní skromní tuláci, kteří o svých prožitcích mlčí, ale svůj život jimi naplňují neméně intenzivně. Miloslav Nevrlý, skautskou přezdívkou Náčelník, jim byl příkladem, že se neznámými končinami dá chodit bez map, nenosit s sebou v batohu v podstatě nic, vydat se nejistotám a nalézt tak radost a smysl. Byl to právě on, kdo po odsunu německého obyvatelstva v podstatě znovu objevil zapadlá místa nejsevernějších českých hor a napsal o tom ceněnou Knihu o Jizerských horách. Byl to on, kdo naučil čtenáře Karpatských her hrát hry na poutníka s lehkým srdcem či na jitřní radost; mnoho lidí tvrdí, že tato útlá kniha jim doslova změnila život. Miloslav Nevrlý završuje devadesát let svého života v obdivuhodné fyzické i mentální kondici. V knižním rozhovoru rekapituluje své cesty a prožitky nad rámec toho, co o nich dosud napsal. Hovoří také o víře, o práci (lépe řečeno o zaměstnání) v libereckém muzeu, o své rodině a přátelích. Zejména pak vzpomíná na výpravy do osamělých hor, jakých je dnes už tak málo. V knižním rozhovoru nazvaném Náčelník dokládá, že užitek z cest je možné čerpat v každém věku, pokud duše zůstane dychtivá. To vše koření vrchovatou dávkou humoru. Knihu doplňují dosud nepublikované fotografie z rodinných alb. Pro tuláky všeho druhu je Miloslav Nevrlý beze sporu legendou. Pro ty, kteří o cestách jen sní, může být tento rozhovor skutečným objevem. I dnes je totiž možné být přírodě blízko, zažívat ji a chápat. I dnes je možné prožít naplněný život.... celý text

Literatura česká Biografie a memoáry

Vydáno: 2023 , Kazda
více info...

Můj komentář

Nový komentář

10.11.2025

uwe.filter

Kniha Náčelník od Aleše Palána je silný a vrstevnatý portrét člověka, který se rozhodl žít mimo hlavní proud společnosti – po svém, s důrazem na svobodu, přírodu a vlastní pravidla, který i v době nesvobody zvládl být jedním z nejsvobodnějších lidí na světě a člověkem, jehož „obyčejné“ osudy jsou napínavější než kdejaká detektivka.
Palán, známý svým citem pro „lidi z okraje světa“, zde pokračuje ve své linii knih jako Raději zešílet v divočině či Jako v nebi, jenže jinak, ale tentokrát se zaměřuje na jedinou postavu – charismatického a pozoruhodného muže, přezdívaného skautským jménem Náčelník.
Palán umí skvěle naslouchat a nechat vyznít člověka, o kterém píše. V „Náčelníkovi“ se mu podařilo vystihnout nejen osobní příběh, ale i širší otázku svobody, odpovědnosti a smyslu života mimo civilizační rámec. Kniha má silnou dokumentární hodnotu, ale čte se jako román – s dramatem, introspekcí i humorem. Zároveň neidealizuje, ukazuje, že život „v divočině“ není jen romantika, ale i tvrdost, samota a vnitřní boj.
Celkově jde o působivou výpověď o hledání autenticity a hranic svobody, napsanou s Palánovou typickou empatií a literární lehkostí.

Pro toho kdo by čekal spíše popisy dobrodružných cest do Karpat nebo Jizerských hor, mohou být některé pasáže možná poněkud nezáživné. Samozřejmě i na ně přijde řada, netvoří však hlavní páteř a poselství knihy.
Tím je nejen životní příběh Náčelníka, ale především příběh generace, která vidí krásu tam, kde ostatním je skryta. Slovem generace je zde spíše myšlena idea, nikoliv věková skupina. Kniha podněcuje ke zmíněnému pohledu na svět a vybízí k dalekým cestám.
Byť Nevrlý v knize zdůrazňuje, že nikdy neměl potřebu vyhledávat nostalgii, jeho knihy jsou nostalgie plné. Buďte si jistí, že i při četbě Náčelníka pocítíte touhu vrátit se někam, kde jste možná ani nikdy nebyli.
Doporučit ji lze každému, koho zajímá život mimo hlavní proud, ale i těm, kdo chtějí lépe pochopit, proč někteří lidé volí cestu dobrovolného "vyhnanství".

Související novinky - Náčelník (0)

Citáty z knihy (2)

„"Poprvé jsem si Františkova slova přečetl za horké hvězdnaté noci na Plešivecké planině v Jihoslevském krasu. Na oheň jsem přiložil poslední dřevo a plameny zavoněly něžkou vůní dřínů........... mimovolně jsem začal číst. Slova stará 3/4 tisíciletí mě začala pohlcovat. Dřřín dohoříval, oheň ztrácel svůj jas a písmena Františkovy písně pomalu tmavla. Zbývalo několi posledních veršů. Vedle spacího pytle ležela zapomenutá jalovcová větev. Položil jsem ji na skomírající oheň a suché jehličí prudce vzplanulo. A v jeh poletujících jiskrách a jasu jsem ta nádherná slova dočetl. Zdálo se mi, že svět se náhle změnil. Od východu stoupal na nočním nebi k zenitu úplněk, nedaleko se ozývaly noční hlasy neznámých zvířat, velkých i těch úplně nepatrných. Ležel jsem na dně vesmírného oceánu, v nedohledných výšinách nade mnou nesmírně pomalu, ale nezadržitelně kroužila daleká hvězdná slunce, zdánlivě malá, ve skutečnosti obrovská a rozumem nepochopitelná. Přestože jsem se na rozhlehlé krasové planině, kde na míle daleko nežili lidé, mohl cítit osamělý, a dokonce se bát o život, tonul jsem po přečtení Sluneční písně v blaženém bezpečí. Ze slov Františka z Assisi nejchudšíh z nejchudších, vanula jistota, že se mně nemůže nic zlého přihodit, nic, co by nebylo v řádu věcí.. .. Nedokážu samozřejmě vysvětlit, proč tomu tak bylo. Je téměř jisté, že kdybych byl té noci obklopen lidmi, nic podobného bych nezažil. Možná proto trávil František své noci o samotě..."“

„"Pro staré zážitky se nelze vracet. Nikdy se nevrátí v dřívější podobě. Nevracej se, ušetříš si zklamání. Navíc dávné zážitky se v hlavě vždy trochu pozmění, většinou se zkrášlí. I kdybys prožil po letech na stejném místě úplně to samé, pocítíš zklamání."“