petrarka72
komentáře u knih
Ztracené dívky z Willowbrooku
Ellen Marie Wiseman
Willowbrook je prototyp strašidelného blázince - o to horší, že byl v provozu v sedmdesátkách, přitom způsob jeho fungování uvízl někdy v devatenáctém století. Podfinancování, nedostatek personálu a úroveň psychofarmak v dané době je jedna věc, ale to, co se dělo za zdmi a co dělali lidi lidem, to je jedna hrůza. Zrození Úchyláka je vlastně logický důsledek. A třebaže nejnapínavější je poslední, thrillerová část knihy, spíš si budu pamatovat plíživý, gradující děs její části prostřední.
Smát se nahlas
Martin Nezval
Doporučím hru Tomáše Vůjtka Švejkův návrat a stejnojmennou inscenaci ostravské Arény. Prakticky stejné situace z Haškova života, ale umněji napsané a provedené. K tomu bez rádoby vtipného aktuálního "kontextu".
Pantagruel
François Rabelais
Takhle to vypadá, když se intelektuál rozhodne být rozverný. :-) A vyjde mu to, takže vydělá i nějaké peníze. A tak si to zopakuje sedmnáctkrát během svého života, vylepšuje, dopisuje, rozvíjí, varíruje, paroduje kde co a kde koho včetně sebe, prostě se baví... Kapitoly o tom, jak se hájí pánové z Vyližmi a Čuchnisi, o posunkovém sporu, o antidantovském pekle, o putování po jazyku si budu pamatovat... Nejsem znalec antické či středověké literatury, bible ani církevní kultury, představitelů těch či oněch filozofických směrů atd., takže bez vysvětlivek by mi smysl spousty věcí unikla. Ale prolínání intelektuálního a buranského humoru, výrazně groteskní vidění, asociační zacházení s motivy, rozkoš autora z rozvíjení "dobrodružství" Pantagruela, Panurga a tu a tam nějakých dalších mě prostě bavilo. A té radosti, když mi došla literární či filozofická narážka či souvislost! - Jinak Patrik Ouředník je překladatelský bůh. A Desprezovy Pantagruelovy žertovné sny jsou úžasné a v ničem si nezadaji s Goyovými Caprichos. - Těším se na Gargantuu.
Hrůza na Šibeničním vrchu
Darcy Coates
Začínala jsem číst třikrát, ta první část je skutečně otravná... Nakonec jsem ale probdělé noci bez hororu zaplnila Šibeničním vrchem. Co k tomu říct... Pohádka Boženy Němcové, v níž se také (ne) bojovalo s mrtvými, jsem si v dětství užila lépe. Ale Margot a Kant mě bavili.
Kde život náš je v půli se svou poutí
Josef Jedlička
Díky uživateli milan.valden za přesnou charakteristiku... Hořkosladká novela - či spíše novela, která stránku od stránky intenzivně hořkne - o padesátkách v Litvínově. Autor je výsostný intelektuál, takže vedle stokrát káceného lesa, sirovodíkového zápachu, panenství ztracených vstoje u klandru, rvaček ze závisti kvůli pračce klade obrazy z klasické literatury, od antického Dafnise/ -da a Chloe přes Dantovu Božskou komedii po Utrpení mladého Werthera... Vznešenost a nízkost, krásu a hnus, veřejné a soukromé... Je to svědectví nejen doby, ale možná i deziluze života - kterou probublává trochu bezradná, trochu pobavená naštvanost.
Rudá jízda
Isaak Emmanuelovič Babel
Tohle je čistá čtenářská rozkoš - za předpokladu, že nespěcháte. Pokud si dáte příliš mnoho povídek za sebou, začne to vypadat, že jsou všechny stejné. Ono to tak není, každá nese jinou emoci, k tomu mají velký dramatický náboj a přinejmenším tušené zvraty... Mozaika válečných příběhů, ze které plyne krutost a paradoxnost osudů jejich (anti)hrdinů. Přitom často dominuje melancholický smutek. Ve kterých to vypadá, že se všichni navzájem znají. Což je ale Ve výsledku jedno. Ve kterých kůň má často větší cenu než člověk. A pokud je ten člověk náhodou ženská, tak větší několikanásobně... A Zábranův překlad - to je taková paráda...
Závěj
C. J. Tudor
Užila jsem si to. Naštěstí nečtu komentáře předem - někteří jedinci by nicméně mohli aspoň přiznat spoiler, než začnou mudrovat nad tím, co je průhledné a co nudné... Tři linie, tři hrdinové, virus s pozoruhodnými vlastnostmi a ztráty, ztráty, ztráty (lásek, příbuzných, přátel, zásad, zábran, životů...). C J Tudor mě většinou hodně baví, tentokrát byla její temnota zabarvená hodnou dávkou beznaděje - a paradoxně to bylo ještě o kus poutavější než třeba Jáma nebo Kříďák, v nichž byla kingovská inspirace příliš patrná. Tohle mi připadá vcelku originální - i když přiznávám, že s apokalyptickými thrillery nemám zase tolik zkušeností. Osobních ani literárních. :-)
Frankenstein z Bagdádu
Ahmad Saadáwí
Skvělé čtení. Něco mezi Pohádkami tisíce a jedné noci (co pohádkami nikdy nebyly), magickým realismem Garcíi Márqueze, Frankensteinem Mary Shelleyové, Meyrinkovým Golemem a nejtvrdšími reportážemi z jakékoli novodobé války. Pro mne nejsilnější příběhy čekání (Eliševa alias Umm Daniel, ale i Jaktomumamřikat a Mahmúd) a konkrétní odkazy na to, z čeho se skládá a složí tvář, již denně vídáme v zrcadle.
Velká ložnicová loupež
Pelham Grenville Wodehouse
"Rozkošná - a štípl ji do bradičky." Kdysi mě coby pubertální superintelektuálku okouzlilo Jak nevyloupit banku. Od té doby Wodehouse nevyhledávám, ale nechávám na náhodě, kdy na mne některá z jeho výborných blbůstek vyskočí. Je to lehoučké čtení - a Mabel je nejlepší!
Edit: Jak nevyloupit banku napsal americký autor Westlake... holt si se mnou paměť zahrála. Na věci to nic nemění. Díky bilmyska za milé upozornění. :-)
S kým mě bavil svět
Marie Poledňáková
Díky, čtenářská výzvo! Tohle bylo potěšení. Číst v kavárně ve světě čerstvě zapadaném sněhem, kdy se člověku fakt nechce vůbec nic, o natáčení, vydávání knížek a časopisů, zakládání televizí, znovu natáčení... Ale hlavně o lidech, kteří nejsou blbci (neb s těmi se neztrácí čas). O vztazích, které nejsou procházkou růžovou zahradou, ale jsou intenzivní (neb na jiné čas není). O závratných posedlostech a projektech jako základech chuti do života. A o tom, Jak vytrhnout velrybě stoličku, Jak dostat tatínka do polepšovny a S tebou mě baví svět, je jako strávit přiměřený čas v sauně a zakončit ho skokem do ledové vody... Paní Poledňáková byla to, čemu jsem kdysi říkalo číslo, pak cool a dnes osobnost. Díky! A pamatujte - mít štěstí je nejlepší řešení.
Šarlatové písmeno
Nathaniel Hawthorne
Silný příběh o pokrytectví, hříchu, pokání a odvaze žít. A také o puritánské společnosti, jíž se prodírá trojúhelník nejen milostný, jehož vrcholy jsou Hester Prynnová, matka nemanželského dítěte s ADHD Perly, duchovní Artur Dimmesdale a pomstychtivý lékař Roger Chillingworth. Jejich proplétání a spění k morálnímu vítězství či pádu je fascinující. Stejně jako popis života v Nové Anglii a obrácená perspektiva: místem zaslíbeným rozhodně není Amerika... Jinak souhlasím s ostatními - úvod je vražedný a větší tah na branku by vyprávění prospěl.
Břímě
Mary Westmacott (p)
Asi rozumím tomu odkud kam a proč - ale po skvělém začátku se způsob vyprávění změnil k horšímu a příběh se podivně rozplizl. Škoda.
Duna
Frank Herbert
Kdybych před nedávnem nečetla Démonskou sérii (Jádro), možná jsem vůči Duně milosrdnější... Je pravda, že ten písečný svět je do jisté míry fascinující, že atmosféra, vnitřní pochody postav s těmi ženskými v čele a proměny perspektivy (včetně toho, jak se červ promění v tvůrce a Paul v Muad'Diba) jsou poutavé... Ale jinak do písmene souhlasím s uživatelkou betysek4. A dodám, že jsem ke knize přistupovala jako k povinné četbě - její znalost dnes skutečně patří ke vzdělání - a povinnou četbou bohužel zůstala. Takže sbohem, Duno.
Cyklus vlkodlaka
Stephen King
Má to atmosféru. A chlapeckého hrdinu, ty u Kinga žeru (ani nemusím být vlkodlak). A ilustrace, které se povedly. Na cestu "dýmajícím nedopalkem roku, temně železným listopadem" ideální... p.s. Křídový papír pro Kingovu jednohubku? Omg...
Nohavica a (jeho) naše malá válka
Přemysl Houda
Ta kniha je neobyčejně iritující - a zároveň zábavná a inspirativní. Protože pohled Přemysla Houdy na Jaromíra Nohavicu jako fenomén je specifický, stejně jako jeho metoda zkoumání. Jako autor nejednoznačnosti/ ambivalence vnímá a popisuje J. N. jako Harlekýna (ovšem nikoli v úzkém slova smyslu), dobírá se k několika charakterizačním metaforám (Möbiova páska) a směřuje k obecnějším úvahám, jestli lze kohokoliv zaškatulkovat a jestli člověk může patřit do mezí určených jinými.
"Otto Driesen ... reprodukuje příběh, který v roce 1091 - čili dávno před vznikem commedie dell'arte a harlekýna v ní - ve svých Dějinách církve zaznamenal Orderic Vitalis. ... narazil na zástup zemřelých - a démony mučených - hříšníků, v jejichž čele kráčelo obrovité stvoření třímající v ruce kyj. Gauchelin zástup identifikoval jako família Herlechini. ... Z família Herlechini vyrostla postava spíše už jenom komicky se vyhlížejícího, byť nemálo odpudivého (polozvířecího/pololidského) démona majícího úzké styky s peklem, až se nakonec, po mnoha přechodových fázích, tato postava objevila na jevišti commedie dell'arte už nikoli jako postava démonicka, směšná či politováníhodná, ale jako postava zobrazující lidstvo jako takové." (s. 19)
Ohledávání šedivého prostoru mezi lidmi poplatnými režimu a jeho přisluhovači. Také obecného vztahu k STB skrze konkrétní vztah s Miloslavem Šloufem. Budování vlastního obrazu v průběhu jednoho koncertu zachyceného na nahrávce z roku 1986 či 1987. Vztahu lidu obecného k J. N. přes líčení jednoho "zdola" organizovaného koncertu a světonázorové debaty čtyř lidí žijících v malé obci, kteří J. N. vnímají více či méně jako "svůj hlas". Přes odpad básnické/ písňové tvorby se autor také pokouší zjistit, jak se rodí sdělení. A deník z protialkoholní léčebny z devadesátek a popis amerického koncertu z roku 2003 ho inspiruje k úvaze o Nohavicově stesku po domově, otázce, kam vlastně patří - a také v čem spočívá "českost".
"Je tedy Nohavica hrdinou, nebo nějakým padouchem? Je hrdinou i padouchem. A ještě je v něm mnoho dalších postav. Je šedý, lépe řečeno je barevný. Jako každý z nás. Na Nohavicovi, onom neustále vyjednávajícím harlekýnovi, je to jenom více vidět. A protože právo na to smět být šedý či barevný je v dnešní době, kdy je po člověku čím dál neúprosněji požadováno, aby se jasně vyslovil pro tu či onu stranu, zneuznáváno, je třeba to znovu a znovu připomínat." (s. 166)
Osobně mě nejvíc bavila zachycení čistě konkrétních věcí a dat v procesu a času. Jak se mění osobnost ve vnímání lidí, kteří ho poznávají nejdříve zprostředkovaně, pak osobně. Nebo jak se z těkání mezi slovy rodí souvislosti a následně sdělení. Samozřejmě přílohy a poznámky...
Moc by se mi líbilo, kdyby byl autor o něco méně návodný. Tvrzení, že kreativní člověk nedokáže nepřijmout ocenění, je blbost. Pobavila paralela s Šarlatovým písmenem, neboť ho naprostou náhodou také právě čtu.
A když jsem se podívala na diskografii J. N., zjistila jsem zvláštní věc - do Ikara jsem poslouchala všechna jeho alba opakovaně, dokonce několikrát za sebou. Později už ne. Nesouvisí to ani s jeho proklamovanými názory, ani s přijetím Putinova vyznamenání. S čím tedy? Možná s věkem. Možná s proměnou zájmů. Možná s proměnou kontextu. A možná s něčím úplně jiným...
Deník uprchlice
Oksana z Ukrajiny (p)
Napsáno novinářským stylem v dobrém slova smyslu, osobní příběh, přitom věcně podaný. Pro rodiče malých dětí musí být bezprostřední nebezpečí, nezvyklá nejistota a nutnost stále se rozhodovat v situacích, kdy volba je vlastně přepych, obzvláště příšerné.
Jiný T.G.M
Pavel Kosatík
Vynikající čtení. Pro mne neobyčejné množství nových informací, po návštěvě Lán a Masarykova hrobu 28. října povinně vstřebávané. A díky za komentář uživateli daniel3625 - je přesně tak polemický jako celá knížka - a jako celá Masarykova osobnost.
Kdepak je má kravička?
Terry Pratchett
Kdepak je můj Terry? Je tohle můj Terry? Dělá na mě: TOHLE VÁŽNĚ MUSÍM? To není můj Terry! To je Smrť... s Terryho kloboukem na hlavě... a vede Terryho za ruku... a tahle drobnička je jediná, co mi unikala... a mám z ní radost. A abychom učinili zviřátkům zadost - ook!
Ďáblové jsou tu
Louise Penny
Ano, je to slabší díl. Příliš mnoho věcí týkajících se vyšetřování vychází nikoli z logiky, ale z jakýchsi intuitivních osvícení. První dvě třetiny knihy se táhnou a některé postavy jsou načrtnuté tak zlehka, že je jasné, že zmizí, pravděpodobně násilným způsobem, během pár desítek stránek. Chybělo mi Three Pines (nic proti Paříži, ale názor na La Défense sdílím), naopak potěšilo prostředí archivů a knihoven, které nepochybně hrají v mnoha vyšetřováních větší roli, než si vůbec jako civilisté umíme představit... A přesto mě Gamache baví. A jeho syna jsem poznala s potěšením, ať už to mezi sebou měli a budou mít jakkoliv.