Nohavica a (jeho) naše malá válka
Přemysl Houda
https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/522884/bmid_nohavica-a-jeho-nase-mala-valka-Rwm-522884.jpg
4
27
10
Jaromír Nohavica je osobnost, která málokoho nechává chladným: mnozí jej bezmezně obdivují, jiní jej bezmála zatracují. Jediné, na čem se téměř všichni shodnou, je, že to je bohem nadaný písničkář a básník. Kdo je tedy Nohavica? A jaký je to ve skutečnosti člověk? Je to rebel, hrdina, anebo padouch či slaboch, který se upsal ďáblu? Kniha s prostým názvem Nohavica, která se na tyto a mnoho dalších otázek snaží odpovědět, je ojedinělá tím, že Přemysl Houda měl při jejím psaní k dispozici Nohavicův soukromý archiv sestávající z deníků, zápisníků, osobních záznamů, korespondence a mnoha dalších dokumentů osobního charakteru, které Nohavica dosud nikomu nezpřístupnil. Kromě tohoto unikátního souboru ego-dokumentů autor využil rovněž archivy veřejné, včetně Archivu bezpečnostních složek spravujícího písemnosti Státní bezpečnosti, státních oblastních archivů, ale též například fondu Socialistického svazu mládeže či fondu Pražského kulturního střediska a řady dalších. Cenným zdrojem informací byly autorovi také desítky rozhovorů s lidmi, kteří sehráli v Nohavicově kariéře a veřejném vystupování významnou roli, ať už jde o organizátory a pořadatele koncertů, funkcionáře, kolegy či běžné posluchače. K tomu je třeba dodat, že Přemysl Houda ke všem těmto pramenům, které mu umožnily nově analyzovat a interpretovat některé klíčové události Nohavicova života, přistupuje nepředpojatě, nestranně, s pokorou a otevřenou myslí. Řečeno slovy Václava Bělohradského: „Nikdy se nestaví do role soudce, opírá se o neredukovatelnou mnohost zdrojů, z nichž žádný není svým významem nadřazený všem ostatním, všechny jsou relativizující.“ Přemysl Houda nahlíží na Jaromíra Nohavicu z nejrůznějších, mnohdy protikladných perspektiv a obraz, který čtenáři předkládá, rozhodně není černobílý. Vykresluje komplexní, mnohovrstevnatou osobnost, která jako harlekýn „hraje všemi barvami“ a vzpírá se všem zjednodušujícím soudům a vymezením. Ukazuje nám člověka, který stojí tak trochu na všech stranách a současně nestojí na straně žádné a který především od samého počátku, před listopadem 1989 i dnes, vede svou „malou válku“, aby si uhájil svůj prostor, své „moje moje“. Přitom ovšem nevstupuje do přímých střetů – o svůj „kousek čtverečního metru“, jak zpívá v jedné své písni, totiž nevede přímý boj, nýbrž o něm vždy znovu vyjednává… Kniha ovšem zdaleka není jen o Jaromíru Nohavicovi, je také – a možná především – knihou o celospolečenské debatě o Nohavicovi a obecně o naší minulosti, ale i současnosti. Ukazuje, co tento „spor o Nohavicu“ říká o nás samých. Vypovídá o naší malé válce. Kniha je doplněna přílohami včetně výběru ukázek rukopisů Nohavicových písní.... celý text
Přidat komentář
Kniha se hodnotí velice těžko. Dokonce to není jenom o Nohavicovi. Autor vychází z mnoha podkladů, svědeckých rozhovorů a písemných dokumentů a toto vše prokládá jakýmsi porovnáním s historickými, převážně literárními, prameny. Není to přehledné, ani uspořádané. Ale je to materiál k zamyšlení, jak by se člověk choval v jeho situacích, kdy mu režim a okolí hází klacky pod nohy. Tím myslím minulý i současný režim.
Kniha je příšerná slátanina. Vůbec nejhorší jsou autorovy literárně-filozocké onanie několikrát v každé kapitole, kdy se snaží hledat paralely Nohavicova života v různé světové literatuře. Zezačátku jsem se asi dvakrát napálil a četl je, dále v knize jsem je již přeskakoval. A to bylo až komicky často. Téma si zasloužilo mnohem lepší zpracování, než je v tomto pseudo-intelektuálském kavárenském škváru.
Knihu jsem přečetl jedním dechem. Vyhovovala mi mj. metoda autora, kterou použil při popisu a hodnocení jednání Jaromíra Nohavici i při rozboru doby socialismu a doby polistopadové. Tuto knihu doporučuji všem, kteří dobu končícího socialismu 80. let nezažili a nestačí jim zjednodušující informace, které se dozvídají z médií nebo ve škole. Bylo to mnohem složitější a tato kniha to umožňuje pochopit. Velice dobře to vystihl Václav Bělohradský, který knihu hodnotí těmito slovy: „Práce klade tolik potřebný odpor současnému kategorickému požadavku černobílého vidění minulosti a pevných hranic mezi „morálním“ a „nemorálním“.“
Vynikající kniha, kterou mohu jen doporučit. Naprosto precizní práce s osobním archivem Jarka Nohavici, který vám dovolí nahlédnout do jeho duše. K tomu mraky dalších dokumentů z jiných archivů + vzpomínky Jarkových přátel/nepřátel. Objektivní, jak jen to jde. A nakonec zjistíte, že je to sonda především do lidské společnosti. A jestli ji budete zatracovat nebo adorovat (společnost, ne knihu nebo Nohavicu), tak bych u toho chtěla bejt.
Ti, kterým je dobře v jejich černobílém světě, tuto knihu zřejmě neocení. Mají jasno. Ale těm, kdo se ještě stále tážou, lze toto přemýšlivé dílo jen doporučit. A nejen dílo, ale i metodu, kterou lze použít na přemýšlení o době (té dřívější i dnešní) a o jejich aktérech (dřívějších i dnešních) obecně. Ani Nohavicu, ani nikoho jiného nelze jednoduše "vysvětlit", natož dvoupólově: padouch nebo hrdina. Vyjednáváme všichni, celý život. Kniha je tak vlastně i pomyslným nastaveným zrcadlem. Zdařilé, originální a inspirativní dílo.
"Řeknu názor a oni ho nepřijmou, řeknu větu a oni si ji dešifrují po svém."
"Narozen v komunismu, umřu v komunismu."
Celé to bylo jako číst diplomku. Někdy těžší, jindy čtivější, celkově však skvěle ozdrojované a promyšlené. Jasný názor na to, zda je Nohavica dobrý nebo špatný se tady nedozvíte. Žádný člověk totiž není černobílý.
Za sebe jen můžu dodat, že to, že jsou Nohavicovy koncerty vyprodané během chvíle, je čistý fakt. A to je přece to důležité. Nemusíme každého autora milovat jako člověka, pokud nám dělá radost jeho tvorba..
Nova povedená kniha o legende českého folku
Jarku Nohavicovi. Kniha čerpá s deníku Jarka nohavici rozhovoru a jiných dokumentů týkající se Jarka nohavici.
Ta kniha je neobyčejně iritující - a zároveň zábavná a inspirativní. Protože pohled Přemysla Houdy na Jaromíra Nohavicu jako fenomén je specifický, stejně jako jeho metoda zkoumání. Jako autor nejednoznačnosti/ ambivalence vnímá a popisuje J. N. jako Harlekýna (ovšem nikoli v úzkém slova smyslu), dobírá se k několika charakterizačním metaforám (Möbiova páska) a směřuje k obecnějším úvahám, jestli lze kohokoliv zaškatulkovat a jestli člověk může patřit do mezí určených jinými.
"Otto Driesen ... reprodukuje příběh, který v roce 1091 - čili dávno před vznikem commedie dell'arte a harlekýna v ní - ve svých Dějinách církve zaznamenal Orderic Vitalis. ... narazil na zástup zemřelých - a démony mučených - hříšníků, v jejichž čele kráčelo obrovité stvoření třímající v ruce kyj. Gauchelin zástup identifikoval jako família Herlechini. ... Z família Herlechini vyrostla postava spíše už jenom komicky se vyhlížejícího, byť nemálo odpudivého (polozvířecího/pololidského) démona majícího úzké styky s peklem, až se nakonec, po mnoha přechodových fázích, tato postava objevila na jevišti commedie dell'arte už nikoli jako postava démonicka, směšná či politováníhodná, ale jako postava zobrazující lidstvo jako takové." (s. 19)
Ohledávání šedivého prostoru mezi lidmi poplatnými režimu a jeho přisluhovači. Také obecného vztahu k STB skrze konkrétní vztah s Miloslavem Šloufem. Budování vlastního obrazu v průběhu jednoho koncertu zachyceného na nahrávce z roku 1986 či 1987. Vztahu lidu obecného k J. N. přes líčení jednoho "zdola" organizovaného koncertu a světonázorové debaty čtyř lidí žijících v malé obci, kteří J. N. vnímají více či méně jako "svůj hlas". Přes odpad básnické/ písňové tvorby se autor také pokouší zjistit, jak se rodí sdělení. A deník z protialkoholní léčebny z devadesátek a popis amerického koncertu z roku 2003 ho inspiruje k úvaze o Nohavicově stesku po domově, otázce, kam vlastně patří - a také v čem spočívá "českost".
"Je tedy Nohavica hrdinou, nebo nějakým padouchem? Je hrdinou i padouchem. A ještě je v něm mnoho dalších postav. Je šedý, lépe řečeno je barevný. Jako každý z nás. Na Nohavicovi, onom neustále vyjednávajícím harlekýnovi, je to jenom více vidět. A protože právo na to smět být šedý či barevný je v dnešní době, kdy je po člověku čím dál neúprosněji požadováno, aby se jasně vyslovil pro tu či onu stranu, zneuznáváno, je třeba to znovu a znovu připomínat." (s. 166)
Osobně mě nejvíc bavila zachycení čistě konkrétních věcí a dat v procesu a času. Jak se mění osobnost ve vnímání lidí, kteří ho poznávají nejdříve zprostředkovaně, pak osobně. Nebo jak se z těkání mezi slovy rodí souvislosti a následně sdělení. Samozřejmě přílohy a poznámky...
Moc by se mi líbilo, kdyby byl autor o něco méně návodný. Tvrzení, že kreativní člověk nedokáže nepřijmout ocenění, je blbost. Pobavila paralela s Šarlatovým písmenem, neboť ho naprostou náhodou také právě čtu.
A když jsem se podívala na diskografii J. N., zjistila jsem zvláštní věc - do Ikara jsem poslouchala všechna jeho alba opakovaně, dokonce několikrát za sebou. Později už ne. Nesouvisí to ani s jeho proklamovanými názory, ani s přijetím Putinova vyznamenání. S čím tedy? Možná s věkem. Možná s proměnou zájmů. Možná s proměnou kontextu. A možná s něčím úplně jiným...
Jestli jste čekali,že si po přečtení této knihy ujasníte , kdo je vlastně Jarek Nohavica, tak zapomeňte !
Jde částečně o složité, spletité čtení, protože je zde spoustu zápisků i vzpomínek nejen Jarka, ale i lidí z doby, která rozdělila společnost a jen těžko se člověku, který to nezažil, určuje, co bylo a nebylo správné. Můžeme jen z povzdálí sledovat, jak si obhajuje svůj osobní prostor a jsem přesvědčená o tom,že by tak činila většina.
Máte-li rádi písně Jarka Nohavici,tak jako já, pochopíte, že se právě v nich skrývá kus jeho osobnosti, kterou si po celá léta svým hraním a psaním utvářel...
Těm ostatním nevnucuji ani své názory ani tuto knihu :-)
Štítky knihy
životopisy, biografie 20.-21. století hudebníci, muzikanti písničkáři kultura a politika Jaromír Nohavica, 1953
Autorovy další knížky
| 2023 |  Nohavica a (jeho) naše malá válka |
| 2010 |  Československo v proměnách komunistického režimu |
| 2014 | Příběhy (ne)obyčejných profesí: Česká společnost v období tzv. normalizace a transformace |
| 2019 | Normalizační festival |
| 2008 | Šafrán |
Kniha Nohavica a (jeho) naše malá válka je v
| Právě čtených | 4x |
| Přečtených | 40x |
| Čtenářské výzvě | 8x |
| Doporučených | 3x |
| Knihotéce | 15x |
| Chystám se číst | 40x |
| Chci si koupit | 15x |
| dalších seznamech | 2x |
Je škoda, že zdenekhajek (o pár komentářů dál) důkladné čtení knihy lajdal a otevřeně to přiznává. Bohužel knihu nepochopil a jeho komentář tedy není výpovědí o knize nebo autorovi, ale o něm samotném. Tohle je práce, která se musí číst opravdu pozorně, včetně komentářů a příloh. Není to knížka na večer před usnutím, vyžaduje soustředění a přemýšlení. Každá paralela s jiným literárním dílem v ní má velký smysl a přináší další perspektivu do celku Nohavicovi osobnosti, české společnosti posledních 40ti let, ale i o tom, co to vlastně znamená být člověkem. Kniha mě nesmírně obohatila, hlavně také proto, že právě já - slovy Nohavici - jsem možná jedna z těch "mladých, co tu řádí jak na Klondajku". Dává mi možnost pochopit generaci mých rodičů, prarodičů, komunitu venkova, ze kterého původně pocházím a dává mi větší trpělivost je vyslyšet. Tedy pochopit spoustu lidí, které Nohavica zároveň svojí tvorbou reprezentuje. Ač mě mohl vícekrát svými nejasnými politickými postoji zklamat, svojí tvorbou mě nezklamal nikdy, stále ho považuji za nejlepšího českého písničkáře všech dob. A řekla bych, že doručení osobních deníků autorovi (s minimálním zásahem do psaní této knihy) je dost heroický čin, který možná kompenzuje činy jiné.