Fosilie

Kniha, která ve mně vyvolala tisíc a jednu otázku. Spousta velmi zajímavých postřehů. Přestože věkem patřím do generace Vladimíra, cítěním k Julii. Spousta věcí mi dává velký smysl, přestože bych na ně sama nikdy nepřišla. Rozhodně stojí za přečtení a za zamyšlení se. Jestli už opravdu náhodou není pozdě.

Pět kapitol s mezigeneračními dialogy dědečka, jeho syna a vnučky. Vzájemné porozumívání a nedorozumívání. Konfrontace mezi dědečkem - píšící román o třetí světové válce s konspiračními teoriemi - a vnučkou - klimatickou aktivistkou - byla místy vtipná. Závěrečný dialog mezi babi a malou - vzdálenými příbuznými hlavních postav v daleké budoucnosti byl až děsivý, když se spolu baví o kanibalismu. Příběhy občas proložené něco jako faktickými a historickými událostmi nebo úvahami nad světem.

„V genech si neseme nejenom svůj vlastní zdroják, neseme si v nich i zálohu malé části dat z gigantické databáze, zálohu nepřepsatelnou a nesmazatelnou.“

Poznámky ke knize si většinou zaznamenám ihned po jejím přečtení, případně pak trochu poupravím. U této knihy jsem pořád dlouho nevěděla jak na to. Kniha se mi strašně líbila.
Zástupci tří generací, jejichž názory na svět ovlivnila doba, ve které žili, jejich vzájemné střetávání a nesouhlas; propojení s minulostí i formou mikrosvěta bio organismů v každém člověku, zanechávání stop-fosilií. Poselství pro další generace je celkem jasné.
Knihu velmi osvěžily vtipné intelektuální dialogy, děj ustupuje do pozadí, což vůbec není na škodu, není až tak podstatný.
Líbil se mi i text vkládaný kurzívou, absence uvozovek, resp. přímé řeči tady vůbec nepřekážela, spíše naopak, sdělení je tak více působivější. Náhled do budoucnosti v poslední kapitole i v souvislosti s minulostí je velmi podařený. Vše souvisí se vším.
To vše vytvořilo zajímavý literární zážitek.

Skvěle podané vztahy tří generací. Příběh je v případě této knihy možná až nedůležitý, jenom jako nosič myšlenek hlavních hrdinů. Ale ty dialogy, syn-otec, otec-dcera, děda-vnučka, ty jsou skvělé.
Sice by mě asi nepřekvapilo, kdyby knihu někdo označil za progresivistickou agitku, protože témata jako rovnoprávnost, ekologická odpovědnost, nebinární osoby apod. jsou jejím základem, ale přijde mi, že autorovi se podařilo přistoupit k nim objektivně, s porozuměním a místy i s vtipem, který dogmatikům chybí.
Pro mě moc fajn čtenářský zážitek, který jen drobně narušila lehce nahozená historická a budoucí linka (i když ten dialog babičky s vnučkou je, po počátečních zmatcích v časovém zařazení, naprosto brilantní).

Silná mi na tomhle nevelkém románu přijde základní konstrukce, tři vyhraněné postavy, které opravdu určitým způsobem typizují svou generaci. I když samozřejmě ne jediným možným způsobem. Dvě starší postavy se zjevují po vrstvách, nejsou hned průhledné. O nejmladší Julii se to tak úplně říct nedá, a její životní přístup je taky to dobově nejaktuálnější, nejčasovější, co asi bez časového odstupu ani nelze podat tak, aby to uspokojilo veškeré intelektuální a literární požadavky. Je dobře možné, že se k téhle knížce coby k vystižení určité doby budeme vracet. Na rozdíl od současnosti tří hlavních postav se mi její protažení do minulosti (v genealogické podobě) a do budoucnosti (ve „sci-fi“ predikci) zdá málo propracované, kýčovité, tezovité, doplněné tak nějak z povinnosti.

20.07.2025

"Když sníš předka zešílíš?"
Zajímavé téma s nevýrazným zpracováním.
Střet tří generací ve formě stereotypních postav. Autor si vybral ke každé generaci dost vyhraněnou postavu. Plynou z toho různé typy konfliktů a někdy i porozumění. Poskytuje vhled jak nás ovlivňuje chování předchozích generací a jak činy vlastní linie ovlivňují náš osud. Kniha má pasáže nahoru a dolů, někdy mi odpadávala pozornost. Je to škoda, ale jako celek se kniha zadrhávala, chtělo to ještě nějaké mazivo navíc.

Kniha v první půlce strašně současně popisuje charakteristiky hrdinů, příběh je čtivý a letí dopředu. Od 2/3 se naopak velmi zadrhává, děj máme zprostředkovaný a některé pasáže mi přišly až prvoplánově hluboké. Škoda. První část skvělá.

Zajímavá sonda do mezigeneračních vztahů v linii dcera, otec a dědeček. Každý z nich řeší něco jiného, přemýšlí jinak a obtížně hledají společnou řeč. Paradoxně mi přijde, že si lépe rozumí dcera s dědečkem než s vlastním otcem. Odstup generace je v tomto případě malé nepatrné plus pro jejich vzájemnou komunikaci.
Přiznám se, že se mi kniha nečetla nejlépe především kvůli chybějícím uvozovkám přímé řeči. Místy jsem se tak ztrácela a v textu se vracela, abych pochopila, co kdo říká.
Celkově na mě kniha působila spíše depresivně, nejvíc jsem vnímala negativní myšlenky, vize a úvahy dcery a neměla z toho nejlepší pocit.

Zajímavé aktuální téma - klimatický žal, genderově témata, otázky mateřství a to rodičovství. Mezigenerační dialogy mě občas docela pobavili. nepochopil jsem smysl vsunutých příběhu. Co mě rušilo nejvic, bylo nepoužívání uvozovek v přímé řeči. Nedá se poznat, kdy končí přímá řeč postavy a kdy pokračuje vyprávění autora.

Vždycky když nedočtu nějakou náročnější knihu, jsem na sebe naštvaná. Fosilii jsem ale opravdu do konce nedala...Přijde mi, že ty ženské autorky to dneska umí prostě líp. (A teď do mě!)

Moc dobrá. Nějaké ty mouchy má, ale já jsem prostě rád, že byla napsaná a doufám, že si ji přečtou moji rodiče (a mentoři ).
Místo recenze si dovolím spíš poznámku k těm, co mají závěr knihy za nějakou agitku. Didaktický tón tam je, to jistě, rozplizlé to taky je... Ale že by autor vnucoval čtenáři nějakou vlastní vizi, jednu správnou etiku a politiku budoucnosti, to prostě nedává smysl vzhledem k tomu, jak kniha všechny perspektivy rámuje jako alespoň částečně nespolehlivé (viz všechny pro nás směšné rozpory ve světonázoru vnučky) a naopak překonané a dokonce evidentně zvrácené perspektivy jako mající kus pravdy. A to jak v rámci světa knihy (postavy vidí limity svých/cizích perspektiv), tak ve způsobu, jak se povětšinou prezentují čtenáři.
"Utopie" ze závěrečných stran je opravdu poněkud kýčovitá, ale proč bychom si nedovolili trochu sentimentality, o tom utopie ve výsledku je. Navíc se o tohle téma opravdu málokdo pokouší s optimismem, málokdo si ke klimatické krizi troufne říct to, co Juliina generace potřebuje slyšet: ani po "konci světa" svět nekončí. A o tom je celé to sentimentální básnění o krmení a pokračování řetězu života v úplném závěru.

Absolutní trashing dnešního (neo)liberalismu je zasloužený, i když se často dopouští slaměných panáků a karikatury. Nevím, proč by se vládnoucí ideologie doby měla nějak šanovat. Takříkajíc: breč víc, liberále, jestli ti to vadí.

Ty generační typy jsou teda popsané hodně stereotypně. Navíc se ukazuje, že tohle klišé o mladých, kteří řeší uhlíkovou otázku navzdory svým pra/rodičům, se začíná dost hroutit (a já mu popravdě nevěřil nikdy). Jako otce mě se ale popis neporozumění s dcerou zaujal, v něčem rozumím asi všem třem popsaným "generacím". Konec je nečekaný, ale zdá se mi opět takový nějaký kýčovitý a nedotažený (třeba ten sežraný příbuzný). Tam jakoby začal další příběh...

Nějak nevím, moc mě to nenadchlo. Psáno zvláštním stylem.

Téma konce světa mě nebaví, ale rodinné vztahy byly za mě skvěle vykreslené a bavilo mě, že hlavní postavou byl ten, kdo byl mezi dvěma generacemi, tedy jako rodič i dítě.

Začalo to slibně, dokonce jsem si i pár pasáží poznamenala, ale typizace postav autorovi znemožnila smysluplné rozvíjení vztahů mezi nimi, a sice jsem dočetla až do konce, ale druhá půlka mi už vůbec nic nedala. Škoda.

(SPOILER) Jedna z nejlepších současných knih na téma aktuálních generačních konfliktů. Fascinující je zejména vykreslení současných liberálů, kteří "zůstávají sami, jako kůl v plotě". A zatímco donekonečna "děkují, že mohou", dezinfo šedesátníci nalézají společnou řeč s teenagery zachvácenými klimatickým žalem. Jak paradoxní.

Hodně mě kniha "šokovala". Jednak mám malé dítě, takže co když jednou bude to, co já teď považuji za to nejlepší, co mu dávám, považovat za "ses zbláznila"?! A jednak mám pocit, že někdy raději nevidíme, jak si ničíme planetu. Ač to jednotlivec nemůže změnit. Jo a to a pivo na letišti a Facebooku fakt dcera neviděla:-)?

Ze začátku zajímavý děj, přestože postavy jsou poněkud tendenčně napsané, skoro karikatury. Občas podnětný postřeh, myšlenka. Ale směrem ke konci se to celé rozplizává a stává se z toho kvazididaktická agitka.

Zbytečně depresivní roman. Ze začátku chytré spojniky a zajímavé korelace dnešní doby, konec už fantaskne nudný. Autorovy další prostor již.