Fosilie
Michal Kašpárek
https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/521730/bmid_fosilie-Xv9-521730.jpg
4
285
285
Tři generace, tři životní postoje. Děda, otec, dcera. Děda tráví důchod psaním řetězovych e-mailů o tom, jak mizí normální svět, a stává se konspirátorskou celebritou. Otec Vladimír, počítačovy expert a fanoušek vědeckého pokroku, se samostatně vypracoval ke skvěle placenému místu v technologické firmě. Rád si vypočítává, co všechno udělal pro blaho rodiny i lidstva, a vždycky mu vyjde, že na sebe může byt právem pyšny. Až do chvíle, kdy zjistí, že z jeho dcery Julie se stala ekologická aktivistka, která nekompromisně bojuje právě proti tomu, v co sám věří. Kousavy román Michala Kašpárka se čte jako katalog mezigeneračních nedorozumění. V ostře načrtnutych situacích a vtipně podanych dialozích se střetávají tří rozličné pohledy na svět.... celý text
Přidat komentář
Ty generační typy jsou teda popsané hodně stereotypně. Navíc se ukazuje, že tohle klišé o mladých, kteří řeší uhlíkovou otázku navzdory svým pra/rodičům, se začíná dost hroutit (a já mu popravdě nevěřil nikdy). Jako otce mě se ale popis neporozumění s dcerou zaujal, v něčem rozumím asi všem třem popsaným "generacím". Konec je nečekaný, ale zdá se mi opět takový nějaký kýčovitý a nedotažený (třeba ten sežraný příbuzný). Tam jakoby začal další příběh...
Téma konce světa mě nebaví, ale rodinné vztahy byly za mě skvěle vykreslené a bavilo mě, že hlavní postavou byl ten, kdo byl mezi dvěma generacemi, tedy jako rodič i dítě.
Začalo to slibně, dokonce jsem si i pár pasáží poznamenala, ale typizace postav autorovi znemožnila smysluplné rozvíjení vztahů mezi nimi, a sice jsem dočetla až do konce, ale druhá půlka mi už vůbec nic nedala. Škoda.
(SPOILER) Jedna z nejlepších současných knih na téma aktuálních generačních konfliktů. Fascinující je zejména vykreslení současných liberálů, kteří "zůstávají sami, jako kůl v plotě". A zatímco donekonečna "děkují, že mohou", dezinfo šedesátníci nalézají společnou řeč s teenagery zachvácenými klimatickým žalem. Jak paradoxní.
Hodně mě kniha "šokovala". Jednak mám malé dítě, takže co když jednou bude to, co já teď považuji za to nejlepší, co mu dávám, považovat za "ses zbláznila"?! A jednak mám pocit, že někdy raději nevidíme, jak si ničíme planetu. Ač to jednotlivec nemůže změnit. Jo a to a pivo na letišti a Facebooku fakt dcera neviděla:-)?
Ze začátku zajímavý děj, přestože postavy jsou poněkud tendenčně napsané, skoro karikatury. Občas podnětný postřeh, myšlenka. Ale směrem ke konci se to celé rozplizává a stává se z toho kvazididaktická agitka.
Zbytečně depresivní roman. Ze začátku chytré spojniky a zajímavé korelace dnešní doby, konec už fantaskne nudný. Autorovy další prostor již.
Zajímavá sonda do života současné generace. Věkem už bych se měla řadit k Vladimírovi, ale sympatizovala jsem i s Julií. Asi také proto, že je žena.
Poslední kapitola je v knize trochu navíc, ale proč ne, zase jiný pohled, který mne, jako nefandu scifi, trochu zaskočil a přivedl k zamyšlení, zda by svět jednou takový mohl být.
(SPOILER)
Já asi nenapíšu nic nového, nicméně: do poloviny mě kniha bavila moc. Líbilo se mi, že postavy a jejich postoje byly vykreslený tak, že jsem dovedla navnímat, proč to tak mají a se všemi třemi jsem byla víceméně v míru. Jasně, dědův román byl extrém, ale prostě člověk tak nějak dovedl pochopit jeho perspektivu. I když se neztotožňoval.
Druhá půlka byla to samý dokola, ale ok. Vložená kapitolka z minulosti - wow!
A ten všemi zmiňovaný konec... přišlo mi to takový blbě našroubovaný na celej ten příběh. Něco řešíme celou dobu a pak bez varování střih a jsme o staletí dál. To mě nějak nenadchlo.
Dobří lidé ve vlaku mým směrem popuzeně nebo se zvědavostí vysílali své pohledy. Četba u mě místy (zejména v první třetině knihy) vyvolávala hlasitý smích. Popis tří generací je trefný! Ostatně jednu z těch linek sama žiju. Každopádně tahle kniha by mohla zatřást se židlemi čtenářstva a umožnit mu nahlédnout do jiných názorových bublin. A pomoci třeba k tomu, aby se bubliny navzájem nesnažily jedna druhou prasknout šípy argumentů. Ostatně argumentační aparát všech tří generací je propracovaný, aktuální a uvěřitelný. Doporučuji!
"Velký bratr poslouchá", a proto mi nedávno na monitoru vyskočila nabídka poslechu Kašpárkovy Fosilie na rádiu Wave. Tož jsem to zkusila. Nutno podotknout, že Petr Hradil četl skutečně "velmi civilně", ale jeho amatérismus mi kupodivu nebránil vyslechnout celou nahrávku. Když jsem zjistila, že se jedná o "zkrácenou verzi", půjčila jsem si v knihovně tištěnou knihu. Fakt mě to zaujalo.
Známé pasáže jsem si připomněla a poslední kapitola mě nadchla.
Nejenom v kapitolách, kde Vladimír pátrá po "geneticky příbuzných", ale zároveň při jeho střetech s dcerou i otcem, jsem nacházela paralely ke svým zážitkům či zkušenostem. Vyprávění je proto pro mě uvěřitelné.
Tištěná verze má oproti audiu i tu výhodu, že zřetelně rozlišuje děj a kurzívou psané myšlenky/vsuvky autora. Dějová linka není totiž příliš silná, příběh je založen spíše na dialozích, a proto je dobré vědět, které názory patří hrdinům a které jejich "stvořiteli".
PS: Velmi se mi líbí věta Jana M. Hellera na obálce knihy: "Kašpárkova próza je geniálním katalogem mezigeneračních nedorozumění." Ano, nedorozomění, nikoli nepřekonatelné rozpory.
(SPOILER)
Druhá polovina Fosilie je slabší, protože se postupně smrskává na dialogické rozvíjení vztahů, přičemž stylistická vynalézavost a překvapivá intelektuální kontextualizace je tatam.
Závěr je sice zajímavý v tom smyslu, že se Kašpárek snaží ukázat čtenářům s pomocí nadsázky nepředstavitelné jako reálnou možnost (podobně jako fantastický závěr Zábranského knihy Logoz, který je ale protikladně cynický a společensky zcela nepříkladný), ale právě tím se z Fosilie stává spíš agitační text - všechno se na konci přetváří a omezuje na didaktickou hru, což je škoda. Místo aby Kašpárek nechával prostor pro vlastní myšlení, vnucuje interpretaci ideálního/nezbytného přístupu ke světu, kterým je pro něj odmítání individualismu v rámci pravidel kolektivně civilizačního či mezidruhového dialogu.
S blížícím se závěrem jsem měl ostatně čím dál silnější dojem, že autor dělá stejnou chybu jako jeho hrdina Vladimír – předpokládá nějakou apriorně platnou etiku a politickou filozofii, k níž musejí dobří a chytří lidé dojít, tudíž se jeho představy pravidel nutného světa rýsují podle plánů téhle implicitní konstrukce (v případě Vladimíra je to neoliberalismus).
SPOILER:
O nějakou přísnou realističnost tady samozřejmě nejde, ovšem z řady námitek, co autor ve svém konceptu trestuhodně opomenul, je třeba jmenovat alespoň vliv GAI, která jako by v jeho budoucím světě neexistovala – patrně proto, že se vlivem války, epidemie a globálního oteplování její vývoj zastaví (haha). To, že lze svět s tímto zápočtem jen obtížně predikovat, rozhodně není omluva, jelikož svět lze obtížně predikovat tak jako tak, a když už se o to autor zodpovědně pokouší, měl by být důslednější.
Závěrečná futuristická variace na pohádku o Červené Karkulce je místy poměrně zábavná polemika mezi deontologickou a konsekvencialistickou etikou. Bohužel však autor – možná v rámci svého didaktického skluzu – zůstává příliš na povrchu a z diskuze vylučuje jakékoli obtížnější a tím pádem zajímavější nuance, k nimž přitom předváděný dialog sám vybízí. Kupříkladu je zvláštní, když ve světě, kde je běžné pohřbívat lidské ostatky na buddhistický způsob a vracet tedy maso koloběhu přírody (jako potravu dravcům), se holčička pozastavuje nad tím, že její babička dělá nemístné rozdíly mezi člověkem a zvířetem (pro moderní holčičku je tahle pseudodarwinistická hierarchie pasé). Zároveň však holčičku pohoršuje jakákoli historická zmínka, že lidé byli někdy masožravci – tedy že obětovali zvířata pro vlastní potravu. Buďto by ji to ovšem pohoršovat nemohlo, jelikož zvíře-dravec je obvykle carnivora a v parku se válí ohlodané lidské ostatky (obětované) a mezi člověkem a zvířetem přece není morálně nadřazený vztah, nebo by ji to pohoršovat mohlo, ale pak není jasné, jak by se právě vyrovnávala s tímto neúprosným faktem ze zvířecí říše a zároveň si držela mezidruhový egalitářský postoj. Lze samozřejmě namítnout, že holčička je ještě malá (11 let) a tudíž ji nekonzistence nedochází – jenže autor už zase tak malý není a dialog vnučky a babičky používá ve zmiňovaném didaktickém poučování čtenáře, co a jak je možné myslet.
Autor si s tím ovšem poradil šalamounsky: zvířátka v závěrečné kapitole papkají zřejmě pouze maso právě z lidských pohřebišť, ovšem o tom, zda se pak namlsané šelmy pustí i do svého fyzicky slabšího přírodního kolegy, raději taktně pomlčí (nebo snad nějaká paternalistická umělá modifikace přírodních instinktů ?!).
Zdá se mi to jako logická chyba v konceptu a takových tam prostě pár je – což je problém proto, že jde o příběh především konceptuální.
Snad dá tedy autorovi budoucnost za pravdu a nebude jeho text působit spíše jako kuriozita – zábavný doklad toho, jak si v dvacátých letech 21. stol. někteří naivní intelektuálové představovali ne/funkční společenské vztahy a jejich možná řešení.
Poslouchala jsem četbu na pokračování od rádia Wave (zkrácená verze). Na poslech k úklidu dobrý, pokud bych to však měla číst, nevím, jestli bych knihu neodložila nedočtenou. Námět zajímavý, ale zpracování takové plytké. Mnoho čtenářů vyzdvihuje humor a ironii, já jsem se však při poslechu nijak zvlášť nepobavila. Je však možné, že kvůli zkrácené verzi mám pokřivený názor.
Líbilo se mi to jen chvíli ze začátku, kde fungoval ten střet mezi generacemi. Pak už se to jenom opakovalo a významně naznačovalo, kdo má ten správný postoj. Závěrečná kapitola tomu nasadila korunu. Zklamání.
Nepřišlo mi to vůbec špatné, dokud nepřišla naprosto zhulená poslední kapitola. Jako proč? Připomnělo mi to film "Vzhůru hleď", kde konec byl totálně mimo mísu. Jinak ale hezký vystižen střet a vnímání každé z generací, to bylo skutečně ze života.
Těšila jsem se na interakci tří generací a toho se mi dostalo. Myslím, že autor celkem vystihl postoje všech tří, za to palec nahoru. Palec dolů za lehce zmatečnou poslední kapitolu, dost dlouho mi trvalo, než jsem se zorientovala. Vyslechnuto na ČRo jako radiokniha a to byl ten největší kámen úrazu - za mě načteno velmi špatně, což ovlivnilo i celkový dojem z knihy.
Audiokniha Čro. Tři generace, tři životní postoje, vše naprosto přesně odkoukané ze života. Poslední kapitola mi nevadila, člověk se aspoň zamyslí... Jen bych podotkla, že to, jak knihu načetl pan Petr Hradil, jí spíš uškodilo, je to načtené amatérsky, jako kdyby ho to čtení hodně nebavilo.
Na to, že je inzerována jako román, mi kniha připadala dost plytká. Chybí v podstatě děj, jde jen o rozepře a názory mezi jednotlivými generacemi a čtenář tak může váhat, ke komu se přikloní. Já bych si od každého vzala něco a možná právě o tom to má být. Nicméně spíš zklamání, čekala jsem něco jiného. A obávám se, že za pár týdnů už si vůbec nevzpomenu, že jsem ji četla.
Štítky knihy
porozumění rodopis, genealogie otcové a dcery morální hodnoty klimatické změny české romány generační rozdíly asexualita, aromantičnostAutorovy další knížky
| 2023 |  Fosilie |
| 2018 | Hry bez hranic |
| 2012 |  Poznej Brno: Průvodce místy, která nenajdete v průvodcích |
Moc dobrá. Nějaké ty mouchy má, ale já jsem prostě rád, že byla napsaná a doufám, že si ji přečtou moji rodiče (a mentoři ).
Místo recenze si dovolím spíš poznámku k těm, co mají závěr knihy za nějakou agitku. Didaktický tón tam je, to jistě, rozplizlé to taky je... Ale že by autor vnucoval čtenáři nějakou vlastní vizi, jednu správnou etiku a politiku budoucnosti, to prostě nedává smysl vzhledem k tomu, jak kniha všechny perspektivy rámuje jako alespoň částečně nespolehlivé (viz všechny pro nás směšné rozpory ve světonázoru vnučky) a naopak překonané a dokonce evidentně zvrácené perspektivy jako mající kus pravdy. A to jak v rámci světa knihy (postavy vidí limity svých/cizích perspektiv), tak ve způsobu, jak se povětšinou prezentují čtenáři.
"Utopie" ze závěrečných stran je opravdu poněkud kýčovitá, ale proč bychom si nedovolili trochu sentimentality, o tom utopie ve výsledku je. Navíc se o tohle téma opravdu málokdo pokouší s optimismem, málokdo si ke klimatické krizi troufne říct to, co Juliina generace potřebuje slyšet: ani po "konci světa" svět nekončí. A o tom je celé to sentimentální básnění o krmení a pokračování řetězu života v úplném závěru.
Absolutní trashing dnešního (neo)liberalismu je zasloužený, i když se často dopouští slaměných panáků a karikatury. Nevím, proč by se vládnoucí ideologie doby měla nějak šanovat. Takříkajíc: breč víc, liberále, jestli ti to vadí.