petrarka72
komentáře u knih
Smrtka
Neal Shusterman
Člověk, který má za sebou Bez šance, je alespoň trochu připraven na autorův způsob myšlení - a tak není šokován několika peripetiemi na hranici smyku, nebojí se, že řešení neexistuje, byť to tak chvíli vypadá, a jen si vychutnává postavy a situace... Pozor, nejde o Pratchettova Smrtě, nejde o Gaimanovu Smrt - tohle jsou prostě Smrtky...
Nohavica a (jeho) naše malá válka
Přemysl Houda
Ta kniha je neobyčejně iritující - a zároveň zábavná a inspirativní. Protože pohled Přemysla Houdy na Jaromíra Nohavicu jako fenomén je specifický, stejně jako jeho metoda zkoumání. Jako autor nejednoznačnosti/ ambivalence vnímá a popisuje J. N. jako Harlekýna (ovšem nikoli v úzkém slova smyslu), dobírá se k několika charakterizačním metaforám (Möbiova páska) a směřuje k obecnějším úvahám, jestli lze kohokoliv zaškatulkovat a jestli člověk může patřit do mezí určených jinými.
"Otto Driesen ... reprodukuje příběh, který v roce 1091 - čili dávno před vznikem commedie dell'arte a harlekýna v ní - ve svých Dějinách církve zaznamenal Orderic Vitalis. ... narazil na zástup zemřelých - a démony mučených - hříšníků, v jejichž čele kráčelo obrovité stvoření třímající v ruce kyj. Gauchelin zástup identifikoval jako família Herlechini. ... Z família Herlechini vyrostla postava spíše už jenom komicky se vyhlížejícího, byť nemálo odpudivého (polozvířecího/pololidského) démona majícího úzké styky s peklem, až se nakonec, po mnoha přechodových fázích, tato postava objevila na jevišti commedie dell'arte už nikoli jako postava démonicka, směšná či politováníhodná, ale jako postava zobrazující lidstvo jako takové." (s. 19)
Ohledávání šedivého prostoru mezi lidmi poplatnými režimu a jeho přisluhovači. Také obecného vztahu k STB skrze konkrétní vztah s Miloslavem Šloufem. Budování vlastního obrazu v průběhu jednoho koncertu zachyceného na nahrávce z roku 1986 či 1987. Vztahu lidu obecného k J. N. přes líčení jednoho "zdola" organizovaného koncertu a světonázorové debaty čtyř lidí žijících v malé obci, kteří J. N. vnímají více či méně jako "svůj hlas". Přes odpad básnické/ písňové tvorby se autor také pokouší zjistit, jak se rodí sdělení. A deník z protialkoholní léčebny z devadesátek a popis amerického koncertu z roku 2003 ho inspiruje k úvaze o Nohavicově stesku po domově, otázce, kam vlastně patří - a také v čem spočívá "českost".
"Je tedy Nohavica hrdinou, nebo nějakým padouchem? Je hrdinou i padouchem. A ještě je v něm mnoho dalších postav. Je šedý, lépe řečeno je barevný. Jako každý z nás. Na Nohavicovi, onom neustále vyjednávajícím harlekýnovi, je to jenom více vidět. A protože právo na to smět být šedý či barevný je v dnešní době, kdy je po člověku čím dál neúprosněji požadováno, aby se jasně vyslovil pro tu či onu stranu, zneuznáváno, je třeba to znovu a znovu připomínat." (s. 166)
Osobně mě nejvíc bavila zachycení čistě konkrétních věcí a dat v procesu a času. Jak se mění osobnost ve vnímání lidí, kteří ho poznávají nejdříve zprostředkovaně, pak osobně. Nebo jak se z těkání mezi slovy rodí souvislosti a následně sdělení. Samozřejmě přílohy a poznámky...
Moc by se mi líbilo, kdyby byl autor o něco méně návodný. Tvrzení, že kreativní člověk nedokáže nepřijmout ocenění, je blbost. Pobavila paralela s Šarlatovým písmenem, neboť ho naprostou náhodou také právě čtu.
A když jsem se podívala na diskografii J. N., zjistila jsem zvláštní věc - do Ikara jsem poslouchala všechna jeho alba opakovaně, dokonce několikrát za sebou. Později už ne. Nesouvisí to ani s jeho proklamovanými názory, ani s přijetím Putinova vyznamenání. S čím tedy? Možná s věkem. Možná s proměnou zájmů. Možná s proměnou kontextu. A možná s něčím úplně jiným...
Vnučka
Bernhard Schlink
Po dlouhé době jsem si Schlinka užila... Příběh knihkupce Kašpara, který po smrti své ženy hledá její dceru, o níž neměl ani tušení, je silný sám o sobě. Průběžné téma rozdílů mezi způsobem života a myšlením "stoupenců" a potomků Západního a Východního Berlína a snaha postavit mezi nimi most, je strhující a provokativní. Obojí u mne budilo velké pohnutí a různobarevné emoce. A ten jazyk... Jsem ráda, že mám knihu doma a můžu se k ní vracet. Paráda to byla.
Srpny
Jakub Stanjura
Nekomfortní, znepokojivé čtení. Skvělá nespolehlivá (?), do sebe (?) se propadající hlavní postava Daniela, její rodina a (postupně bývalí?) blízcí. Narůstající úzkosti (?), prohlubující se osobnostní porucha (?), totální upřímnost (?). A o dost více otazníků než v tomto příspěvku.
Shuggie Bain
Douglas Stuart
Neuvěřitelná emocionální nálož - pro mne identifikační jak Shuggie a jeho boj se světem o mámu, domov a svoje místo, tak Agnes a její boj o totéž a navíc s chlastem. Autor je empatický, k tomu má schopnost věcně popsat nadmíru dramatické až tragické situace, má humor, detailní znalosti, jak vypadá sešup dolů, když člověk sedí na flašce, smysl pro metaforu a pro detail. Po dlouhé době jsem byla okouzlená stylem vyprávění a zároveň zasažená obsahem tak, že jsem knihu často odkládala, abych se rozdýchala... A naštvaná jsem vlastně jenom na slušňáka Eugena, zbytku Stuartova světa nemám problém porozumět.
Neděle odpoledne
Viktorie Hanišová
Mimořádně nekomfortní čtení, které však patří do zlatého fondu současné literatury. Teo, Marička a Jindřich a jejich propasti. Díky čtenářce solas za vyčerpávající a přesný komentář.
Továrna na maso
Miloš Urban
Miloš Urban jako Pan Spisovatel - a první republika mu sluší. Přitom ji nepopisuje čapkovsky, snad jen ten smysl pro všednodennost je podobný. Holešovicko-bubnovská jatka, kabaret Luna a netvor, množství restauračních podniků, Koruna, ale i podoba soukromých domácností, to všechno odráží skutečnost bizarní a teatrální, postavy vyhraněné, přitom ne jednoduché (nikoli pouze jejich sexualita má vrstvy jako postupně loupaná cibule), případ tvářící se jako krotká verze Panoptika Města pražského se mění v melancholický, hard-boiled chandlerovský krvák. Příjemně znepokojivé čtení, pro mne na výši jako Lord Mort či Praga Piccola.
Doppler
Erlend Loe
Vynikající zážitek! Nečekaný - protože autorů, kteří umějí napsat absurdní situace a zřetězit je do pozoruhodného, přitom uvěřitelného tvaru se silnou výpovědí, je málo - a mezi Nory bych je rozhodně nehledala. Chápu, že pro mnohé to není komfortní čtení, neidealizovaný útěk (skoro) mimo civilizaci, svérázné chování k rodině a dalším spolulidem čili živým (ale Doppler fakt, že NEMÁ lidi rád, deklaruje v každé druhé větě!) a téma vyrovnávání se s otcem, tedy mrtvým, byť svérázně, nejsou příjemná témata. A řekněme si upřímně, hlavní postava je na pěst. Doppler osciluje mezi poctivostí v hledání sebe sama plus konzistencí ve zdolávání nastoupené cesty a totální sebestředností plus nesnesitelností reakcí prakticky na cokoliv; jeho ideálním představitelem by byl Jaroslav Dušek... Užila jsem si to se smíchem a skřípáním zubů ve vyváženém poměru.
Příběhy vašeho života
Ted Chiang
(SPOILER) Dechberoucí. V poslední době mám na skvělé knížky štěstí, a to napříč žánry... Povídky Teda Chianga jsou výborné - a zhruba ve třetině každé z nich se mi zavařil mozek. :-) Autor aplikuje na známé náměty překvapivý úhel pohledu a dokáže ho domyslet do nejzazších důsledků. Vybírá si atraktivní východiska, ať už jde o příběhy nebo dilemata. Mýtus o babylonské věži - jehož zpracování doprovází úvaha, jak je to vlastně s nebeskou klenbou. Nalézání smyslu a souvislostí zcela a naprosto ve všem (což je ve skutečnosti doprovod některých psychóz značně komplikujících život) - a hledání jeho využitelnosti. Motiv golema oživovaného jménem - a ohledávání, co je život autentický a co umělý. Následky zjevení andělů, která připomínají přírodní katastrofu - a pátrání, co je podstatou víry. Popis dvou druhů poznávání - rozumového (lingvistické zkoumání řeči mimozemšťanů-heptapodů) a citového (narození a ztráta dítěte) - a jejich srovnávání z hlediska vnímání času. A tak dále... Pro mne bylo asi nejdůležitější téma svobody a manipulace, (ne)legitimita reálného upravování skutečnosti či vědomí a nedostatečnost racionality při morálním rozhodování. Navíc autor umí psát, povídku od povídky se liší styl vyprávění i způsob, jakým vás dostane. A že vás dostane vždycky, na to se spolehněte...
Čajová dívka z Kolibříkové ulice
Lisa See
Silný zážitek - i když nejde o úplně komfortní čtení. Život v akhské vesnici Studniční pramen a tradice, které tento život určují, jsou hodně drsné, i když právě mnohá staletí tohoto života je prověřila a zdůvodnila; navíc kdo jsem já, abych odsuzovala cizí kulturu - která ve srovnání s tím, co zaváděla komunistická Čína, si vedla vlastně docela milosrdně? Příběh čaje pchu-er, jeho původu, pěstování, způsobech zpracování i distribuce, obřadech pití a na ně navázané mytologii, včetně toho, co jeho pití může způsobit a co to může znamenat, je fascinující - a to i pro milovníky kávy - protože sdělován přes poutavé osobní příběhy. Dvojí zpráva o vztahu matky a dcery je neuvěřitelně podmanivá... Navíc má román velmi působivý dramatický oblouk - zachycuje bouřlivé změny, které nastávají během pouhých dvou generací v životě horských kmenů včetně Akhů, kteří se otevírají světu (v dobrém i zlém), změny ve způsobu života ve vnějším světě včetně Číny, Tchajwanu, USA, změny ve způsobu myšlení nejen u žen, ale i u mužů ve vztahu k ženám, změny v postoji k jiným kulturám, byť "primitivním", změny ve vnímání čaje, který je považován za mystickou záležitost nebo předmět obchodu, lék nebo předmět studia... Informací je spousta - potravy pro duši jakbysmet.
Sekta
Martin Goffa
Ručně psaný dopis od staré dámy, pátrání po klukovi, co už skoro nikoho nezajímá, Terencův výlet do severní Itálie, různá podoba času a vody a letem světem o lesku a bídě sekt, komunit a společenství. Napínavé odpočinkové čtení na jeden večer, s inteligentní zápletkou, realisticky pojatým (ne) řešením a hořkým dozvukem.
Proč spíme
Matthew Walker
Dá se to shrnout lapidárně - "lidé, spěte"... Pro autora je spánek celoživotní téma, zkoumá mimo jiné jeho povahu, průběh u jedinců více či méně zdravých, funkci snů, možnosti, jak nás vše spojené s noční neaktivitou ovlivňuje včetně těch terapeutických a jak ji můžeme ovlivnit my, zdravotní rizika spojená s nespaním nebo kontraproduktivní medikací atd. atd. atd. Je toho mnoho, nedá se to číst najednou a nepozorně, spousta věcí, které jsem považovala za iracionální, má objektivní a vědecky měřitelný charakter - jen přijít na to, jak to prozkoumat a dokázat. Pro mne nejvíce fascinující popis jednotlivých experimentů (a že jich bylo provedeno! a s jakými výsledky! spánkové laboratoře do každé rodiny!), jedna ze závěrečných kapitol s doporučeními pro změnu spánkových návyků v celospolečenském měřítku a dvanáctibodové shrnutí. Mimochodem, za dobu, kdy jsem se knihou prokousávala, se posunula ze šestého místa mezi momentálně nejvíce čtenými na čtvrté - a má shodně bodů se Zlodějku knih na místě třetím. Jestli to svědčí o tom, že začínáme spánek brát vážně (a přestaneme se vytahovat, jak málo spíme a vydávat to za plus), je to jedině dobře.
Žena v okně
A.J. Finn (p)
Souhlasím se TheSarcasm - tohle je ve svém žánru nadprůměr; pro mne po dlouhé době psychothriller, který jsem si užila od začátku do konce, navzdory tomu, že na některé věci čtenář přijde poměrně rychle. Tato pocta Hitchcockovi totiž kombinuje několik silných linií, převzatých z jeho filmů, od úzkostí z otevřeného prostoru a odhalování jeho (mimořádně děsivých) příčin, přes zločin viděný "oknem do dvora" nespolehlivou svědkyní, až po ztělesnění krystalického, přesto dlouho nezacíleného zla. Boj o život může vypadat všelijak...
Plavec ve tmě
Tomasz Jedrowski
Příjemné překvapení. Nikoli smutná útlá knížka o smutku a naději v beznaději světa. Atmosféra totalitního Polska popsána přesně, osmdesátky byly vážně takhle depresivní, a to i u nás... a základní konflikt mezi touhou po svobodě (a ceně, kterou za ni člověk zaplatí) a touhou mít se dobře v daných podmínkách (a strmém pádu do konformity) možná trochu šustí papírem, ale funguje. Stejně jako emocionalita hlavního hrdiny a uvěřitelnost coming outu (nepamatuji, že bych jinde četla tak sugestivní popis "zevnitř").
Možnosti milostného románu
Jan Němec
Jsem nadšená - a to jsem si po Dějinách světla říkala, že autor je na mě příliš intelektuální a příliš literární... což je v případě Možností milostného románu také, ale tentokrát bez onoho zavinutí do sebe, které jde na úkor srozumitelnosti a z některých věcí prostě dělá nerozluštitelnou šifru. Tady jsem si užívala jak příběh, tak vychytávky okolo (bez výběru) - "Nino" v názvu; barevné kruhy, které se tak dlouho překrývají, až je výslednou barvou černá; jmenný rejstřík; rozhovor sebe samého se sebou samým; cestu z Olomouce přes Brno, Pálavu, Prahu, Španělsko, Itálii, ze studentského bytu do kavárny v Poličce, z města do přírody, do minulosti přes generaci prarodičů, do budoucnosti přes fantazii; možná narcistní, ale rozhodně chvílemi autentický pohled na milostný vztah 29+20, vlastně šťastný, končící rozchodem (?); seznam muziky na youtube; obratné střídání atmosféry: od lehkosti začátku přes provokativnost prvních sporů, odloučení a znovusetkání, inspirativnost sou-bytí a sou-žití, nečekanost rozchodů a hořkost návratů; literární inspirace - jak to, že mi dosud unikal Camusův Člověk revoltující (a Durrell a Cortázar), tomu fakt nerozumím... a další a další věci, kvůli kterým se budu k tomuto románu s potěšením vracet. A možná si dám znovu Dějiny světla...
Klub divných dětí
Petra Soukupová
Mila (jako ta sladkost), co je mírně autistická a ujíždí na zvířatech. Péťa, co cítí ve tmě děsivé věci a krásně kreslí. Katka, co je trochu tlustá a patologická čtenářka. A Franta, co je obrněný... Aneb myslíte si, že dětství byla ideální krajina? Tak to se proberte. Nebo zalovte v paměti.
Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye
Michael Chabon
Tuto knihu jsem četla pětkrát déle než jakoukoli jinou srovnatelného rozsahu, ať už beletrii nebo naučnou, za posledních pět let. Přitom mě ani jednou nenapadlo to vzdát. Jde o podobně těžké čtení jako ostatní Chabonovy romány - tohle je můj třetí, po Konečném řešení a Telegraph Avenue - ale poprvé jsem schopná převyprávět příběh a bavit se jím, a to přes všechny tragické peripetie životů dvou osobností, jejichž život osobní i profesní určil komiks, židovského utečence z Prahy Josefa Kavaliera a Američana do morku kostí, gaye Sama Claye, a jejich osudové ženy Rosy. Česká stopa je pochopitelně zajímavá (golem by za superhrdiny rozhodně nezaostal), osud Kavalierovy rodiny, byť sledovaný z dálky a zprostředkovaně, k uzoufání smutný a Josefovo putování od moře k moři sněhem i emocionální pouští působivé, Clayova snaha ukrýt se před sebou samým a před pokryteckým světem těžká... a přesto jsem se většinou usmívala a nezřídka smála nahlas. Příběh mě uchvátil - a s pochopením jsem, možná poprvé v anglosaském díle, vnímala a chápala rasanci proměny Ameriky od konce třicátých do poloviny padesátých let.
Chyť mě, jestli to dokážeš
Frank W. Abagnale
Lehkým perem napsáno, s vtipem a elegancí. Jistěže musí brát čtenář leccos s rezervou; sám Abagnale po vydání knihy přiznal, že "Redding vypráví příběh, nikoli životopis"; ale ruku na srdce - tohle nečteme jako realistickou detektivku, nýbrž jako humoristický román s prvky krimi, a zábavný je na něm právě Frankův styl.
Pokání
Ian McEwan
Jeden z nejnesnesitelnějších a zároveň nejlíbeznějších McEwanových románů. Jako v Betonové zahradě o dětech, které zplodí zlo - zlo nevratné a neodčinitelné, neomluvitelné i před sebou samým; zlo, které inspiruje k tvorbě alespoň alternativní skutečnosti - ale ani to nic neřeší. O smrtelném nedorozumění, vině, (sebe)obviňování a ranách v duši, smíření, které přece snad někde čeká a slovech, slovech, slovech... Konec je zdrcující. A Wrightův film kongeniální...