pakoshka komentáře u knih
Audiokniha. To byla teda blbost. Neustálé opakování stejných slovních spojení, první hodiny jen přemýšlení - o co tu vlastně jde, je to fakt detektivka, nebo nějakej románek pro ženský ve středním věku?!, do toho mega nudný přednes. Uff. Ani nevím, jak jsem to doposloouchala.
V Olomouci žiju skoro deset let a o Hodolanským pekle jsem netušila ani ň. V průběhu autorčiny babičky jsem se prošla po Slavoníně těsně po válce, současná linka byla dost romantická a obešla bych se bez ní, klasika. Nicméně ohledně téma táborů pro Němce a jejich odsunu z Olomouce se ještě dovzdělávám. Mimo to kniha obsahuje i krátký dobový útržky z novin nebo paměti. Moc dobrej počin.
Můj první a možná taky (aspoň zas na pár let) poslední Haruki Murakami. Byly pasáže a chvíle, kdy se mi Norské dřevo četlo jedna báseň, ale občas se mi nechtělo pokračovat. Komentáře si píšu pro sebe většinou po pár týdnech od dočtení, a tenhle román žádný dojem nezanechal, myslím, že na mě je moc sentimentální.
Nechtěla bych mít za sestru ani jednu z těchto tří sester. Nechtěla bych s žádnou z nich nikam jet, s žádnou se bavit. Ale i když jsou všechny tak nějak krávy, každou jednu z nich svým způsobem chápu. Klasické postavy Petry Soukupové - a já to miluju a stále to žeru.
Srpny v srpnu, moje srpny jsou naštěstí docela normální a průměrný, ty Danieliny o dost horší, ale stejně si někde hluboko říkám, co když mají všichni pravdu.
Máme se dobře, moc dobře. :-)
Autentická zpověď ženy, která si od puberty prochází násilím. Znásilnění, nasilnický partner, opuštěné děti, cesta za lepším životem, obchod s lidmi, důstojnost.
Letošní čtenářská výzva mě trochu dostala, jsou tam dvě nebo tři témata, která mi úplně nesedí a jsou tak opravdovou výzvou. Kniha, která se odehrává ve vesmíru? Sci-fi já nečtu a stokrát omílaným Malým princem se mi výzva obelhávat nechce. A pak mi to došlo! Trpaslík! Seriál plnej britskýho humoru miluju, hlavně první série, a tak bylo jasno. A navíc v audiu.
Ta knížka má všechno. Sebevraždy, nemoci, PPP, partnerskou krizi, podnikatele, finanční problémy, děcka, židy. Zní to jako galimatyáš, ale mě to bavilo. Nicméně naivita dvou hlavních mě vyloženě vytáčela, takhle po hlavě se podnikalo doufám naposledy v devadesátkách, ne dnes. Ani na chvíli jsem jim nedržela palce, protože bylo od začátku jasné, jak tohle matlalství dopadne.
Chtěla jsem toho napsat tolik, ale dívám se, že už vše bylo napsáno. Malý život je bezesporu výjimečnej román a dala jsem si načas, byla by i škoda tu bichli zkusit zkrotit za tři dny.
Líbilo: forma románu, prolínání časů (takový to odskočení v půlce vyprávění někam úplně jinam), vystavění charakterů postav, neurčitěj vypraveč na začátku kapitoly a taky to, že autorka podává i ty děsivý zážitky tak zdánlivě bez emocí... A pak ty emoce narve někam jinam a člověka to dostane. Líbilo se mi, že mě kniha zasáhla, dvakrát jsem brečela a několikrát měla na krajíčku, taky jsem ji chtěla odložit - ze začátku z nudy, hah, a potom z hnusu (ale to jsem chtěla jen tak na dvě minutky).
Nelíbilo: Vše, co mi přišlo nereálný. Judovo dětství. Ale ne proto, že bylo traumatizující, ale proto, že toho bylo prostě moc. Klášter, bratr Luke, kamioňáci, doktor, dětskej domov, no takhle to vypadá, že každej druhej muž je na chlapečky. Myslím, že k vystavění Judova charakteru pro román a jeho zlomení by stačilo mnohem míň a bylo by to reálnější... Taky je v příběhu trochu moc gayů (čímž nemyslím, že mi to vadí, ale i to není podle mě reálný - i v jejich kruzích se mi nechce věřit tomu, že každý druhý pár je homosexuální) a všichni jsou úspěšní. Ne normálně úspěšní, ale přímo megalomansky, mezi těma lidma není nikdo, kdo nemá světově uznávaný jméno, stipendijní fond a minimálně tři byty.
A i když to vypadá, že Malý život teď akorát haním, není to tak. Je to krásný čtení, smutný, ale krásný. Vyhraďte si v životě 21 hodin (jo vím to, protože moje soustředění dostává na prdel a musela jsem si na čtení natahovat Forest) na tuhle cihlu a čtěte.
Rychlé čtení na běžný den - na dovolenou spíš ne. Sbírka je plná zvučných jmen, samé oblíbené české autorky a už podle nich jde tušit, že veselé čtení to nebude. Ale četla jsem ji ráda, to zase jo, vždyť já mám pro ty lidský depky slabost.
Na prolistování dobrý, doma to mít nemusím. Asi jsem v menšině, ale nic extrémně milýho ani vtipnýho v tom nevidím. A to se taky miluju válet doma celej víkend v pyžamu!
Och, tohle byla lahůdka. Téměř 150 let staré prozření paničky ozdobičky a její útěk od šovinismu.
S večerem přichází tíseň musíte strávit, jinak z ní budete nafouknutí jak Bunda. Silně naturalistický dílo. Víte co, občas když kniha obsahuje tolik temnoty, smrti, ropuch, hoven, sexuálního objevování, tak za tím vidím jen tu snahu co nejvíc šokovat, ale tady to není. Příběh plyne, myšlenky přichází a odchází, není to čtení na dva letní večery. Proč ty děti nikdo neviděl?
Dávejte si bacha, kdy, kde a o čom žertujete.
Nedávno jsem četla knížku, kde Žert četly asi desetiletý děcka. No nevím, co jim to dalo. I pro mě bylo tohle čtení dnes, v mých 30, úplně jiné, než když jsem se do Žertu pustila v maturitním ročníku.
Pokračuju v krasojízdě a objevování našich autorek. Hlas kukačky jsem naposlouchala během 24 hodin (hodně cestování a nudné nákupy), ale že bych se nemohla odtrhnout... To ne. Pěkný, citlivý, samozřejmě válka, těžká doba, ale chybí mi tam trošku nějaká jiskřička. Jo a můj osobní problém, fakt nemám ráda v neerotických knihách popisy sexu.
Ale jo, za přečtení vlastně stojí a postupem času se propracuju k dalším knihám od Körnerové.
Poupátka jsou letos moje třetí kniha na podobné téma. Je depresivní a bezútěšná, ale ne jen kvůli situaci v divadelňáku, ale pro mě hlavně kvůli vztahům v rodině a vůbec všeobecně. Ubohá Fanynka.
O sexuálních otrokyních japonských vojáků za druhé světové války jsem už něco slyšela či četla, ale tenhle grafický román mi celou situaci přiblížil zase o něco víc.
Na Větrné hůrce jsem četla na moje poměry dlouho, dokonce jsem ji proložila asi třema dalšíma knížkama. Cíleně jsem se celý život vyhýbala 'anglické romantice', což je škatulka, kde mám Austenovou, sestry Brontëovy atd., protože na tu romantiku a lásku až za hrob prostě nejsem. A ono to nebylo tak špatné, líbila se mi uvěřitelná psychologie postav, popisné pasáže, ale ten děj neděj a ubíjející nic pro mě docela nudilo. A úplně všichni mě srali. Vkuse bych to přečíst nedokázala.
Někdy, za pár měsíců minimálně, zkusím z té anglické romantiky ještě něco.
Můj první Backman, bránila jsem se mu jak čert kříži, ale kamarádka o něm pořád tak básní...
Jako první jsem sáhla po téhle záležitosti na pár desítek minut. Je to takový zlehka filosofický a něžný, vlastně mě to bavilo, při zmínce o náušnicích mě pichlo u srdce. Se ale musím přiznat, že ten rozsah je na mě úplně akorát, nevím, jestli bych takovýho sentimentu zvládla třeba 300 stránek.