Na Větrné hůrce

Kniha plná zloby. Po dočtení jsem si říkala zda tam byl vůbec někdo se zdravým rozumem. Nejvíc jsem litovala asi tu Nelly protože s nimi všemi prožila několik dlouhých let kde si zažila úplně všechno. A pokud žijete v domnění že film bouřlivé výšiny a tato kniha mají něco společného, tak jste na omylu, shodují se tady akorát tak ", Jména hlavních hrdinů"....Toť vše.

30.04.2026

Kdo tam byl normální?? Sice jsem vyslechla zkrácenou verzi, ale bohatě mi to stačilo. Jedna velká depka a smutek z knihy dýchá.

Tohle je klasika, už jen tím, kolik to v člověku vzbuzuje emocí. Hlavně údiv, jak je možné být tak nenávistný a zapšklý, ačkoliv je na začátku láska. Snad. Je fascinující sledovat, kam dokáže zavést člověka jeden dobrý skutek. A to mě zaráží na příběhu víc než ten toxický vztah. Proč dal otec hned od začátku přednost nalezenci před svým synem? Nemohl v tu dobu vědět, že z něj vyroste budižnikčema. Nebo mi něco uniklo a mohl to tušit? Druhá moje fascinace je cesta pomsty. Ukázkově naplněno, že když se chceš pomstít, vykopej dva hroby. A celou dobu čtení myslím na autorku. Možná, kdyby mohla publikovat jako žena, že by jí z příběhu vyšla harlekýnka. Zato takhle, nemocná, chudá, neuznaná a ještě jako muž? Vlastně se nedivím, že je ten příběh tak silný a plný hnusných emocí. Rok po publikování zemřela.

Bylo to dobré, a bylo to dost.

Těmito slovy bych shrnula své pocity po dočtení. Je to kniha, která vás pohltí svou neuvěřitelnou čtivostí, ale zároveň ve vás zanechá stopu, která není úplně příjemná. Dodnes upřímně nechápu, jak může někdo tento příběh interpretovat jako velkou romanci. Pro mě je to fascinující, ale mrazivá studie velmi toxické lásky, která místo aby budovala, ničí vše, co jí přijde do cesty.

Brontëová nás navíc staví do role detektivů. Příběh nám vykládají nespolehliví vypravěči, takže člověk musí neustále číst mezi řádky a filtrovat jejich subjektivní pohledy, aby se dobral toho, co se na vřesovištích skutečně stalo.

Co mě ale překvapilo, byla dynamika druhé generace. Upřímně jsem si myslela, že po smrti Kateřiny děj uvadne, ale opak byl pravdou. V momentě, kdy na scénu nastupují děti původních aktérů, nabrala kniha úplně jiné grády. Neuvěřitelně mě bavil ten zvrácený vztah mezi Heathcliffem a Haretonem – ta podivná směs nenávisti a vděku. Stejně tak mě fascinovala cesta malé Katky, která symbolicky prošla všemi třemi rodovými příjmeními (Lintonová, Heathcliffová a nakonec Earnshawová), jako by tím uzavírala jeden bolestivý kruh.

V mých očích z knihy vystupují dvě postavy, o kterých se tolik nemluví. První je Isabella – klobouk dolů před její odvahou odejít a žít jako matka samoživitelka v 19. století. To byl na tehdejší dobu neuvěřitelný akt síly. Druhou je Edgar Linton. Často bývá vnímán jako slaboch, ale já k němu cítila velké sympatie. V tom oceánu šílenství a krutosti byl jedním z mála, kdo si zachoval lidskost a skutečnou schopnost milovat, i když ho to stálo všechno.

O to silněji pak funguje kontrast mezi světem Drozdova a Větrné hůrky. Jeden představuje řád, klid a civilizaci, druhý chaos, posedlost a téměř pekelnou atmosféru. K ní už pak jen stačí přidat Josefa – tak mistrně odpornou postavu plnou náboženského pokrytectví jsem už dlouho nepotkala. A když se tyto dva světy střetnou, výsledek není vyvážený – je destruktivní.

A možná právě proto nedávám plný počet hvězd. Ne proto, že by kniha nebyla kvalitní. Právě naopak. Je až příliš účinná v tom, co dělá. Té temnoty, krutosti a emoční destrukce je v ní tolik, že mi místy chyběl pevnější bod, kterého bych se mohla bez výhrad držet.

Ano, závěr přináší určité uklidnění. Vztah mezi Katkou a Haretonem působí jako náznak něčeho zdravějšího, čistšího. Ale nepůsobí na mě jako vykoupení – spíš jako tiché zmírnění škod po něčem, co už se nedá vzít zpět. Je to literární skvost. Ale zároveň kniha, ke které se nevracíte pro útěchu.

4*/5*

Přečteno na základě shlédnutí filmu Bouřlivé výšiny.
Začátek vypadal slibně, ale potom bylo čtení jedna velká depka. Zvláštní fungování a hlavních postav a patologické vztahy. Alespoň že závěr byl příslibem lepších zítřků.

Klasika, kterou nemám ráda.
Knihu jsem četla poprvé někdy na vysoké škole. Už tehdy se mi nelíbila a nechápala jsem, proč je vztah Kateřiny a Heathcliffa považován za velký milostný příběh. Rereading po dvaceti letech mě jen utvrdil v názoru, že většina postav by potřebovala terapii a Heathcliffovi by možná prospěl i pobyt na uzavřeném oddělení psychiatrické léčebny.
Na začátku stojí otec, který si z jedné cesty přiveze domů zanedbaného sirotka. Představí ho manželce a dětem a téměř okamžitě mu začne dávat přednost před vlastním synem. Není tedy divu, že po jeho smrti začne syn svou křivdu na sirotkovi tvrdě splácet. A když se po letech karta obrátí a Heathcliff dostane možnost pomstít se Hindleymu, neváhá ani chvíli. Spirálа ponížení, šikany a nenávisti se pak roztáčí dál a zasahuje i další generaci.
Zajímavý je způsob, jakým autorka příběh vypráví. Nesledujeme ho přímo očima hlavních postav. Většinu událostí se dozvídáme prostřednictvím služebné Nelly, která je jakousi kronikářkou všeho, co se na Větrné hůrce odehrálo.
A teď k nejdůležitější otázce tohoto slavného milostného dramatu.
Byl Heathcliff zamilovaný do Kateřiny? Ano.
Byla Kateřina zamilovaná do Heathcliffa? Těžko říct. Spíš mám pocit, že jí chyběl jako spojenec z dětství než jako životní láska.
Dám si za dalších dvacet let další rereading?
Upřímně doufám, že ne.

Skvělý výběr kompozice. Vlastně jediné, co mě nutilo číst dál, byla zvědavost, jak se příběh dostal do bodu na začátku knihy, když začátek příběhu vypadal tak idylicky. Naopak co mě opravdu nudilo byly zdlouhavé monology, kdy jsem zapomněla, kdo vlastně mluví. Dále mi vadila ta nenávist s jakou se k sobě postavy chovaly. Chování jednotlivých osob bylo tak odpudivé, až to ve mě vyvolávalo zhnusení. Což ukazuje, jak je knížka dobře napsaná, nicméně mě osobně nebavila. Ale námět se mi líbil.

Kniha plná zášti, pomsty, sobeckosti, nemoci a smrti. Láska, jak ji známe z romantických příběhů, zde vůbec nefiguruje, objevuje se jen v podobě žárlivosti a touhy vlastnit. Líbilo se mi, jak autorka zachycuje postavy surově. Příběh je poměrně poutavý a zajímavý. Nicméně postavy jsou velmi nesympatické a chovají se nelogicky a člověk přemýšlí, jestli to je tou dobou, nebo je to přitažené za vlasy:) Hodnotím jako nadprůměr. Čtivé, nevšední, ale místy trochu otrava..

(SPOILER) Tahle kniha je čirá deprese. Kromě Cathy (té mladší) snad není možné oblíbit si žádnou z postav, na druhou stranu ale s každou z nich nutně musíte soucítit. Nikdo není šťastný, všichni všechny nenávidí a každý si za své neštěstí může z velké části sám, všichni se chovají sobecky a nelogicky. Pocity, které jsem při čtení nejčastěji pociťovala, byly smutek, zlost a bezmoc. Vlastně mě až zklamal "šťastný" konec, do celkové nálady knihy by mnohem víc zapadala hromadná sebevražda nebo morová rána nebo tak něco.
Myslím, že k Větrné hůrce se budu vracet, když budu mít nějaké těžší období v životě, protože pak budu mít pocit, že se mám vlastně dobře.

(SPOILER) Pozor, spoilery, ale kniha je z roku 1847, takže čas jste měli.
Každá postava v této knize potřebuje terapii. Heathcliff a Cathy byli kamarádi z dětství, jí bylo 12, když se vdala za jiného a 16 když zemřela. Nic romantického mezi nimi napsáno není, tak mi prosím někdo vysvětlí, proč si tento muž vybudoval celou osobnost kolem dívky, kterou znal jako dítě?
Zaslechl, že by se „snížila" tím, že si ho vezme, to bolí, chápu. Ale jeho odpověď je systematicky zničit všechny kolem, i poté co ona dávno není naživu. To není milostný příběh, to je noční můra.
Druhá generace na tom není lépe. Mezigenerační trauma v gotickém převleku.
Ale kniha končí překvapivě pozitivně, a to jsem nečekala. Chaos to nesmaže, ale celá noční můra najednou stojí za to.
Fascinující, frustrující, místy nepříčetné.

Z dnešního pohledu neskutečně naivní a dětinské dialogy, vše vyhnáno do absurdna, chvílemi jsem si myslela, že to má být komické (asi nemá :)). Čekala jsem, že mě kniha zasáhne mnohem víc, třeba přesahem do společenských témat, ale nestalo se.

Přečteno znova asi po 17 letech, a musím říct, že s odstupem jsem zvýšila hodnocení. Perfektně napsaný příběh o nenávisti až za hrob. Pokud vám nevadí knihy, kde nemáte komu fandit, protože charaktery postav jsou dost komplikované (ale skvěle vykreslené), tak je tahle klasika přímo pro vás.

Knihu jsem přečetla znovu po mnoha letech. A líbí se mi stejně moc jako v sedmnácti. Moje nejmilovanější klasika vůbec.
A ano, v celém příběhu není ani jediná doopravdy sympatická postava. A přesto jsem si k většině z nich našla cestu. Mnohem víc s nimi soucítím, než by mě vyloženě štvaly.
Tohle je jeden z těch příběhů, které vás rozhodně nepohladí po duši, ale donutí vás o nich přemýšlet. Téměř neustále, když knihu čtete. A pak znovu a znovu, dlouhé roky. Prostě ho nedostanete z hlavy.
Je to psané tak, že to neodpovídá dnešním představám o románu? Samozřejmě.
Vadí to? Vůbec.
Je to nadčasové? To si pište!
Tahle kniha nedá lidem spát ani necelá dvě staletí po vydání.

Ten obsah a tempo se s dnešní knižní produkcí nedají srovnávat. Červená knihovna. Nic míň.

Vlastně si nejsem jistá, jak knihu popsat, protože se mi líbila, ale zároveň vlastně vůbec a stačilo mi ji přečíst jednou. Jazykově mi přišla moc dobře napsaná. Všechny popisky působily, že z toho člověk úplně cítil tu depku. Jestli je to dobře nevím, ale minimálně to bylo výstižné.
Ale pokud jde o děj, tak jsem snad nikdy předtím nečetla nic, kde by mi prakticky žádná postava nebyla sympatická a všichni na mě působili jako neuvěřitelně toxické figurky a neustále jsem si říkala, že by dotyčný potřeboval pár facek na probrání.
Všechny vztahy v knize jsou neuvěřitelně toxické, plné manipulace, řevu, agrese a hysterie. Heathcliff je jeden z neodpornějších mužských protagonistů, o kterém jsem četla. Dnes by se o něm řeklo, že je obří chodící red flag a nikdy bych nechtěla nikoho takového potkat. Kateřina taky zrovna nebyla žádná milá a něžná osůbka a ani žádná jiná postava, snad až na Nely občas, mi zkrátka nepřišla nijak pozitivní.
Celou knihou, kterou prakticky celou vypráví Nely, se hlavně táhnou hádky, kdy si všichni neustále jdou po krku, vyhrožují smrtí, hroutí se k zemi, ječí, brečí.... je to hrozně vyčerpávající a šíleně negativní. Docela mě v některých chvílích ubíjelo to číst. Ale vydržela jsem, prostě mě zajímalo, co s bude dít dál a hlavně, jak někteří dopadnou.
Jak ale roky postupovaly, začínala jsem se nudit. Pomalu se to přehouplo do něčeho, co spíš připomínalo španělskou telenovelu. Finále mi přišlo, že šlo tak nějak do ztracena. S ohledem na všechna ta dramata jsem asi čekala něco jiného. Tohle není příběh o lásce a ani jsem ho nečekala. Je to depresivní a dramatický román o osudech rozdílných lidí a rodin, co se spojily a jak je to postupně všechny ubilo.
Rozhodně to ale je zajímavé a chystala jsem se na knihu už dlouho. Vlastně jsem ji začala číst před mnoha lety, ale nezvládla jsem se prokousat ani první padesátkou stran. Tentokrát jsem přečetla knihu na jeden zátah, ale můžu říct, že jednou bohatě stačilo.

nevěděla jsem, co od knihy očekávat po přečtení některých recenzí, ale mě kniha nadchla, hlavně proto, v jakém období byla napsána a jakou hloubku měla. Opět jsem se přesvědčila, že knihy v 18. a 19. století měly navrch dnešní době, kdy píše kdekdo.

Klasika a povinnost každého si tito nádhernou knihu přečíst

Ne, nedám tomu dobré hodnocení jen proto, že to je považováno za klasiku. Nesympatické postavy, příběh je vyprávěný z pohledu někoho jiného, takže to celé působí neosobně a nudně. Je těžké se vcítit do postav, když ani nevíte co se jim honí hlavou.

Není to lehké ani líbivé čtení. Postavy jsou často tvrdé, umanuté a dělají rozhodnutí, která ničí je i lidi kolem nich. Heathcliff je nezapomenutelná postava – dokáže hluboce milovat, ale zároveň být krutý a pomstychtivý. Atmosféra je místy až tísnivá, což ale k příběhu dokonale patří.