Okoslav komentáře u knih

„Byla to nebezpečná hra, to bez debaty, ale teď zbývali už jenom dva tvorové, kteří mohli odemknout dveře u paty Věže, ještě než Věž padne... což se stane, a brzy, protože tomu spisovateli zbývalo už jen pár dní života. a poslední knihy o Věži – byly tři – zůstaly nenapsány.“

Na mnoha místech (v rozhovorech, v knize O psaní a koneckonců i přímo v Temné věži) King častokrát přiznával, že se tahle fantasy–sci-fi-westernová sága stala jeho osobní Temnou věží. Zdolával ji víc než tři desetiletí a já jsem ráda, že nakonec dostoupal až na vrchol. A že jsme u toho mohli být s ním.

Sai, říkám díky.

3 18.07.2022

„Teď vidím, jak více nebo méně každá knížka, kterou jsem zatím napsal, byla o tomto příběhu. A víte co, nemám s tím problém. Když píšu tenhle příběh, připadám si, jako bych se vrátil domů.“ (Stephen King, Zpěv Susannah)

King je geniální, Temná věž je fakt Sága s velkým S, a komu to nebylo jasný během předchozích pěti dílů, ten to musel pochopit teď, ve Zpěvu Susannah. King konečně naplno přiznal, co jsme my čtenáři dosud jen tušili (totiž že všechno, co kdy napsal, tvoří jediný, velký celek), a dokonce do toho všeho vepsal i sám sebe. Fandové postmoderny a/nebo Kingova díla jako takového nemůžou jinak než brečet štěstím.

2 10.07.2022

Výborné zakončení grišovské série, ve kterém se vrátí snad všechny postavy, které se v ní kdy mihly (ano, TAMTĚCH šest taky). V porovnání se Zjizveným králem, který trpěl několika klasickými young adult nešvary (typicky se například víc soustředil na vzdychání hlavních hrdinů po sobě navzájem než na děj), je Vláda vlků super epický počin, ve kterém vše nakonec zaklapne tam, kam má, a který znovu potvrzuje, že v žánru fantasy young/new adult dnes Bardugo jen těžko hledá konkurenci.

1 14.06.2022

Nevěřila jsem, že mě psychologický román ze života 13letého kluka bude bavit. Zaprvý: spletla jsem se. Zadruhý: spletla jsem se úplně maximálně. Třináct měsíců je román členěný do jednotlivých povídek, z nichž každá má své vlastní téma i náladu, Mitchell tak má spoustu prostoru na to, co umí nejlíp – skvělou charakteristiku postav i práci s jazykem, při které se ale fakt mistrovsky zvládá vyhýbat všem klišé a samoúčelným, „krásným“ obratům (což je mimochodem téma, které v jedné z povídek/částí románu sám otevírá a, jak je jeho dobrým zvykem, rozpustile tak na čtenáře pomrkává a ptá se ho: „Tobě je ale jasný, co tu právě dělám, žejo?“).

Jasných pět hvězd, a kdybych mohla, přidala bych ještě jednu bonusovou za návrat, resp. představení jednoho z nejepesnějších záporáků, které kdy Mitchell napsal a který později skvěle řádil v Hodinách z kostí.

14 19.01.2022

Moje nadšení trochu kalí fakt, že mi King v předmluvě vyspoiloval, jak to celé dopadne (poučení: nečtěte předmluvy).

K samotné knize: King je mi stále trochu sympatičtější než jeho alter ego Bachman, protože i když byl bachmanovský Běh o život super čtivý a sfoukla jsem ho za noc (nazdar, ranní kruhy pod očima!), ve výsledku mi v něm chyběla nejen ona Kingova pověstná grafomanie, ale hlavně práce s postavami a jejich vývojem. Navzdory délce něco málo nad 200 stran je totiž Běh o život ani ne tak román jako spíš rozsáhlejší povídka – jak rozpracovaností příběhu, tak wordbuildingem a postavami.

Tuhle bachmanovo-kingovku si tak můžete představit třeba jako další epizodu z Black Mirror. Se vším dobrým i špatným, co k tomu patří.

6 12.01.2022

„Všichni si myslíme, že máme život ve svých rukou, že jsme jeho hybatelé, a ve skutečnosti jím hýbou síly kolem nás.“

První Mitchellův román se na první pohled tváří jako povídky volně propojené některými postavami (osobně nejvíc oceňuju příběh ze Svaté hory). Až na úplném konci zjistíte, že jde o jediný román – jediný příběh, ve kterém má každá maličkost svůj význam. Takže čtěte pozorně :-)

4 24.10.2021

To nejdůležitější, co byste měli před čtením vědět: není to horor. A to navzdory anotaci, slibované duchařině a taky navzdory tomu, že jde o pokračování Osvícení (u kterého jsem se konkrétně já několikrát málem počůrala strachy).

Po skvělých úvodních stránkách, které přímo navazují na Osvícení („čau, malej Danny!“), vás King zavede nejen o několik desetiletí dál, ale hlavně do úplně jiného žánru – protože Doktor Spánek víc než cokoliv jinýho připomíná parapsychologický thriller. To by samozřejmě samo o sobě nevadilo, protože komu jinému odpustit klamavou reklamu než právě Kingovi, blbý ale je, že to jako celek nefunguje. Jasně, postavy jsou klasicky kingovsky rozepsaný, atmosféra fajná, padouši zábavní – ale napínavý to není ani trochu. Nejen že se při čtení nebojíte vy sami. Vy se dokonce nebojíte ani o žádnou z postav. A to je u thrilleru problém. (Budu hodná a pominu některé vysloveně úsměvné momenty včetně jednoho z hlavních „odhalení“ celého románu, u kterého jsem si ten facepalm fakt nemohla odpustit.)

Kdyby šlo o jakéhokoliv jiného autora, dala bych čtyři hvězdy, protože řemeslně napsaný je to (jako vždy) dobře. U Kinga jsem ale zvyklá na víc.

3 14.07.2021

Mezi top knihy Stephena Kinga Dallas 63 určitě neřadím – zaprvý se Stephen tentokrát fakt nechal unést svými grafomanskými sklony a prostřední část knihy víc než cokoliv jinýho připomíná vatu a zadruhý je jeho vize alternativní americké historie...jak to říct... dejme tomu, že hodně prvoplánová (ale jako jo, chápu ty příběhový důvody).

Pokud se ale oprostím od srovnání s jinými kingovkami, je Dallas 63 zábavné čtení, které by si žádný fanda cestování časem neměl nechat ujít. Konec je super dojemnej.

1 07.07.2021

Normálně bych dala 5 hvězd, protože to bylo fakt epický, ale za to magický kopí, mrk, mrk, si dvojka Lone Wolfa plnej počet nezaslouží :-))

4 22.06.2021

Postmoderna ve svojí nejlepší formě. Sencislo9 je z Mitchellových knih zřejmě ta nejkomplikovanější (a nejen proto, že Eiji, hlavní hrdina, není úplně důvěryhodný vypravěč). Navzdory tomu byla každá stránka vyslovená radost.

2 31.05.2021

Můj osobní favorit v (bohužel) dosud nevyhlášené soutěži o nejhorší young adult fantasy sérii ever. Hlavní hrdinka je ukázková Mary Sue, superdrsní členové Dómu noci nemají nic lepšího na práci než řešit její milostné trable, vlkodlaka poznáte podle toho, že jezdí na motorce a neironicky říká holkám „kotě“, činnost supertajného policejního oddělení spočívá ve vzájemném pošťuchování a společných nákupech z káefcéčka (za co tihle lidé berou peníze, těžko říct), a jídelníček všech zúčastněných sestává prakticky jen z krekrů, lékořice obalené v čokoládě a minisýrečků nabodnutých na párátkách. Další díl už si fakt odpustím.

1 26.03.2021

Alenku jsem četla už poněkolikáté. Ale „proč je havran jako psací stůl“, jsem do dneška nezjistila.

5 25.03.2021

V kategorii LitRPG je série Temný bylinkář na nějakých sedmi bodech z deseti (horší než Mahaněnko, lepší než Korněv), v kategorii „normálních“ knih je skoro nehodnotitelná (LitRPG příběhy jsou obecně jednoduché, předvídatelné, špatně napsané, takřka bez děje a znovu a znovu skoro stejné jako všechny předchozí, ale co už, hodně se tam leveluje, takže se s tím dá žít).

Mimochodem, dodnes jsem nepochopila, proč (převážně východoslovanské) LitRPG tak často glorifikuje oligarchy. Asi jinej gang, nebo nevím.

22.03.2021

Naprostá většina Hodin z kostí je skvělá („typický Mitchell“, chtělo by se říct). Proč tedy jen čtyři hvězdičky? Hlavně kvůli posledním dvěma kapitolám, kdy z uvěřitelného, soudobého příběhu jednoho lidského života (chytře protkaného fantasy prvky) udělal prvoplánovou a, popravdě, ne moc dobře vyargumentovanou „podívejte-co-všechno-by-se-mohlo-stát“ přehlídku. Je to škoda. Protože postapo je (alespoň pro mě) silné jen ve chvíli, kdy je uvěřitelné. Což to Mitchellovo (v tomto případě) není. A třeba srovnání s tím, jak skvěle podobné téma zvládl v Atlasu mraků, je do očí bijící.

3 08.03.2021

Věřila jsem, že to bude dobrý. Fakt. Ale v Nanečisto se stalo totéž, co ve druhým a hlavně třetím díle Hlídky. Lukjaněnko se vykašlal na příběh a místo toho začal „filozofovat“: o Rusku a jeho roli ve světě (velmoc, žejo), o ženách a jejich roli ve světě (hezký a blbý, nebo ošklivý a frigidní) a taky třeba o gayích (a to opakovat nebudu, musela bych si pak vymýt pusu a klávesnici mýdlem). Možná jsem přecitlivělá. A možná je Nanečisto fakt jenom blbý. Nevím.

2 24.02.2021

Některé knížky je fajn přečíst si ještě jednou. Román Mistr a Markétka jsem poprvé četla coby gymnazistka zamilovaná do ruské literatury a připadal mi (samozřejmě) skvělý. Až dnes, s odstupem času a po druhém čtení, vidím, že je nejenom skvělý, ale doslova geniální. V prvním plánu funguje jako groteska, v druhém plánu jako společenská satira a ve výsledku je (navzdory vší té řachandě a Korovjevovi) jako celek neuvěřitelně šílenej a depresivní (bez spoilerů: zamysleli jste se někdy nad tím, jak, ale opravdu, nakonec skončili MaM?).

... můžu dát šest hvězdiček z pěti? :-)

14 14.02.2021

Temná hmota je něco jako Dan Brown pro lidi, co si chtějí připadat chytře: premisa je zajímavá, ale psaní sterilní, děj předvídatelný a hlavní postava plochá. Pokud čekáte mainstreamový (a nijak zajímavě napsaný) thriller, budete asi spokojení. Pokud (na základě anotace) čekáte vědecké sci-fi, tak nebrečte, že jsem vás nevarovala.

Na druhou stranu – sfouknete to za jedno odpoledne! :-)

9 22.01.2021

Myslela jsem, že nic lepšího než Atlas mraků si už od Mitchella nepřečtu. Oukej... spletla jsem se :-)

Tisíc podzimů je v porovnání s jinými Mitchellovými knihami formálně poměrně sevřený román, ale nechybí v něm jeho typické „postmoderní“ srandy: střídání různých vypravěčů (s jejich osobitým jazykem i postojem ke světu), příběhů i samostatných mikropříběhů. A dějová linka (po poměrně pozvolném začátku) nijak nezaostává – chvíli si budete připadat jak v Pirátech z Karibiku, chvíli jak při sledování dobrodružného animé a jindy jak u Příběhu služebnice.

Je to skvělý. Fakt.

8 18.01.2021

„Netrvalo dlouho a odhalil jsem nepřítele, před kterým jsem nemohl utéct, kterého jsem nemohl porazit. Pronásledoval mě, kamkoliv jsem šel – čím dál jsem utíkal, tím víc na mě doléhal. Mým nepřítelem byla samota, nekonečné ticho chodeb.“

Lepší než jednička. Svět Forgotten Realms je super zábavný a hráči Baldur's Gate II ukápne při čtení drizztovské dvojky slza dojetí :-)

1 04.01.2021

Sun-c je skvělej, to je jasný, ale spíš mi vysvětlete, proč v Umění války neustále tolik lidí hledá paralely se současnou korporátštinou? Jasně, chápu, že když celý den posíláte maily a vyplňujete tabulky v Excelu, je všechno tak nějak snesitelnější, pokud si u toho představujete, že jste geniální vojenský stratég. Ale povězte – jak, ale přesně, se vám při tom hodí znalost boje na řece nebo schopnost zničit nepřátele ohněm?

Kromě ryze praktických vojenských rad totiž Sun-c nabízí hlavně rady jako „je fajn, když vás maj vojáci rádi (ale zase ne moc)“ nebo „než se do něčeho pustíte, dobře si to naplánujte“ (což je šokující, tak revoluční přístup k věcem mě nikdy nenapadl).

2 22.12.2020