Třináct měsíců

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Psychologický román odehrávající se v zapadlé anglické vesničce během osmdesátých let dvacátého století. Hlavním hrdinou je třináctiletý chlapec s vadou řeči, jehož vtipně formulované postřehy nikdy nepřekročí bránu jeho rtů. Jason Taylor je zdánlivě obyčejný dospívající kluk, plachý, jemný a intelektuálně založený. To však nesmí odhalit žádný z jeho spolužáků, nedej bože, aby zjistili, že je Jason trvalým přispěvatelem místního plátku, kam dodává své verše. Přiznat před kamarády, že k Vánocům dostal poukázky na knihy a mapu Středozemě se rovná takřka sebevraždě. A protože Jason ví, co se sluší a patří, tváří se povzneseně, pokouší se kouřit své první cigarety a nekamarádit se s holkama. Zpověď dospívajícího chlapce je o to dojemnější a komplikovanější, že hlavní hrdina koktá. Tuto vadu se však snaží utajit, proto studuje potajmu slovníky cizích slov a rozšiřuje si slovní zásobu, aby měl po ruce vždy náhradní slovo, na které prozatím jeho "kat" nevyhlásil embargo....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/14_/14975/big_trinact-mesicu-TrR-14975.jpg 4.3306
Žánr:
Literatura světová, Romány

Vydáno: , BB art
Originální název:

Black Swan Green, 2006


více info...
Nahrávám...

Komentáře (56)

Kniha Třináct měsíců

Okoslav
19. ledna

Nevěřila jsem, že mě psychologický román ze života 13letého kluka bude bavit. Zaprvý: spletla jsem se. Zadruhý: spletla jsem se úplně maximálně. Třináct měsíců je román členěný do jednotlivých povídek, z nichž každá má své vlastní téma i náladu, Mitchell tak má spoustu prostoru na to, co umí nejlíp – skvělou charakteristiku postav i práci s jazykem, při které se ale fakt mistrovsky zvládá vyhýbat všem klišé a samoúčelným, „krásným“ obratům (což je mimochodem téma, které v jedné z povídek/částí románu sám otevírá a, jak je jeho dobrým zvykem, rozpustile tak na čtenáře pomrkává a ptá se ho: „Tobě je ale jasný, co tu právě dělám, žejo?“).

Jasných pět hvězd, a kdybych mohla, přidala bych ještě jednu bonusovou za návrat, resp. představení jednoho z nejepesnějších záporáků, které kdy Mitchell napsal a který později skvěle řádil v Hodinách z kostí.

Pablo70
22.10.2021

„Řada dveří, které jsme míjeli, mě přiměla pomyslet na všechny místnosti mé minulosti a budoucnosti. Porodnice, kde jsem se narodil, školní třídy, stany, kostely, kanceláře, hotely, muzea, domovy důchodců, ta místnost, kde zemřu. (Už ji postavili?) Auta jsou taky místnosti. A lesy taky. Oblohy jsou stropy. Vzdálenosti jsou zdi. Lůna jsou místnosti vytvořené z matek. Hroby jsou místnosti vytvořené z hlíny.“ Skvělá obrazotvornost je ozdobou této knihy a musím říct, že příběhy o dospívání jsem četl vždycky rád. Zvláště když jsem byl mladší a mohl jsem srovnávat. Srovnávat svůj příběh s tím románovým a hledat v něm spojnice přibližující mi nedospělé hrdiny na prahu nacházení, kdy se dětskost mísí s dospělostí.
Třináct měsíců je text poznamenaný dobou (80.léta) a má svoje vrcholy (literární poučení na vikářství) i prohlubně (nekonečné tlachání anglické rodiny), ovšem neubráním se i srovnání se svým dospíváním v polovině 60.let. Tolik krutosti a šikany mezi námi, žáky z devítiletky, jaká je tu popisována na vesnické škole v Anglii, si nedovedu vůbec představit. Možná je to tím, že tenhle příběh se odehrává cca o 20 let později, kdy chodily do školy moje děti, ale ani od nich jsem se o něčem podobném nedozvěděl. Jistě, hráli jsme si na četníky a zloděje, Rusáky a Němce, ve městě byly i klukovské party občas mezi sebou válčící jako v téhle knize, ale byly to jen hry postrádající zde uváděnou krutost, neřkuli vydírání a vybírání „výpalného“… Přeložil už někdo do angličtiny Foglara? Asi ne. Možná by jeho četba Anglánům pomohla.


marlowe
10.10.2021

David Mitchell se mi pod kůži nedostal, a kdybych měl použít ajťácký termín, vzájemný vztah mezi mnou a knihou bych musel označit za nekompatibilní. Ač jsem po celou dobu velmi intenzivně vnímal závažnost poselství, které nám autor svým příběhem předkládá a které se knihou vine jako ona pověstná červená nit (proto také 4 a nikoli 3 hvězdy), a ač jsem si moc dobře uvědomoval sílu zobrazovaných, lidsky citlivých témat, časem jsem se začal topit v balastu slov. Na mne tam zkrátka bylo až moc vycpávkové vaty a přemíra omáčky. Paradoxem je, že (jak se uvádí v doslovu) autor chtěl touto knihou "dokázat svým oponentům, že umí zkrotit svoji výmluvnost". Jak potom asi vypadají jeho romány, kde "výmluvnosti" povolil uzdu?

veriszv
22.03.2021

Ten námět se může zdát banální, ale David Mitchell udělá i z naprosto banálního tématu zajímavé čtení. Na pozadí příběhu Jasona Taylora můžeme po očku sledovat válku o Falklandy, vládu Margaret Thatcherové, narážky na politiku, sociální problémy, odkazy na osmdesátkové filmy i hudbu.
Je to taková ta kniha zaměřená spíš na psychiku a způsob prožívání než na nějaké velké dějové zvraty, ale autorova schopnost říkat věci neobyčejným způsobem je fascinující.
Jason během knihy projde neuvěřitelným vývojem a čtenář tak sleduje křehkou duši kluka, co postupně dospívá. Nečekejte tu ale žádný sentiment, spíš trochu toho suchého humoru. Možná je na svůj věk Jason trochu moc inteligentní a rozumný, ale na druhou stranu kdyby nebyl, asi by mě to nebavilo číst.
Jediné co mi trochu vadilo, bylo useknutí některých kapitol, což působilo až povídkově. Ale zase to dalo prostor spoustě různých nálad a pocitů, protože každá kapitola působí trochu jinak a přitom k sobě krásně ladí. Jen některé nedokončené příběhy mi tam zkrátka chyběly.
Nečekejte Atlas mraků, tohle je naprosto reálný příběh, nicméně s poetikou, jakou autor prostě umí! Ale objevení se Evy Crommenlyckové, jakožto dcery skladatele z Atlasu mraků, je skvělý bonus a její kapitola mě bavila asi nejvíc.
Zkrátka to bylo skvělý, plný úžasnejch myšlenek a nechápu, že mi ta kniha ležela tak dlouho v knihovně.

Raszkulce
02.11.2020

Čekala jsem Atlas mraků, nedostala jsem atlas mraků ... a to ovlivňuje i moje hodnocení. Zajímavý příběh i popis 80. let v Anglii ale čekala jsem prostě víc.

tonysojka
09.06.2020

Osmdesátá léta v Anglii očima třináctiletého kluka, jež sice zadrhává, ale vnitřním životem a fantazií převyšuje většinu svých současníků. A to se neodpouští. Šikana, odkazy na tehdejší hudbu, literaturu a filmy ve mně vyvolaly vzpomínky a nostalgii i na můj přechod od dětství k dospívání i když v osmdesátých jsem už dospělý byl. Klučičí světy jsou si asi v tomto období podobné a jak někde v knize se píše, složité, že děvčata nechápou, proč.
Vyprávění strhující. Zkrátka jsem si to moc užil a od autora zkusím ještě něco jiného. Není to taková legrace jako Deníky Adriana Molea, ale za mne lepší.

tučňák222
19.05.2020

Moje nejoblíbenější kniha od Mitchella, a možná i celkově. Mnozí obdivují Mitchella kvůli Atlasu a Hybatelům, ale mě nejvíce sedí ve stylu téhle knihy.
Je poznat, že nejen autor, ale i překladatalé musí být geniální.

kap66
04.06.2020

Pokud si přečtete skvělý komentář MessiáŠe, budete přesně vědět, do čeho jdete.
Prý si dělal David Mitchell legraci, že konečně nastal čas (mj. po Hybatelích a Atlasu mraků), aby napsal svou prvotinu. Tomu vyjádření rozumím a oceňuji autorův smysl pro humor a sebeironii (obojí vás bude provázet celou knihou), ale úplně mu nevěřte. K prvotinám určitě často patří autobiografické rysy, vzpomínky na dětství a dospívání, snad i částečně promítání autorova dospělého pohledu na tehdejší obrovská dětská trápení. K prvotinám určitě často patří také spousta chyb. David Mitchell je ale mistr promyšlené kompozice a všechno (i ta nedokončená vyprávění) má svůj smysl. A když je ona promyšlenost jen základem (a nečouhá z toho, aby to vypadalo umělečtěji), dostanete přesně tohle: naprosto uvěřitelný a přirozený příběh, plný porozumění, citu, vtipu a hloubky, který se do vás zapíše a se kterým se ztotožníte. Mně se tak stalo.

1